Dekolonizace
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Dekolonizace je pojem, který je v podstatě pravým opakem kolonizace. Je to projev, kdy se kolonie emancipuje od země, která v ní vládne. Tato emancipace je někdy mírová, jindy si kolonie musí svoji samostatnost vybojovat. Dekolonizace začala již v 18. (USA, Kanada), pokračovala v 19. (jižní a stř. Amerika), nabrala na obrátkách ve 20. století po první a vyvrcholila po druhé světové válce. USA či Kanada se osvobodily samy, protože povstaly proti kolonizátorům. Jižní a střední Amerika se osvobodila též bojem, přičemž hlavní zásluhu na tomto procesu měl Simón Bolívar (tzv. Washington jižní Ameriky).
Obsah |
[editovat] Vliv světových válek na dekolonizaci
Po skončení první světové války proběhla jen částečná dekolonizace; Německo ztratilo své kolonie za trest, protože podle Francie a Velké Británie bylo vino za rozpoutání války (což nebyla tak úplně pravda, ale dějiny píší vítězové) a proto bylo nutno ho potrestat. Ony dvě země si ovšem své kolonie po válce udržely.
To se jim ovšem nepovedlo po druhé světové válce. Následný proces dekolonizace v Africe a Asii se stal tak masivním, že samotný pojem dekolonizace je často spojován pouze s obdobím 50. - 70. let 20. století, kdy tato ohromná emancipace probíhala. Druhá světová válka přinesla ohromné oslabení Francie (byla fakticky poražena) a Británie. V Asii bylo toto oslabení umocněno tím, že Japonsko přímo ovládlo jejich původní kolonie a po poražení a vyhnání Japonců z oněch zemí neměli Britové ani Francouzi vojenskou sílu kolonie udržet. Dekolonizace se ovšem lišila podle toho, jak se k ní postavila „mateřská země“. Británie se snažila s koloniemi rozejít mírově, což se jí povedlo, a poté si zachovat dobré jméno založením organizace, kde mohly být jen původní země britského impéria. Tato organizace se jmenuje Commonwealth. Francie, na rozdíl od VB, si chtěla kolonie udržet i za cenu násilí. Výsledek této snahy byly porážky ve Vietnamu a Alžírsku a následné snížení vlivu Francie ve světě.
[editovat] Kritika dekolonizace
Dekolonizace má ovšem i své kritiky, někteří se rekrutovali z řad „mateřských zemí“. Tyto země díky kolonizaci ztratily vliv ve světě a zásobárny nerostů. Dalším argumentem pro odpůrce dekolonizace byl politický vývoj v bývalých koloniích; diktatury, občanské války a chaos - to byl v mnohých zemích následek dekolonizace. Předání moci místním politickým aktérům samo o sobě nezaručovalo ani prosperitu, ani svobodu. Do lokálních konfliktů se promítlo i klima studené války, rok 1989 tak zjednodušil i situaci v např. JAR, Namíbii, Mosambiku a mnoha dalších státech.
[editovat] Koloniální velmoci
[editovat] Oblasti kolonizování podle jednotlivých zemí
- Velká Británie: USA, velké části Afriky (Egypt, Súdán, …), Austrálie
- Francie: Kanada, jihovýchodní Asie, velké části Afriky (Alžírsko…)
- Španělsko: téměř celá jižní a střední Amerika, malé kusy Afriky
- Portugalsko: kusy Afriky, Brazílie
- Německo: malé kusy Afriky (Namíbie…)
- Holandsko: kusy jihovýchodní Asie (Indonésie)
- Belgie: kusy Afriky (Kongo)
[editovat] Viz také
| Související články obsahuje Portál Kolonialismus |

