Otrokářství

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

(Přesměrováno z Otroctví)
Skočit na: Navigace, Hledání
Trh s otroky
Trh s otroky

Otrokářství je označení systému, ve kterém se využívá práce nesvobodných lidí (otroků), kteří jsou po právní i faktické stránce obchodovatelným majetkem zbaveným osobní svobody. V širším slova smyslu se hovoří o otroctví i v případech, kdy je jedna osoba na druhé natolik závislá, že je nucena pro ni proti své vůli pracovat a je tím zbavena osobní svobody, byť se teoreticky jedná o stav protiprávní nebo právem přímo nedefinovaný.

V minulosti bylo otrokářství legální a využívané ve většině zemí světa, starověký Řím na něm byl existenčně závislý a velkou roli hrálo ještě při produkci americké bavlny v 19. století (práce otroků značně zlevňovala její produkci a zvýhodňovala ji tak na evropských trzích). Dnes je prakticky ve všech zemích světa (včetně České republiky) zakázané a zakazuje je a stíhá i mezinárodní právo (viz Úmluva o otroctví z r. 1926, Úmluva o ochraně lidských práv a svobod z r. 1950).

Navzdory zákazům je možné se setkat s otroctvím i dnes. I v civilizovaném světě se objevují různé nezákonné případy naplňující širší definici otroctví. Ve faktickém otroctví jsou často drženy ženy, které se staly obětí obchodu s bílým masem a jsou nuceny k prostituci (prakticky všude po světě, včetně ČRfakt?), ve Španělsku byla v roce 2005 zatčena skupina lidí, která organizovala otrockou práci mentálně postižených v zemědělství. S otroctvím se však lze setkat i na státní úrovni, Čínská lidová republika například získává nezanedbatelné prostředky prostřednictvím otrocké práce politických a jiných vězňů. Obrovského rozsahu dosáhl systém pracovních táborů v SSSR, tzv. gulagů, během Stalinovy vlády, kde produkovaly otrockou práci milióny lidí.

V africkém státě Niger bylo otroctví postaveno mimo zákon teprve v roce 2004, některé humanitární organizace ale odhadují, že v otroctví stále žije až 8% obyvatel Nigeru.[1] Otroctví přetrvává i ve státech Mauritánie, Mali a Súdán. Všechny tyto státy se nacházejí na pomezí arabské a černé (subsaharské) Afriky. Otroci jsou příslušníci různých černošských etnik, kteří žijí v otroctví již po celé generace a přijali identitu svých pánů (např. poarabštělí Haratínové černé pleti). Majiteli černých otroků jsou nomádské kmeny žijící na Sahaře a v oblasti Sahelu - Arabové (tzv. bílí Maurové v Mauritánii nebo kmeny Baggara v Súdánu), berberští Tuaregové a Fulbové.[2]

Obsah

[editovat] Otroctví na našem území

V 2. polovině 10. století byla Praha jedním z velkých center obchodu s otroky, existují ovšem i doklady, že otroctví existovalo i v rámci Velkomoravské říše (nálezy okovů, arabské zprávy o trhu Moravanů). Po obsazení Karpatské kotliny Maďary na počátku 10. století došlo k přesunu mezinárodní obchodní cesty, která spojovala Cordóbský chalífát s Kyjevem a dále s chazarskými trhy na Volze, na sever - vedla tak nyní přes Prahu a Krakov. Pražský trh se tak dostal do velmi výhodného postavení a Boleslav I. tuto situaci využil ještě dále k východní expanzi podél této obchodní cesty, což mu zajistilo zvýšenou kontrolu nad proudícím zbožím a zároveň umožnilo získat otroky k vlastnímu prodeji. Spor o otroctví byl jeden z hlavních rozporů mezi sv. Vojtěchem a Boleslavem II. Vojtěch požadoval zákaz prodeje křesťanských otroků jinověrcům, což se u panovníka a elitních vrstev nesetkalo s pochopením (obchod s otroky, jeho zdanění a vybírání mýta od obchodníků s otroky na hlavních obchodních trasách) bylo hlavním zdrojem jejich příjmů.

Existence otroctví, byť ne jako hybné síly ekonomiky raně středověkého státu, je doložena v písemných pramenech až do 12. století.

Dnes se v České republice vyskytují určité formy sexuálního otroctví, která je opakovaně kritizována mezinárodními nevládními organizacemi za laxní přístup k boji proti obchodu s lidmi a souvisejícím sexuálním otroctvím, které je rozšířeno hlavně v rakouském a německém pohraničí. České trestní právo otroctví hodnotí jako trestný čin zbavení osobní svobody.

[editovat] Historické podoby otrokářství

[editovat] Otroctví ve starověku

Otroctví bylo ve starověku velmi rozšířené, zmiňováno bylo již v nejstarších literárních památkách jako je Chammurapiho zákoník.

[editovat] Otroctví v Římské říši

Ve starověkém Římě mělo otroctví nejprve patriarchální povahu. Spolu s rozvojem státu však došlo i ke změně chápání postavení otroka z neplnoprávného člověka na živou věc. Postavení otroka římské právo definovalo zásadou servus nullum caput habet (otrok nemá žádnou hlavu, nemá právní schopnosti) ze které však v různých konkrétních případech slevováno. Postupem času se v Římě zvyšoval počet státních i soukromých otroků, kteří se otroky stávali jako potomci otroků, váleční zajatci či z jiného důvodu (zotročení pro nevděk, zotročení pro dluhy, podvodný prodej svobodného občana do otroctví, kterého se prodávaný dobrovoně účastnil atd.). Ačkoliv nesměl být svobodný člověk bezdůvodně zotročen, tak k takovým porušením práva v určitých fázích dějin Římské říše často docházelo.

Z otroctví mohl být člověk propuštěn, ve výjimečných případech dokonce pojil zákon propuštění z otroctví s vykonáním nějakého skutku či dlouhodobější jednání (např. záchrana života císaři či pracování určitý počet let v nějakém povolání). Počátkem císařství bylo propouštění otroků natolik rozšířené, že byly vydány zákony (Lex fufia caninia a Lex aelia sentia), které propouštění omezovaly. Ve poslední fázi dějin Římské říše často docházelo ke splývání postavení kolónů a otroků a pod vlivem křesťanství i k změně chápání osoby otroka. V mnoha oblastech přešel otrokářký systém plynule do systému feudálního.

[editovat] Otroctví ve starověkém Izraeli

Otroctví ve starověkém Izraeli se odlišovalo od institutu otroctví v jiných starověkých společnostech. Tato skutečnost vyplývala z toho, že náboženství starého Izraele vytvořilo také na svou dobu ojedinělé etické učení a právní systém, v nichž byly silné důrazy na sociální cítění.

V židovském právu zůstával otrok lidskou bytostí a byl subjektem práva, tj. byl nositelem práv. Mojžíšův zákon chránil otroka proti svévolnému mrzačení a stíhal jeho usmrcení otrokovým pánem. Otrokův život byl chráněn jako život kteréhokoli jiného člověka. Deuteronomium (23,15-16) dokonce zaručuje uprchlým otrokům azyl a zakazuje jejich vydání jejich pánům. Toto ustanovení ostře kontrastuje s tím, co je známo z jakéhokoli starověkého právního systému a zejména z práva římského. Ve prospěch izraelských otroků existovala ustanovení o sobotním odpočinku (Ex 20,10), ustanovení o účasti na slavení pesachu (Ex 12,44), svátků týdnů (Dt 16,11), ustanovení časově omezující otroctví otroků izraelského původu (Ex 21,2; Dt 15,12) a chránící zájmy otrokyň prodaných za družky svých pánů (Ex 21,7-11).

[editovat] Otroctví v Evropě

Pomozte Wikipedii tím, že tuto část vhodně rozšíříte.

[editovat] Otroctví v Africe

Smlouva o koupi osmnáctiletého otroka (Lima, 13. 10. 1794)
Smlouva o koupi osmnáctiletého otroka (Lima, 13. 10. 1794)

Atlantický obchod s otroky začal v roce 1441, když portugalský kapitán Antam Gonçalvez na západním pobřeží Sahary získal dva černé otroky, muže a ženu, a dodal je Jindřichu Mořeplavci, za což byl povýšen do rytířského stavu. O čtyři roky později Portugalci postavili pevnost na ostrově Arguin při pobřeží dnešní Mauretánie.

Obchod s otroky vzkvétal od poloviny 14. století, především v návaznosti na pěstování cukrové třtiny, které se postupně rozšiřovalo v oblasti Středomoří (Evropané se z ní naučili vyrábět cukr od Arabů v průběhu Křížových výprav). Kromě zisku otroků ovšem Portugalci chtěli získat i přístup na trh se zlatem. V roce 1415 nedokázali udržet marockou Ceutu, což mělo na jejich podíl v obchodě s touto komoditou nemalý vliv. Arguin tak měl sloužit jako obchodní místo pro karavany se zlatem mířící jinak do Maroka.

Otrokářství bylo ovšem běžné i v samotných afrických společnostech, které v řídce osídlených oblastech trpěly nedostatkem pracovní síly. Portugalci tak od počátku získali řadu obchodních partnerů, kteří byli do obchodu s otroky zapojení již dříve – například Maurové či království Wolofů (tamní král neváhal Maurům a později i Portugalcům prodat i své poddané výměnou za koně a jiné zboží. Za devět až čtrnáct otroků získal král jednoho koně, pomocí nichž pořádal razie na další otroky a žil tak z obchodu s nimi). Řada kmenů ovšem se do tohoto obchodu odmítala zapojit (do konce 17. století se mu vyhýbal lid Jola, nikdy se jej nezúčastnil lid Baga (dnešní Guinea) či Kru (dnešní Libérie)). Navíc příslušníci těchto kmenů kladli v otroctví velký odpor a snažili se zabít své pány či sami sebe, což nakonec Evropany zcela odradilo od jejich zotročování.

V roce 1482 Portugalci založili pevnost Elmínu na Zlatém pobřeží, čímž obešli transsaharský obchod a získali přístup přímo ke zdroji zlata. V roce 1506 již tvořily příjmy z obchodu se zlatem čtvrtinu příjmů portugalské koruny a teprve po roce 1700 jej ve výnosnosti vystřídali otroci. Od Akanů na Zlatém pobřeží bylo zlato kupováno za otroky dovážené z jiných částí Afriky. Koně v místních podmínkách totiž neměli dlouhou životnost a dřívější dodávky palných zbraní zakázal papež v obavě, že by se mohly dostat do rukou muslimů. Otroky sem Portugalci dováželi především z Beninu, který mohl po územních expanzích prodávat zajatce. Ve strachu ze ztráty pracovní síly ovšem místní vládce v roce 1516 vývoz otroků zakázal. Portugalci tak Akanům dodávali otroky z delty Nigeru a Iby žijící dále na východ.

V roce 1500 začali Portugalci na ostrově Svatý Tomáš pěstovat cukrovou třtinu. Pracovní sílu získávali v nedalekém Kongu. Konžský král Afonso Mbemba Nzinga nastoupil na trůn v roce 1506. Od Portugalců přijal písmo, některé technologie a pravidlně s nimi obchodoval; byl křesťanem stejně jako jeho otec. Pro značný úpadek a vylidnění, které byly spojeny s obchodem s otroky – obyvatelé Konga se zotročovali navzájem v touze po portugalském zboží, v roce 1526 Portugalci z Konga odváželi dva až tři tisíce otroků ročně – Afonso ovšem obchod omezil. Přesto se toto království nadále rozmohlo a přetrvalo až do poloviny 17. století. Portugalci následně založili významné středisko obchodu s otroky v Luandě (roku 1576). Otroky odtud vozili do Portugalska, na Madeiru, Svatý Tomáš a od roku 1532 též do Ameriky, jejíž domorodé obyvatelstvo bylo decimováno epidemiemi evropského původu. Od roku 1540 se cukrová třtina pěstovala i v Brazílii. Zejména kvůli své vyšší imunitě se afričtí otroci v Americe osvědčili a na konci 16. století tam již mířilo 80% afrického vývozu otroků.

Výsadní pozici Portugalců zničili Nizozemci, kteří se nejprve zmocnili severní Brazílie (roku 1630), Elmíny (1637) a přechodně i Luandy (1641). Za velice nízké ceny pak otroky vyváželi hlavně do střední Ameriky. Jejich pozice posléze převzali Britové a Francouzi prostřednictvím společností se zvláštními privilegii (např. Royal African Company v roce 1672), které v 18. století vystřídali soukromí obchodníci s otroky - jejich společnosti sídlili hlavně v Liverpoolu a Nantes. Například na někdejší francouzskou kolonii Haiti byl dovezen necelý milion Afričanů (ti zde v roce 1791 uskutečnili úspěšnou vzpouru).

Otrokářství mělo jednoznačně záporné dopady na růst počtu obyvatel v některých částech Afriky, například v Angole. V jiných částech Afriky jsou však reálné dopady přítomnosti Evropanů sporné. Je nutno vzít v potaz, že ve stejné době Evropané do Afriky zavlekli některé nemoci, jichž byla území na jih od Sahary dříve ušetřena pro svou izolaci, na druhou stranu sem Evropané přinesli vysokokalorické plodiny z Ameriky – manihot(kasava) a kukuřice. Demografické dopady těchto změn byly jistě také významné.

Vývoj transatlantického obchodu s otroky
Období Počet přepravených otroků
1450-1600 367 000
1601-1700 1 868 000
1701-1800 6 133 000
1801-1900 3 330 000

[editovat] Otroctví v Jižní Americe

Otroctví v Jižní Americe má svůj počátek v době, kdy se sem z Evropy začali dovážet otroci z Afrika. Bylo rozšířené hlavně v souvislosti s rozmachem plantážnictví a také se podílelo na snižování počtu obyvatel v Africe.

S otroctvím samotným v pozdější podobě začal Francisco Pizarro, když pro něho odmítli pracovat místní Inkové, ve značné míře na něm byli závislí i Portugalci.

Otrokářství v podobě využívání místních lidí bylo spíše výjimkou než pravidlem, rozšířenější byl dovoz otroků.

Boj proti otroctví v Jižní Americe je až novodobou záležitostí, má hlavně podobu organizovaných útěků z otroctví, které se vždy podařit nemusí.

[editovat] Otroctví v arabském světě

[editovat] Otroctví v Osmanské říši

Krymští Tataři a Nogajci, kterým vládli krymští chánové, potomci Čingischána a od 15. století vazalové osmanského sultána, podnikali téměř každý rok loupeživé vpády při kterých byla vylidněna prakticky celá jižní a východní Ukrajina. Někteří historici odhadují, že při nájezdech obávané krymskotatarské jízdy tzv. sklízení stepí, mezi 15. a 18. století, bylo odvlečeno a prodáno do otroctví v Osmanské říši až 3 miliony lidí, především Ukrajinců, ale také Rusů, Bělorusů a Poláků. V roce 1571 byla krymskými Tatary vypálena dokonce i Moskva a mnoho tisíc obyvatel odvlečeno do otroctví. V roce 1663 podnikli krymští Tataři společně s Turky sérii krutých vpádů na Moravu při kterých bylo uneseno do otroctví na 12,000 lidí, především mladých dívek a dětí.[3] Otrokářské nájezdy Tatarů ukončila až ruská carevna Kateřina Veliká ovládnutím Krymského chanátu roku 1783.

Při nájezdech berberských (barbarských) pirátů ze Severní Afriky bylo odvlečeno do otroctví přes 1 milion Evropanů. Zlatý věk severoafrických pirátů nastal v 16. a 17. století, kdy spojili své síly s Osmanskými Turky a řádili až u pobřeží Irska a Islandu. Do čela severoafrických pirátů se počátkem 16. století postavil obávaný turecký pirát Chajruddín Barbarossa. V roce 1571 bylo spojená turecko-alžírská flotila poražena Svatou Ligou v krvavé bitvě u Lepanta, ale během několika let získali piráti svojí převahu ve Středomoří zpět. Pobřeží Itálie, Španělska a středomořských ostrovů bylo prakticky vylidněno, obyvatelé byli odvlečeni do otroctví nebo uprchli do hor, do otroctví byl unesen i mladý Miguel de Cervantes a několik let žil jako otrok v Alžíru, než byl vykoupen svou rodinou. Definitivní konec pirátství v Severní Africe nastal až roku 1830 po dobytí Alžíru francouzskou armádou.

[editovat] Sexuální otroctví

Faktická přesnost tohoto článku je zpochybněna. Relevantní diskuse je na diskusní stránce.
Informace pro vkladatele šablony: Vložte prosím na diskusní stránku zdůvodnění vložení šablony.

Sexuální otroctví je datováno už od starověku. Většínou souviselo s mnohoženstvím nebo právem vlastnit otroky, méně často bylo dědičné. Dnes je pouze problémem arabských zemí, kde je i příčinou chudoby.

V ženách, které se obětí sexuálního otroctví stanou, je vzbuzován pocit, že otroctví je správné a jejich děti jsou buď prodávány na orgány, nebo se nesmí vzdělávat a musí posluhovat zákazníkům bez nároku na plat nebo možnost všechno změnit.

[editovat] Naděje na změnu

Už od doby, kdy bylo otroctví a zneužívání žen oficiálně zakázáno, působí v řadě zemí misie, které pomáhají uprchlým obětem, stejně tak i neziskové organizace, jako je organizace Česko proti chudobě[4].

Značnou činnost vyvíjejí především jezuité, kteří dodnes působí v mnoha zemích Jižní Ameriky, kde je kdysi přivedli Španělé a Portugalci, aby místní obyvatele převedli na víru. V arabských zamích je zase vyvíjen tlak na poskytnutí větších práv pro ženy, které se někdy nemohou vzdělávat a manžel je může prodat na trhu.

Problémem sexuálního otroctví z hlediska chudoby a klesání počtu obyvatel se zabývá organizace Člověk v tísni[5]. Také řeší potíže s nedostatkem obyvatel a hromadnými odchody obyvatelstva, které věří dealerům a snadno se stane obětí obchodníků s lidskými orgány a majitelů nevěstinců.

Ale mnoho se zlepšilo. Po vrcholu v 90. letech způsobeném pozvolným stoupáním počtu otroků od 80. let je v součesnosti počet otroků na světě celkově nižší než dříve, zajatců v občanských válkách také ubývá.

Také ženy získaly více příležitostí a alespoň částečně mají ve většině zemí šanci na normální život a minimálně základní vzdělání.

[1]

[editovat] Otroctví a náboženství

Pomozte Wikipedii tím, že tuto část vhodně rozšíříte.

[editovat] Křesťanství a afroameričtí otroci

Přítomnost černých otroků provází kolonizaci Amerického kontinentu od samého počátku. Již v roce 1619 přistála první loď s otroky v Jamestownu. Jejich počáteční statut je však podobný ostatním kolonizátorům - jejich vztah k majiteli je zajištěn smluvně. Do 60. let 17. století bylo také zvykem pokřtěné otroky propuštět na svobodu. Postupně, jak hospodářský význam otroctví v jižní části Spojených států nárůstal, se však jejich situace zhoršuje a nové zákoníky "Slave codes" jim vymezují postavení téměř bezprávného majetku. Otroctví bylo v USA zrušeno prezidentem A. Lincolnem v roce 1863.


Křesťanství samotné mělo na vývoj otrocké otázky v USA jen omezený vliv a to především kvůli tomu, že v USA na přelomu 18. a 19. století panovala nejmenší religiozita v dějinách této země vůbec, odhady počtu křesťanů se pohybují mezi 5 až 20%. Jedno z možných vysvětlení tohoto fenoménu zdůrazňuje, že kolonisty za oceán lákala především vidina půdy a v obecnější rovině - zbohatnutí. Lidé, kteří Severní Ameriku osidlovali byli tedy vedeni spíše světskými motivy, rané náboženské komunity jako tomu bylo u "Otců poutníků" se z celkového pohledu na Severoamerickou kolonizaci jeví spíše jako zanedbatelné výjimky. Tato skutečnost, jak se zdá hraje v posouzení role křesťanství v Severní Americe výraznou roli, neboť v religiózních oblastech Jižní Ameriky, kde měla silný vliv katolická církev, žili otroci ve zcela jiné životní situaci. Otrok mohl být civilní mocí osvobozen, pokud doložil špatné zacházení, mohl být propuštěn, zplodil-li dostatečný počet potomků; byl plně chráněn místní justicí a vlastník zde nikdy neměl moc nad životem a smrtí otroka, jako tomu bylo v USA.¹ Je však možné, že tato právní ochrana otroků v Jižní Americe byla spíše důsledkem jeho menšího hospodářského významu v těchto oblastech než vyšší religiozity.²


Otroci sami nejevili zpočátku o křesťanství příliš zájem, což je pochopitelné, neboť ho poté, co bylo zrušeno propouštění na křesťanství obrácených otroků na svobodu, chápali především jako náboženství svých zotročovatelů. Krom toho vlastníci otroků také nebyli k misii mezi otroky příliš vstřícní, neboť se obávali, že sdílením stejné víry poklesne jejich autorita u otroků. K masovému nárůstu konvertitů tak dochází až od 80. let 18. století, což souvisí především s šířícím se evangelikalismem, který dokázal křesťanství podat pro otroky pochopitelným způsobem. Druhým významným momentem v tomto procesu bylo krátké, leč silné abolicionistické zaměření evangelikálních kazatelů v období okolo americké revoluce. Komplikace s christianizací afrických černochá nastaly po povstátní Nata Turnera v roce 1830, gramotného otroka, který vypověděl, že jej k povstání nabádal Bůh. Černochům kvůli tomu byly zakázány samostatné bohoslužby, které se pak později konaly tajně a otroci vnímali praktikování tohoto "svého" náboženství jako určitou formu vzdoru. Tato situace dala specifický a silný náboj černošským spirituálům.


První významější reflexi situace černých otroků v rámci severoamerického křesťanství je možno sledovat již v 17. století a to u kvakerů. Ti se zasazovali o jejich osvobození, ale jednalo se o příliš malou náboženskou společnost, než aby jejich aktivity vyvolaly celospolečenskou diskusi o tomto problému. V ostatních křesťanských denominacích takovýto odpor vůči otroctví nepanoval a pokud, tak se jednalo jen o přechodné období. Důvod proč tomu tak bylo je zřejmý: již tak malá religiozita vybízela americké křesťany k aktivní misii a ta by byla zaujetím vyhraněného stanoviska k otroctví výrazně zkomplikována. V 19. století pak bylo zřejmé, že otázka otroctví jde ruku v ruce s otázkou jednoty Unie a toto téma začalo být ještě více ošemetnější. Ve 30. letech 19. století však začíná veřejná debata o křesťanství a většina abolicionistů přináší biblické argumenty pro zrušení otroctví. Specifická debata pak vzniká i v samotných církví a u největších z nich : metodistů, presbyteriánů a baptistů vyústí názorové rozdíly ve 40. letech 19. století k rozdělení církve na jižní a severní část. Přestože například v katolické církvi k takovému rozdělení nedošlo, polemiky ohledně otroctví mezi severními a jižními biskupy byly stejně intenzivní, jako mezi rozdělenými protestanty. Po tomto rozdělení dominuje na jihu Spojených států takový výklad křesťanství, který vnímá otroctví jako plně slučitelné s Božím záměrem a s tímto přesvědčením také existenci instituce otroctví hájí. V této době na Jihu zlidovělo několik polo- a mimobiblických mýtů o černoších. Všeobecně se věřilo, že černoši jsou potomci Kenaana, syna Chémova, jež měl podle starozákonní zprávy o potopě světa po Noemově prokletí sloužit svým bratřím jako otrok. Rozšířené bylo také pojetí, že černá kůže je Kainovo znamení a afričtí otroci tak nesou prokletí, jež spočinulo na Kainovi. Nejdále mimo biblickou látku zacházel mýtus o předadamitech [6]. Podle tohoto mýtu stvoření Adama předcházelo jedno "nepovedené" stvoření člověka, jehož výsledkem byli právě černoši. Mezi ně se také podle tohoto mýtu uchýlil Kain po svém vyhnání z rodiny Adamovy, a mezi předadamity si našel i svou ženu. Po porážce Konfederace je možné ještě dlouho sledovat doznívání takového výkladu křesťanství, nejznámější mezi těmito rasistickými formami náboženství je "Vyznání bílých křesťanů" známé spíše jako Ku-Klux-Klan.


¹Např. Stanley M. Elkins. Slavery- A Problem in American Institutional and Intelectual Life. The University od Chicago Press: Chicago, 1969. ²Např. Davis B.D. The Problem of Slavery in Western Culture. Cornell University Press: New York, 1969.

[editovat] Zrušení otroctví v datech

V těchto zemích bylo otroctví zrušeno v následujícím roce:

[editovat] Reference

  1. ↑ http://www.national-geographic.cz/detail.asp?id=890
  2. ↑ Mauritánie poprvé označila otrokářství za zločin

[editovat] Literatura

  • Graus, František. Dějiny venkovského lidu od 10. století do první poloviny 13. století. Praha 1953, s. 173-187.
  • Třeštík, Dušan. „Veliké město Slovanů jménem Praha“. Státy a otroci ve střední Evropě v 10. století. In: Přemyslovský stát kolem roku 1000 (ed. Luboš Polanský, Jiří Sláma, Dušan Třeštík). Praha 2000, s. 49-70.
Citováno z „http://cs.wikipedia.org/wiki/Otrok%C3%A1%C5%99stv%C3%AD“