Savojští

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Savojští
Royal Eagle of the House of Savoy.svg
Velký znak rodu Savojských
Země Itálie, Španělsko, Savojsko, Sardinie
Tituly Italský král
Sardinský král
Vévoda savojský
Španělský král
Zakladatel Umbert I. Savojský
Rok založení 1003
Konec vlády 1946
Poslední vládce Umberto II.
Současná hlava Viktor Emanuel, princ neapolský
Větve rodu Savojsko-Carignanská
Savojsko-Aostská
Savojsko-Janovská

Dynastie Savojských (italsky Casa Savoia) nebo jen Savojští je starý italský šlechtický rod původem z nyní francouzského Savojska, podle kterého nese jméno. Savojská dynastie vládla v Itálii v letech 1861-1946, v Sardinii v letech 1720-1861, také v Savojsku jako hrabata v letech 1003-1416 a jak vévodové v letech 1416-1730 (a Piemontu) a krátce v letech 1870-1873 ve Španělsku.

Od roku 1861 vládli jako králové sjednocené Itálii, ze které byly v roce 1946 po velmi těsném republikánském referendu vypovězeni. Po zrušení monarchie odešla část rodu do Švýcarska a část do Egypta, protože pak měli mužští příslušníci královské rodiny až do roku 2002 zakázán vstup do Itálie.

Současnou hlavou dynastie a titulárním italským králem je princ Viktor Emanuel, princ neapolský a to od roku 1983, kdy zemřel jeho otec král Umberto II. Pozice hlavy rodu si ale od roku 2006 nárokuje princ Amedeo, 5. vévoda z Aosty, kvůli manželství prince Viktora Emanuela uzavřeného v roce 1971.

Panovníci ze savojské dynastie[editovat | editovat zdroj]

Savojská hrabata (1003-1416)[editovat | editovat zdroj]

Erb savojských hrabat
Podrobnější informace naleznete v článcích Savojské hrabství a Seznam savojských hrabat.

Savojské hrabství vzniklo v roce 1003 pod vládou hrabat z rodu Savojských a zaniklo v roce 1416, kdy bylo pod vládou stejného rodu povýšeno na vévodství.

Savojsko bylo do roku 1388 vnitrozemským státem, ale v tomto roce získalo spolu s Nice úzkou část středomořského pobřeží. Nově získané území obklopovalo miniaturní Monacké knížectví.

Hlavní linie

Znak Savojska

Savojští vévodové (1416-1730)[editovat | editovat zdroj]

Znak savojského vévodství (1563)
Podrobnější informace naleznete v článcích Savojské vévodství a Seznam savojských vévodů.

Savojské hrabství bylo v roce 1416 povýšeno na vévodství císařem Zikmundem Lucemburským a již nezahrnovalo pouze původní Savojsko, ale i velkou část dnešního Piemontu. Kromě vlastního Savojska zahrnovalo vévodství také území Valle d'Aosta a Piemont. V polovině 15. století tak bylo Savojské vévodství mezi nejdůležitějšími zeměmi na mapě Evropy.

Francouzské království a rakouské říše však rozmach malého vévodství nesly velmi nelibě. Samy usilovaly o připojení alpské oblasti mezi Středozemním mořem a Lombardií. Mezi lety 1536 a 1749, v době, kdy následovníci vévody Amadea VIII. nedokázali udržet hospodářský a politický rozkvět Savojska, bylo území několikrát obsazeno, nejčastěji francouzskou armádou. Celkem se jednalo o 6 invazí, z nichž některé trvaly i 10 let. Přes to všechno rozmach Savojska od 17. století a zejména 18. století dále pokračoval. [1]

Roku 1563 bylo sídlo vládnoucího savojského rodu přeneseno z tradičního Chambéry do Turína.

Když v roce 1714 získal vévoda Viktor Amadeus II. Sicilské království, stal se titul a s ním území Savojského vévodství de facto druhořadý. V roce 1720 vyměnilo Rakousko (pod dohledem Francie a Anglie) se savojským vévodou Sardinské království za Sicilské království. I když tím savojský vévoda získal území s královským titulem blíže k samotnému Savojsku, ztratil naději na možnou italskou královskou korunu, která byla o poznání blíže spíš právě díky Sicilskému království, než zrovna okrajovém Sardinskému království. Území dostalo (znovu) název Sardinské království, i když mu vládla savojská dynastie a jeho centrem byl Piemont a hlavní město Turín.

V letech 17921814 bylo Savojsko a později od roku 1802 i Piemont okupováno vojsky revoluční Francie. Tato okupace trvala celkem 23 let a zahynulo při ní 18 % savojských obyvatel.

V roce 1860 bylo úvodní území Savojska odstoupeno spolu s Nice Francii za záruku bezpečnosti a uznání sjednocené Itálie.

Znak savojského vévodství (1630)

Sardinští králové (1720-1861)[editovat | editovat zdroj]

Erb sardinských králů
Podrobnější informace naleznete v článcích Království Sardinie a Seznam sardinských panovníků.

V roce 1714 Španělsko ztratilo Sardinské království ve prospěch rakouské monarchie, která zas území roku 1720 vyměnila se savojským vévodou za Sicilské království, které získal. Území dostalo (znovu) název Sardinské království, i když mu vládla savojská dynastie a jeho centrem byl Piemont a hlavní město Turín. Hlavní území království tedy tvořily Savojsko, Piemont, Sardinie a Monteferrat.

V roce 1792 království ztratilo Savojsko ve prospěch Francie a v roce 1802 Piemont. V roce 1815 bylo obnoveno původní území a připadla mu i bývalá Janovská republika.

Po smrti krále Karla Felixe v roce 1831 nastoupil na sardinsko-piemontský trůn Karel Albert Sardinský z vedlejší rodové linie a to větve Savojsko-Carignanské. Stalo se to poté co smrtí Karla Felixe vymřela hlavní linie rodu.

Roku 1848 začínají propukat různá povstání v krajích poddaných rakouskému císaři, zejména v Benátkách a Miláně, kde jsou známy jako tzv. pět dní Milána, jež skončily 22. března vítězstvím místních obyvatel a odchodem rakouského maršála Radeckého z města. Král Karel Albert Savojský se rozhodl jednat a 23. března dal impuls k první válce za nezávislost Itálie. Kromě Sardinie se války účastnily také další italské státy (jako Svatý stolec, Velkovévodství toskánské a Království obojí Sicílie) jež vyslaly své vojáky.

V té době se již většinou nemluví o Sardinském, ale o "Sardinsko-Piemontském království".[2]

Počátek bojů byl příznivý pro Italy, zaznamenali několik vítězství, například v bitvě u Pastrenga, u Santa Lucia ve Veroně, poté Peschiera a Goito. Nicméně papež stáhl své jednotky z bojů, neboť se obával rakouské náboženské reakce a následoval ho rovněž král Obojí Sicílie Ferdinand II. Neapolsko-Sicilský.

Tak zůstali v boji osamělí dobrovolníci a Rakušané měli možnost upevnit své pozice a protiofenzívou získali zpět velkou část měst ztracených a 4. srpna podepsal Karel Albert příměří. Po nedlouhé přestávce v březnu 1849 byl rychle poražen. Byl nucen odstoupit ve prospěch svého syna Viktora Emanuela II.

Savojským se prozatím nepodařilo rozšířit vlastní panství se záměrem zvovusjednotit italský národ. Roku 1852 se prvním ministrem Sardinského království stal Camillo Benso di Cavour, jenž položil základ k množství významných hospodářských reforem s cílem modernizace Sardinie. V roce 1855 se Sardinské království, na pokyn Cavoura, zúčastnilo krymské války, kam vyslalo 15 000 mužů.

V roce 1859 Království sardinsko-piemontské spolu s Francií porazilo Rakousko a do roku 1860 se jeho území rozšířilo o Lombardii (1859) a Toskánsko, Parmu, Modenu a Romagnu (březen 1860), jako i o severní část papežského státu spolu s Královstvím obojí Sicílie (listopad 1860). Savojsko a Nice naopak odstoupilo roku 1860 Francii. Cavour poté souhlasil s připojením Garibaldiho jižní Itálie k Sardinskému království a vytvořením unie. Následně 18. února 1861 vyhlásil zřízení Italského království, skládajícího se ze severní i jižní Itálie. Král Viktor Emanuel II. Piemontsko-Sardinský ze savojské dynastie byl prohlášen italským králem.

Větev Savojsko-Carignanská

Italští králové (1861-1946)[editovat | editovat zdroj]

Znak Italského království
Podrobnější informace naleznete v článcích Sjednocení Itálie, Italské království a Seznam italských králů.

Vyhlášení Italského království v roce 1861 bylo výsledkem společného úsilí italských nacionalistů a monarchistů loajálních k savojské dynastii a myšlence na vybudování sjednoceného království zahrnující celý Apeninský poloostrov.

Po revolučním roku 1848 se vůdcem italských hnutí usilujících o sjednocení stal italský nacionalista Giuseppe Garibaldi, který velmi oblíbený v jižní Itálii i ve světě.[3] Garibaldi vedl v jižní Itálii hnutí republikánů, kdežto více na severu v Piemontu, který patřil pod sardinskou korunu, ale de facto byl nezávislým, měl hrabě Camillo Cavour také ambice vytvořit jednotný italský stát.

V roce 1859 království Sardinsko-piemontské spolu s Francií porazilo Rakousko a do roku 1860 se jeho území rozšířilo o Lombardii (1859) a Toskánsko, Parmu, Modenu a Romagnu (březen 1860), jako i o severní část papežského státu spolu s Královstvím obojí Sicílie (listopad 1860). Savojsko a Nice naopak odstoupilo roku 1860 Francii.

Sardinská i Garibaldiho vojska také odňali Papežskému státu rozsáhlá území a pouze Řím a jeho bezprostřední okolí zůstaly pod kontrolou papeže Pia IX.[4] Navzdory rozdílům mezi názory, Cavour souhlasil s připojením Garibaldiho jižní Itálie k Sardinskému království a vytvořením unie. Následně 18. února 1861 hrabě Camillo Cavour vyhlásil zřízení Italského království, skládajícího se ze severní i jižní Itálie. Král Viktor Emanuel II. Piemontsko-sardinský ze Savojské dynastie byl prohlášen italským králem. Tento titul nebyl užíván od abdikace francouzského císaře Napoleona I. 6. dubna 1814.

V roce 1866 nabídl italskému králi Viktoru Emanuelovi II. pruský kancléř Otto von Bismarck spojenectví Pruského království proti Rakousku v prusko-rakouské válce a připojení Rakouskem kontrolovaných Benátek. Viktor Emanuel II. s aliancí souhlasil a tak začala třetí italská válka za nezávislost. Italská armáda si však po vojenské stránce vedla velmi bídně, ale díky pruskému vítězství měla Itálie zajištěno, že se Benátsko stalo součástí Italského království. Poslední velkou překážkou ke sjednocení celé Itálie tak už zůstával jedině samotný Řím.

Ten byl obsazen v roce 1870, když Francie na válku s Pruskem potřebovala každou zálohu, kterou mohla postavit do boje, proto odvolala francouzskou posádku z Říma. Italové převzali kontrolu na Římem i zbytkem Papežského státu, který byl až dosud pod ochranou císaře Napoleona III. Italské sjednocení bylo úplné a hlavním městem Italského království se stal Řím.

V letech 1922-1943 byla Itálie fašistickou diktaturou pod vládou Národní fašistické strany vedenou ducem Benitem Mussolinim.

Krátce po skončení druhé světové války, v roce 1946 přívrženci republiky vyvolali referendum, zda má Itálie zůstat monarchií, či se stát republikou. Italové se v referendu těsně vyslovili pro zrušení monarchie a nastolení Italské republiky, kterou je Itálie dodnes.

Následník trůnu měl titul „Kníže Piemontský“.

Titulární král Itálie a hlava rodu po roce 1946[editovat | editovat zdroj]

Dědic:

Španělský král (1870-1873)[editovat | editovat zdroj]

Znak špan. krále Amadea I.
Král Amadeo I.
Podrobnější informace naleznete v článku Amadeus I. Španělský.

V roce 1868 ve Španělsku vznikla revoluce a se moci ujal generál Francisco Serrano y Dominguez. Byla v důsledku revoluce sesazena královna Izabela II., která se synem (budoucím králem) Alfonsem XII. opustila zemi (vyhnaná královská rodina našla nové útočiště ve Francii na dvoře císaře Napoleona III.). Následovaly téměř 2 roky regentství, kdy vládl generál Francisco Serrano y Dominguez, jako regent, a generál Juan Prim byl ministerským předsedou. Oba muži se společně snažili najít pro Španělsko nového krále a jejich kandidátem se nakonec stal Amadeo Savojský, druhý syn italského krále Viktora Emanuela II.

Ve Španělsku se situace postupně stávala stále více chaotickou, král Amadeus I. Savojský musel roku 1873, po dvou letech své vlády, abdikovat. Byla vyhlášena republika a prezidenti se rychle střídali. V té chvíli do událostí zasáhl Antonio Cánovas del Castillo, usilující o návrat Bourbonů na trůn. V roce 1875 se na trůn vrátili Bourboni v osobě Alfonse XII., syna královny královna Izabely II.

Nevládnoucí členové rodu[editovat | editovat zdroj]

Vojevůdce princ Evžen Savojský

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Kategorie House of Savoy ve Wikimedia Commons

Související články[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. http://tosneci.wz.cz/r2007/Francie/vanoise/zajimavosti/zajimavosti.htm
  2. GULIANO, Procacci. Dějiny Itálie. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2007. ISBN 80-7106-152-2. S. 495.  
  3. SMITH, Denis Mack. Modern Italy; A Political History. Michigan : Ann Arbor: The University of Michigan Press, 1997. [dále jen Smith]. ISBN 0472108956. S. 15. (anglicky) 
  4. Smith, str. 23-24

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • GULIANO, Procacci. Dějiny Itálie. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2007. ISBN 80-7106-152-2. S. 495.