Otto von Bismarck

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Otto von Bismarck
BismarckArbeitszimmer1886.jpg

Ve funkci:
18. ledna 1871 – 18. března 1890
Předchůdce funkce založena
Nástupce Leo von Caprivi

Narození 1. dubna 1815

Schönhausen, Prusko Prusko

Úmrtí 30. července 1898
Friedrichsruh, Německé císařství Německé císařství
Národnost Němec
Choť Johanna von Puttkamer
Zaměstnání politik
Náboženství luteránství
Ocenění čestné občanství, Položka na Wikidatech neobsahuje český štítek; můžete ho doplnitq2041149, doctor honoris causa, Pour le Mérite, Řád württemberské koruny, Řád černé orlice, Nejvyšší řád Kristův, Řád zlatého rouna, Položka na Wikidatech neobsahuje český štítek; můžete ho doplnitq187549, Položka na Wikidatech neobsahuje český štítek; můžete ho doplnitq1634501, Bismarckova rozhledna, Bismarckův pomník, Bismarckův pomník, Řád za zásluhy, Řád za zásluhy v oblasti umění a věd a Rytíř Řádu zlatého rouna
Commons Otto von Bismarck

Otto Eduard Leopold von Bismarck-Schönhausen, vévoda z Lauenburgu (1. dubna 1815, Schönhausen, Prusko30. července 1898, Friedrichsruh, Německé císařství) byl jeden z nejvýznamnějších politiků 19. století a budovatel sjednoceného Německa. Byl první ministr (tj. premiér) Pruska (18621890) a první v řadě německých kancléřů (1871–1890). Jeho nekompromisní přístup k řešení politických problémů a autoritativní vystupování vůči sněmu mu vyneslo přezdívku Železný kancléř.

Mládí a studia[editovat | editovat zdroj]

Narodil se 1. dubna 1815 v Schönhausenu pět let po svém bratru Bernhardovi. Otec Ferdinand (1771-1845), byl málo nadaný, prostý, bez ctižádosti, velký pijan. Matka Vilemína Menchenová (1790-1839) byla ctižádostivá městská dívka, milující město, vzdělání, společenský lesk a konexe u dvora. Bismarck matku nesnášel, vyčítal jí citový chlad, rozumářství, liberalismus. Otto studoval práva v Göttingenu a Berlíně. Pocházel z junkerské rodiny, nedlouho po jeho narození se rodina přestěhovala na statek v západních Pomořanech, později, když mu bylo sedm let, odjel do Berlína, aby se mohl vzdělávat. Po nějakém čase odchází Bismarck na univerzitu do Göttingenu, kde studoval práva, ale později se pro finanční potíže vrátil zpět do Berlína. V letech 18361839 byl zaměstnán ve státní správě, ale roku 1839 zemřela jeho matka a on spolu s bratry odešel na pomořanský statek. Roku 1845 zemřel i jeho otec a on odešel zpět do Schönhausenu. V té době si vzal za manželku Johannu Puttkamerovou, stalo se tak 28.7. 1847.

Politická kariéra[editovat | editovat zdroj]

Roku 1845 se nechal zaměstnat jako vládní poříční správce, neboť se domníval, že se tak dostane nejrychleji do zemského sněmu, což se také roku 1847 stalo. V letech 18511859 byl zástupcem Pruska ve Spolkovém sněmu ve Frankfurtu nad Mohanem, kde odmítal Rakousko s Habsburskou monarchií v čele vůdčí pozice Německého spolku. Roku 1859 byl vyslán do Petrohradu jako pruský vyslanec, kde setrval do roku 1862, kdy byl z popudu královské pruské rodiny přeložen do Paříže. V té době byl rozpoután konflikt mezi pruským panovníkem Vilémem I. a poslaneckou sněmovnou, která zamítala reformu armády. Nakonec byla prosazena díky dosazení Bismarcka do funkce pruského ministerského předsedy, které navrhl tehdejší pruský ministr války, Albert Roone.

Roku 1867 rozpustil Německý spolek a založil Severoněmecký spolek, v němž mělo vedoucí úlohu právě Prusko v čele s Bismarckem a zároveň byl sestaven nový parlament.

Roku 1870 se vyostřily již tak napjaté vztahy s Francií díky emžské depeši, ve které zesměšnil jednání s Francií. Byla mobilizována pruská armáda a po obklíčení francouzské armády u Sedanu a několikaměsíčním obléhání Paříže byla Francie donucena v květnu 1871 podepsat mírovou smlouvu; je jí anektováno Alsasko a část Lotrinska a navíc museli Francouzi zaplatit penále 5 miliard franků. Se záborem francouzských území sice nesouhlasil, ale byl umlčen vojenskými kruhy.

Otto von Bismarck, 1873

18. ledna téhož roku (1871) je v Zrcadlové síni ve Versailles vyhlášeno Německé císařství, Vilém I. se stal německým císařem a on sám prvním německým kancléřem.

Nedlouho poté byl na něj spáchán neúspěšný atentát rukou mladého katolíka a tak omezil moc katolické církve a strany Centrum. Tím začal Kulturkampf, ze kterého vyšlo Centrum posíleno, na což reagoval podáním rezignace na svoji funkci, což mělo ale posloužit jen pro postrašení panovníka. Ten ji ale navzdory jeho očekáváním přijal a tak se musel stáhnout a odjet na dlouhou dovolenou, ze které se vrátil až 14.2.1878. Téhož roku byl z jeho popudu uspořádán Berlínský kongres, který měl ukázat Prusko jako zemi otevřenou Evropě. Roku 1881 byl zaveden nový systém sociálního pojištění, který zahrnoval všechny vrstvy obyvatelstva a dokončen byl až roku 1889.

Politický pád a smrt[editovat | editovat zdroj]

Roku 1888 Vilém I. zemřel a nedlouho po něm i jeho nástupce, Fridrich III. Na trůn nastoupil Vilém II., který sebou nenechal tolik manipulovat a postupně jej donutil rezignovat na svou funkci, což se stalo 18. 3. 1890. Poté se uchýlil na své statky, kde psal své paměti. V listopadu 1894 mu zemřela jeho žena Johanna. On sám zemřel 30. července 1898, krátce před jedenáctou hodinou večer.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]


Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • DELLIS, Constantin. Bismarcks Außenpolitik von der Krieg-in-Sicht Krise 1875 bis zur Erneuerung des Dreikaiservertrags 1881 unter besonderer Berücksichtigung der deutsch-russischen Beziehungen. Prague Papers on the History of International Relations. 2000, roč. 4, s. 137-167. Dostupné online [PDF]. ISBN 80-85899-93-0. 
  • RÁKOSNÍK, Jakub. Cukr a bič kancléře Bismarcka. Historický obzor, 2004, 15 (5/6), s. 130-138. ISSN 1210-6097.
  • Loewenstein, B.: Portréty - Otto von Bismarc. 1. vyd. Praha : Svoboda, 1968.
  • STELLNER, František. Bismarck und Caprivi: Die Probleme der postbismarckschen Eliten. Prague Papers on the History of International Relations. 2007, roč. 11, s. 419-427. Dostupné online [PDF]. ISBN 978-80-7308-208-6. 
  • SUCHÁNEK, Drahomír. Bismarckův kulturní boj - kořeny, příčiny, souvislosti. Historický obzor, 2000, 11(11/12), s. 248-258. ISSN 1210-6097.