Otrokářství

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Trh s otroky

Otrokářství je označení systému, ve kterém se využívá práce nesvobodných lidí (otroků), kteří jsou po právní i faktické stránce obchodovatelným majetkem zbaveným osobní svobody. V širším slova smyslu se hovoří o otroctví i v případech, kdy je jedna osoba na druhé natolik závislá, že je nucena pro ni proti své vůli pracovat a je tím zbavena osobní svobody, byť se teoreticky nejedná o stav protiprávní nebo právem přímo definovaný.

V minulosti bylo otrokářství legálně využívané ve většině zemí světa, starověký Řím na něm byl existenčně závislý a velkou roli hrálo ještě při produkci americké bavlny v 19. století (práce otroků značně zlevňovala její produkci a zvýhodňovala ji tak na evropských trzích). Dnes je prakticky ve všech zemích světa (včetně České republiky) zakázané a zakazuje je a stíhá i mezinárodní právo (viz Úmluva o otroctví z roku 1926, Úmluva o ochraně lidských práv a svobod z roku 1950).

Ve slovanských zemích navíc slovo "otrok" mělo (a někde i dnes má) význam jiný než "sluha" - nedospělé děti (dítě - "otroče") jako mladík/syn ("otrok") či dívka/dcerka ("otroczyca").[1] Existují náznaky, že se ve Velkomoravské říši vybírala daň z potomků.[2]

Navzdory zákazům je možné se setkat s otroctvím i dnes. I v civilizovaném světě se objevují různé nezákonné případy naplňující širší definici otroctví. Ve faktickém otroctví jsou často drženy ženy, které se staly obětí obchodu s bílým masem a jsou nuceny k prostituci (prakticky všude po světě, včetně České republiky), ve Španělsku byla v roce 2005 zatčena skupina lidí, která organizovala otrockou práci mentálně postižených v zemědělství.

S otroctvím se lze setkat i na státní úrovni, definici otroctví jako nesvobodné práce odpovídá práce vězňů v nápravných institucích států. Nucená práce vězňů se v Evropě využívala od začátku 16. století.[3] Nacistické Německo nutilo obyvatelstvo okupovaných zemí vykonávat nucené práce ve svém válečném průmyslu. Obrovského rozsahu dosáhl systém pracovních táborů v SSSR. Sovětský vzor následoval i komunistický režim v Československu, který rovněž vytvořil síť Táborů nucené práce. Prací vězňů získávají nezanedbatelné prostředky firmy vlastnící nápravná zařízení ve Spojených státech,[4] v západních zemích jsou za využívání nucené práce vězňů kritizovány Čínská lidová republika[5] a Severní Korea[6] Podle tiskové zprávy ČTK[7] je v pracovních táborech pro politické vězně v KLDR drženo na 150 tisíc lidí. Podle odhadu ministerstva zahraničí Spojených států Severní Korea drží v táborech 150-200 tisíc vězňů. Severokorejští vězňové jsou zbaveni základních práv a nuceni každý den tvrdě pracovat zejména v uhelných dolech, při těžbě dřeva a na polích.

V africkém státě Niger bylo otroctví postaveno mimo zákon teprve v roce 2004, některé humanitární organizace ale odhadují, že v otroctví stále žije až 8% obyvatel Nigeru.[8] Otroctví přetrvává i ve státech Mauritánie, Mali a Súdán. Všechny tyto státy se nacházejí na pomezí arabské a černé (subsaharské) Afriky. Otroci jsou příslušníci různých černošských etnik, kteří žijí v otroctví již po celé generace a přijali identitu svých pánů (např. poarabštělí Haratínové černé pleti). Majiteli černých otroků jsou nomádské kmeny žijící na Sahaře a v oblasti Sahelu - Arabové (bílí Maurové v Mauritánii nebo kmeny Baggara v Súdánu), berberští Tuaregové a Fulbové[9]

Otrokářství je často vnímáno pouze jako jeden z typů společenského systému. Ovšem ze sociopsychologického pohledu představuje extrémní způsob stratifikace (rozvrstvení) společnosti, který otevírá závažné etické otázky z hlediska otrokáře, které jsou aktuální, pokud tento vyznává nějaký hodnotový systém (náboženský). Zatímco dnes panuje obecná shoda ohledně etiky otrokářství, případy totalitních režimů zejména z 20. století ukazují, že psychologie lidského jedince patrně neprošla nějakým zásadním vývojem a určité státní formy otrokářství (ve smyslu zbavení lidských práv určitých sociálních skupin) jsou i v současné době možné, ačkoliv je naděje, že nejsou dlouhodobě stabilní.[zdroj?]

Otroctví na českém území[editovat | editovat zdroj]

Sv. Vojtěch na dvoře knížete Boleslava II. vystupuje proti židovským obchodníkům s otroky (detail z vrat v katedrále v Hnězdně)

V 2. polovině 10. století byla Praha jedním z velkých center obchodu s otroky,[10] existují ovšem i doklady, že otroctví existovalo i v rámci Velkomoravské říše (nálezy okovů, arabské zprávy o trhu Moravanů). Po obsazení Karpatské kotliny Maďary na počátku 10. století došlo k přesunu mezinárodní obchodní cesty, která spojovala Cordóbský chalífát s Kyjevem a dále s chazarskými trhy na Volze, na sever - vedla tak nyní přes Prahu a Krakov. Pražský trh se tak dostal do velmi výhodného postavení a Boleslav I. tuto situaci využil ještě dále k východní expanzi podél této obchodní cesty, což mu zajistilo zvýšenou kontrolu nad proudícím zbožím a zároveň umožnilo získat otroky k vlastnímu prodeji. Spor o otroctví byl jeden z hlavních rozporů mezi Slavníkovcem sv. Vojtěchem a Boleslavem II., který nechal Slavníkovce vyvraždit. Vojtěch požadoval zákaz prodeje křesťanských otroků jinověrcům, což se u panovníka a elitních vrstev nesetkalo s pochopením, protože hlavním zdrojem příjmů Přemyslovců byl právě obchod s otroky.[11]

Existence otroctví, byť ne jako hybné síly ekonomiky raně středověkého státu, je doložena v písemných pramenech až do 12. století. Není zcela jasné, jak byl institut otroctví v českém státě právně ošetřen a tudíž ani není známo datum jeho legislativního zrušení v Českých zemích.

Při určitém úhlu pohledu lze považovat období nacistické okupace a komunistického režimu v Československu za období znovuzavedení otroctví v českých zemích.

Komunismus a otroctví v Československu[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Tábory nucené práce.

Komunistickým státem zřízené nápravné pracovní tábory, tábory nucených prací a pomocné technické prapory, jakož i některé věznice, představovaly v podstatě novodobé otrokářské instituce, v nichž byli desetitisíce politických vězňů a „politicky nespolehlivých“ občanů (např. kněží, kulaků, členů nekomunistických stran, šlechticů, hrdinů západního odboje a další lidí s (předpokládaným) „nepřátelským poměrem k socialistickému zřízení“) nuceny k otrocké práci.[12][13]

Pracovalo se často v nelidských podmínkách, s nesplnitelnými normami, jejichž nenaplnění bylo tvrdě postihováno.[13] V některých odvětvích docházelo k velkému počtu úmrtí či doživotnímu zmrzačení vězňů a napravovaných, neboť dodržování běžných pravidel bezpečnosti práce bylo považována za luxus, na který „tento typ pracujících“ nemá nárok. Další skupinou podrobenou nezákonné internaci a využívanou jako levná pracovní síla představovaly řeholní sestry.[14]

Sexuální otroctví v České republice[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Prostituce#Situace v Česku.

Dnes se v České republice vyskytují určité formy sexuálního otroctví, která je opakovaně kritizována mezinárodními nevládními organizacemi za laxní přístup k boji proti obchodu s lidmi a souvisejícím sexuálním otroctvím [zdroj?], které je rozšířeno hlavně v rakouském a německém pohraničí. České trestní právo otroctví hodnotí jako trestný čin zbavení osobní svobody.

Historické podoby otrokářství[editovat | editovat zdroj]

Otroctví ve starověku[editovat | editovat zdroj]

Otroctví bylo ve starověku velmi rozšířené, zmiňováno bylo již v nejstarších literárních památkách jako je Chammurapiho zákoník.

Otroctví ve starověkém Římě[editovat | editovat zdroj]

Jean-Léon Gérôme: Trh s otroky, cca 1866
Jean-Léon Gérôme: Otrokyně na prodej

Ve starověkém Římě mělo otroctví nejprve patriarchální povahu. Spolu s rozvojem státu však došlo i ke změně chápání postavení otroka z neplnoprávného člověka na živou věc. Postavení otroka římské právo definovalo zásadou servus nullum caput habet (otrok nemá žádnou „hlavu“, nemá právní osobnost) ze které však v různých konkrétních případech slevováno. Postupem času se v Římě zvyšoval počet státních i soukromých otroků, kteří se otroky stávali jako potomci otroků, váleční zajatci či z jiného důvodu (zotročení pro nevděk, zotročení pro dluhy, podvodný prodej svobodného občana do otroctví, kterého se prodávaný dobrovolně účastnil atd.). Ačkoliv nesměl být svobodný člověk bezdůvodně zotročen, tak k takovým porušením práva v určitých fázích dějin Římské říše často docházelo.

Z otroctví mohl být člověk propuštěn, ve výjimečných případech dokonce pojil zákon propuštění z otroctví s vykonáním nějakého skutku či dlouhodobější jednání (např. záchrana života císaři či pracování určitý počet let v nějakém povolání). Počátkem císařství bylo propouštění otroků natolik rozšířené, že byly vydány zákony (Lex Fufia Caninia a Lex Aelia Sentia), které propouštění omezovaly. V poslední fázi dějin Římské říše často docházelo ke splývání postavení kolónů a otroků a pod vlivem křesťanství i ke změně chápání osoby otroka. V mnoha oblastech přešel otrokářský systém plynule do systému feudálního.

Otroctví ve starověkém Izraeli[editovat | editovat zdroj]

Otroctví ve starověkém Izraeli se odlišovalo od institutu otroctví v jiných starověkých společnostech. Tato skutečnost vyplývala z toho, že náboženství starého Izraele vytvořilo také na svou dobu ojedinělé etické učení a právní systém, v nichž byly silné důrazy na sociální cítění.

V židovském právu zůstával otrok lidskou bytostí a byl subjektem práva, tj. byl nositelem práv. Mojžíšův zákon chránil otroka proti svévolnému mrzačení a stíhal jeho usmrcení otrokovým pánem. Otrokův život byl chráněn jako život kteréhokoli jiného člověka. Deuteronomium (23,15-16) dokonce zaručuje uprchlým otrokům azyl a zakazuje jejich vydání jejich pánům. Toto ustanovení ostře kontrastuje s tím, co je známo z jakéhokoli starověkého právního systému a zejména z práva římského. Ve prospěch izraelských otroků existovala ustanovení o sobotním odpočinku (Ex 20,10), ustanovení o účasti na slavení pesachu (Ex 12,44), svátků týdnů (Dt 16,11), ustanovení časově omezující otroctví otroků izraelského původu (Ex 21,2; Dt 15,12) a chránící zájmy otrokyň prodaných za družky svých pánů (Ex 21,7-11).

Otroctví v Evropě[editovat | editovat zdroj]

PhDr Josef Žemlička, renomovaný uznávaný český historik, píše ve své knize "Čechy v době knížecí": obchod s otroky v Evropě provozovali po celý raný a z části vrcholný středověk většinou židé. V té době Praha patřila k hlavním evropským překladištím otroků. Od západních i východních Slovanů mířily otrocké transporty na trhy většinou v orientu. Židovští obchodníci také dopravovali kolem 12. stol. na uherské trhy jak cizí zajatce, tak i část zotročeného domácího lidu.

V dobách kolonialismu Evropané využívají otroky ve svých koloniích. Například cukrová třtina se přepočítávala na životy otroků.[15]

Otroctví v Africe[editovat | editovat zdroj]

Smlouva o koupi osmnáctiletého otroka (Lima, 13. 10. 1794)

Atlantický obchod s otroky začal v roce 1441, když portugalský kapitán Antam Gonçalvez na západním pobřeží Sahary získal dva černé otroky, muže a ženu, a dodal je Jindřichu Mořeplavci, za což byl povýšen do rytířského stavu. O čtyři roky později Portugalci postavili pevnost na ostrově Arguin při pobřeží dnešní Mauretánie.

Obchod s otroky vzkvétal od poloviny 14. století, především v návaznosti na pěstování cukrové třtiny, které se postupně rozšiřovalo v oblasti Středomoří (Evropané se z ní naučili vyrábět cukr od Arabů v průběhu Křížových výprav). Kromě zisku otroků ovšem Portugalci chtěli získat i přístup na trh se zlatem. V roce 1415 nedokázali udržet marockou Ceutu, což mělo na jejich podíl v obchodě s touto komoditou nemalý vliv. Arguin tak měl sloužit jako obchodní místo pro karavany se zlatem mířící jinak do Maroka.

Otrokářství bylo ovšem běžné i v samotných afrických společnostech, které v řídce osídlených oblastech trpěly nedostatkem pracovní síly. Portugalci tak od počátku získali řadu obchodních partnerů, kteří byli do obchodu s otroky zapojení již dříve – například Maurové či království Wolofů (tamní král neváhal Maurům a později i Portugalcům prodat i své poddané výměnou za koně a jiné zboží. Za devět až čtrnáct otroků získal král jednoho koně, pomocí nichž pořádal razie na další otroky a žil tak z obchodu s nimi). Řada kmenů ovšem se do tohoto obchodu odmítala zapojit (do konce 17. století se mu vyhýbal lid Jola, nikdy se jej nezúčastnil lid Baga (dnešní Guinea) či Kru (dnešní Libérie)). Navíc příslušníci těchto kmenů kladli v otroctví velký odpor a snažili se zabít své pány či sami sebe, což nakonec Evropany zcela odradilo od jejich zotročování.

V roce 1482 Portugalci založili pevnost Elmínu na Zlatém pobřeží, čímž obešli transsaharský obchod a získali přístup přímo ke zdroji zlata. V roce 1506 již tvořily příjmy z obchodu se zlatem čtvrtinu příjmů portugalské koruny a teprve po roce 1700 jej ve výnosnosti vystřídali otroci. Od Akanů na Zlatém pobřeží bylo zlato kupováno za otroky dovážené z jiných částí Afriky. Koně v místních podmínkách totiž neměli dlouhou životnost a dřívější dodávky palných zbraní zakázal papež v obavě, že by se mohly dostat do rukou muslimů. Otroky sem Portugalci dováželi především z Beninu, který mohl po územních expanzích prodávat zajatce. Ve strachu ze ztráty pracovní síly ovšem místní vládce v roce 1516 vývoz otroků zakázal. Portugalci tak Akanům dodávali otroky z delty Nigeru a Iby žijící dále na východ.

Afričané se aktivně podíleli na obchodu s otroky
V podpalubí otrokářské lodi plující do Brazílie

V roce 1500 začali Portugalci na ostrově Svatý Tomáš pěstovat cukrovou třtinu. Pracovní sílu získávali v nedalekém Kongu. Konžský král Afonso Mbemba Nzinga nastoupil na trůn v roce 1506. Od Portugalců přijal písmo, některé technologie a pravidelně s nimi obchodoval; byl křesťanem stejně jako jeho otec. Pro značný úpadek a vylidnění, které byly spojeny s obchodem s otroky – obyvatelé Konga se zotročovali navzájem v touze po portugalském zboží, v roce 1526 Portugalci z Konga odváželi dva až tři tisíce otroků ročně – Afonso ovšem obchod omezil. Přesto se toto království nadále rozmohlo a přetrvalo až do poloviny 17. století. Portugalci následně založili významné středisko obchodu s otroky v Luandě (roku 1576). Otroky odtud vozili do Portugalska, na Madeiru, Svatý Tomáš a od roku 1532 též do Ameriky, jejíž domorodé obyvatelstvo bylo decimováno epidemiemi evropského původu. Od roku 1540 se cukrová třtina pěstovala i v Brazílii. Zejména kvůli své vyšší imunitě se afričtí otroci v Americe osvědčili a na konci 16. století tam již mířilo 80% afrického vývozu otroků.

Výsadní pozici Portugalců zničili Nizozemci, kteří se nejprve zmocnili severní Brazílie (roku 1630), Elmíny (1637) a přechodně i Luandy (1641). Za velice nízké ceny pak otroky vyváželi hlavně do střední Ameriky. Jejich pozice posléze převzali Britové a Francouzi prostřednictvím společností se zvláštními privilegii (např. Royal African Company v roce 1672), které v 18. století vystřídali soukromí obchodníci s otroky - jejich společnosti sídlili hlavně v Liverpoolu a Nantes. Například na někdejší francouzskou kolonii Haiti byl dovezen necelý milion Afričanů (ti zde v roce 1791 uskutečnili úspěšnou vzpouru).

Otrokářství mělo jednoznačně záporné dopady na růst počtu obyvatel v některých částech Afriky, například v Angole. V jiných částech Afriky jsou však reálné dopady přítomnosti Evropanů sporné. Je nutno vzít v potaz, že ve stejné době Evropané do Afriky zavlekli některé nemoci, jichž byla území na jih od Sahary dříve ušetřena pro svou izolaci, na druhou stranu sem Evropané přinesli vysokokalorické plodiny z Ameriky – manihot(kasava) a kukuřice. Demografické dopady těchto změn byly jistě také významné.

Vývoj transatlantického obchodu s otroky
Období Počet přepravených otroků
1450–1600 367 000
1601–1700 1 868 000
1701–1800 6 133 000
1801–1900 3 330 000

Otroctví v Jižní Americe[editovat | editovat zdroj]

Otroctví v Jižní Americe má svůj počátek v době kolonizace. S otroctvím samotným začal Francisco Pizarro, když pro něho odmítli pracovat místní Inkové, ve značné míře na něm byli závislí i Portugalci.

Otrokářství v podobě využívání místních lidí bylo u Španělů spíše výjimkou než pravidlem, rozšířenější byl dovoz černých otroků z Afriky. Portugalci zpočátku využívali jihoamerické indiány častěji a zpočátku podnikali rozsáhlé otrokářské výpravy i do španělských držav a na území jezuitských redukcí. Tuto praxi ukončily až drtivé porážky, které jim v bitvách u Caazapá Guazú (1639) a na řece Mbororé (1641) připravily jezuity vyzbrojené a vedené indiánské milice.[16]

Otroctví v Asii[editovat | editovat zdroj]

Pravděpodobně první známý případ, kdy se vladař zajímal o postavení otroků, pochází z Maurjovské říše za vlády Ašóka (304–232 př. n. l.).

Otroctví v Osmanské říši[editovat | editovat zdroj]

Britští důstojníci jsou svědky utrpení křesťanských otroků v Alžíru, 1815

Krymští Tataři a Nogajci, kterým vládli krymští chánové, potomci Čingischána a od 15. století vazalové osmanského sultána, podnikali téměř každý rok loupeživé vpády při kterých byla vylidněna prakticky celá jižní a východní Ukrajina. Někteří historici odhadují, že při nájezdech obávané krymskotatarské jízdy tzv. sklízení stepí, mezi 15. a 18. století, bylo odvlečeno a prodáno do otroctví v Osmanské říši až 3 miliony lidí, především Ukrajinců, ale také Rusů, Bělorusů a Poláků. V roce 1571 byla krymskými Tatary vypálena dokonce i Moskva a mnoho tisíc obyvatel odvlečeno do otroctví. V roce 1663 podnikli krymští Tataři společně s Turky sérii krutých vpádů na Moravu při kterých bylo uneseno do otroctví na 12 000 lidí, především mladých dívek a dětí..[17] "Čoskoro sa začalo ohavné neslýchané prznenie a znásilňovanie žien a panien," píše očitý svědek evangelický farář Štefan Pilárik o ženách, které Tataři odvlekli.[18] Otrokářské nájezdy Tatarů ukončila až ruská carevna Kateřina Veliká ovládnutím Krymského chanátu roku 1783.

Při nájezdech berberských (barbarských) pirátů ze Severní Afriky bylo odvlečeno do otroctví přes 1 milion Evropanů. Zlatý věk severoafrických pirátů nastal v 16. a 17. století, kdy spojili své síly s Osmanskými Turky a řádili až u pobřeží Irska a Islandu. Do čela severoafrických pirátů se počátkem 16. století postavil obávaný turecký pirát Chajruddín Barbarossa. V roce 1571 byla spojená turecko-alžírská flotila poražena Svatou Ligou v krvavé bitvě u Lepanta, ale během několika let získali piráti svojí převahu ve Středomoří zpět. Pobřeží Itálie, Španělska a středomořských ostrovů bylo prakticky vylidněno, obyvatelé byli odvlečeni do otroctví nebo uprchli do hor, do otroctví byl unesen i mladý Miguel de Cervantes a několik let žil jako otrok v Alžíru, než byl vykoupen svou rodinou. Definitivní konec pirátství v Severní Africe nastal až roku 1830 po dobytí Alžíru francouzskou armádou.

Sovětský Gulag[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Gulag.

Gulag byl sítí sovětských pracovních táborů, do kterých byli umísťováni politicky nespolehliví jedinci a skupiny. Vězni pracovali v nuzných podmínkách často nedostatečně vybavení. Za práci dostávali pouze jídlo. Počet obětí Gulagu se odhaduje na více než 8 milionů lidí.

Sexuální otroctví[editovat | editovat zdroj]

Sexuální otroctví je datováno už od starověku. Většinou souviselo s mnohoženstvím nebo právem vlastnit otroky, méně často bylo dědičné.

Naděje na změnu[editovat | editovat zdroj]

Už od doby, kdy bylo otroctví a zneužívání žen oficiálně zakázáno, působí v řadě zemí misie, které pomáhají uprchlým obětem, stejně tak i neziskové organizace, jako je organizace Česko proti chudobě. Značnou činnost vyvíjejí především jezuité, kteří dodnes působí v mnoha zemích Jižní Ameriky, kde je kdysi přivedli Španělé a Portugalci, aby místní obyvatele převedli na víru. V arabských zemích je zase vyvíjen tlak na poskytnutí větších práv pro ženy, které se někdy nemohou vzdělávat a manžel je může prodat na trhu.

Problémem sexuálního otroctví z hlediska chudoby a klesání počtu obyvatel se zabývá organizace Člověk v tísni. Také řeší potíže s nedostatkem obyvatel a hromadnými odchody obyvatelstva, které věří dealerům a snadno se stane obětí obchodníků s lidskými orgány a majitelů nevěstinců. Ale mnoho se zlepšilo. Po vrcholu v 90. letech způsobeném pozvolným stoupáním počtu otroků od 80. let je v současnosti počet otroků na světě celkově nižší než dříve, zajatců v občanských válkách také ubývá. Také ženy získaly více příležitostí a alespoň částečně mají ve většině zemí šanci na normální život a minimálně základní vzdělání.[19]

Zákaz otroctví v katolické církvi[editovat | editovat zdroj]

Obecně odmítavou a závaznou oficiální reakci katolické církve na otrokářství obsahuje encyklika Sicut Dudum papeže Evžena IV. z 13. ledna 1434, která se týkala zotročování domorodců na Kanárských ostrovech španělskými obchodníky. Papež nařídil všechny otroky propustit na svobodu do 15 dnů od vyhlášení encykliky a neuposlechnutí jeho příkazu, jakož i další pokračování v obchodu s lidmi, trestal tehdy nejtěžším možným trestem pro křesťana, automatickou exkomunikací. Španělští dobyvatelé, kteří do té doby považovali domorodce za druh zvířat a nikoliv za lidi, ovšem nařízení neuposlechli a nadále ho ignorovali.

V roce 1462 papež Pius II. označil otrokářství jako těžký hřích (magnum scelus). V roce 1537, papež Pavel III. opětovně zakázal zotročování Indiánů a ostatních lidí v papežské bule Sublimus Dei,[20] což zopakoval a potvrdil i Papež Urban VIII. v roce 1639 při schvalování Jezuitské mise do Afriky[21] a papež Benedikt XIV. 22. prosince 1741 v bule Immensa Pastorum principis, která odsoudila otrokářství jako takové a která výslovně jmenovala otrokářství v Americe.

Afričtí otroci v USA[editovat | editovat zdroj]

Otroci na plantáži v Jižní Karolině, cca 1790

Přítomnost černých otroků provází kolonizaci Amerického kontinentu od samého počátku. Již v roce 1619 přistála první loď s otroky v Jamestownu. Jejich počáteční statut je však podobný ostatním kolonizátorům - jejich vztah k majiteli je zajištěn smluvně.[22] Do 60. let 17. století bylo také zvykem pokřtěné otroky propouštět na svobodu. Postupně, jak hospodářský význam otroctví v jižní části Spojených států narůstal, se však jejich situace zhoršovala a nové zákoníky "Slave codes" jim vymezovaly postavení téměř bezprávného majetku. Otroctví bylo v USA zrušeno prezidentem A. Lincolnem v roce 1863 - ale pouze na území Unií neovládaných "povstaleckých států" a z propagačních důvodů (snaha o zabránění uznání Konfederace Evropou). Otroctví v celých USA bylo zrušeno až víc než půl roku po jeho smrti 6. prosince 1865. Z formálního hlediska však došlo ke zrušení otroctví na území USA až v únoru 2013, kdy jako poslední americký stát dokončilo ratifikaci třináctého dodatku ústavy Mississippi.[23]

Chronologický přehled zrušení otroctví[editovat | editovat zdroj]

V achaimenovské Perské říši bylo otroctví zrušeno s přijetím věrouky zoroastrismu, jenž institut otroctví zakazuje, vládnoucí vrstvou v 6. století př. n. l., což vedlo například k propuštění Židů z babylonského zajetí.

V těchto zemích bylo otroctví zrušeno v následujícím roce:

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. http://nase-rec.ujc.cas.cz/archiv.php?art=4248 - Výklady slov - Hradečtí „votroci“
  2. http://www.scienceworld.cz/clovek/jak-se-lisila-velka-morava-od-premyslovskych-cech/ - Jak se lišila Velká Morava od přemyslovských Čech?
  3. BAUMAN, Zygmunt. Globalizace:Důsledky pro člověka. Praha : Mladá fronta, 1999. ISBN 80-204-0817-7. S. 129-130.  
  4. PELAEZ, Vicky. The prison industry in the United States: big business or a new form of slavery?. Global Research [online]. 2008-03-10 [cit. 2009-01-31]. Dostupné online.   převzato z El Diario-La Prensa, New York
  5. Nadace výzkum Laogai
  6. Roman Gazdík. KLDR zneužívá děti k těžké práci, tvrdí uprchlíci. Aktualně.cz [online]. 2009-02-02. Dostupné online.  
  7. tisková zpráva ČTK ze dne 6.6.2006
  8. Hilary Andersson. V Nigeru se do otroctví někteří lidé přímo rodí. [[1]] [online]. 14. 2. 2005. Dostupné online.  
  9. Otroci jsou v Mauritánii veřejným tajemstvím. cestování.tiscali.cz [online]. . Dostupné online.  
  10. http://www.navychod.cz/articles.php?id=308169d4-cb04-11df-b866-00304832e85e - Sakaliba aneb Slovanští otroci v muslimském prostředí raného středověku
  11. http://www.scienceworld.cz/clovek/pocatky-ceskeho-statu-obchod-s-otroky-820/ - Počátky českého státu: obchod s otroky?
  12. [Bursík]. Otroci jsou v Mauritánii veřejným tajemstvím. [[2]] [online]. Roč. 2006, čís. 50. Dostupné online.  
  13. a b Adam Drda. Otrockou prací ke svobodě. [noviny] [online]. 6. listopadu 2007. Dostupné online.  
  14. Vojtěch Vlček (ed.): Ženské řehole za komunismu 1948–1989, Matice cyrilometodějská, Olomouc 2005, ISBN 80-7266-195-7 (názorné příklady lze nalézt po celé knize, u drtivé většiny probíraných společenství)
  15. http://www.national-geographic.cz/detail/cukr-s-horkou-prichuti-kazde-dve-tuny-cukrove-trtiny-staly-zivot-jednoho-otroka-40992/ - Cukr s hořkou příchutí: Každé dvě tuny cukrové třtiny stály život jednoho otroka
  16. Karol Dučák: Neporazitelná armáda jezuitského štátu
  17. Lánové rejstříky (1656–1711)
  18. Štefan Pilárik: Turcico-Tartarica crudelitas (Turecko-tatárska ukrutnosť)
  19. Tibor Alfoldi. Ženy kmene Hamer - Zlynčujte mne, prosím. [Geographic] [online]. 16.3.2005. Dostupné online.  
  20. Pope Paul III - Sublimus Dei - On the Enslavement and Evangelization of Indians in the New World - 1537 [3]
  21. MOONEY, James. Catholic Encyclopedia Volume VII [online]. Robert Appleton Company, New York, [cit. 2007-06-07]. Dostupné online.  
  22. Např. Osiatynski, Wiktor. Kořeny. Panorama:Praha, 1988.
  23. Spojené státy zrušily otroctví. Až teď
  24. Mauritánie poprvé označila otrokářství za zločin

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Graus, František. Dějiny venkovského lidu od 10. století do první poloviny 13. století. Praha 1953, s. 173-187.
  • Třeštík, Dušan. „Veliké město Slovanů jménem Praha“. Státy a otroci ve střední Evropě v 10. století. In: Přemyslovský stát kolem roku 1000 (ed. Luboš Polanský, Jiří Sláma, Dušan Třeštík). Praha 2000, s. 49-70.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu