Sekularizace

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Sekularizace (z lat. saeculum, "tento věk, svět" a saecularis, světský) znamená zesvětštění, obecně potlačení vlivu náboženství nebo odnáboženštění. Je jedním z důsledků modernizace a racionalizace společnosti. Znaky této tendence nalézáme již v antice, ve středověku a zejména později v období renesance. Sekularizace se týká dogmat a rituálů, ne církve jako instituce samotné. Pojem má také historický a náboženský význam. Odkazuje na zabrání církevní půdy světskými evropskými vládami během 18. a 19. století.

Projevy sekularizace[editovat | editovat zdroj]

  • Převod církevního majetku do světské správy – hlavně v průběhu 18. a 19. století.
  • Zmenšení politického a sociálního vlivu církve – snížení vlivu náboženského učení na obyvatelstvo.
  • Oproštění životního stylu od náboženských představ – desakralizace, odmytizování a demystifikace všech jevů a procesů v běžném životě.[1]

Historie[editovat | editovat zdroj]

Slovo pochází z právní oblasti, kde může znamenat:

Sekularizace velikého majetku církve začala v pozdním středověku, a to buď násilnou revolucí, jako například v husitství, nebo prohlášením, že (místní) církev je ve světských záležitostech podřízena panovníkovi a její majetek tudíž patří jemu. Tak probíhala sekularizace v reformaci a spory o tento výklad Majestátu císaře Rudolfa II. (1609) byly jednou z příčin Stavovského povstání roku 1618. V Rakousku byla tato sekularizace dovršena za císaře Josefa II. koncem 18. století.

Pod dojmem občanských válek s náboženskými motivy, které zpustošily velkou část Evropy v 16. a 17. století, se v politické teorii začala prosazovat myšlenka, že náboženství a církve se musí z veřejného života stáhnout, že na veřejnosti musí platit náboženská tolerance a že panovníci a státy se musí vzdát náboženských funkcí a podpory církví. K tomu na evropském kontinentě došlo zčásti v revolucích (Francie, Španělsko, Itálie, Rusko aj.), zčásti pokojným vývojem. V některých zemích (Velká Británie, Švédsko) zůstala vazba na státní církev formálně zachována, ve skutečnosti se však sekularizace prosadila i tam.

Původ slova[editovat | editovat zdroj]

Latinské saecularisatio znamenalo původně změnu, kdy osoba přecházela ze stavu mnišského do stavu světského duchovního. V pozdním středověku se obsah pojmu rozšířil, sekularizace znamenala také využití církevního zboží pro potřeby světské moci (válečné apod.). Za rozhodující zlom v oficiálním používání pojmu bývá považován Vestfálský mír (1648), v jeho formulaci bylo slovo sekularizace použito pro stvrzení záborů církevních majetků ze strany protestantských knížat. Odtud se již kontinuálně rozvíjel význam, který má slovo sekularizace dodnes v právním jazyce, tedy proces a akt zrušení nějakého církevního majetku a/či jeho vyvlastnění.

V průběhu 19. století se postupně krystalizuje širší pojetí slova sekularizace, používaného nejprve metaforicky pro fenomén vyvazování jednotlivých sfér lidské činnosti, kulturních a organizačních forem z vazby na církev.

Definice[editovat | editovat zdroj]

John Sommerville definoval šest různých významů sekularizace dle vědeckých oblastí, ve kterých byl tento pojem použit.[2]

  1. Makrosociální struktury – pojem odkazuje na diferenciaci (proces, ve kterém se ekonomické, společenské, politické, právní a morální aspekty specializují a oddělují se jeden od druhého).
  2. Jednotlivé instituce – sekularizace může také popisovat jev, při kterém se náboženské instituce transformují na instituce světské. Jedním z dobrých příkladů je klesající vliv církve na vysokých školách.
  3. Sociální činnost – odkazuje na přenos sociálních činností z náboženských na vládní instituce, např. poskytování sociálních služeb.
  4. Způsob myšlení – odkazuje na posun v hodnocení našich činů z konečných důsledků na důsledky bližší současnosti. Např. přehodnocení našeho činu na základě jeho důsledku v relativně blízké budoucnosti a ne na základě jeho důsledku v posmrtném životě.
  5. Lidské masy – odkazuje na hromadné společenské odmítání náboženství na různých stupních pobožnosti.
  6. Náboženství – pojem sekularizace je používán v obecném smyslu slova náboženství bez odkazu na konkrétní víru. (Pokud chceme odkázat na konkrétní náboženství, musíme přidat přídavné jméno, např. křesťanská, muslimská atd.)

Sekularizace v sociologii[editovat | editovat zdroj]

Pro sociologii je jedním z nejdůležitějších témat sekularizace pojem diferenciace. Ten označuje proces, během kterého se jednotlivé skupiny uvnitř společnosti stávají rozdílnými a více specializovanými. Tento proces probíhá zejména v souvislosti s modernizací, která je úzce spojena se ztrátou vlivu náboženství. Představitelé evropské sociologie (ovlivňované antropologií) se zajímali především o vývoj a změny ve společnostech a jejich přeměny ze společností primitivních na společnosti pokročilého typu. Ve Spojených Státech byl kladen větší důraz na jednotlivé aspekty tohoto vývoje. Podle teorie Talcotta Parsonse je společnost pod tlakem neustále se zvyšující diferenciace, na kterou nahlíží jako na proces nahrazování “starých” monolitických institucí více institucemi novými, více diferenciovanými.[3]

Sekularizace v Československu/České republice[editovat | editovat zdroj]

Po druhé světové válce klesl význam náboženství v celé západní Evropě. Instituce ztratily svůj vliv na život většiny obyvatel. V Československu a v zemích s komunistickými vládami obecně bylo náboženství úmyslně potlačováno, znehodnocováno. Mnoho kněží bylo popraveno nebo uvězněno, majetek církví propadl státu a zbylá činnost náboženských organizací byla pod velkou kontrolou státní moci. Tyto praktiky se velmi podepsaly na ústupu náboženství a ztrátě vlivu církevních institucí.

Specifická byla i situace po pádu komunistických režimů v roce 1989. Veřejnost měla velká očekávání, co se týče návratu náboženství jako součásti života. Církev však tato očekávání nedokázala dostatečně využít a spíše se soustředila na problémy s restitucí majetku a “vnitřní očistu” svých struktur z dob komunistického režimu. Nakonec došlo mezi obyvateli k převaze pragmatismu a veřejný význam náboženství začal opět slábnout.[4]

Současný význam a neosekularizace[editovat | editovat zdroj]

Současný hlavní význam je sociologický a znamená proces postupného mizení náboženství a jeho vlivu z veřejného prostoru – ať už ve smyslu ztráty politického vlivu nebo ve smyslu poklesu podílu věřících ve společnosti. Na základě zkušenosti evropského novověku vznikla už v 18. století osvícenská teorie o automatickém úpadku a mizení náboženství, která převládla v 19. a 20. století a prosadila se v komunismu, v extrémní podobě v Albánii, jež roku 1967 náboženství pod trestem zakázala.

Sekularizace v tomto smyslu však proběhla pouze v evropských a "křesťanských" zemích. Na základě mimoevropských zkušeností i některých jevů v posledních desetiletích však mnozí sociologové o platnosti této teorie pochybují.[5] Americký politolog Ronald Inglehart na základě celosvětového průzkumu hodnot poukázal také na to, že v sekularizovaných společnostech pravidelně dochází k úbytku porodů a tím k demografickému poklesu.[6]

Pojem sekularizace se v dnešní době nejvíce používá v oblasti sociologie náboženství. Nejvíce diskutována je teorie neosekularismu (Mark Chaves), která k tradiční sekularizaci přidává myšlenku ztrácejícího vlivu náboženských autorit na problémy mimo náboženství (např. eutanazie, potrat). Neosekularisté tvrdí, že ke snižování vlivu dochází, i když se počet věřících nesnižuje. Mezi další současná témata sekularizace patří její ovlivnění imigrací a vliv demografických sil. Průzkumy provedené v Londýně ukázaly, že v důsledku imigrace se počet věřících zvyšuje, přestože se počet rodilých věřících obyvatel snižuje. Podle dalších průzkumů demografické síly způsobují odklon jednotlivců od náboženství i v radikálních náboženských společnostech.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Alena Vodáková, Miloslav Petrusek, Sociologický ústav Akademie věd ČR: Velký sociologický slovník, Karolinum 1996
  2. Sommerville, C. J. "Secular Society Religious Population: Our Tacit Rules for Using the Term Secularization. Journal for the Scientific Study of Religion 37 (2):249-53. (1998)
  3. Martin, David (2005). On Secularization: Toward a Revised General Theory. Ashgate Publishing Company
  4. Dušan Lužný, Jolana Navrátilová: Náboženství a sekularizace v České republice http://snem.cirkev.cz/download/Luzny.htm
  5. G. Kepel, Boží pomsta.
  6. Norris–Inglehart, Sacred and Secular. Religion and Politics Worldwide. Cambridge: Cambridge University Press 2004.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Fasora–Hanuš–Malíř (vyd.), Sekularizace českých zemí v letech 1848–1914. Brno: CDK 2007
  • P. Fiala, Laboratoř sekularizace: náboženství a politika v ne-náboženské společnosti, český případ. Brno: CDK 2007
  • M. Gauchet, Odkouzlení světa: dějiny náboženství jako věci veřejné. Brno: CDK 2004
  • J. Hanuš – J. Vybíral (vyd.), Evropa a její duchovní tvář. Brno: CDK 2005
  • G. Kepel, Boží pomsta. Brno: Atlantis 1996
  • D. Lužný, Náboženství a moderní společnost: sociologické teorie modernizace a sekularizace. Brno: MU 1999
  • H. McLeod, Sekularizace v západní Evropě (1848–1914). Brno: CDK 2008

Související články[editovat | editovat zdroj]