Protokol I

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Protokol I, plným názvem Dodatkový protokol I k Ženevským úmluvám 1949 o ochraně obětí mezinárodních ozbrojených konfliktů je dodatkový protokol z roku 1977 doplňující Ženevské úmluvy. Znovu potvrzuje mezinárodní zákony Ženevských úmluv a připojuje upřesnění a nová ustanovení vyhovující vývoji ozbrojených konfliktů po druhé světové válce. K 11. květnu 2011 byl ratifikován 170 státy,[1] bez USA, Izraele, Íránu, Pákistánu a Turecka.

Spojené státy, Írán a Pákistán však podepsaly protokol 12. prosince 1977 s úmyslem jej ratifikovat. Podle zprávy mezinárodní komise Červeného kříže z roku 1997 jsou články obou protokolů zvyklostmi mezinárodního zvykového práva bez a tedy platné bez ohledu na jejich ratifikaci.[2]

Shrnutí[editovat | editovat zdroj]

Protokol I je rozsáhlý dokument, který obsahuje 102 článků. Zde je základní přehled protokolu.[3] For a comprehensive listing of all provisions, consult the original text[4] and the commentary.[5]

Obecně protokol potvrzuje ustanovení původních Ženevských úmluv. Protokol dále doplňuje:

  • Články 51 a 54 zakazuji nerozlišující útoky na civilní obyvatelstvo, ničení potravin, vody a dalších prostředků nutných k přežití. Nerozlišující útoky zahrnují přímé útoky na civilní (nevojenské) cíle a použití biologických, jaderných zbraní a min jejichž účinek nelze omezit.[5] Totální válka která nerozlišuje mezi civilními a vojenskými cíle je považována za válečný zločin.
  • Články 53 a 56 zakazují útoky na přehrady, hráze, jaderné elektrárny a místa konání bohoslužeb.
  • Články 15, 76 a 76 zajišťují zvláštní ochranu ženám, dětem a civilnímu zdravotnickému personálu a novinářům.
  • Článek 77 zakazuje odvod dětí pod 15 let do ozbrojených sil. Povoluje však osobám mladším 15 let sloužit dobrovolně.[5]
  • Články 43 a 44 upřesňují vojenský status členů partyzánských jednotek. Status kombatanta a válečného zajatce je přiznán členům partyzánských jednotek pod velením ústředního velení. Tito kombatanti nesmějí skrýt svou příslušnost a musí být rozpoznatelní jako kombatanti při přípravě nebo během útoku.
  • Článek 35 zakazuje zbraně způsobující nadbytečná zranění nebo nepotřebné utrpení a také zakazuje prostředky způsobující rozsáhlé a dlouhotrvající značné poškození přirozeného prostředí.
  • Článek 85 zakazuje proradné použití ochranných symbolů uznaných Ženevskými úmluvami.
  • Články 17 a 81 pověřují mezinárodní komisi Červeného kříže a jiné humanitární organizace k pomoci obětem války.

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Protocol I na anglické Wikipedii.

  1. Protocol Additional to the Geneva Conventions of 12 August 1949, and relating to the Protection of Victims of International Armed Conflicts (Protocol I), 8 June 1977 [online]. International Committee of the Red Cross. Dostupné online. (anglicky) 
  2. Appeal by the International Committee of the Red Cross on the 20th anniversary of the adoption of the Additional Protocols of 1977 [online]. International Committee of the Red Cross. Dostupné online. (anglicky) 
  3. A Summary of the Geneva Conventions and Additional Protocols [online]. The American National Red Cross. Dostupné online. (anglicky) 
  4. Protocol Additional to the Geneva Conventions of 1 August 1949, and relating to the Protection of Victims of International Armed Conflicts (Protocol I), 8 June 1977 [online]. The American National Red Cross. Dostupné online. (anglicky) 
  5. a b c Commentary on the Additional Protocols to the Geneva Conventions [online]. International Committee of the Red Cross. Dostupné online. (anglicky) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]