Otto von Habsburg

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Otto von Habsburg
Rodné jméno Franz Joseph Otto Robert Maria Anton Karl Max Heinrich Sixtus Xaver Felix Renatus Ludwig Gaetan Pius Ignatius Habsburg-Lothringen
Narození 20. listopadu 1912
Reichenau an der Rax
Úmrtí 4. července 2011 (ve věku 98 let)
Pöcking
Občanství Maďarsko, Rakousko a Německo
Povolání politik
Ocenění Rytíř Řádu zlatého rouna, Bavorský řád za zásluhy, Velkokříž Řádu za zásluhy Spolkové republiky Německo, Rytíř svatého Sylvestera, Spravedlivý mezi národy, Řád sv. Huberta a Rytířský velkokříž Řádu svatého Řehoře Velikého
Politická strana Křesťansko-sociální unie Bavorska
Nábož. vyznání Katolická církev
Manželka Regina Sasko-Meiningenská
Děti Andrea, Monika, Michaela, Gabriela, Walburga, Karel, Jiří
Rodiče Karel I. a Zita Bourbonsko-Parmská
Podpis
Otto von Habsburg - podpis
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Otto von Habsburg (20. listopadu 1912 vila Wartholz u Reichenau an der Rax, Dolní Rakousko4. července 2011 Pöcking[1]) byl nejstarším synem císaře Karla I. a do zániku monarchie byl korunním princem v zemích rakousko-uherské monarchie. Roku 1961 se vzdal veškerých nároků na rakouský císařský trůn pro svou osobu. Byl rakousko-maďarsko-německo-chorvatským publicistou, europoslancem za bavorskou CSU, novinářem a spisovatelem. Byl občanem Rakouska, Maďarska, NěmeckaChorvatska. V pohoří Rax byla na jeho počest pojmenována horská chata Erzherzog Otto Schutzhaus.

Vzdělání a povolání[editovat | editovat zdroj]

Rodný dům Villa Wartholz snímek kolem roku 1900
Znak rakouského císařství

Oficiální titul Otty zněl Jeho císařská a královská Výsost František Josef Otto Robert Maria Anton Karel Max Jindřich Sixtus Xaver Felix Renatus Ludvík Kajetán Pius Ignác, císařský princ, arcivévoda rakouský, korunní princ český a maďarský etc., (jeho později schválené oficiální jméno v Rakousku od roku 1919, a znovu potvrzeno v roce 1957, bylo Otto Habsburg-Lothringen)[2]), byl prvorozený syn posledního rakouského císaře Karla I. a jeho manželky císařovny Zity od roku 1916 korunní princ a byl již od dětství připravován na svou budoucí roli panovníka. Po rozpadu rakousko-uherské monarchie v roce 1918 žil do března 1919 se svými rodiči – před vycestováním císařské rodiny vzhledem k nucenému opuštění jeho otce ze země – na zámku v dolnorakouském Eckartsau. Od roku 1919 do roku 1921 žil Otto Habsburský se svými rodiči v exilu ve Švýcarsku, později na ostrově Madeira a ve Španělsku.

Na jeho vzdělání přísně dohlížela jeho matka, která se ze všech sil snažila ho co nejlépe připravit pro roli budoucího katolického panovníka. Byl vyučován v národních jazycích rakousko-uherské monarchie (hovořil tedy vedle rodné němčiny čtrnácti dalšími jazyky, včetně češtiny a maďarštiny) a musel současně absolvovat učební plán rakouského a uherského gymnázia. Svou maturitní zkoušku absolvoval v roce 1930 v obci Lequeitio (Baskicko) s vyznamenáním. Zletilosti a tím pádem i ukončení opatrovnictví své matky Zity, dosáhl 20. listopadu 1930. Tímto se stal Otto hlavou domu Habsburků a hlavou Řádu zlatého rouna. V roce 1935 zakončil studium politickýchSociálních věd na universitě v Lovani (Belgie) a to opět s vyznamenáním. Vstup do Rakouska mu byl zakázán skrze tzv. Habsburský zákon z roku 1919 tak dlouho, dokud se nevzdá svých panovnických nároků a nepřihlásí se jako věrný občan republiky. V roce 1961 se Otto vzdal svého osobního nároku na rakouský trůn.

Po roce 1930 existovaly v Rakousku silné snahy (zejména z řad konzervativců a royalistů, mezi nimiž byli mj. Engelbert Dollfuß a Kurt Schuschnigg) o dosazení Otty Habsburského na trůn obnovené konstituční monarchie, jako rakouského panovníka. Přitom doufali v překonání překážek mezi levicí a pravicí, i ve znovunabytí důvěry v tradici monarchie a v silné „rakouské uvědomění“, a nabídnout tak protiváhu k sílícímu národního socialismu ze sousedního Německa.

Adolf Hitler, Maďaři i Čechoslováci měli ze znovunastolení monarchie v Rakousku strach (ze strany českých představitelů dokonce zaznívala prohlášení jako „raději Hitler než Habsburk!“).[zdroj?] Hitler, jenž se v Německé říši ujal moci, na situaci uvnitř Rakouska reagoval přípravou plánu na vstup vojsk do Československa a Maďarska, aby tak zabránil možnosti restaurace monarchie i v těchto zemích. Hitler svůj plán nazval podle následníka, Zvláštní případ Otto („Sondernfall Otto"). Vláda rakouského stavovského státu se za vlády Dollfuße a později Schuschnigga spokojila nejprve s neoficiálními kontakty, převedením „Habsburského zákona“ z kategorie ústavních do „obyčejných“ zákonů, navrácením vyvlastněného majetku a dočasným vyplácením státní apanáže. Rakouskem byly roku 1934 znovuzavedeny některé c. k. symboly jako říšský orel ve státním znaku (nicméně již bez koruny a žezla) a u spolkové armády kladen důraz na c. k. tradice, zhruba až k částečnému zavedení starých armádních uniforem. Otto Habsburský byl však spolkovým kancléřem Schuschniggem opakovaně požádán, aby do Rakouska nepřijížděl, a nezavdával tím jiným státům důvod k útoku.

Když se Hitler snažil zahrnout Otu Habsburského do svých aktivit a zneužít ho pro své účely (pod zástěrkou domnělé podpory monarchistické idey), ten tuto nabídku striktně odmítl. Habsburk byl jako zástupce starobylého panovnického rodu a jako konzervativní křesťan a Evropan Hitlerovým odpůrcem a odmítal pochopitelně i připojení RakouskaNěmecké říši. Během II. světové války se Otto Habsburský úspěšně zasadil alespoň o šetrné nakládání s Rakouskem u prezidenta USA Roosevelta, který si jej velmi vážil. Dokonce i španělský diktátor Franco chtěl Otu, neboť jako Habsburk byl nejlepším možným nástupcem pro španělský trůn, ten ovšem tuto nabídku odmítl se slovy, že „králové si navzájem svůj trůn nekradou"[zdroj?]). Teprve v pozdějších letech se zasadil o sjednocení Evropy, ale již od roku 1936 byl členem Paneuropa-Union (PEU).

Třetí říše a druhá světová válka[editovat | editovat zdroj]

Z důvodu zapřisáhlého nepřátelství a odporu rodiny Habsburků vůči nacionálnímu socialismu a současně proto, že se nacistické Německo obávalo restaurace habsburské vlády v Rakousku skrze austrofašistický režim Kurta Schuschnigga, rozběhly se Hitlerovy přípravy na anšlus jeho rakouské vlasti k Říši pod krycím názvem Operace Otto.

Krátce předtím, než Hitler nechal oddíly Wehrmachtu vpochodovat do Rakouska, požádal Schuschnigga, aby mu předal úřad republikového kancléře a zorganizoval a uskutečnil vojenský odpor. Nabídka k převzetí kancléřství byla z jeho strany nepřímým uznáním republiky a naznačovala silnou vůli k odporu vůči Hitlerovi.

Ve svém dopise z 17. února 1938 adresovaném Schuschniggovi požadoval vedle další aktivní obhajoby a striktního odmítnutí Nacionálsocialismu „Ze všeho nejdříve musí být aktivně podpořeno uklidnění směrem doleva. Dělníci v posledních dnech oznámili, že jsou vlastenci. Tato skupina nesmí být nakažena Nacionálním socialismem, bude pak nejjistěji vystupovat pro Rakousko, a vláda jim naopak musí dát možnost aktivně spolupůsobit při vytváření vlasti – za niž jsou připraveni se zasadit.“ Schuschnigg však odmítl.

Jakmile nacionálně socialistická éra začala, byl na něj vydán zatykač pro obvinění z velezrady a jeho osobní majetek a jím spravovaný majetek rodiny Habsburků byl vyvlastněn na Hitlerův osobní příkaz. Špičky legitimistického hnutí byly okamžitě zatčeny a z velké části popraveny. Mezi lety 1938 a 1942 mohlo být pozatýkáno na 4000 - 4500 rakouských monarchistů. Asi 800 až 1000 z nich bylo popraveno nebo odvlečeno do koncentračních táborů. Otovi Habsburskému, jeho matce a sourozencům byl na Hitlerův osobní příkaz odňato německé říšské občanství. Vyvlastněný majetek připadl Velkoněmecké říši a byl po jejím zániku na konci války převzat novou 2. Rakouskou republikou.

Po útěku z Belgie – po vpochodování Wehrmachtu, přes Paříž do Španělska (Ottovo jméno se nacházelo na tzv. „Wiesbadenském seznamu“ (Wiesbadener Liste) osob, které měly být v případě kapitulace Francie neprodleně zatčeny a odeslány do Říše), napomáhal při útěku cca 15 000 lidí do Španělska a organizoval vydávání víz do zámoří.

V USA a Velké Británii se vedle intenzivních osobních kontaktů s prezidentem Rooseveltem resp. Winstonem Churchillem snažil různými způsoby (ziniciování „Rakouského dne (Austrian Day)“, pokus o zabránění náletům na Rakousko, zahrnutí Rakouska do známkové série „Occupied Nations“, pokus o vytvoření exilové vlády a "Rakouského praporu (Austrian Batallion)" - obojí ztroskotalo na nedostatku vůle socialistů ke spolupráci - účast na 2. Konferenci v Quebecu, atd.) dosáhnout (nikoli samozřejmé) státní samostatnosti Rakouska po válce, změnit rozvržení okupačních zón Spojenců v obsazeném poválečném Rakousku ve prospěch západních mocností resp. vydělit Maďarsko z aliance s hitlerovským Německem. Co se týká Maďarska, byly plány západních spojenců na maďarskou kapitulaci v jejich prospěch, letecký výsadek spojeneckých vojsk v Maďarsku příp. přistání v Jugoslávii k podpoře a zamýšlenému dosazení Oty Habsburského do čela maďarské vlády, zmařeny německým obsazením Maďarska. I Churchill podporoval tyto plány, neboť to byla jedna z možností jak zamezit postupu blížících se Sovětů do Střední Evropy.

Další reálná možnost restaurace monarchie pro něj vznikla během 2. světové války, když získal Churchilla pro svůj koncept Podunajské federace. Pro tuto situaci byl uveden v plánech britské diplomacie: na někdejším území Rakouska a Maďarska měl podle těchto představ vzniknout nový stát „Rakousko-Uhersko“ po vzoru belgické ústavy, která také spojovala dvě velké skupiny obyvatel, zatímco země Bavorsko, Bádensko, Württembersko a Hohenzollern-Sigmaringen měly být znovu vytvořeny jako monarchie a sjednoceny v novém státě ”Jihoněmecký spolek (Süddeutscher Bund)”. Také Churchill navrhl izolovat Prusko a vytvořit rozšířený Podunajský spolek.

Churchill chtěl jako protiváhu k Německé říši zřídit modernizovanou základnu starého Rakousko-Uherska, přičemž ohledně druhého mínil: „Kdyby neexistovalo, muselo by být vynalezeno“ (víceméně stejnou formulaci použil v roce 1848 František Palacký v dopise, kterým odmítl svoji účast na Frankfurtském sněmu). Tyto Churchillovy plány však ztroskotaly na odmítnutí Stalina na Konferenci v Teheránu. Franklin D. Roosevelt považoval reálnost šance na prosazení tohoto projektu, kvůli pokročilému postupu Rudé armády, jako malou a proto se tohoto projektu nezastal stejným způsobem jako Churchill. Američané a Britové nicméně nepovažovali za klíčové spojit tuto federaci s obnovením vlády dynastie Habsburků.

V jedné rozmluvě mezi čtyřmi očima z 3. září 1943, s newyorským arcibiskupem Francisem Spellmanem odpověděl prezident Roosevelt na otázku, zda by Rakousko, Maďarsko a Chorvatsko měly připadnout pod ruský protektorát, kladně.[zdroj?] O Rakousku Roosevelt mínil, že se nemůže stát protiváhou komunisty ovládanému rakouskému režimu. Jedinou možností mohlo být, kdyby se Otovi podařilo získat rakouský trůn za pomoci Maďarska (které ještě stále bylo de facto monarchií) – ovšem musel by se takto sám dohodnout se Sověty.

U prezidenta Trumana se zdá, že v přípravné fázi postupimské konference v roce 1945 uvažoval o vytvoření jihoněmeckého spolku s Maďary a Vídní jako hlavním městem.

Doba po válce[editovat | editovat zdroj]

Od roku 1940 až do 1944 žil v USA, mezi 1944–1951 hlavně ve Francii, později znovu ve Španělsku a od 1954 v Pöckingu v Bavorsku.

Otto v roce 1998

Po svém návratu do Innsbrucku (ve francouzské okupační zóně) jej znovuobnovené Rakousko v roce 1946 vykázalo ze země a zakázalo mu další vstup – a to i přes jeho pozitivní vystupování pro Rakousko během války. To se odehrálo z jedné strany z ústavněprávních důvodů, neboť v roce 1945 znovu vešla v platnost rakouská ústava z roku 1929 a tím automaticky i tzv. Habsburský zákon z roku 1919, jenž stanovil vypovězení ze země ty členy Habsburského rodu, kteří se výslovně nezřeknou příslušnosti k rodině Habsburků a jejích nároků na území Rakouska a nepřihlásí se k věrnosti jako státní občané republiky. Z věcně-politických důvodů vzešlo pro Otu Habsburského hořké vyhoštění i přes odpor Francouzů alespoň k utišení Sovětů, kteří v roce 1955 prosadili zakotvení Habsburského zákona do Rakouské státní smlouvy a tedy i jeho platnost podle mezinárodního práva. S cílem zachovat účinnost Habsburského zákona vznesla ostatně Rakouská republika po roce 1945 řadu výhrad při ratifikacích různých lidskoprávních úmluv.

Po 2. světové válce začal v roce 1946 Otto Habsburský svou činnost coby přednášející na cestách a započal se svou literární činností.

Politika[editovat | editovat zdroj]

V roce 1982 se stal členem CSU.

Od roku 1979 do roku 1999 byl, poté co vedle rakouského občanství přijal také německé občanství, členem Evropského parlamentu za bavorskou CSU a dvakrát působil (jakožto nejstarší člen EP) jako tzv. čestný předseda při volbách předsedy EP. Byl také předsedou Evropské lidové strany v politickém výboru od 1981 do 1999, předsedou delegace Smíšeného parlamentárního výboru EU - Maďarsko, člen Politického výboru pro spravedlnost a občanská práva a zastupující člen Výboru pro rozvoj a Výboru pro kontrolu rozpočtu.

Vedle své rodné němčiny hovořil čtrnácti jazyky, mezi nimiž jsou maďarština, chorvatština, angličtina, španělština, francouzština, latina, ale také čeština. Díky svým jazykovým schopnostem mohl jakékoli zasedání EP absolvovat bez tlumočníka. S jedním italským profesorem a jedním členem frakce Zelených vedl v Parlamentu dokonce debatu spatra v latině, kterou však pro nedostatek tlumočníků nebylo možno protokolovat. Své knihy psal v němčině, maďarštině a francouzštině.

Roku 1979 inicioval, i přes značný odpor, rezoluci, která se týkala jednoho prázdného křesla v Evropském parlamentu ve prospěch národů za železnou oponou, jež vzbudila přinejmenším jistou mediální pozornost.[zdroj?]

Otto byl jedním z hlavních aktérů při organizaci tzv. Panevropského pikniku, na maďarsko-rakouských hranicích 19. srpna 1989. Tato událost je považována za symbolický milník v procesu pádu komunistického systému v Evropě.[zdroj?]

Otto byl patronem organizace Three Faiths Forum, skupiny s cílem nastolení přátelství, dobré vůle a porozumění mezi lidmi tří monoteistických náboženství křesťanství, judaismuislámu ve Spojené království a dalších státech.[3]

Rodina[editovat | editovat zdroj]

Příbuzenstvo
otec císař Karel I. Habsburský
matka Císařovna Zita Bourbonsko-Parmská
děd Arcivévoda Ota František Josef Rakouský
babička Princezna Marie Josefa Saská
děd Vévoda Robert vévoda Parmský
babička Princezna Marie Antonie Portugalská
syn Karel Habsbursko-Lotrinský
dcera Andrea Habsburská
dcera Monika Habsburská
dcera Michaela Habsburská
dcera Gabriela Habsburská
dcera Walburga Habsburská
syn Jiří Habsbursko-Lotrinský
bratr Robert Rakouský-d'Este
bratr Rudolf Habsbursko-Lotrinský
bratr Karel Ludvík Habsbursko-Lotrinský
bratr Felix Habsbursko-Lotrinský
sestra Adelheid Habsbursko-Lotrinská
sestra Šarlota Habsbursko-Lotrinská
sestra Alžběta Habsbursko-Lotrinská
vnuk Ferdinand Zvonimír Habsbursko-Lotrinský
vnučka Eleonore Habsburská
vnučka Gloria Habsburská
Otto von Habsburg v Bonnu při udílení ceny hraběte Coudenhove-Kalergiho Helmutu Kohlovi

Otto von Habsburg byl hlavou Habsbursko-Lotrinské dynastie, členem Mont Pèlerin Society. Dále byl až do předání svému synovi Karlovi v roce 2000 hlavním představitelem Řádu zlatého rouna.

Jako občan nově ustavené republiky Německé Rakousko resp. Republiky Rakousko spadal po zrušení monarchie na konci První světové války pod novou republikovou vládu, jež vydala zákon upravující zrušení šlechty "(Adelsaufhebungsgesetz)" a Habsburgergesetz (tzv. Habsburský zákon, kterým byl jeho dosavadní šlechtické jméno poobčanštěno a po ministerském rozhodnutí z roku 1957 v Rakousku směl používat pouze jméno Otto Habsburg-Lothringen.

Roku 1951 se v Nancy oženil s Reginou princeznou Sasko-Meiningenskou, s níž měl sedm dětí a 22 vnoučat:

Otto zemřel 4. července 2011 ve věku 98 let. Zádušní mše se konala v kostele sv. Štěpána ve Vídni, a zúčastnili se jí i rakouský prezident Heinz Fischer, premiér Werner Faymann nebo ministr zahraničí Česka Karel Schwarzenberg.[4]

Dílo[editovat | editovat zdroj]

  • Coutumes et droits successoraux de la classe paysanne et l’indivision des propriétés rurales en Autriche (Zvyky a dědická práva rolnického stavu a nedělitelnost selských statků v Rakousku) (1935; Disertace)
  • Entscheidung für Europa (Rozhodnutí pro Evropu) (1953)
  • Probleme des Atomzeitalters (Problémy atomového věku) (1955)
  • Soziale Ordnung von morgen (Sociální řád zítřka) (1957)
  • Bernhard von Baden (Bernard Bádenský) (1958)
  • Im Frühling der Geschichte (Na úsvitu dějin) (1961)
  • Der Ferne Osten ist nicht verloren (Dálný Východ není ztracený) (1963)
  • Européens et Africains — L’entente nécessaire (Evropané a Afričané – nezbytné porozumění) (1963)
  • Europa, Großmacht oder Schlachtfeld? (Evropa, velmoc nebo bojiště?) (1963)
  • Afrika ist nicht verloren (Afrika není ztracena) (1964)
  • Gottes Hand in der Geschichte (Boží ruka v dějinách) (1966)
  • Karl V. (Karel V.) (1967), ISBN 3-85002-286-2
  • Politik für das Jahr 2000 (Politika pro rok 2000) (1968)
  • Les Transports et l'Europe (Doprava a Evropa) (1969)
  • Bis hierher und weiter (Doteď a odteď) (1974)
  • Die Heilige Hedwig von Schlesien und unsere Zeit (Svatá Hedvika Slezská a naše doba) (1974), ISBN 3-7008-0126-2
  • La Naissance d'un continent (Zrození kontinentu) (1975)
  • Idee Europa, Angebot der Freiheit (Idea Evropy, nabídka svobody) (1976)
  • Jalta és ami utána Következett (Jalta a co následovalo) (1979)
  • Europa - Garant der Freiheit (Evropa – ručitelka svobody) (1980)
  • Die Reichsidee - Geschichte und Zukunft einer übernationalen Ordnung (Idea říše – minulost a budoucnost mezinárodního uspořádání) (1986), ISBN 3-85002-228-5
  • Macht jenseits des Marktes. Europa 1992. (Moc opak trhu. Evropa 1992) (1988), ISBN 3-85002-267-6
  • Igy láttam… (Tedy jsem...) (1992)
  • Európáért (Evropa) (1992)
  • Nicht geschossen ist auch verfehlt (Nevystřelit je také chyba) (1992)
  • Úvahy o Evropě (1993)
  • Friedensmacht Europa - Sternstunden und Finsternis (Mírová velmoc Evropa – sláva a stín) (1995), ISBN 3-85002-368-0
  • Die Paneuropäische Idee - Eine Vision wird Wirklichkeit (Panevropská idea – vize se stává skutečností) (1999), ISBN 3-85002-424-5
  • Ein Kampf um Österreich 1938-1945 (Boj o Rakousko 1938 – 1945) (2001), ISBN 3-85002-460-1
  • Unsere Welt ist klein geworden - Die Globalisierung der Politik (Náš svět se zmenšil – globalizace poliky) (2006)

Vyznamenání[editovat | editovat zdroj]

Aktuality[editovat | editovat zdroj]

Dne 31. listopadu 2009 přijal Svatý otec Otto von Habsburka, spolu s jeho blízkými, ve Vatikánu na soukromé audienci.[5]

Skon a pohřeb[editovat | editovat zdroj]

Otto of Austria funeral Poecking1-cropped1.jpg
Otto a jeho manželka Regina odpočívající v Kapucínském kostele ve Vídni. Rakve jsou zdobené císařskou standartou. Čestná stráž je oblečena v rakousko-uherských uniformách.

Dne 4. července 2011 v ranních hodinách Otto Habsbursko-Lotrinský zemřel obklopen svými nejbližšími ve svém domě v bavorském Pöckingu. Jeho pohřbu ve dómu sv. Štěpána ve Vídni, kde sloužil zádušní mši kardinál Schönborn, se mimo rodinných členů, zúčastnili jako smuteční hosté také rakouský spolkový prezident Heinz Fischer, spolkový kancléř Werner Faymann, bývalý spolkový kancléř Wolfgang Schüssel, rakouský ministr zahraničí Michael Spindelegger, primátor města Vídně Michael Häupl. Ze zahraničních hostů se zúčastnili například český ministr zahraničí Karel Schwarzenberg, lichtenštejnský kníže Hans Adam II. s chotí, předseda Evropského parlamentu Jerzy Buzek, švédský král Karel XVI. Gustav s královnou Silvií, belgická princezna Astrid s manželem Lorenzem, arcivévodou Rakouským-Este a další. Smuteční průvod od svatoštěpánské katedrály ke Kapucínské hrobce, tradičnímu místu posledního odpočinku habsburských a habsbursko-lotrinských panovníků, provázely tisíce hostů a také čestná jednotka rakouské spolkové armády.

Dokladem vztahu Otty Habsbursko-Lotrinského k Českým zemím je fakt, že vůbec poslední dopis, který před svou smrtí nadiktoval, byl určen obyvatelům Brandýsa nad Labem u příležitosti vysvěcení kaple blahoslaveného Karla v místním chrámu Nanebevzetí Panny Marie.[6][7]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Kaisersohn Otto Habsburg 98-jährig verstorben - orf.at
  2. Univerzita Karla Františka ve Štýrském Hradci: Rakouští sociologové a socioložky v exilu v letech 1933 až 1945, naposledy revidovaný 25. ledna 2007
  3. :: Three Faiths Forum ::
  4. http://www.novinky.cz/zahranicni/evropa/239198-rakousko-s-pompou-pohrbiva-posledniho-naslednika-zruseneho-trunu.html
  5. http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=12099
  6. Smrt ženy Ottu zlomila, říká Češka, která Habsburgovi tlumočila Blesk.cz, 17. července 2011
  7. Letzter Brief Habsburgs war an Pfarre Brandys bei Prag gerichtet Kathweb.at, 17. 7. 2011

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Kategorie Otto von Habsburg-Lothringen ve Wikimedia Commons

Předchůdce:
Karel I.
Znak z doby nástupu Hlava dynastie
19222007
Znak z doby konce vlády Nástupce:
Karel Habsbursko-Lotrinský