Ludvík Salvátor Toskánský

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Ludvík Salvátor
Ludvík Salvátor
Ludvík Salvátor
Narození 4. srpna 1847
Florencie, Itálie
Úmrtí 12. října 1915
Brandýs nad Labem
Občanství Itálie
Rodiče Leopold II. Toskánský a Položka na Wikidatech neobsahuje český štítek; můžete ho doplnitq235674
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Ludvík Salvátor (4. srpna 1847, Florencie12. října 1915, Brandýs nad Labem) byl toskánský princ a rakouský arcivévoda, významný cestovatel, etnograf, geograf a spisovatel. V německy mluvících zemích (Rakousko, Německo) a na Baleárských ostrovech se jedná o mimořádně populárního příslušníka habsburského rodu, jehož příznivci se sdružují do četných spolků.

Ludvík Salvátor byl uznávaným vědcem, za svou práci získal celou řadu mezinárodních ocenění a byl členem významných evropských vědeckých společností. Byl čestným členem císařské Akademie věd ve Vídni a rytířem rakouského řádu zlatého rouna.

V polabském Přerově nad Labem založil po roce 1895 jedno z prvních etnografických muzeí v Evropě.

Původ[editovat | editovat zdroj]

Ludvík Salvátor pocházel z pobočné větve habsbursko-lotrinského rodu vládnoucího v Toskánském velkovévodství mezi léty 1737 do 1859. Byl čtvrtým synem velkovévody toskánského Leopolda II. z jeho druhého manželství s Marií Antonií Neapolskou. Narodil se ve Florencii v rezidenci Palazzo Pitti 4. 8. 1847. Ve věku dvanácti let je nucen s rodiči a sourozenci uprchnout z Toskánska, jelikož ve sjednocené Itálii již není pro neitalské dynastie místo. Rodina najde ochranu u císaře Františka Josefa I. a usadí se v Čechách – v roce 1860 obdržel Ludvíkův otec od císaře doménu Brandýs nad Labem a Přerov nad Labem, které od roku 1870 až do své smrti v roce 1915 spravoval Ludvík Salvátor. Ludvíkův otec Leopold se nakonec usadil na zámku v Ostrově nad Ohří.

Po vypuknutí první světové války musel Ludvík Salvátor uposlechnout rozkazu císaře Františka Josefa I. a vrátit se do vlasti. Se svou družinou, která se skládala z pestré směsice příslušníků různých národů, se usídlil na zámku v Brandýse nad Labem. Následkem vlhkého počasí se zhoršil jeho zdravotní stav (trpěl nemocí elefantiasis, lidově pojmenované sloní noha) a 12. října 1915 zemřel. Pohřben je v Kapucínské hrobce ve Vídni.

Přestože po sobě Ludvík Salvátor zanechal řadu nemanželských dětí, neměl legitimního dědice. Brandýský zámek a veškerý další majetek odkázal svému komorníkovi Antoniu Vivesovi. Závěť byla uložena na Mallorce, nemohla být vykonána a o svá práva se přihlásili po Vivesově smrti až jeho dědici. Ani ti se však k majetku nedostali a brandýské panství získal v roce 1918 poslední rakouský císař Karel I. Po roce 1918 přešel majetek habsburského rodu do vlastnictví nově vzniklé Československé republiky.

Vzdělání a vědecká práce[editovat | editovat zdroj]

Staročeská chalupa na Jubilejní výstavě v roce 1891...
...a Ludvíkem zakoupená Staročeská chalupa v dnešním přerovském skanzenu.

O přírodní vědy se Ludvík Salvátor zajímal od dětství. Byl mimořádně jazykově nadaný, ke konci života hovořil plyně 14 jazyky včetně latiny, katalánštiny, arabštiny a češtiny. Na vysoké úrovni se zabýval také kreslením a malířstvím. Studoval na vídeňském Theresianu a na pražské univerzitě.

Ludvík Salvátor napsal přes 50 vědeckých knih, ve kterých publikoval informace o přírodních poměrech, povětrnostních podmínkách, floře, fauně, kultuře a obyvatelích navštívených zemí.

Na svém panství v polabském Přerově nad Labem založil po roce 1895 jedno z prvních etnografických muzeí v Evropě. Při jeho budování se inspiroval Staročeskou chalupou, která byla jednou z hlavních atrakcí pražské Jubilejní zemské výstavy z roku 1891. Na tuto tradici navázal v roce 1967 skanzen Polabského národopisného muzea.

Jeho spisovatelská a odborná činnost byla odměněna čestným členstvím v císařské Rakouské akademii věd ve Vídni, uctíván byl i na půdě české Akademie věd a získal mimo jiná ocenění i čestné medaile australské a španělské geografické společnosti a byl čestným občanem města Palma de Mallorca.

Cestovatelství[editovat | editovat zdroj]

Parní jachta Nixe II.

Ludvík Salvátor patřil k nejzcestovalejším lidem své doby. Nejčastějšími cíli jeho cest byly ostrovy ve Středozemním a Jaderském moři, doplul však také mj. do Severního moře, Jižní Ameriky a Austrálie. Většinu svých zámořských výprav uskutečnil na vlastní parní jachtě Nixe, kterou sám kormidloval. V rámci plavby z výstavy v australském Melbourne v roce 1883 arcivévoda obeplul zeměkouli. Stalo se to tak, že počasí nedovolovalo přímou plavbu do Evropy a proto zvolil východní cestu přes Tichý oceán a Ameriku. O této výpravě pojednává lodní deník Um die Welt, ohne zu wollen.

Během svých plaveb pouze jednou ztroskotal. Stalo se to v roce 1894 u mysu Caxin nedaleko Alžíru. Při této nehodě byla zničena loď Nixe I., další výpravy Ludvík Salvátor podnikal s plavidlem nazvaným Nixe II. O katastrofě lodi Nixe I. pojednává kniha Schiffbruch oder Ein Sommernachtstraum.

Cestopisy[editovat | editovat zdroj]

S výpravami souvisí Ludvíkova spisovatelská činnost. Publikoval desítky cestopisů, které popisovaly průběh výprav jeho družiny. Text každé publikace byl doplněn četnými nákresy a mapami. Za autorova života tyto cestopisy vycházely v omezením nákladu, díky čemuž se dnes jedná o sběratelské unikáty. Ludvík Salvátor řadu svých knih publikoval pod pseudonymem Ludwig Neudorf.

Stěžejní dílo:

  • Die Serben an der Adria. Ihre Typen und Trachten - vydáno v Lipsku 1870-1878 - autorovy akvarely převedli do rytin čeští umělci Emil Lauffer, Quido Mánes a Petr Maixner.
  • Die Balearen in Wort und Bild - vydáno v Lipsku 1869-1891 - sedmisvazkové dílo o Baleárských ostrovech
    • I. Die alten Pityusen (Ibiza, Formentera)
    • II.-VII. Mallorca. Menorca. Die eigentlichen Balearen
  • Las Baleares - 1887-1895 - dvojsvazkové španělské vydání
  • Las Baleares - 1897 - zestručněné španělské vydání

Další knihy:

  • Der Golf von Buccarri-Porto Ré - 1871
  • Der Djebel Esdnum - 1873
  • Levkosia, die Hauptstadt vom Cypern - Praha 1873
  • Eine Yachtreise in die Syrten - 1874 (druhé vydání pod názvem Eine Yachtreise na den Küsten von Tripolitainen und Tunesien - 1890)
  • Einige Worte über die Kaymenen - 1875
  • Eine Spazierfahrt im Golfe von Korinth - Praha 1876
  • Los Angeles in Südkalifornien. Eine Blume aus dem Goldenen Lande - 1876, 1885
  • Die Karawanenstrasse von Ägypten nach Syrien - Praha 1879 (vyšlo také česky pod názvem Karavanská cesta z Egypta do Syrie v překladu samotného arcivévody - Praha 1885)
  • Bizerta und seine Zukunft - 1881
  • Hobarttown, die Hauptstadt von Tasmanien, oder eine Sommerfrische in den Antipoden - Praha 1886
  • Lose Blätter aus Abbazia - 1886
  • Paxos und Antipaxos - 1889
  • Helgoland - 1890
  • Die Liparischen Inseln - Praha 1893-1896
    • I. Vulcano
    • II. Salina
    • III. Lipari
    • IV. Panaria
    • V. Filicuri
    • VI. Alicuri
    • VII.-VIII. Stromboli
  • Schiffbruch oder Ein Sommernachtstraum - 1894
  • Die Balearen - 7. část Woerlova díla Spanien in Wort und Bild - Lipsko 1894
  • Um die Welt, ohne zu wollen - 1883-1894
  • Columbretes - 1895
  • Rondayes de Mallorca - 1895 (také německé vydání Märchen aus Mallorca - 1896)
  • Cannosa - 1897
  • Alboran - 1898
  • Ustica - 1898
  • Bougie, die Perle Nordafrikas - 1899
  • Catalina Homar - Praha, po roce 1899 (obsahuje vyprávění o vztahu s touto malorskou ženou)

(Zdroj končí bibliografii v roce 1900, díla z pozdějších let chybí)

Ludvík Salvátor kromě už zmíněných českých výtvarníků Emila Lauffera, Quida Mánesa a Petra Maixnera při vydávání knih s oblibou spolupracoval s dalšími českými umělci - mj. krajináři Bedřichem Havránkem a Karlem Liebscherem, rytci J. Hrabětem, J. Jassem, J. Šimáněm, V. Márou a dalšími.

Život na Mallorce[editovat | editovat zdroj]

Nejoblíbenějším místem jeho pobytu se v poslední třetině 19. století stalo město Palma na ostrově Mallorca. Sbíral místní pohádky a pověsti, které vydal knižně v roce 1896. Na Mallorce vlastnil celkem 17 nemovitostí. Arcivévodovo mallorské panství se nazývalo Miramar a rozkládalo se na ploše větší než deset kilometrů čtverečních, ale komplex nemovitostí Miramar byl finančně nesoběstačný a byl dotován z výnosu brandýského a přerovského velkostatku. Ludvík Salvátor si na Mallorce plnil své dětské sny, vydal nařízení, že se na jeho pozemcích nesmí kácet stromy, nařídil obnovit zničené cesty, nechal v kopcích budovat vyhlídky a každé zvíře na jeho pozemcích mělo sejít ze světa jen přirozenou smrtí. Během I. světové války se arcivévodova finanční situace začala horšit, panství v Čechách vynášelo méně a zaměstnancům na Miramaru nebyla vyplácena mzda. Panství na Mallorce se ocitlo v úpadku, ale toho se již arcivévoda Ludvík Salvátor nedožil, jelikož v roce 1915 zemřel.

Vojenská kariéra[editovat | editovat zdroj]

Přestože Ludvík Salvátor nepatřil mezi příznivce války (a obecně všech povinností spojených s faktem, že byl arcivévodou), byl kvůli svému původu plukovníkem rakouské armády. Velel 58. haličskému pěšímu pluku se sídlem ve Stanislavi (dnešní západoukrajinský Ivano-Frankivsk). Štáb pluku byl umístěn v Přemyšlu, dorozumívacím jazykem byla rusínština.

Osobní život[editovat | editovat zdroj]

V roce 1867 ho potkalo neštěstí, když jeho životní láska arcivévodkyně Matylda Marie Rakouská zemřela na následky popálení v pouhých 18 letech. Ludvík a Matylda nebyli zasnoubeni, ale i přesto se Ludvík Salvátor už neoženil. Udržoval však těsné kontakty s řadou žen (především původních obyvatelek Mallorky). K dlouhodobým přítelkyním Ludvíka Salvátora patřila třeba Italka Antonie Lancerotto, která vstoupila do arcivévodových služeb jako dvanáctiletá a postupem času se stala jeho důvěrnicí a milenkou, nebo Catalina Homar, která ovšem zemřela v 36 letech na lepru. Současníci arcivévody Ludvíka Salvátora však poukazovali na to, že nebylo zcela jisté, zda arcivévoda ctí více krásu žen nebo mužů [1]. Není jisté, zda Ludvík Salvátor byl či nebyl bisexuál, každopádně se rád obklopoval mladými a hezkými muži. Jeho nejbližším přítelem byl např. od roku 1871 osmnáctiletý, inteligentní a „klasicky krásný“ Vladislav Výborný z Kutné Hory [2]. Zvláštní vztah mezi oběma muži trval šest let, až do předčasné smrti Vladislava Výborného, který zemřel v ulicích Palmy na sluneční úpal. Arcivévoda nechal tělo mrtvého přítele nabalzamovat a převézt do Kutné Hory.

Archiv toskánských Habsburků[editovat | editovat zdroj]

Archiv toskánských Habsburků je dnes uložen v českém Národním archivu, který sídlí v Praze na Chodovci.

Zajímavost[editovat | editovat zdroj]

Ludvík Salvátor byl dobrým známým francouzského spisovatele Julese Verna. Ten na základě Ludvíkových životních příběhů zpracoval literární postavu Matyáše Sandorfa - nového hraběte Monte Christa.

Zdroj údajů[editovat | editovat zdroj]

  • Mader, Brigita a kol.: Ludvík Salvátor, vědec a cestovatel, zpráva o životě a díle rakouského arcivévody a toskánského prince se zvláštním zřetelem k městu Brandýsu nad Labem-Staré Boleslavi. Brandýs nad Labem-Stará Boleslav 2005.
  • Ottův slovník naučný, díl XVI., Praha 1900, s. 431-432.
  • J. Čechura, M. Hlavačka, M. Koldinská: Příbuzní českých králů, Nakladatelství Akropolis 1999, ISBN 80-85770-83-0

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. J. Čechura, M. Hlavačka, M. Koldinská: Příbuzní českých králů, Nakladatelství Akropolis 1999, ISBN 80-85770-83-0, str. 158
  2. J. Čechura, M. Hlavačka, M. Koldinská: Příbuzní českých králů, Nakladatelství Akropolis 1999, ISBN 80-85770-83-0, str. 162