František Drtikol

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
František Drtikol
Narození 3. března 1883
Příbram Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí 13. ledna 1961 (ve věku 77 let)
Praha ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Povolání fotograf
Vzdělání Lehr und Versuchsanstalt für Photographie, Mnichov
Hnutí art deco
Galerie Františka Drtikola v Příbrami
Logo, které na Drtikolovy snímky tiskla společnost Bromografia Poděbrady
Výstava Františka Drtikola Bromografie v pražské Galerii Josefa Sudka, 2013

František Drtikol (3. března 1883 Příbram - 13. ledna 1961 Praha) byl český fotograf tvořící v letech 19011935, příležitostně se věnoval i grafice a překladatelství. Proslavil se zejména svými portréty a akty ve stylu pozdní secese, později ovlivněné kubisticko-futuristickými prvky. Je řazen k nejúspěšnějším českým klasikům fotografie aktu všech dob.[1] Je znám také svou duchovní praxí východních učení, především buddhismu a je označován za patriarchu českého buddhismu; zajímavostí také bezpochyby je, že současně byl od roku 1945 až do své smrti aktivním členem Komunistické strany Československa (KSČ).

Život[editovat | editovat zdroj]

Jmenuji se Drtikol. Drtil jsem kola, která mě svírala. Jsem fotograf. Fotografoval jsem světlem. Píši do duší lidem světlem poznání.[2]

Narodil se 3. března 1883 v Příbrami v rodině drobného obchodníka jako nejmladší ze tří dětí Františka Drtikola a jeho ženy Marie, rozené Opplové.[3] Po studiích na místním gymnáziu se zde vyučil fotografem v příbramském fotografickém ateliéru Antonína Mattase. Významným krokem pro jeho další rozvoj bylo studium na odborné fotografické škole Učebním a výzkumném ústavu pro fotografii[4] v Mnichově v letech 1901 až 1903. Tato bavorská metropole byla v té době prostoupena secesí, která studium ovlivnila.[1] Po jejím ukončení získával zkušenosti v ateliérech v Německu, ve Švýcarsku a v Čechách. Po tříleté vojenské službě v roce 1907 založil v Příbrami svůj první vlastní fotografický ateliér, jehož provoz ovšem z finančních důvodů musel po třech letech ukončit. V roce 1912 si otevřel nový ateliér v Praze ve Vodičkově ulici. Zde se specializoval na portrétní fotografii a brzy dosáhl v tomto oboru značného uznání.[5]

Od svého příchodu do Prahy se věnoval duchovním naukám, józe a především buddhismu. Prováděl meditační praxi a studoval staré texty, jež později také přeložil do češtiny. Jako první přeložil do češtiny nejen mnohá díla klasického buddhismu, mahájánová a vadžrajánová, ale také díla taoistická a například i množství upanišád, Šankaru, Eckhartda a další. Mezi přeloženými díly byly také Střední nauka Nágardžuny, Dharma teorie či Tibetské knihy mrtvých.[6] Jako vůbec první u nás se sám prakticky zabýval tibetským buddhismem, který také učil a překládal. Po určitou dobu byl členem českého Theosofického spolku tvořícího součást Theosofické společnosti a přátelský vztah navázal také se zakladatelem anthroposofie Rudolfem Steinerem.[6]

V roce 1911 se jeho společníkem stal Augustin Škarda, se kterým společně vydal album padesáti olejotisků s názvem Z dvorů a dvorečků staré Prahy.[5] Jejich firma nesla název Drtikol a spol. a fungovala i během první světové války, kdy byli oba odvoláni do vojenské služby. Během této doby Drtikol portrétoval mj. T. G. Masaryka, Edvarda Beneše, Leoše Janáčka, Alfonse Muchu, Emu Destinnovou, Jakuba Demla, Sovu, Machara, Aloise Jiráska, Suka, Bohuslava Martinů, Vojana, Maxima Gorkého, Paula Valéryho, Thákura v ateliéru na nároží Vodičkovy a Jungmannovy ulice č. 730. Ateliér se stal centrem uměleckého dění Prahy. V roce 1921 Škarda z firmy odešel, ale již o rok dříve se firma vrátila k názvu Drtikol.

Mezitím se dvořil o dvanáct let mladší Elišce Jánské, z války jí napsal mnoho dopisů, které byly v roce 2001 vydány knižně v díle Deníky a dopisy z let 1914–1918. Jánskou získal Drtikol k opakovaným návštěvám v ateliéru – pózovala například pro cyklus Před plesem.[7] V první světové válce byl Drtikol nasazen na frontu, zatímco ateliér byl pod Škardovým vlivem. Drtikol v této době nefotografoval, zabýval se především kresbou a psal. Historička umění Anna Fárová označila Drtikolovy válečné texty jako epistolární román.[7]

Po válce se Drtikol věnoval již jen fotografii, v jeho ateliéru s ním pracovali učedníci a laboranti, z nichž nejslavnějším se stal Jaroslav Rössler, který se v jeho ateliéru v letech 1917-1921 vyučil a pracoval zde až do roku 1926. V té době měl v ateliéru silný vliv na atmosféru. Jeho žákem v první polovině 30. let byl také fotograf Josef Větrovský.[1]

Drtikolovu tvorbu inspirovala i jeho první žena Ervína Kupferová, výrazová tanečnice, která vystupovala v Národním a Vinohradském divadle. Byla Drtikolovým modelem od roku 1919 a jeho ženou v letech 1921 – 1926. Z jejich vztahu se narodila dcera Ervína.[6] Po pěti letech se manželství rozvedlo, Ervína Kupferová odjela do Ruska na angažmá Charkovského divadla, odkud se vrátila až v roce 1933. Dcera Ervina se se svým otcem setkala pouze několikrát až v 50. letech.

Již od roku 1911 se Drtikolovy fotografie začaly objevovat na fotografických výstavách v Čechách a o několik let později i v zahraničí. Ve stejném období začaly významné české i světové časopisy publikovat jeho dílo. Ve 20. a 30. letech 20. století byl nejznámějším českým fotografem, uznávaným i v zahraničí. V roce 1922 měl první samostatnou výstavu v Uměleckoprůmyslovém muzeu a o tři roky později získal cenu Grand Prix na Mezinárodní výstavě moderního dekorativního a průmyslového umění v Paříži. Z druhé poloviny 20. let pocházejí Drtikolovy snímky ovlivněné stylem art deco, který si po svém inovoval. V této době vyšla také v Paříži první fotografická edice Les nus Drtikol (1929).[1]

Na konci roku 1928 prý Drtikol dosáhl nirvány. V jednom dopise o tom píše takto: „A byl jsem vše a vše jsem žil, právě (proto), že jsem byl absolutní Nic.“ Jeho žák, František Hein, se ho na to po mnoha letech zeptal: „Kdy jsi Toho dosáhl plynule?“ A Drtikol mu odpověděl: „Myslím, že to bylo v devětadvacátém a stalo se mně to na Václavském náměstí. A už To neodešlo...“

Přes světový věhlas, který jeho dílo mělo, se jeho ateliér v období světové hospodářské krize, po roce 1930 se potýkal s existenčními problémy, pořádal dokonce kurzy pro fotoamatéry. V té době vznikly zápisky ke knize Oči široce otevřené, kterou věnoval fotografickému umění. V roce 1935 svoji fotografickou činnost ukončil. Prodal svůj ateliér a s výjimkou let 1945-1946, kdy vyučoval fotografii na Státní grafické škole v Praze, se fotografii nevěnoval. Méně publikovanou verzí ohledně uzavření ateliéru je, že ve skutečnosti šlo o zásah ze strany úřadů kvůli Drtikolovým aktům nezletilých dívek, nikoliv tedy pouze o často uváděné ekonomické důvody. Toto svědectví vyplulo po letech napovrch od předsedy české větve Theosofické společnosti a Drtikolova přítele, profesora M. Lžičky. Lžička se s Drtikolem dobře znal a do jeho ateliéru často docházel.

Odstěhoval se do ústraní pronajaté vily na Spořilově a vrátil se opět k malbě a plně se věnoval duchovním naukám, meditaci duchovním vědám, překladům a především pak buddhismu a svým žákům. Dodnes je označován za patriarchu českého buddhismu, rovněž však v tomto směru platí za kontroverzního člověka a to kvůli svému současnému poválečnému členství v Komunistické straně Československa.

V roce 1938 vyšla jeho fotografická monografie Žena ve světle, která obsahovala 46 aktů a od té doby Drtikol začal postupně předávat své fotografie a kresby (více než 5000 kusů) do muzejních sbírek. V roce 1942 se oženil podruhé - s Jarmilou Rambouskovou, svou žákyní.

Krátce po druhé světové válce se začal, k překvapení svého okolí (Bedřich Hejhal, Jaroslav Kočí aj.), angažovat politicky. V roce 1945 vstoupil do Komunistické strany Československa, kde se dokonce podílel na převratu v únoru 1948 i funkcionářské práci v padesátých letech. Ve straně zůstal až do své smrti v roce 1961. Rovněž vstoupil do Svazu československo-sovětského přátelství a v roce 1948 se stal členem Svazu československých výtvarných umělců. Studium filozofie a to jak západní tak východní a meditativní život zůstalo i nadále jeho zájmem. V době od 1944 do 1961 k němu docházel jeho žák Evžen Štekl, jemuž se jako jedinému z žáků povedlo zachovat jeho učení a předat je dalším žákům. Díky němu a jeho žákům dnes můžeme poznat Drtikolovo učení - buddhistickou kundaliní jógu v nezměněné podobě.

V roce 1959 mu zemřela manželka. Jeho zdravotní stav mu již nedovoloval samostatný pohyb, byl upoután na lůžko a odkázán na pohyb pouze na vozíku. Po smrti jeho manželky se o něj starala Anna Soukupová, jeho poslední žačka. Obklopen svými žáky žil ve vile na Spořilově až do své smrti v roce 1961.[8]

Jinak hleďte co nejdříve na moji formu zapomenout, ale nezapomeňte, co jsem vás všechny učil.
Slova, která jsem mluvil, ať ve vás obživnou.
Jinak mě nikde nehledejte - jsem všude - také tedy ve vás - v Učení.[6]
— Poslední vůle Františka Drtikola

Drtikolův život románově zpracoval Jan Němec v díle Dějiny světla (2013).

Fotografické dílo[editovat | editovat zdroj]

Drtikol se proslavil jako fotograf portrétů a aktů, jeho dílo je však mnohem širší. Jeho rané stádium bylo ovlivněno piktorialismem. Ve své tvorbě ovlivněné pozdní secesí zprvu zasahoval do svých fotografií a pomocí retuší či domalováváním pozadí je dotvářel. V pozdější době se přiklonil k takzvané čisté fotografii a výsledný obraz tvořil pouze pomocí světel a rekvizit ve svém ateliéru. V posledním období své fotografické tvorby se odklonil od fotografování živých modelů a vytvářel stylizované papírové postavičky, jejich fotografovaní mu lépe umožňovalo realizovat jeho představu výsledného obrazu.

Významným prvkem rané Drtikolovy fotografické tvorby bylo používání ušlechtilých tisků, uplatňoval zásahy do negativu nebo malovaná pozadí. Pro dosažení maximálního výtvarného účinku kromě používání gumotisku, uhlotisku a olejotisku experimentoval Drtikol s mnoha dalšími technikami, které ho vedly k vývoji vlastní patentované techniky půltónové fotolitografie. Jeho ženy měly podobu jak zasněných víl symbolismu s radostným prožitkem života a erotiky, tak osudových žen, v nichž se mísila symbolika sexu a smrti.[5]

V období od 1907 do 1909 za působení v Příbrami vznikly kromě portrétů a aktů také krajinářské studie a soubor z příbramských dolů na stříbro. Horníky, haldy a rudné štoly fotografoval ve stejné době, kdy v témže prostředí dělal první pokusy jeho přítel – o něco mladší přibramský malíř a filosof Karel Hojden.[6] V roce 1911 vydal album padesáti volných listů olejotisků Z dvorků a dvorečků staré Prahy, kde zachytil krásu mizejících pražských zákoutí. Po roce 1921 ve fotografii aktu Drtikol členil plochy ve formě stínů a dekorace geometrických tvarů, melancholie byla vystřídána dynamikou a akcí (modelky nahradily tanečnice), místo ušlechtilých tisků používal více bromostříbrné fotografie.[5]

V polovině dvacátých let vznikly desítky zásadních děl, skrývajících se pod prostými názvy Studie, Akt a Kompozice (zahrnují i několik mužských aktů). V závěru desetiletí vznikl soubor fotografií s jednotným názvem Krok a k obdobně radikálním dílům patří kompozice s provazy; řada fotografických studií, které nebyly určeny k veřejné prezentaci – jsou mezi nimi i experimentální pohybové studie, související s pokusy o filmový záznam aktů; některé fotografické studie pracovaly i s několikanásobnou expozicí.

Na konci 20. let se Drtikolovy životní priority změnily, stále více se přikláněl k osobní duchovní cestě, byl unaven z ateliérové práce a špatné ekonomické situace podniku – to vše mělo vliv na Drtikolovo fotografické dílo stále více se zaměřující na subjektivní autorovu výpověď o tom, co znamená „žít Boží myšlenku“. Práce tohoto období je řazena do kontextu imaginativní linie českého umění 30. let 20. století. Tehdy vznikl klíčový soubor Svět duše.

Ve třicátých letech se odpoutal od živých modelů a věnoval se symbolickým námětům za použití neživých figur, případně vystřižených fotografií[5] za rafinovaného použití světla. Šlo o naprostý protiklad k dosavadní tvorbě, Drtikol sám označil tato díla jako „fotopuristická“.

V roce 1935 rozprodal svůj pražský ateliér a ukončil fotografickou tvorbu. V roce 1938 vyšla jeho fotografická monografie Žena ve světle, která obsahovala 46 aktů a od té doby Drtikol začal postupně předávat své fotografie a kresby (více než 5000 kusů) do muzejních sbírek.

Jeho fotografie jsou také součástí sbírky Fotografis, která byla představena na začátku roku 2009 v Praze.[9]

Drtikol komunista[editovat | editovat zdroj]

Drtikol vstoupil do Komunistické strany Československa krátce po 2. světové válce. Drtikolův žák Zdeněk Jaroš uvádí: "Drtikolovo členství v KSČ - to bylo dáno jeho velikým a otevřeným srdcem, umožňovalo mu to dobrovolnou obětavou práci pro blaho ostatních. A že zrovna KSČ? - Ta tohle všechno nabízela, taková byla doba."

Vstup do KSČ v kontextu právě skončené války, jejího utrpení, osvobození Prahy Rudou armádou atd. lze plně pochopit. Takto se ke komunistům dala spontánně spousta dobrých lidí, zvláště když KSČ pečlivě zakrývala své zájmy na svrhnutí demokracie, nastolení diktatury a pravý stav věcí v tehdejším SSSR.

Proč tedy bývá toto téma v souvislosti právě s Drtikolem zmiňováno? Důvody jsou v zásadě dva. Předně pokud byl Drtikol buddhista a navíc osvícený, jak sám tvrdil, měl vědět, co že je největším nepřítelem jakéhokoliv duchovna a to bez ohledu na aktuálně líbivou politiku KSČ. Ideologie Marxismu-leninismu byla známá již za První republiky, která jako demokratický stát (na rozdíl od poúnorového Československa) umožňovala šíření i "konkurenčních" ideologií. Druhým důvodem pozastavování se nad Drtikolovým členstvím v KSČ je jeho setrvání v ní i po komunistickém převratu v únoru 1948 a následných letech tvrdých represích.

Jak sám Drtikol píše ve svém životopise [10], jež podával pro přijetí do Svazu československých výtvarných umělců v roce 1948, sám se aktivně účastnil převratu v únoru 1948 na straně komunistů; citace: „V únorových událostech jsem hlídal spořilovský sekretariát a rozepisoval jsem službu a kontroloval, zda určené hlídky službu nastoupily. Sám jsem samozřejmě též hlídkoval a několikráte jsem držel službu po celou noc“.

Drtikol ve straně setrval až do své smrti v roce 1961 a byl svědkem jak zinscenovaných komunistických hrdelních procesů s lidmi jako byl například generál Heliodor Píka, doktorka Milada Horáková či kněz Václav Drbola z "Babického případu", tak všeobecné perzekuce mj. všeho duchovního od oficiálních velkých církví počínaje a jógou a buddhismem konče. Mlčenlivý souhlas s těmito činy, daný setrváváním v takovéto organizaci je nejen v rozporu s buddhismem, ale i běžnou lidskou slušností a je dodnes záhadou, co vedlo k Drtikolově pasivitě v této věci. Spekulativně by se zde dala uplatnit logika buddhistické zásady absolutního nezasahování do průběhu věcí, pokud by to ovšem Drtikol nedotáhl až na místopředsedu uličního výboru KSČ na pražském Spořilově, kde bydlel. Druhé možné vysvětlení vychází z předchozího, ovšem vidí celou věc již naopak v negativním světle a sice, že se Drtikol prostě pomátl na rozumu a ztotožnil se s někým, pro koho karma - zákon příčiny a následku - neplatí. Kromě KSČ, Drtikol dále vstoupil do Svazu československo-sovětského přátelství a do Svazu československých výtvarných umělců. Zajímavý je jeho již výše citovaný životopis, vlastnoručně psaný právě k přihlášce do svazu umělců.

V rámci tohoto sebevyjádření těžké říci, co Drtikol myslel zcela vážně a co bylo určeno pro kádrováky Svazu umělců a kde se sám za svoje výroky styděl. Pravdou ale asi zůstává, že si členství ve svazu dosti cenil (s ohledem na to, co si na sebe "nakydal") .

Postava Drtikola jako buddhisty s „rudou knížkou“, stejně jako jeho erotické fotografie a obrazy, přispívá k image lehce kontroverzní osobnosti českých dějin. Ke cti Drtikola slouží, že asi sotva šlo o nějakou přetvářku. Bohužel toto nelze říci o některých jeho dnešních obdivovatelích z řad zájemců o východní duchovní nauky, kteří by tyto aspekty Drtikolova života radši neviděli.

Výstavy[editovat | editovat zdroj]

  • František Drtikol: Bromografie, 17. leden—21. duben 2013, Galerie Josefa Sudka[11][12]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d Časopis Fotovideo číslo 6/2003; článek František Drtikol a Josef Větrovský - Fotografie aktů 1926-1931 v galerii Fronta
  2. Holna, Jiří: Fotograf František Drtikol. film, 2000
  3. http://is.muni.cz/th/64931/ff_b/Malirske_dilo_Frantiska_Drtikola.pdf
  4. Lehr und Versuchsanstalt für Photographie
  5. a b c d e František Drtikol na stránkách Pavla Scheuflera
  6. a b c d e http://esoteric.mysteria.cz/drtikol.htm
  7. a b http://www.reflex.cz/Clanek27199.html
  8. http://silamoudrosti.unas.cz
  9. AUER, Anna; MRAZ, Werner; STANEK, Ivo. Katalog k výstavě Fotografis collection reloaded. [s.l.] : Palác Kinských - Národní galerie v Praze (Praha), 2009.  
  10. http://www.jirivacek-satguru.cz/clanky/clanky-rok-2007-iv/zivotopis-frantiska-drtikola-_jeho-vlastnimi-slovy_
  11. http://www.lidovky.cz/fotografie-frantiska-drtikola-z-20-let-vystavuje-sudkova-galerie-pxc-/kultura.aspx?c=A130116_175505_ln_kultura_sk
  12. http://www.upm.cz/index.php?language=cz&page=123&year=2013&id=210

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]