Ženevské úmluvy

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Na tento článek je přesměrováno heslo Ženevské konvence. Další významy jsou uvedeny v článku Ženevská úmluva.

Ženevské úmluvy jsou 4 úmluvy a 3 dodatkové protokoly, které upravují podmínky a pravidla mezinárodního práva na ochranu obětí války. Ženevské úmluvy na ochranu obětí války byly nově sjednány na diplomatické konferenci konané v Ženevě od 21. dubna do 12. srpna 1949 po skončení druhé světové války, přičemž byly aktualizovány dřívější tři smlouvy a přidána čtvrtá úmluva. Ženevské úmluvy z roku 1949 byly ratifikovány celé nebo s výhradami 194 státy.[1]

Původní dokument

Ženevské úmluvy původně upravovaly ochranu obětí ozbrojených konfliktů (tzv. ženevské právo), avšak dodatkové protokoly z r. 1977 upravují i způsoby a prostředky vedení války (tzv. haagské právo, jehož dalšími prameny jsou také tzv. Haagské úmluvy, Ženevský protokol, Úmluva o zákazu nebo omezení některých konvenčních zbranía řada dalších smluv).

Ženevské úmluvy spolu se svými dodatkovými protokoly představují základní pramen mezinárodního humanitárního práva (nebo též válečného práva). Jejich hlavní zásadou je, že v případě ozbrojeného konfliktu musí být respektována důstojnost lidské bytosti a bez jakéhokoli nepříznivého rozlišování musí být před konfliktem a jeho následky chráněni ti, kdož na konfliktu nejsou přímo účastni, jakož i ti, kdo byli z konfliktu vyřazeni v důsledku nemoci, zranění či zajetí. Smluvními stranami Ženevských úmluv jsou všechny státy světa a jejich zásady (a zásady I. a II. dodatkového protokolu) jsou součástí mezinárodního obyčejového práva a z toho titulu zavazují každého člena mezinárodního společenství.

Ženevské úmluvy zavazují každou skupinu účastnící se v ozbrojeném konfliktu, tedy nejen vládní síly, ale i například povstalce a její příslušníky. Ženevské úmluvy musí být dodrženy všemi stranami konfliktu za všech okolností, tedy i bez ohledu na chování kterékoli ze stran konfliktu. Vážná porušení Ženevských úmluv představují válečné zločiny a pachatel je trestně odpovědný podle mezinárodního práva.

Odpovědnost za porušení Ženevských úmluv nese nejen ten, kdo se ho dopustil, ale i ten, kdo takové porušení nařídil i ten, kdo z nedbalosti při výkonu své funkce porušení ze strany podřízených umožnil.[zdroj?] Dále pak skutečnost, že k porušení došlo na základě příkazu nadřízeného, nezbavuje sama o sobě podřízeného odpovědnosti za takovýto čin.[zdroj?]

Každý stát je povinen osobu podezřelou ze spáchání vážného porušení postavit před soud, bez ohledu na její státní příslušnost, nebo ji vydat státu majícímu na jejím stíhání zájem.[zdroj?]

Dějiny mezinárodního humanitárního práva[editovat | editovat zdroj]

Plakát červeného kříže během první světové války

V roce 1862 Henri Dunant vydal knihu Vzpomínka na Solferino ve které popsal hrůzy války.[2] Jeho válečné zkušenosti ho inspirovaly, aby navrhl:

  1. založení permanentní agentury humanitární pomoci ve válce,
  2. smlouvu, kterou by byla uznána neutralita této agentury a povolila humanitární pomoc ve válečné zóně.

První návrh vedl ke zřízení Červeného kříže. Druhý návrh vedl k přijetí První Ženevské úmluvy. Za oba úspěchy Henry Dunant získal první Nobelovu cenu míru v roce 1901.[3][4]

První úmluva byla přijata 22. srpna 1864 12 státy.[5]

Clara Barton byla významnou osobou v kampani pro ratifikaci První Ženevské úmluvy ve Spojených státech, které ji ratifikovaly v roce 1882.[6]

Druhá úmluva byla poprvé přijata 6. července 1906 a specificky ošetřuje pravidla pro ozbrojené a námořní síly na moři.[7]

27. července 1929 byla přijata třetí úmluva o zacházení s válečnými zajatci a nabyla účinnost 19. června 1931.[8]

V inspiraci vlny humanitárního a pacifického entusiasmu po druhé světové válce a pobouření válečnými zločiny odhalenými během Norimberském procesu série konferencí byla vedena v roce 1949 a znovu potvrdila, rozšířila a revidovala předchozí tři úmluvy a přijala čtvrtou úmluvu o ochraně civilních osob během války.

Přes délku těchto dokumentů, během času se ukázalo, že jsou nekompletní. Ve skutečnosti se povaha válek v období studené války změnila, což vedlo řadu lidí, že Ženevské úmluvy upravují vyhaslou realitu[9]: na druhé straně, většina ozbrojených konfliktů byla vnitřními či občanskými válkami v dalším pohledu většina moderních asymetrických válek byla způsobila zvyšující se ztráty na civilistech, což vedlo k potřebě poskytnout civilním osobám a objektům další ochranu v bojové situaci, tedy k aktualizaci Haagských úmluv.

Z těchto důvodů byli přijaty roku 1977 dva dodatkové protokoly, který rozšířili podmínky Ženevských úmluv. V roce 2005 byl přijat třetí dodatkový protokol o přijetí dalšího ochranného znaku, Červeného krystalu.

Úmluvy a dodatkové protokoly[editovat | editovat zdroj]

Ženevské úmluvy zahrnují pravidla, která se použijí během ozbrojeného konfliktu a zajišťují ochranu osobám, které nejsou nebo dále nemohou být účastny bojů, například

Úmluvy[editovat | editovat zdroj]

Tři původní Ženevské úmluvy přijaté před druhou světovou válkou byly revidovány v roce 1949 a byla připojena čtvrtá úmluva.

Dodatkové protokoly[editovat | editovat zdroj]

Úmluvy z roku 1949 byly pozměněny třemi dodatkovými protokoly

  • Protokol I (1977) Dodatkový protokol k Ženevským úmluvám z 12. srpna 1949 o ochraně obětí mezinárodních ozbrojených konfliktů
  • Protokol II (1977) Dodatkový protokol k Ženevským úmluvám z 12. srpna 1949 o ochraně obětí ozbrojených konfliktů nemajících mezinárodní charakter
  • Protokol III (2005) Dodatkový protokol k Ženevským úmluvám z 12. 8. 1949 o přijetí dalšího rozeznávacího znaku

Použití Ženevských úmluv[editovat | editovat zdroj]

Ženevské úmluvy se použijí v okamžiku války nebo ozbrojeného konfliktu, vázány jsou vlády které úmluvy ratifikovaly. Ve společných ustanoveních článků 2 a 3 je upraveno použití těchto úmluv.

Společné ustanovení článku 2 týkající se mezinárodních ozbrojených konfliktů[editovat | editovat zdroj]

Toto ustanovení stanoví, že se Ženevské úmluvy použijí ve všech případech mezinárodních konfliktů, pokud alespoň jeden z válčících státu ratifikoval úmluvy. Zejména:

  • Úmluvy se použijí ve všech případech vyhlášení války mezi smluvními státy.
  • Úmluvy se použijí ve všech případech ozbrojeného konfliktu mezi dvěma nebo více smluvními státy, i kdyby nedošlo k vyhlášení válečného stavu. Tato podmínka byla přidána v roce 1949 k řešení situací s charakterem války bez formálního vyhlášení (např. policejní akce).[10]
  • Úmluvy se použijí i když jeden ze států není stranou, ale pouze pokud je daný stát „akceptuje a použije ustanovení úmluv“.[10]

Článek 1 Protokolu I dále upřesňuje, že ozbrojený konflikt proti koloniální nadvládě a cizí okupaci je také kvalifikován jako mezinárodní.

Pokud jsou kritéria mezinárodního konfliktu shledána, plná ochrana podle úmluv se pokládá za uplatněnou.

Společné ustanovení článku 3 týkající se vnitrostátních ozbrojených konfliktů[editovat | editovat zdroj]

Ustanovení článku 3 stanoví, že jistá minimální pravidla válečného práva se také použijí v ozbrojeném konfliktu, který nemá mezinárodní charakter, ale je probíhá uvnitř hranic jednoho státu. Aplikace tohoto ustanovení vyžaduje interpretaci pojmu ozbrojený konflikt.[10] Například by se ustanovení použilo v případě konfliktu mezi vládními a povstaleckými silami nebo mezi dvěma povstaleckými skupinami nebo jinými konflikty válečného charakteru uvnitř jednoho státu. Útok skupiny osob na policejní stanici nebude považován za ozbrojený konflikt podle článku 3, ale pouze akci podle práva daného státu.[10]

Ženevské úmluvy jako celek nejsou použitelné v situaci vnitrostátního ozbrojeného konfliktu, pouze omezené podmínky ustanovení článku 3[10] a dále Protokolu II. Důvodem omezení by byl konflikt s právy svrchovaného státu. V případě použití tohoto ustanovení platí:

  • S osobami, které se aktivně neúčasní útočných akcí, včetně vojenských osob zraněných, nemocných či zajištěných bude zacházeno humánně.
  • Zranění a nemocní budou ošetření.

Vynucování úmluv[editovat | editovat zdroj]

Ochranné mocnosti[editovat | editovat zdroj]

Pojem ochranná mocnost má v úmluvách specifický význam. Ochranná mocnost je stát, který není částí ozbrojeného konfliktu, ale souhlasil s ochranou zájmů státu, který je součástí konfliktu. Ochranná mocnost je zprostředkovatelem umožňujícím komunikaci mezi stranami konfliktu. Ochranná mocnost také dohlíží na dodržování úmluv, jako například návštěva válečných zajatců nebo válečné zóny. Ochranná mocnost jedná jako zastánce zajatců, zraněných a civilistů.

Paralelně k systému ochranných mocností pověřují Ženevské úmluvy výkonem těchto činností Mezinárodní výbor Červeného kříže.

Vážná porušení úmluv[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Válečný zločin.

Ne všechna porušení úmluv mají stejnou váhu. Nejzávažnější zločiny jsou označeny jako závažná porušení a poskytují právní definici válečných zločinů. Závažná porušení třetí a čtvrté úmluvy zahrnují následující činy, pokud byly spáchány proti chráněných osobám:

  • úmyslné zabití, mučení nebo nelidské a kruté zacházení, včetně biologických experimentů,
  • úmyslné způsobení velkého trpení nebo zranění,
  • přesvědčování osob ke službě v nepřátelských ozbrojených silách,
  • úmyslné zbavení či znemožnění práva spravedlivý proces.

Za vážená porušení čtvrté úmluvy se dále považují:

  • braní rukojmích,
  • rozsáhlé ničení a zabavení majetku neoprávněné vojenskou nutností a to nezákonně a bezohledně,
  • nezákonné deportace nebo uvěznění osob.[11]

Státy, které jsou stranami úmluv, musí přijmout a vynucovat zákony trestající jakýkoliv takový trestný čin. Státy jsou také povinny vyhledat osoby, které spáchaly dané trestné činy nebo je neřídily a postavit je před soud bez ohledu na jejich občanství a místo kde byl trestný čin spáchán. Princip universality platí také pro vynucování úmluv.

České právo[editovat | editovat zdroj]

Ženevské úmluvy byly Československem podepsány a následně ratifikovány. Ve Sbírce zákonů byli vyhlášeny pod číslem 65/1954 Sb.

Dva dodatkové protokoly byly podepsány v Ženevě dne 8. června 1977 a po ratifikaci vyhlášeny pod č. 168/1991 Sb.. Dne 8. 12. 2005 byl v Ženevě sjednán již třetí dodatkový protokol, v Česku vyhlášený pod č. 85/2007 Sb.m.s.

Nový trestní zákoník zahrnuje v souladu s Ženevskými úmluvami válečné zločiny.[12]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Geneva Conventions na anglické Wikipedii.

  1. State Parties / Signatories: Geneva Conventions of 12 August 1949 [online]. International Committee of the Red Cross, [cit. 2007-01-22]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. Dunant, Henry. A Memory of Solferino.  English version, full text online.
  3. Abrams, Irwin(2001). The Nobel Peace Prize and the Laureates: An Illustrated Biographical History, 1901-2001.US:Science History Publications. Ověřeno k 2009-07-14. 
  4. The story of an idea, film on the creation of the Red Cross, Red Crescent Movement and the Geneva Conventions
  5. Roxburgh, Ronald(1920). International Law: A Treatise.London:Longmans, Green and co., 707. Ověřeno k 2009-07-14.  Původními dvanácti členy byli Švýcarsko, Badensko, Belgie, Dánsko, Francie, Hessel, Nizozemí, Itálie, Portugalsko, Španělsko a Wurtemburg.
  6. Burton, David(1995). Clara Barton: in the service of humanity.London:Greenwood Publishing Group. Ověřeno k 2009-07-14. 
  7. Text of the 1906 convention (French)
  8. Text in League of Nations Treaty Series, vol. 118, pp. 304-341.
  9. Kolb, Robert(2009). Ius in bello.Basel:Helbing Lichtenhahn. 
  10. a b c d e Pictet, Jean(1958). Geneva Conventions of 12 August 1949: Commentary.International Committee of the Red Cross. Ověřeno k 2009-07-15. 
  11. How "grave breaches" are defined in the Geneva Conventions and Additional Protocols, International Committee of the Red Cross.
  12. § 411 až 416 hlavy XIII trestního zákoníku (40/2009 Sb.)

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu