Řád svatého Lazara

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Řád svatého Lazara Jeruzalémského
Řád rytířů svatého Lazara
Vojenský a špitální řád sv. Lazara Jeruzalémského
Ordo Militaris et Hospitalis Sancti Lazari Hierosolymitani (la)
Velký znak se řádovým symbolem a heslem
Velký znak se řádovým symbolem a heslem
Zkratka OSLJ
Motto „Guerre et en paix“ (Ve válce a v míru) - používáno do 18. století,
„Atavis et Armis“ (Předkům a zbraním)
Vznik po roce 1098
Typ ekumenický (ne-církevní) rytířský řád,
• (původně) rytířsko vojensko-monastický duchovní (církevní) řád
Účel péče o malomocné (původně),
obrana křesťanství (dříve),
péče o nemocné
Sídlo Jeruzalém, Izrael
Působnost různé části světa
Tento článek pojednává o rytířském řádu. Možná hledáte: mužskou kongregaci založenou sv. Vincentem z Pauly, známou pod názvem lazaristé.

Vojenský a špitální řád sv. Lazara Jeruzalémského (lazariáni, lazarité) byl založen jako jedna z nejstarších charitativních organizací na světě. Trvání původního řádu po roce 1830 a tedy i kontinuita stávající organizace nejsou bezvýhradně akceptovány. Současný řád je ekumenicky zaměřený a sdružuje křesťany všech vyznání. Jeho novodobá historie je však poznamenána rozkolem a spory o velmistrovství.

Vznik řádu[editovat | editovat zdroj]

Vznik řádu svatého Lazara je nedílně spojen s křížovými výpravami zahájenými na konci 11. století s cílem osvobodit Jeruzalém z rukou muslimů. Na rytíře a poutníky ze západní Evropy zde ale nečekala jen vytoužená Svatá země, ale také řada nebezpečí – válka, neznámé prostředí a nemoci. Jednou z nejobávanějších bylo malomocenství. Právě nemocní, vyvržení z ostatních rytířských řádů přišli s myšlenkou přetvořit bratrstvo v organizovaný duchovní řád s rytířskou složkou, která by se účastnila obrany Jeruzalémského království. Jejich symbolem se stal rovnoramenný (tzv. řecký) zelený kříž (osmihrotý, tzv. maltézský kříž zavedl až v 16. století velmistr Jean de Lévis, 1564-1577). Velkým stoupencem řádu sv. Lazara byl jeruzalémský král Balduin IV. (1173-1184), sám trpící malomocenstvím, pod jehož velením Lazariáni vybojovali své nejslavnější bitvy. Po Balduinově smrti však byli křesťané v bitvě u Hattínu (1187) poraženi sultánem Saladinem, který záhy na to obsadil Jeruzalém. Území Jeruzalémského království se opět zvětšilo až po třetí křížové výpravě, ale hlavní město zůstalo v rukou Saladina a jeho nástupců. Centrem řádu sv. Lazara se proto stalo město Akkon, před jehož branou vyrostl nový špitál pro malomocné. Členy řádu byli původně jen nemocní leprou, ale postupem času se jejich podíl stále zmenšoval. Proto se také řád začal rychleji šířit, m.j. také do Evropy, kde začal pod papežskou ochranou zakládat komendy. Do Jeruzaléma se spolu s ostatními rytířskými řády vrátil až roku 1229, kdy město opět dobyl římský král Fridrich II. Šlo ale jen o krátkodobou epizodu, protože o patnáct let později, roku 1244, se metropole dostala do rukou Turků. V roce 1244 v bitvě u La Forbie padli všichni zúčastnění lazariáni. Následná křížová výprava do Egypta (1249-1250) vedená francouzským králem Ludvíkem IX. Svatým s cílem podkopat tureckou moc skončila katastrofou bitvy u Al Mansurah a královým zajetím. Následně křesťané ztráceli v zámoří jednu pozici za druhou a roku 1291 padla i jejich poslední velká bašta, město Akkon.

Odchod z Levanty[editovat | editovat zdroj]

Zelený kříž je symbolem Řádu sv. Lazara Jeruzalémského

Po opuštění Svaté země se řád svatého Lazara usadil nakrátko na Kypru, ale záhy našel své nové sídlo ve Francii, kde král Ludvík VII. již roku 1154 daroval řádu hrad Boigny. Další majetky měl řád na území Anglie, Skotska, dnešního Německa, Nizozemí, v Čechách a v Uhrách. Po přesídlení do Evropy se také zcela proměnila orientace řádu, který se z vojenského bratrstva změnil na řád pečující o nemocné, zejména leprou. Roku 1308 vzal řád svatého Lazara pod svou ochranu francouzský král Filip IV. Sličný a tento patronát trval až do červencové revoluce roku 1830.

16. století přineslo pokles řádové moci a vlivu. Roku 1517 se od magistrátní komendy ve francouzském Boigny odtrhlo italské převorství v Capuy a založilo vlastní linii řádu, která se později sjednotila s řádem sv. Mauricia v Řád sv. Mauricia a sv. Lazara. Francouzští lazariáni se počátkem 17. století spojili s řádem Pany Marie Karmelské založeným roku 1607. Oba řády měly společného velmistra, rytíři však byli přijímáni odděleně a ke skutečnému splynutí řádů nikdy nedošlo. Novým symbolem se stal zeleno-červený osmihrotý kříž. Většina řádových rytířů byla tehdy šlechtického původu, ale za zásluhy se členy mohli stát i nešlechtici, což bylo např. u Maltézských či Německých rytířů nemožné. Roku 1649 došlo k zásadní úpravě řádových zákonů. Byla zřízena hodnost duchovního velkopřevora a řádu svatého Lazara byl svěřen vrchní dozor nad špitály a chudobinci Francie. Řád také vybudoval svou vlastní flotilu, která se snažila vyčistit Biskajský záliv od pirátů. Dvě galéry řádu svatého Lazara se například zúčastnily i slavné Bitvy u Lepanta roku 1571. Řád svatého Lazara se navíc zavázal dodávat dvanáct rytířů do osobní stráže francouzského krále. Další významné reformy byly prosazeny roku 1693, kdy se řád znovu otevřel cizincům a proto byly zřízeny nové komendy na území Španělska a Jižního Nizozemí (Belgie). Generální kapitula přesídlila z Boigny do Paříže. Do řádu byly včleněny menší řády jako např. Řád sv. Ducha z Montpellier a francouzský majetek Řádu svatojakubských rytířů a Řádu Božího Hrobu.

Bulou papeže Klimenta XIV. z roku 1772 byl řád sekularizován, čímž ztratil svůj čistě duchovní charakter, ale zároveň Svatý stolec přišel o možnost zasahovat do jeho záležitostí. Již samostatný řád svatého Lazara se změnil na čistě světský, pod ochranou francouzských králů.

Revoluční léta ve Francii 1789-1830[editovat | editovat zdroj]

Do vývoje řádu svatého Lazara zásadním způsobem zasáhla francouzská revoluce. Velmistr hrabě z Provence (od roku 1814 král Ludvík XVIII.) emigroval. Roku 1791 byl majetek řádu svatého Lazara, stejně jako všech ostatních institucí, zabaven a řád Národním shromážděním zrušen. Obnoven byl až po Napoleonově porážce v letech 1814-1815, kdy opět získal charakter královského řádu. Po revoluci roku 1830 a pádu Karla X. ale lazarité protektorát dočasně ztratili.

Nová kapitola[editovat | editovat zdroj]

Nákrční insignie Řádu sv. Lazara Jeruzalémského

Podle oficiálního tvrzení stávajícího řádu se po smrti Karla X. obrátili členové řádu s žádostí o pomoc na řeckokatolického patriarchu Antiochie Maxima III., nejvyššího řeckokatolického představitele Jeruzaléma, Antiochie a Alexandrie. Patriarchova záštita napomohla Lazariánům překonat většinu obtíží a díky spolupráci s řeckokatolickým východem otevřelo cestu k šíření myšlenek ekumenismu.

Existence řádu v období 1830-1910 je však obtížně ověřitelná byť i z řádových zdrojů a někteří odborníci se v této souvislosti domnívají, že řád ve skutečnosti zanikl smrtí posledního ověřitelného rytíře Antoina Charry des Gouttes v roce 1857. Dle jiných odborníků byl řád v období 1831 až 1840 veden Radou důstojníků, sestávající se zprvu z barona Bon-Joseph Daciera, barona Augusta Francoise de Silvestre a řádového kaplana Picota. Po úmrtí svých kolegů předal roku 1841 baron de Silvestre vedení řádu patriarchovi Maximu III.[1] Řád měl v té době kolem dvaceti členů, mezi jinými byli přijati v r. 1853 admirál Ferdinand-Alphonse Hamelin a admirál Louis Édouard Bouët-Willaumez, v r. 1863 hrabě Louis François du Mesnil de Maricourt, hrabě Paul de Poudenx a Abbé Jean Tanski, v r.1865 hrabě Jules Marie d'Anselme de Puisaye, v r. 1875 vikomt de Boisbaudry a baron Yves de Constancin v roce 1896.

Shoda naopak panuje v tom, že kolem roku 1910 se ve Francii objevila skupina osob vyvíjejících činnost pod názvem sv. Lazara. V roce 1930 byl provizorním generálním místodržícím zvolen don Francisco de Borbón, vévoda ze Sevilly (1882-1953), který se roku 1935 stal novým řádovým velmistrem. V době druhé světové války zahájil obnovený řád své špitální aktivity. Až do té doby, kdy se papežem stal bl. Jan Pavel II. byl Řád sv. Lazara explicitně jmenován mezi „údajnými řády“ jimž Svatý stolec upřel ze svého hlediska uznání.[2] Nicméně bl. Jan Pavel II. opakovaně přijal členy řádu na privátních audiencích a sloužil s nimi mši svatou ve své osobní kapli, přičemž podporoval charitativní činnost řádu a nechával si o ní podávat pravidelné informace[3]. Řád byl jako rytířský řád uznán ve Španělsku[4], v r. 1992 Chorvatskem a krátce poté Maďarskem a Jižní Afrikou[3].

Rozkol[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Spory o velmistrovství Řádu svatého Lazara.

S ohledem na osobní animosity představitelů řádu bylo obtížné dlouhodobě udržovat jednotné vedení řádu. V roce 1967 byl ve Francii zvolen nový velmistr princ Charles Philippe d'Orléans, vévoda z Nemours, a dosavadní velmistr sesazen. Tento krok byl v rozporu s platnými řádovými předpisy [zdroj?](neboť původní velmistr mohl pouze zemřít nebo abdikovat, k čemuž nedošlo) a stal se základem roztržky mezi dvěma větvemi čili obediencemi - sevillskou a pařížskou. Pařížská obedience se dále rozštěpila ve věci přijímání nekatolíků a v roce 1969 byl „nejvyšší hlavou řádu“ (nikoli velmistrem; tím se formálně stal až roku 1986) zvolen vévoda z Brissacu. Původní „nemourská“ frakce se sídlem na Maltě se o čtyři roky později spojila se sevillskou obediencí, jež je od té doby nazývána maltskou.

V letech 1979-1986 došlo k neúspěšné snaze o vyřešení sporů a ustavení jednotného vedení s jediným velmistrem.

V únoru 2004 abdikoval vévoda z Brissacu z velmistrovství pařížské obedience a novým velmistrem byl o měsíc později zvolen — s cílem znovusjednotit dvě větve řádu — vévoda sevillský (stávající velmistr maltské obedience). V září 2004 byl však částí pařížské obedience, neuznávající ústavnost sevillské volby, zvolen dalším velmistrem Charles-Philippe d'Orléans, vévoda z Anjou.[5]

Organisace tedy dále existuje ve dvou větvích:

  • velmistrem maltské a části pařížské obedience řádu je od září 2008 Carlos Gereda de Borbón, duchovním protektorem a patronem pak Gregorios III. Laham, řeckokatolicky patriarcha Jeruzaléma, Antiochie a Alexandrie. Sjednocený Řád působí v 36 zemích a má přes čtyři tisíce členů. Sjednocení bylo završeno v roce 2006 generální kapitulou v Badenu a potvrzeno podpisem sjednocovacího protokolu v Houstonu. Sjednocený řád má svou vládu - Velkou magistrální radu a novou ústavu.
  • velmistrem pařížské obedience řádu je hrabě Jan Dobrzenský z Dobrzenicz[6], Charles-Philipp d'Orléans, vévoda z Anjou, se stal předsedou řádové vlády a generálním kaplanem kardinál Dominik Duka[7]. Pařížská obedience Řádu působila v přibližně dvaceti zemích a měla v době svého vzniku přibližně čtyři a půl tisíce členů. Obedience pracuje pod patronátem francouzské koruny Henriho, hraběte pařížského,vévody Francie a hlava královského domu Francie. Celosvětovým sjednocujícím projektem je koordinace programu OSN „Desetiletí čisté vody“. Národní jurisdikce pak mají své vlastní projekty.

V roce 2008 don Francisco, vévoda ze Sevilly, přiznal, že své manželské záležitosti nedokáže uvést do souladu s právem katolické církve, a na svůj úřad rezignoval. Tím pro devět evropských jurisdikcí tzv. Norwichské skupiny, hlásících se dříve k pařížské obedienci, pominul důvod k rozkolu. Vídeňskou deklarací se v září roku 2008 tyto jurisdikce přihlásily ke sjednocené maltské a původní pařížské obedienci a jejich představitelé se zúčastnili generální kapituly řádu konané 12. - 13. září 2008 v anglickém Manchesteru, kde bylo jejich začlenění slavnostně schváleno. Manchesterská generální kapitula zvolila 12. září 2008 velmistrem maltské obedience dona Carlose Gereda y de Borbón, markýze de Almazán, který byl v Manchesterské anglikánské katedrále intronizován spirituálním protektorem Gregoriem III. Lahamem, řeckokatolickým melchitským patriarchou Jeruzaléma, Antiochie a Alexandrie.

Mezi významné členy řádu ve světě patří kardinál Dominik Duka, maďarský kardinál László Paskai, který je duchovním velkopřevorem pařížské obedience[8], anglický kardinál Cormac Murphy-O'Connor, australský kardinál George Pell[9], generální guvernér Nového Zélandu Anand Satyanand[10] a generální guvernérka Austrálie Quentin Bryceová[11].

Řádové aktivity v českých zemích[editovat | editovat zdroj]

Erb současného velmistra Jana Dobrzenského z Dobrzenic

Ke znovuobnovení řádu v českých zemích došlo v roce 1937. Jeho iniciátory byli Karel Schwarzenberg, který byl velmistrem jmenován prvním českým velkopřevorem v tehdejší ČSR (a po r. 1948 v exilu), a Břetislav Štorm, který se stal prvním heroldem řádu.[12] Díky Schwarzenberkově vlivu a aktivitě řád záhy získal nemalou popularitu. Jeho členy se stala řada předních osobností politického, kulturního a náboženského života a čeští Lazariáni proto mohli hned od počátku rozvinout aktivní charitativní činnost. V rámci řádu pracoval i historik a výtvarník Břetislav Štorm, který významně přispěl k rozvoji české heraldiky. Slibný vývoj ale přervala okupace českých zemí a druhá světová válka. Několik členů řádu bylo zatčeno, čtyři – kanovník a arcibiskupský kancléř Antonín Bořek-Dohalský, papežský komoří Vladimír Hruban, mjr. Karel Kříž a št.kpt. Oldřich Pilz – zahynuli v koncentračních táborech a mnoho dalších se účastnilo domácího či zahraničního odboje. Významným členem byl královéhradecký biskup Mořic Pícha, který založil tradici - jeho pokračovatelem v Řádu pak byl arcibiskup Karel Otčenášek. Komunistický převrat v únoru 1948 jeho činnost v českých zemích opět na řadu let ukončil a České velkopřevorství přežilo pouze díky svým exilovým členům. Řada členů velkopřevorství byla vězněna po samostatném procesu s lazariány v padesátých letech. Ve své činnosti mohl řád sv. Lazara Jeruzalémského v České republice pokračovat až po roce 1989.

Je samozřejmé, že spory o velmistrovství zasáhly i české země. Exilové velkopřevorství, navrátivší se do českých zemí roku 1991, existovalo od počátku v pařížské obedienci. Prvním rozkolem bylo jmenování Václava Bořka-Dohalského kancléřem velkopřevorství v r. 2000. Dosavadní dlouholetý kancléř Josef Kočí odešel a s několika členy založili maltskou obedienci. V souvislosti se jmenováním Jana Dobrzenského českým velkopřevorem v roce 2004 došlo k dalšímu rozkolu, protože skupina pod administrací Doc. Zdeňka M. Trefného (později Dr. Tomáše Kordače) neuznala jeho jmenování a celé jeho vedení. Později se proto spojila s maltskou obediencí řádu. Od roku 2000 tak pracuje v českých zemích jurisdikce maltské obedience tzv. Český velkobailivik (vedený Prof. Dr. Alešem Blumou), jenž se po roce 2004 v souladu s výsledky kapituly v Torontu sblížil s velkopřevorstvím původní pařížské obedience. V současné době je Český velkobailivik tvořen v Čechách komendami v Praze, Karlových Varech, Plzni, Českých Budějovicích, Hradci Králové (Komenda sv. Zdislavy) a na Moravě komendami v Prostějově a Olomouci, a Brněnskou delegací. Zvláštní postavení zaujímá Komenda sv. Anežky České tvořená členy bývalé pařížské obedience.

Pod patronací Českého velkopřevorství byl vybudován a roku 1998 otevřen hospic Štrasburk (Praha 8), který pracuje samostatně jako sdružení Hospic Štrasburk. Dále České velkopřevorství (Jan hr. Dobrzenský), jehož duchovním velkopřevorem je biskup František kn. Lobkowicz, dlouhodobě podporuje Dětský domov v Hoře sv. Kateřiny, Dětskou psychiatrickou léčebnu v Opařanech, patronátní nemocnici v Měšicích a spolupracuje dále se skauty a studenty zdravotnické školy v Brně (Lazariánská pomoc) a také se členy humanitárního dětského hnutí „Stonožka - na vlastních nohou“. České velkopřevorství se sestává z Pražské komendy, Moravské komendy, Severočeské delegace, Západočeské delegace a v zahraničí z Polské komendy, Slovenské komendy a Rakouské komendy[13]. České velkopřevorství požívá kanonický status „soukromého sdružení křesťanů“ a je konzultantem OSN (Ekonomická a sociální rada OSN)[14].

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Orders of Knighthood and Merit: The Pontifical, Religious and Secularised Catholic-founded Orders and their relationship to the Apostolic See by Peter Bander van Buren. (Gerrards Cross : Colin Smythe, 1995).
  2. Official Statement of the Holy See on Self-Styled Orders - na stránkách Françoise Veldeho
  3. a b Orders of Knighthood and Merit : The Pontifical, Religious and Secularised Catholic-founded Orders and their relationship to the Apostolic See / Peter Bander van Buren. - Gerrards Cross : Colin Smythe, 1995
  4. Vládní nařízení z 9.5.1940, dále spolu s maltézským řádem zákonem z 24.12.1964 a posléze 6.8.1980.
  5. Titul vévody z Anjou si nárokuje také Luis Alfonso de Borbón y Martínez-Bordiu ze španělské větve Kapetovců.
  6. Jan hrabě Dobrzenský z Dobrzenicz velmistrem
  7. Dominik Duka
  8. The Spiritual Protector
  9. Meet George Pell, Australia's Newest Cardinal
  10. Vice-Regal Patronage
  11. Oficiální stránky
  12. PUTNA, Martin C, a kol. Česká katolická literatura v kontextech : 1918-1945. Praha : Torst, 2010. 1390 s. ISBN 978-80-721-5391-6. S. 629.  
  13. Organizace OSLJ-Bohemia
  14. Kardinál Duka sloužil mši sv. pro lazariánské rytíře

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]