Fotografie

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Nicéphore Niépce: Pohled z okna v Le Gras druhá známá nejstarší dochovaná fotografie, 1826

Fotografie je proces získávání a uchování obrazu za pomocí specifických reakcí na světlo, a také výsledek tohoto procesu. Zahrnuje získání záznamu světla tak, jak jej odrážejí objekty, na světlocitlivé médium pomocí časově omezené expozice. Proces je uskutečněn mechanickými, chemickými nebo digitálními přístroji – fotoaparáty. Praktická lidská činnost, při které je tento proces uskutečňován se obvykle nazývá fotografování.

Slovo fotografie pochází z řeckých slov φως fós („světlo“) a γραφις grafis („štětec“, „psací hrot“) nebo γραφη grafê, což dohromady dává „kreslení světlem“ nebo „zprostředkování pomocí obrysů“ nebo zkrátka „kreslení“. Pravděpodobně poprvé termín fotografie použil John Herschel 14. března 1839 při seznámení Královské společnosti se svým článkem Note on the art of Photography, or The Application of the Chemical Rays of Light to the Purpose of Pictorial Representation.[1]

Zařízení pro pořízení fotografie[editovat | editovat zdroj]

Nejčastěji je zařízením pro pořízení fotografie právě fotoaparát, médiem pro zachycení a (dočasné) uchování obrazu je pak fotografický film (nebo paměťová karta v případě digitálního fotoaparátu), existují však i další metody, např. fotokopírky nebo xeroxy, fungující na principu elektrického náboje.

Základy fotografie[editovat | editovat zdroj]

Fotograf ovládá fotoaparát a vystaví tak světlocitlivý materiál světlu. Tak je vytvořen obraz, který nazýváme fotografií. Při expozici fotografie se hledí především na následující kritéria:

Tato hlediska spolu nerozlučně souvisí, neboť mění celkové množství světla dopadajícího na médium. Změna kteréhokoli z nich změní i výslednou expozici. Mnohé fotoaparáty automaticky přizpůsobí např. clonu nebo zaostření vzhledem k nastavenému času a podobně (automatický režim).

Délce expozice se říká „rychlost závěrky“ nebo jednoduše „čas“, tento čas se měří ve zlomcích sekundy, případně ve vteřinách. Clona je vyjádřena jako poměr ohniskové vzdálenosti objektivu, proto je často označována písmenem F (z anglického focal – ohniskový). Pokud je průměr clony jedna čtvrtina ohniskové vzdálenosti, je nastavena clona „f/4“. Obvykle objektiv nabízí clony 2.8, 4, 5.6, 8, 11, 16, 22, 32, přičemž při každém skoku o jeden stupeň výše se objem dopadajícího světla dvakrát zmenší a naopak.

Aby fotograf dosáhl určité expozice, může zvolit různé kombinace clony a času. Např. clona f/8 při čase 1/60 sekundy a f/4 at 1/120 dosáhnou stejného celkového objemu dopadajícího světla. Přesto se různé kombinace ve výsledku liší. Nastavení clony určuje hloubku ostrosti snímku. Čím nižší je clona, tím menší je hloubka ostrosti, naopak čím je clona vyšší, tím více objektů (blízkých i vzdálených) bude na výsledném snímku zaostřených. Dále, pokud fotíme rychle se pohybující předmět, můžeme jej „zastavit“ pomocí nízkého zvoleného času, naopak při delším čase dosáhneme rozmazaného výsledku (obojí má své využití nejen ve sportovní fotografii).

Exponování obrazu je však jen první část celého procesu. Bez ohledu na použité světlocitlivé médium je obvykle nutné fotografii reprodukovat do trvalého stavu. To se může dít fotochemickou cestou (vyvolání snímku a jeho zvětšení a ustálení) nebo např. vytisknutím obrazu z paměti počítače.

Využití fotografie[editovat | editovat zdroj]

Fotografie se řadí mezi zobrazovací technologie a už od svých počátků se těší velkému zájmu vědců i umělců. Vědci používají fotografii pro přesný a věrný záznam skutečnosti, např. Eadweard Muybridge ve své studii o lidských a zvířecích pohybech z roku 1887. Umělci se stejně tak zajímali o věrnost zobrazení fotografie, ovšem zkoumali také další nabízející se možnosti než je pouhé zachycování obrazu reálného světa. Fotografii začala brzy využívat také armáda, policie a bezpečnostní složky. Dnes je fotografie nepřehlédnutelně zastoupena téměř ve všech médiích (noviny, internet, TV), využívá se hojně v marketingu a reklamě a jednoduché fotoaparáty v mobilních telefonech možná naznačují její další rozmach.

Historie fotografie[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Historie fotografie.

Projekce obrazů na plochu je známá již po staletí. Tzv. camera obscura a camera lucida byly umělci využívány již v 16. století. Tyto jednoduché přístroje ovšem zachycený obraz neuměly nijak ustálit, pouze promítaly objekty před nimi. Camera obscura doslova přeloženo znamená „temná místnost“.

Vynález černobílé fotografie[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Černobílá fotografie.

Za první chemickou fotografii je považován snímek, který zhotovil roku 1826 francouzský vynálezce Nicéphore Niépce na vyleštěnou cínovou desku pokrytou petrolejovým roztokem. Vznikl ve fotopřístroji a čas expozice byl celých osm hodin za slunného dne. Tento zdlouhavý proces se ukázal býti slepou uličkou a Niépce začal experimentovat se sloučeninami stříbra, přičemž vycházel z poznatků Joanna Heinricha Schultze, který zjistil, že směs křídy a stříbra tmavnou, pokud jsou osvětleny.

Niépce a umělec Jacques Daguerre zdokonalili existující proces na bázi stříbra společně. V roce 1833 Niépce umřel a nechal své poznámky Daguerrovi. Ten, přestože neměl příliš zkušeností s vědou, učinil dva klíčové objevy. Zjistil, že pokud stříbro nejprve vystaví jódovým parám, pak snímek exponuje a nakonec na něj nechá působit rtuťové výpary, získá viditelný a nestálý obraz. Ten pak lze ustálit ponořením desky do solné lázně. V roce 1839 Daguerre oznámil, že objevil proces využívající postříbřenou měděnou desku, nazval jej daguerrotypie. Podobný proces dodnes využívají fotoaparáty Polaroid. Francouzská vláda patent koupila a dala jej ihned k volnému užití (public domain).

Na druhé straně kanálu La Manche, William Fox Talbot objevil již dříve jiný způsob, jak ustálit obraz získaný pomocí stříbrné expozice, ale udržoval jej v tajnosti. Poté, co četl o Daguerrově vynálezu, Talbot svůj proces zdokonalil tak, aby byl dostatečně rychlý a citlivý pro snímání lidí, a v roce 1840 oznámil vynález calotypie. Listy papíru potáhl vrstvou chloridu stříbrného pro vytvoření okamžitého negativního obrazu, který může být použit k vytvoření libovolného množství kopií, což se podobá i dnešnímu běžnému negativnímu procesu. Talbot si proces patentoval, čímž značně omezil jeho používanost. Po zbytek života pak soudní cestou obhajoval svůj patent a nakonec svojí práce na poli fotografie zanechal. Později ale Talbotův proces zdokonalil George Eastman a ten je používán dodnes. Také Hippolyte Bayard vyvinul způsob, jak fotografovat, ale s oznámením vynálezu se zpozdil a není proto počítán mezi objevitele fotografie. V roce 1851 vynalezl Frederick Scott Archer mokrý kolodiový proces, později použitý Lewisem Carrollem.

Barevná fotografie[editovat | editovat zdroj]

Stužka, první barevná fotografie, 1861
Pohled na Agen, Francie roku 1877 od Louise Ducose du Haurona, francouzského průkopníka barevné fotografie
Podrobnější informace naleznete v článku Barevná fotografie.

Fyzikální princip barevné fotografie poprvé předvedl James Clerk MaxwellLondýně 17. května 1861. Promítl na plátno současně tři černobílé snímky barevné řádové stuhy přes červený, zelený a modrý filtr, které byly předtím exponovány přes filtry stejných barev.[2][3] Prokázal tak princip aditivního míchání barev. Ve skutečnosti však byla použitá exponovaná fotocitlivá emulze necitlivá na červenou barvu. Místo červené byla na snímku přes červený filtr exponována okem neviditelná ultrafialová část spektra –[4] Prakticky však byla tato technika kvůli své komplikovanosti nepoužitelná.

Na výzkumy Jamese Maxwella navázal Louis Ducos du Hauron Od roku 1862 pracoval několik let na praktickém způsob záznamu barevných fotografií pomocí dvou barevných systémů: subtraktivního (žlutá, azurová, purpurová) a aditivního (červená, zelená, modrá) barevného systému. Roku 1868 tyto metody patentoval. Osvítil bromostříbrnou kolodiovou desku výtažkovými filtry a zhotovil tak diapozitivy zabarvené do červena, modra a žluta. Tyto tři části pak musely být k získání konečné fotografie zcela přesně položeny přes sebe. Kvůli vysokým nákladům této metody se však v praxi mnoho nepoužívala.[5] Jednou z prvních barevných fotografií je Landscape of Southern France, pořízená subtraktivní metodou r. 1877. Zároveň s Hauronem objevil podobný systém Charles Cros, který později s Hauronem spolupracoval.

Roku 1888 F. E. Ives vyvolal tříbarevnou fotografii. Tu pak Němec Adolf Miethe od roku 1903 používal v praxi. A. Miethe vynalezl také panchromatické zcitlivění pro reprodukci barevných tónů.

Dalšími, kdo se zabýval barevnou fotografií byli roku 1904 v Lyonu bratři Auguste a Louis Lumièrové, kteří představili první autochromové desky, které se daly reprodukovat barevným tiskem a umožnili v praxi vyrobit fotografii jediným snímkem.[5]

Počátky a rozšíření fotografie[editovat | editovat zdroj]

Raný barevný snímek Sergeje Prokudin-Gorského okolo roku 1909

V roce 1884 vyrobil George Eastman první fotografický film, který zbavil fotografy nutnosti nosit s sebou těžké skleněné fotografické desky a jedovaté chemikálie. V roce 1888 uvedl první filmový fotoaparát pod obchodním názvem Kodak.

Rok 1925 byl na trh uveden fotoaparát Leica, používající 35mm film, který se od té doby stal standardem maloformátové fotografie. Od roku 1935 jsou na trhu i barevné filmy, v roce 1963 vyvinula firma Polaroid emulze umožňující vytvářet barevné snímky, které nepotřebovaly žádné další zpracování, a fotografie se na nich objevila několik minut po expozici – tzv. okamžitá fotografie.

Vynález digitální fotografie[editovat | editovat zdroj]

V roce 1969 vynalezli George Smith a Willard Boyle snímače typu CCD a v následujícím roce zabudovali CCD do fotoaparátu. Teprve roku 1981 společnost Sony vyrobila první fotoaparát, který místo filmu na chemickém principu zaznamenával obraz na elektronické prvky CCD. Jeho analogové výstupy se zapisovaly na disketu. Hlavním tahounem vývoje byla v osmdesátých létech firma Kodak. První komerčně šířený digitální fotoaparát byl Apple QuickTake 100 z roku 1994. V běžném prodeji byly digitální fotoaparáty od roku 1996 i v Česku. Po roce 2000 aparáty používající digitální záznam začaly vytlačovat běžné kinofilmové.

Makrofotografie[editovat | editovat zdroj]

Makrofotografie je fotografování detailů, kdy je daný objekt menší než jeho obraz na filmu či snímači. Nejčastěji se toto používá na fotografování drobných živočichů, jako jsou motýli, mouchy, malé rostlinky apod.

Zpracování a výroba fotografie[editovat | editovat zdroj]

Zpracování a výroba fotografií je odvětví zabývající se přípravou a samotným zhotovováním fotografií. Je to odvětví, které má spíše profesionální charakter. Na výrobní prostředky, jakož i na kvalifikaci pracujících ve výrobě se kladou vysoké nároky na pořizovací prostředky i vzdělání. Proto je častou praxí objednávat si zpracování a výrobu fotografií ve formě služby. Zpracování a výroba se dělí na:

  • vyvolávání negativů a inverzních filmů (diapozitivů)
  • skenování
  • úprava skenů a jiných digitálních vstupů
  • chemická nebo jiná výroba samotných fotografií
  • archivace
  • digitalizace archivů – k digitalizaci historických fotografických archivů se v profesionální oblasti používají mimo jiné bubnové skenery

Dějiny fotografování[editovat | editovat zdroj]

České země[editovat | editovat zdroj]

V bývalém Československu bylo fotografování rozšířeným domácím koníčkem běžných lidí. Fotografické zboží se prodávalo v prodejnách Fotokino, které byly součástí drogerií; na žádané zboží se stávaly i 200-300metrové fronty. Západní zboží u nás bylo velmi drahé (nebylo výjimečné, že použitý starý fotoaparát stál několik měsíčních platů). V celé Praze byl jediný bazar s fotozbožím.[6] Situace se změnila s uvolněním trhu po roce 1989.

Technická fotografie[editovat | editovat zdroj]

Technická fotografie je odvětví, které se zabývá technickými aspekty fotografie:

  • fotografická optika
  • fotografická mechanika
  • fotografická elektronika
  • fotografická chemie
  • digitální fotografie
  • fotografický software.

Právní regulace fotografování[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Právní regulace fotografování.

Protože fotografování (i filmování) umožňuje oproti dřívějším technologiím mnohem rychlejší a přesnější zachycení zobrazované skutečnosti, dostává se do střetu s tradičně či nově uznávanými právy na ochranu bezpečnosti, průmyslového tajemství, osobního soukromí nebo autorských práv. Z těchto důvodů v některých zemích podléhá více či méně rozsáhlé právní regulaci. Silná a rozsáhlá regulace je obvyklá ve státech a územích s nestabilními nebo totalitními politickými či bezpečnostními poměry nebo se silným důrazem na ochranu osobního soukromí či autorských práv.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. HERSCHEL, Sir John Frederick William, Biografie na Photohistory [online]. [cit. 2009-08-28]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. James Clerk Maxwell (anglicky). Navštíveno 5. července 2008.
  3. EVERITT, Francis: James Clerk Maxwell: a force for physics (anglicky). Navštíveno 5. července 2008.
  4. James Clerk Maxwell's Big Mistake, Colour Photography: The First Hundred Years, Part One – The Quest for Colour (anglicky). Navštíveno 5. července 2008.
  5. a b Malá encyklopedie fotografie, Willfried Baatz, Computer Press, Brno, 2004
  6. Retro : amatérská fotografie. Pořad České televize, 12.11.2011, dostupné online.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]