Fotografie aktu

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Eadweard Muybridge: Žena scházející po schodech, studie pohybu, 1887
Félix-Jacques Moulin: Akt, okolo 1850
Jedna z prvních fotografií aktu, E. Delacroixe a Eugène Durieua z roku 1853, která sloužila Delacroiovi jako předloha

Fotografie aktu je umělecký fotografický směr, jehož tématem je zobrazení zcela nahého (akt) nebo částečně odhaleného lidského těla (poloakt). Vychází z malby. Akt (fotografický anebo jiný) je sám o sobě zdrojem estetického zážitku pro vzdělaného diváka, ale také pomůckou pro všechny ostatní diváky, jak usměrnit vztahy k nahému tělu od vulgární sexuality k estetické reakci. Akt by měl ukázat, jak tělo opravdu vypadá z estetického hlediska, a přiblížit rozdíl mezi nahým tělem ve skutečnosti a jeho obrazem v umění.[1]

Historie[editovat | editovat zdroj]

Důvody zobrazování nahého těla byly v jednotlivých epochách historie lidstva různé. Fotografie přišla ještě v období symbolické a mytologizující výjevové malby a napodobuje ji. Tento směr relativně rychle mizí a prosazuje se estetická fotografie. Zájem o erotické tělo vede k nadprodukci fotografické pornografie, která se velmi rychle rozmnožuje a byla lacinější než objekt samotný. Prostituce tělem se změnila na prostituci vzhledem. Mužské akty se vyskytovaly častěji v raných počátcích fotografie.[1]

Pionýrem fotografie aktu byl Eadweard Muybridge (1830 - 1904), který studoval a dokumentoval pohyb ženského i mužského těla a na vědecké bázi spolupracoval s lékaři a fyziology. Průkopníci fotografie aktu zpočátku zobrazovali nahé tělo tak, jak bylo obvyklé v malířství. Například francouzský fotograf Félix-Jacques Moulin (1802 - 1875) nebo Henry Peach Robinson, který ke svým fotografickým kompozicím dělal nejdříve kreslené náčrtky. Podle nich fotografoval postavy, které vystřihoval a lepil na vhodné pozadí. Celek pak znovu fotografoval.

Počátek dvacátého století byl zlatým věkem erotické fotografie, jejich autoři se však skrývali za anonymitou. Pohled na morální a etické záležitosti aktu se měnily v průběhu let. Stáří modelů se pohybovalo mezi 20 až 24 lety a bývalo vždy uvedeno. Objevila se občas modelka, které bylo pouze 14 let, v moderní době by autor pravděpodobně neunikl soudu. V té době musel být respektován zákon ze dne 16. března 1899, později - 7. dubna 1908 - byl vydán přísnější, podle kterých musely být erotické časopisy prodávány nebo dodávány v zapečetěných obálkách. Jednalo se v podstatě o erotické poštovní pohlednice, které pravděpodobně hrály velkou roli na příjmu fotografů.

V rámci cenzury v polovině roku 1908 byly všechny obrázky v časopisech retušovány, byly opatřovány závojem, modelkám byly přidávány kalhotky nebo se upravovalo a retušovalo pubické ochlupení. Cenzura trvala až do začátku 70. let, s výjimkou Japonska, kde byla erotická fotografie stále ještě zakázána a samozřejmě také v zemích se silným náboženským založením.

Mnoho pozdějších novodobých fotografů, jako například Edward Weston, Ruth Bernhard a Jerry Avenaim, dávali přednost zobrazení linií a křivek těla jako umělecké vyjádření. Snažili se tak vytvořit definici erotického umění jako opozici k erotice a pornografii.

Základním cílem pornografie je snaha vyvolat sexuální reakci samu o sobě. K tomuto účelu se používají „vzrušující" postoje, mnohoslibné náznaky, modelky s přehnaně výraznými pohlavními znaky, často abnormálními. Pokud chce nahá žena získat erotickou hodnotu, musí ji trochu zahrát, musí být vhodným způsobem upravená a „naservírovaná“. Důležitou úlohu přitom hraje tvář a rekvizity, kterými je tělo obklopeno. Zpravidla jde o reálné prostředí, koupelnu, zrcadlo, postel, nebo scéna na seně, v lese nebo v poli. Velmi častá je takzvaná erotická lež. Erotický efekt se vyrábí všemi prostředky a způsoby. Divák může mít dojem, že vidí vášnivé sexbomby. Ve skutečnosti mají modelky co dělat, aby se velká ňadra vhodným sklonem těla dostala do esteticky přijatelné formy. Významnou úlohu hrají vyšpulené rty, natáčení boků, vystrkování zadku, vypínání na špičky, tisknutí ňader k sobě a podobně[1]

Francie
  • Eugène Durieu (1800–1874) byl známý především svými průkopnickými fotografiemi aktů mužů a žen. Řadu jeho modelek také maloval Eugène Delacroix, se kterým byli přátelé. Delacroix měl na starost organizaci a kompozici, Durieu technickou realizaci.
  • Jules Richard (1848–1930) byl fotograf a výrobce zařízení pro stereofotografii a vědecké nástroje, ale pořizoval také snímky ženských aktů. Pořídil sérii fotografií aktů Dans l'Atrium, z nichž 17 z nich vystavila v roce 2008 galerie Past to Present[4]. Tyto fotografie byly dlouho mylně připisovány Louisi Amédéemu Mantemu a Edmondu Goldschmidtovi, ale dnes víme, že je pořídil sám Jules Richard v atriu, který sám postavil.
  • Robert Demachy (1859–1936) pocházel z bohaté rodiny francouzského bankéře.
  • Léopold Reutlinger (1863–1937) zdědil dobře postavenou klientelu a zapracované fotografické studio, produkoval velké množství obrazů umělců, hereček nebo divadelních hvězd. Své kabinetní fotografie označoval na horním okraji nápisem REUTLINGER a podpisem na rubové straně. Jeho fotografie se často objevovaly v publikacích a vydával také pohlednice, které ručně koloroval.[5]
  • Paul Bergon (1863–1912) byl jedním z prvních piktorialistických autorů, kteří propagovali barevné fotografie aktů.
  • René Le Bègue (1857–1914) fotografoval ženské postavy a akty, byl příznivcem piktorialismu.
  • Félix-Jacques Moulin V roce 1849 otevřel fotograf Moulin vlastní obchod na Faubourg-Montmartre v Paříži a začal pořizovat daguerrotypie mladých dívek ve věku od 14. do 16. let. V roce 1851 byly Moulinovi jeho práce zabaveny a on byl odsouzen na jeden měsíc vězení za "obscénní" charakter jeho snímků - "tak obscénních, že i vyslovení jejich titulů (...) by bylo spáchání obscénnosti".[6] Po svém propuštění pokračoval Moulin ve své činnosti více diskrétně. Učil fotografii, prodával fotografické vybavení a měl ve svém obchodě zadní dveře, aby se vyhnul dalším právním problémům...
  • Marcelin Flandrin (1889 Annaba, Alžírsko - 1957 Casablanca, Maroko) byl francouzský fotograf, autor celé řady aktů s orientální tematikou, které pořídil v Maroku.[7] Podobně také pracovali Charles Naudet nebo v Casablance F. Viala.
Německo
  • Heinrich Zille (1858–1929) se fotografii věnoval od roku 1890 až do svého opuštění Fotografické společnosti v roce 1907. Nevlastnil fotoaparát, ale zařízení si půjčoval od své firmy, nebo od kolegů v práci. Jeho portréty aktů dokumentují události ve studiu a modely a studenty při jejich práci. Fotografiím, které pořizoval nekladl z uměleckého hlediska velkou důležitost, fotoaparát používal jako "obrázkový poznámkový blok" pro své grafické studie.
  • Andreas Daniel Reiser (1840 Mnichov, Německo - 1898 Helouan Egypt) byl německý fotograf, který pracoval v Rumunsku a v Egyptě. Je autorem mnoha orientálních pohlednic aktů.
  • J. André Garrigues (J. Garrigues) byl francouzský fotograf působící aktivně v poslední čtvrtině devatenáctého století v Tunisu. O jeho životě se toho ví jen málo, ale zanechal mnoho kolorovaných pohlednic aktů a snímků s tématem Orientu.
  • Wilhelm von Gloeden (1856–1931) proslul studiemi nahých sicilských chlapců ve stylu mytologie starověkého Řecka.
  • Helmut Newton - německý fotograf, který se proslavil erotickými módními fotografiemi pro časopis Vogue
Rusko
USA
  • Alfred Stieglitz - americký fotograf, publicista a galerista, který prosazoval fotografii jako svébytné umění

1945 – současnost[editovat | editovat zdroj]

Německo
  • Herbert Tobias (1924–1982) se jako módní fotograf proslavil v padesátých letech. Zvlášť umělecky cenné jsou jeho portréty, ruské snímky z druhé světové války a jeho fotografie mužů s homosexuální tematikou. V roce 1948 se seznámil s civilním zaměstnancem americké armády a zamiloval se do něj. Odešli spolu do Paříže. Ve francouzském hlavním městě potkal Tobias známého německého fotografa Willyho Maywalda, pro kterého pracoval jako retušér, a ten mu poskytl první kontakty do světa módy. Roku 1953 vyšly první Tobiasovy práce v časopisu Vogue. Ve stejném roce vystoupil proti razii v pařížské homosexuální scéně, byl vykázán z Francie a vrátil se do Heidelbergu. Od října 1953 vycházely jeho snímky v německých časopisech a o měsíc později vyhrál mezi 18000 účastníky první místo v soutěži o titulní snímek Frankfurter Illustrierten Zeitung. Přestěhoval se do Berlína a tam se také konala v listopadu 1954 jeho první samostatná výstava. Díky zveřejňování svých snímků v mnoha renomovaných časopisech se stal od roku 1956 známým v německé módní branži. Jeho kontakty do světa módy a filmu vedly v dalších letech ke vzniku mnoha portrétů, např. Hildegard Knef, Zarah Leander, Valeska Gert, Amanda Lear, Klaus Kinski, Tatjana Gsovsky, Jean-Pierre Ponnelle, Andreas Baader. Od roku 1960 se stále obtížněji podřizoval disciplíně módního světa, a proto vznikalo stále méně prací.
  • Henning von Berg (* 1961, Německo) - jeho specialitou jsou charakteristické skupinové portréty naháčů na veřejných místech a výtvarné akty.
  • Iris Brosch (*1964) se ve svých fotografiích žen se soustředí na jejich ženství a sílu. Ženy jsou její hrdinky. Chce se zaměřit na duše a intelekt žen.[8] Ženy zobrazuje v jejich "pevné dokonalosti".[9]
Rakousko
  • Manfred Kielnhofer (* 1967 Rakousko)
  • Andreas Bitesnich (* Vídeň, 1964, Rakousko) své portréty a akty komponuje jako sochy, které zobrazuje většinou černobíle. Při fotografování aktů používá dětský olej, který dá kůži mírný lesk. K jeho rukopisu patří i portréty, ve kterých se zaměřuje na tvář modelu.
Francie
  • Serge de Sazo (1915 – 2012) byl francouzský fotograf ruského původu. V 50. letech jeho snímky tzv. pin-up girls a akty byly pravidelně publikovány ve slavném časopisu Paris-Hollywood a několika poválečných časopisech „lehčího rázu“. Fotografoval také pod vodou.
Velká Británie
Augusto De Luca: Nudes, 1980
‪Itálie‬
USA
  • Spencer Tunick (*1967 USA) je umělec známý svými instalacemi, při kterých pracuje s velkým počtem nahých lidí pózujících ve městech nebo v krajině.
  • Sally Mann (*1951, USA) je známá svými velkými černobílými fotografiemi svých dětí. Její cyklus At Twelve: Portraits of Young Women (Ve dvanácti: Portréty mladých žen) publikovaný v roce 1988, způsobil kontroverzní diskuse. Snímky "zachycovaly emoce a identitu dospívajících dívek..."[10]
Kanada
  • Yuri Dojč (*1946) je slovensko-kanadský umělecký fotograf, jehož práce zahrnují kromě jiných černobílé akty, portréty kanadských veteránů z období 2. světové války a projekty American Dreams, Marble Woman nebo Last Folio.[11]
  • Nathalie Daoust (1977 Montreal) je kanadská fotografka, která se ve své tvorbě zajímá o nejintimnější a nejtemnější aspekty ženské sexuality a jejich projevy, odstraňování genderových stereotypů a omezení pohlavní zaujatosti. Její práce si pohrává s dynamikou veřejného a soukromého, zaměřuje se na témata na veřejnosti silně regulovaná, na nejhlubší cenzurované lidské emoce a touhy.
Japonsko
Austrálie
Ostatní
Nezařazení

České země[editovat | editovat zdroj]

  • František Drtikol () - fotograf se proslavil akty ve stylu pozdní secese, později ovlivněné kubisticko-futuristickými prvky, a svou duchovní praxí východních učení, především buddhismu
  • Miroslav Hák (1911–1978) byl meziválečným českým fotografem, členem sdružení umělců Skupiny 42, postavou v dějinách české avantgardy a moderní fotografie.

1945 - současnost[editovat | editovat zdroj]

Michal Macků: Geláž č. 51, 1993
  • Ján Šmok (1921–1997) - fotograf, teoretik fotografie a vysokoškolský pedagog, který psal knihy o fotografování lidského těla.
  • Jan Saudek (*1935) se věnuje ateliérové černobílé kolorované fotografii s typickým rukopisem.
  • Zdeněk Lhoták (1949) se ve své volné fotografické tvorbě zaměřuje na lidské tělo formou autoportrétů v černobílé i barevné škále. Jeho fotografie relativizují pojmy krásy a ošklivosti i ženské a mužské symboliky. V jeho instalacích lze najít humor, parodii i ironickou sebereflexi. Ve svém neuzavřeném cyklu "Autoportrétů" se od roku 1989 ve stále jednodušší formě, zabývá detaily vlastního těla, které se od roku 2000 posunuly z černobílé do barevné škály. V rámci tohoto cyklu v poslední době instaluje do reálných interiérů fotografie figur v životní velikosti adjustované na plechu. Snímky jsou výtvarně stylizované a jejich znakem je abstraktnost, často není zřejmé, o jakou část těla se jedná.[12]
  • Robert Vano (*1948) je fotograf slovenského původu, věnující se mj. mužskému aktu.
  • Michal Macků (*1963) je známý svojí technikou geláží, kterou aplikuje na „portréty těla“.
  • Tereza z Davle (*1975) fotografuje profesionálně portréty a akty, zpravidla černobíle, na klasický film.[15][16]
  • Patrik Jandak (* 1977) po přestěhování do Kanady v dubnu 2005 se jeho žánr fotografií přesunul z dokumentů na studiové snímky a fotografie aktů.
  • Antonín Tesař (* 1963) se ve své tvorbě inspiruje tématy z mytologie, náboženství nebo díly starých mistrů. Jeho snímky jsou na první pohled barevné a záměrně využívají prvoplánové, jednoduché estetiky popkultury, to však často vzápětí přebíjí nečekaným absurdním detailem nebo šokujícím spojením.

Rozdělení fotografie aktu[editovat | editovat zdroj]

Zobrazení nahého těla můžeme rozdělit takto:

  1. Zobrazení informativní:
    • nejrůznější formy dokumentace nahého těla
  2. Zobrazení emotivní:
    1. orientace na čistou estetickou relaci, resp. eroticko-estetickou s přechodem k reakci na kvalitu zobrazení — vlastní akt, který sex vylučuje nebo potlačuje.
    2. erotické zobrazení - erotizující zobrazení vnímá sexualitu v kombinaci s výrazným výtvarným řešením
    3. výrazná sexuální orientace — pornografie, pornografické zobrazení sleduje jen sexualitu bez přihlédnutí k jiným, například výtvarným aspektům.

Etika[editovat | editovat zdroj]

Zobrazování nahého těla nemá jen výtvarnou problematiku, ale také právní podle trestního zákona (viz model release).

  • Před začátkem práce si ujasnit postavení modelu, do jaké míry je možné použít tvář a do jaké míry bude model souhlasit se zveřejněním.
  • O každém hotovém snímku, který se má zveřejnit, je potřeba se s modelem výslovně dohodnout. Bez souhlasu modelu nikdy nic nezveřejňovat.
  • Nikdy nepracovat s modelem mladším než 18 let.
  • Jasně se dohodnout na eventuální odměně.

Technika a kompozice[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článcích Studiové osvětlení, Obrazová kompozice a Světlo ve fotografii.
  • Použití dětského oleje dodá kůži mírný lesk.

Budoir[editovat | editovat zdroj]

Budoir označuje fotografický styl s budoirem (ve smyslu nábytku a/nebo místnosti) v záběru snímku. Charakteristikou tohoto stylu, který může být na pomezí mezi styly glamour či fashion, je snaha vystihnout intimitu a bezprostřednost u modelky (muži a páry jsou méně časté) v jejím soukromí, modelka je často na snímku zastižena při převlékání nebo ve spodním prádle, většinou bez explicitní nahoty.[17]

Fotografové fotografující v tomto stylu zahrnují jména jako například Kathleen Meyers, Clara Bow, Mae West či Jean Harlow.

Galerie[editovat | editovat zdroj]

Ženský akt[editovat | editovat zdroj]

Mužský akt[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c Akt vo fotografii, Ján Šmok, vydavatelství Osveta, 1986
  2. BRUNO BRAQUEHAIS (1823–1875). Commune76.com. Retrieved: 15. února 2012. (francouzsky)
  3. a b Frédérique Taubenhaus, John Hannavy (ed.), Encyclopedia of Nineteenth-Century Photography, Vol. 1 (Routledge, 2007), str. 201–202.
  4. http://www.past-to-present.com/
  5. http://www.luminous-lint.com/app/vexhibit/_THEME_Portrait_19thc_Opera_01/2/0/0/
  6. podle soudního archivu http://www.metmuseum.org/Works_Of_Art/viewOne.asp?dep=19&viewMode=0&item=1997.382.46
  7. http://www.ouarzazate-1928-1956.com/photographes-reconnus/flandrin.html
  8. Modefotografie: Frauen sind die Heldinnen Nello, 24. November 2008
  9. Differing Views (Offizielle Webseite der Ausstellung)
  10. Museum of Contemporary Photography, Chicago, IL
  11. LEVEY, Gregory. New Yorker Book Bench: Hanishar, Or What Remains [online]. NewYorker.com, 2011. Dostupné online. (anglicky) 
  12. PACOVSKÁ, Edita. Umění už dnes nikoho nezajímá [online]. Fotografovani.cz, 2007-02-02, [cit. 2010-06-24]. Rozhovor se Zdeňkem Lhotákem. Dostupné online.  
  13. VILGUS, Petr. Gabina Fárová: Valdické vězně už asi nic nepřekoná [online]. Fotografovani.cz, 2008-2-27, [cit. 2010-01-31]. Dostupné online.  
  14. PACOVSKÁ, Edita. Rozhovor s Gabinou Fárovou: Lidské tělo je krásné [online]. CPress Media, 2010-1-29, [cit. 2010-01-31]. Dostupné online.  
  15. Povídání s Terezou. FotoVideo. červenec 2009, roč. 13, s. 14–25. ISSN 1211–5312.  
  16. PACOVSKÁ, Edita. Akty Terezy z Davle – a dál? [online]. Fotografovani.cz, 2006-7-28, [cit. 2010-03-18]. Dostupné online.  
  17. (anglicky) Rowe, Critsey (2011). Boudoir Photography. Gardners Books/ILEX. ISBN 978-1-907579-19-6

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • (německy) David Daye: Aktfotografie München 2001, ISBN 3-87467-774-5
  • (německy) Roger Hicks, Frances Schultz: Aktfotografie München 1997, ISBN 3-87467-698-6
  • (německy) Michael Köhler, Gisela Barche: Das Aktfoto – Ästhetik, Geschichte, Ideologie Bucher, München 1985, ISBN 3-7658-0675-7
  • (německy)Martin Sigrist, Matthias Stolt: Die neue Akt Fotoschule Gilching 2000, ISBN 3-933131-00-6.
  • (německy) Achim Sommer, Nils Ohlsen (Hrsg.): Der Akt in der Kunst des 20. Jahrhunderts Wienand, Köln 2002, ISBN 3-87909-795-X.
  • (německy) Michael Köhler, Gisela Barche: Ansichten vom Körper – Das Aktfoto 1840–1986. Ed. Stemmle, Schaffhausen, ISBN 3-7231-6900-7
  • (německy) William F. Ewing (Herg.): Das Jahrhundert des Körpers – Figürliches Fotografieren. Seemann, Berlin 2000, ISBN 3-363-00747-7

Související články[editovat | editovat zdroj]

  • Handbra - póza, kdy modelka zakrývá svá ňadra rukama

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]