Německé kolonie

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Vlajka německých kolonií
Německé kolonie na mapě světa

Zatímco jiné evropské mocnosti získávaly kolonie již od 15. století, Německo se stalo koloniální velmocí v pravém slova smyslu až ve druhé polovině 19. století. Německé císařství vzniklo až v roce 1871, předtím se o kolonizaci pokoušely jednotlivé německé státy, zejména Braniborsko-Prusko. Mnoho Němců hledalo štěstí v zámoří i bez úmyslu založit německé kolonie (např. německá migrace na východ do Rumunska a Ruska a na západ do Severní Ameriky).

První německé kolonie[editovat | editovat zdroj]

  • Malé Benátky (Klein Venedig, 15281546) byla oblast převážně na území dnešní Venezuely, kterou propůjčil španělský král Karel V. augsburskému bankovnímu rodu Welserů, o německou kolonii se tedy v pravém slova smyslu nejednalo. Původně byl plánován rozvoj obchodu se zlatem, solí či vzácnými dřevinami, tato provincie však profitovala zejména z prodeje domorodých otroků. Mnoho německých kolonistů zemřelo na tropické nemoci a v bojích s indiány při výpravách za hledáním zlata a legendárního Eldorada. Smlouvu o Malých Benátkách s rodem Welserů vypověděl král Karel V. v roce 1546.

Kolonie založené Braniborskem-Pruskem[editovat | editovat zdroj]

Kolonie založené Německým císařstvím[editovat | editovat zdroj]

Afrika v roce 1914

Koloniální politika Otto von Bismarcka[editovat | editovat zdroj]

Pohled z koloniální výstavy v Berlíně v roce 1896
Kolonie a sféry vlivu ve východní Asii a Oceánii v roce 1914

Po vzniku Německého císařství v roce 1871 hrála koloniální politika jen podřadnou roli. Říšský kancléř Otto von Bismarck odmítal získávání nových území v zámoří, protože očekával jen malé hospodářské výhody, spojené navíc s možnými politickými újmami. Aby Dánsko po prohrané německo-dánské válce v roce 1866 zabránilo ztrátě Šlesvicka, nabídlo Německu Dánskou západní Indii. S kladnou reakcí Bismarcka a poslanců říšského sněmu se nesetkal ani návrh Francie po francouzsko-německé válce na předání kolonie Kočinčína (dnes jižní Vietnam).

V průběhu 70. let nabrala koloniální propaganda na intenzitě. V roce 1882 byl založen Německý koloniální spolek (Deutscher Kolonialverein), který měl propagovat německou kolonizaci, v roce 1884 Německá východoafrická společnost (Deutsch-Ostafrikanische Gesellschaft), která si již dala za cíl praktickou realizaci koloniálních plánů. Obě společnosti se roku 1887 spojily do Německé koloniální společnosti (Deutsche Kolonialgesellschaft).

Rok 1884 určuje vlastní začátek německé koloniální politiky. Bismarck využil jistého politického uvolnění v Evropě ke „koloniálnímu experimentu“ (ke kterému se ale osobně stavěl spíše skepticky): po anglickém vzoru přijal majetek německých obchodníků pod státní ochranu Německé říše. Jako důležitý moment obratu v Bismarckově politice se jeví „koloniální horečka“ v německé společnosti, kancléř doufal, že by ji mohl využít k upevnění své politické pozice. Mimo to též věřil v přesměrování toku německých emigrantů ze Severní Ameriky do nových německých kolonií; ekonomické motivy německé kolonizace byly spíše druhořadé.

Území brémského kupce Adolfa Lüderitze v jižní Africe v roce 1884 ustanoveno jako Německá jihozápadní Afrika. V témže roce se německou kolonií stal podobným způsobem Kamerun (vlastnictví Adolpha Woermanna) a Togoland, o rok později následovalo východoafrické území Carla Peterse a jeho Společnosti pro německou kolonizaci (Gesellschaft für deutsche Kolonisation) a Wituland bratří Denhardtů. S převzetím pacifických území (Německá Nová Guinea) v roce 1885 byla završena první fáze německé kolonizace.

Bismarckova nynější politika byla převést co nejvíce pravomocí na soukromé společnosti, které se měly starat o nová území, a omezit státní zásahy na nezbytné minimum. Tento plán však ztroskotal na špatné ekonomické a bezpečnostní situaci kolonií, kvůli tomu byla Německá říše nucena všechny své kolonie včlenit do své státní správy.

Po roce 1885 se Otto von Bismarck opět odvrátil od myšlenek na budování koloniálního impéria, zasazoval se spíše o zlepšování vztahů s Anglií a Francií, kolonie mu sloužily jako dobré východisko pro nejrůznější vyjednávání – Německo se například v roce 1890 vzdalo Witulandu ve prospěch Anglie výměnou za ostrov Helgoland.

Koloniální politika císaře Viléma II.[editovat | editovat zdroj]

Německý kolonista v Togu (cca 1885)

V roce 1890 přiměl nový německý císař Vilém II. Pruský kancléře Otto von Bismarcka k abdikaci a soustředil na sebe většinu exekutivní moci. Jeho éra se vyznačuje expanzionistickou politikou a zbrojením (především německého námořnictva) a usilováním o „místa na slunci“; tato politika upřednostňující národní německou prestiž byla v příkrém rozporu s bismarckovským pragmatismem.

Za éry Viléma II. se Německu podařilo získat některá další území: v roce 1888 skončily boje s domorodým obyvatelstvem na Nauru, které se stalo německou kolonií, v roce 1898 bylo do říše bylo začleněno čínské město Kiau-čou a v roce 1898 mikronéské ostrovy Karolíny a Mariany, Palau ve středním Pacifiku a Samoa v jižním Pacifiku. Někteří příznivci kolonialismu si přáli nové uspořádání kolonií v Africe, které se však neuskutečnilo, Německu se pouze podařilo přičlenit ke svému Kamerunu v průběhu Druhé marocké krize v roce 1911 část francouzského Konga.

Život v německých koloniích[editovat | editovat zdroj]

Němečtí místodržící zavedli v koloniích tvrdý byrokratický aparát a trestali domorodé obyvatelstvo při prohřešcích proti němu relativně přísně, negativní reputaci měl zejména Carl Peters při své vládě v Německé východní Africe, v roce 1897 byl z tohoto důvodu zbaven úřadu. Německo muselo ve svých koloniích čelit několika větším povstáním.

Z ekonomického hlediska byly všechny kolonie prodělečné, s výjimkou Toga. Nenaplnila se ani očekávání přílivu německých osadníků, v roce 1914 žilo v německých koloniích jen cca 25 000 Němců. Po desetiletích investic začínaly být kolonie výnosné, tento vývoj však přerušila první světová válka.

Zánik německého koloniálního panství[editovat | editovat zdroj]

Německé kolonie v roce 1914

Po vypuknutí první světové války doufalo Německo v dodržování závěrů berlínské konference z roku 1885, která zavazovala všechny koloniální mocnosti ke svobodnému obchodu a mírovému řešení koloniálních sporů. Hned několik dní po vstupu Německa do války byly spojenci dobyty jen minimálně chráněné kolonie Togo, Německá Nová Guinea, Samoa a Kiau-čou. V roce 1915 se vzdalo pětitisícové vojsko chránící Německou jihozápadní Afriku desetinásobné přesile Jihoafričanů. Kamerun obsadili Francouzi a Angličané v roce 1916 za pomoci 19 000 vojáků. Vojsko Německé východní Afriky čítající 15 000 mužů (z toho 11 000 domorodců) se udrželo až do německé kapitulace v roce 1918.

S prohrou na evropském bojišti padly plány na vytvoření nepřerušeného pásu německých kolonií od Nigeru přes Zanzibar po poušť Kalahari (německy Deutsch-Mittelafrika). V důsledku Versailleské smlouvy ztratilo Německo všechny kolonie, vítězné mocnosti si je rozdělily následovně:

  • Velká Británie: Německá jihozápadní Afrika, Německá východní Afrika, části Kamerunu a Toga
  • Francie: Kamerun a východní Togo
  • Japonsko: Kiau-čou (1922 zpět Číně), Mariany, Karolíny, Marshallovy ostrovy a Palau
  • Belgie: Rwanda a Burundi (dříve součástí Německé východní Afriky)
  • Austrálie: většina Německé Nové Guineje
  • Nový Zéland: Samoa (jako mandátní území)

Situace po první světové válce[editovat | editovat zdroj]

Němečtí kolonisté museli na základě Versailleské smlouvy opustit všechny již bývalé německé kolonie, s výjimkou Německé jihozápadní Afriky (dnešní Namibie). Již v dobách Výmarské republiky zaznívaly silně hlasy na opětovné získání kolonií; Němci se necítili jako viníci první světové války a ztrátu kolonií nebrali jako spravedlivou, spíše jak „krádež“.

Propagátoři znovunabytí kolonií spatřili šanci po nástupu Adolfa Hitlera k moci. Hitler se těmto snahám nebránil, jeho snahy o expanzi se ale spíše zaměřovaly na východ Evropy. Na konci 30. let se vyostřily vztahy s Velkou Británií, Německo se již nemuselo obávat otevřeně požadovat získání nových kolonií (z důvodu zhoršení vztahů s Británií). V roce 1938 vyplula loď MS Schwabenland, aby uplatnila německé územní nároky v Antarktidě (viz Nové Švábsko). Nacisté chtěli zámořských území využít ke specifickým úkolům, plánovali například deportaci Židů na Madagaskar, což se ukázalo jako nerealizovatelné.

Další německá území nekoloniálního charakteru[editovat | editovat zdroj]

Nové Švábsko

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Deutsche Kolonien na německé Wikipedii.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • KLÍMA, Jan. Pod německou vlajkou. Příběh jedné koloniální říše. Praha : Libri, 2005. 429 s. ISBN 80-7277-282-1.  
  • NERAD, Filip. Das Krügertelegramm: Der Höhepunkt der Politik des Deutschen Kaiserreiches in Südafrika. Prague Papers on the History of International Relations. 2005, roč. 9, s. 43-70. Dostupné online [PDF]. ISBN 80-7308-118-0. 
  • SKŘIVAN, Aleš. Der Anfang der deutschen Kolonialpolitik im Kontext der internationalen Beziehungen. Prague Papers on the History of International Relations. 1997, roč. 1, s. 121-134. Dostupné online [PDF]. ISBN 80-85899-24-8. 
  • WANNER, Michal. Koloniální úsilí Braniborska-Pruska 1634-1721. Historický obzor, 1998, 9 (9-10), s. 194-203. ISSN 1210-6097.
  • WANNER, Michal. Pruské východoindické společnosti v éře Fridricha II. Historický obzor: časopis pro výuku dějepisu a popularizaci historie, 2011, 22 (3-4), s. 50-64. ISSN 1210-6097.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Kategorie Colonialism of Germany ve Wikimedia Commons