Norimberský proces

Faktická přesnost tohoto článku je zpochybněna. Relevantní diskuse je na diskusní stránce.
Informace pro vkladatele šablony: Vložte prosím na diskusní stránku zdůvodnění vložení šablony.

Tento článek pojednává o soudním procesu s představiteli nacistického Německa. Další významy jsou uvedeny v článku Norimberský proces (rozcestník).

Další významy jsou uvedeny v článku Mezinárodní vojenský tribunál.

Norimberský proces byl soudní proces vedený před Mezinárodním vojenským tribunálem v Norimberku proti vojenským, politickým a ekonomickým představitelům Nacistického Německa. Tribunál byl ustanoven na základě londýnské dohody o stíhání válečných zločinců z 8. srpna 1945 uzavřené mezi USA, SSSR, Velkou Británií a Francií.

Hlavní proces, který byl součástí širšího komplexu procesů, byl svolán 20. listopadu 1945 a trval do 1. října 1946. Toto jednání vešlo ve známost jako Norimberský proces. Po hlavních přelíčeních se od 9. prosince 1946 do 13. dubna 1949 konaly Norimberské vojenské tribunály (Nuremberg Military Tribunals – NMTs). Těchto tribunálů bylo 12 a byly převážně v rukách Američanů. Hlavním tribunálem bylo obžalováno 22 nejvýznamnějších nacistických vůdců, z nichž 12 bylo odsouzeno k trestu smrti a 3 byli odsouzeni na doživotí. Dále padly dva dvacetileté, jeden patnáctiletý a jeden desetiletý trest a tři obžalovaní byli zproštěni viny.

Sídlem tribunálu byl zvolen Norimberk, pravděpodobně proto, že byl někdejším ideologickým centrem NSDAP, kde byly vytvořeny norimberské zákony a byly pořádány každoroční sjezdy strany, dále také proto, že norimberský Justiční palác zůstal shodou náhod zcela nepoškozen od spojeneckého bombardování během druhé světové války.^[zdroj?] Norimberský proces je zajímavý také tím, že při něm bylo (za pomoci mikrofonů a sluchátek) poprvé v historii použito simultánní tlumočení, a to do všech čtyř oficiálních jazyků procesu (angličtina, němčina, francouzština a ruština).

Obžaloba byla vznesena 6. října 1945, soudní proces byl zahájen 20. listopadu 1945 a byl ukončen vynesením rozsudku 1. října 1946. Souzeno bylo 22 hlavních představitelů nacistického Německa. Proces proběhl před Mezinárodním vojenským tribunálem, který byl za tímto účelem zřízen. Mezinárodní vojenský tribunál v procesu prohlásil SS, Gestapo, SD a vedoucí štáb NSDAP za zločinecké organizace.

Rozsudek nad 22 obžalovanými byl vynesen 1. 10. 1946.

Před tribunálem byla předložena tato obvinění:

1. spiknutí proti míru: příprava a provádění dlouhodobého plánu nebo komplotu, jehož cílem bylo spáchat zločiny proti míru, válečné zločiny a zločiny proti lidskosti,
2. zločiny proti míru: plánování, příprava nebo rozpoutání a vedení útočných válek nebo válek v rozporu se smluvanu, dohodami nebo zárukami,

1. válečné zločiny: porušení zákonů a zvyklostí vedení války (Haagské a Ženevské konvence)
2. zločiny proti lidskosti.

Význam procesu

listina se soudní konkluzí, termín frei znamená osvobozen, čísla 1-4 znamenají jednotlivé body obžaloby viz výše, vystavena v Dokumentationszentrum Reichsparteitagsgelände v Norimberku.

Historická úloha norimberského tribunálu spočívá především ve faktu, že poprvé v dějinách mezinárodních vztahů se učinil konec beztrestnosti agrese a agresorů z hlediska trestního práva. Podobný proces se konal také v Japonsku, kde vešel ve známost jako tokijský proces. Norimberské procesy byly sérií nejvíce sledovaných soudních procesů, především kvůli soudním procesům s prominentními členy politického, vojenského a hospodářského vedení nacistického Německa. Procesy se odehrávaly v budově Justičního paláce v Norimberku od 20. listopadu 1945 do 1. října 1946.

Prvním a nejslavnějším z nich byl proces s čtyřiadvaceti hlavními válečnými zločinci souzenými Mezinárodním vojenským tribunálem. Jako druhý přišel na řadu proces před americkým Norimberským vojenským tribunálem s méně významnými nacistickými činiteli, taktéž obviněnými z válečných zločinů. Stejný soud pak rozhodoval i ve věci lékařského procesu.

Vznik soudních tribunálů

Forma potrestání osob odpovědných za spáchání válečných zločinů byla tedy postupně diskutována a vytvářena na konferencích v Teheránu (1943), v Jaltě (1945) a v Postupimi (1945) třemi světovými velmocemi, USA, SSSR a Velkou Británií. Místo v soudním tribunálu získala i Francie.

Právním základem procesů se stala londýnská charta vydaná 8. srpna 1945, která vymezila působnost soudů na „potrestání hlavních válečných zločinců ze zemí evropské části Osy“. Přibližně 200 obviněných bylo souzeno v Norimberku, ostatních 1600 pak stanulo před tradičními vojenskými soudy. Právní podklad pro soudní pravomoci tribunálu byl definován v dokumentu o kapitulaci Německa. Státní pravomoci Německa byly převedeny na spojeneckou kontrolní radu, která měla suverénní moc nad Německem a tím také mohla trestat porušení mezinárodního a válečného práva.^[zdroj?] Protože ale působnost soudu byla omezena pouze na trestání válečných zločinů, neměl soud oprávnění zabývat se zločiny spáchanými před vypuknutím války 1. září 1939.

Omezení soudních procesů a potrestání mezinárodním tribunálem na občany států Osy vedlo k obvinění, že se jedná pouze o spravedlnost vítězů a že válečné zločiny spojenců souzeny nebudou. Avšak je běžné, že ozbrojené složky civilizovaných zemí vybaví své jednotky detailním poučením o tom, co je a co není povoleno jejich vojenským řádem. Tento řád je vypracován tak, aby zahrnoval všechny mezinárodní smlouvy a obyčejové válečné právo.^[zdroj?] Proto, když příslušníci ozbrojených složek spojenců porušili své vojenské řády, mohli být a také byli souzeni jako například po masakru v Biscari.

Bezpodmínečná kapitulace států Osy byla neobvyklá a vedla přímo k vytvoření mezinárodního tribunálu. Po ukončení mezinárodních válek byla většinou opatření týkající se podezřelých ze spáchání válečných zločinů zahrnuta v mírové smlouvě. Ve většině případů byli tito podezřelí, kteří se nestali válečnými zajatci, souzeni jurisdikcí jejich vlastního státu. Spojenci tím, že omezili působnost mezinárodního tribunálu pouze na podezřelé ze států Osy, jednali v rámci běžného mezinárodního práva.

Obžalovaní

Lavice obžalovaných – Přední řada: Göring, Hess, von Ribbentrop a Keitel. Druhá řada: Dönitz, Raeder, Schirach a Sauckel.

Trest smrti

• Martin Bormann – vůdcův tajemník (souzen v nepřítomnosti)
• Hermann Wilhelm Göring – říšský maršál a velitel letectva († 15. října 1946, krátce před plánovanou popravou spáchal sebevraždu)
• Joachim von Ribbentrop – říšský ministr zahraničních věcí († 16. října 1946)
• Wilhelm Keitel – polní maršál a náčelník štábu vrchního velitelství († 16. října 1946)
• Ernst Kaltenbrunner – šéf bezpečnostní služby († 16. října 1946)
• Alfred Rosenberg – ministr pro okupovaná východní území,filozof strany († 16. října 1946)
• Hans Frank – guvernér Polska († 16. října 1946)
• Julius Streicher – majitel a vydavatel protižidovského listu Der Stürmer († 16. října 1946)
• Fritz Sauckel – zmocněnec pro nasazení pracovních sil († 16. října 1946)
• Alfred Jodl – náčelník Operačního štábu Vrchního velitelství brané moci (OKW, Oberkommando der Wehrmacht) († 16. října 1946) rehabilitován 1953
• Wilhelm Frick – ministr vnitra a říšský protektor v Čechách a na Moravě († 16. října 1946)
• Arthur Seyss-Inquart – guvernér Rakouska a nizozemský komisař († 16. října 1946)

Doživotí

• Rudolf Hess – Hitlerův zástupce a vůdce NSDAP (zemřel 17. srpna 1987 ve vězení ve Spandau)
• Walter Funk – ministr hospodářství (byl propuštěn 16. května 1957 a zemřel 31. května 1960)
• Erich Raeder – velkoadmirál a vrchní velitel námořnictva (ale kvůli zdravotnímu stavu byl 26. září 1955 propuštěn a zemřel 6. ledna 1960)

20 let

• Baldur von Schirach – vůdce sdružení nacistické mládeže Hitler-Jugend (po odpykání trestu byl 30. září 1966 propuštěn a zemřel 8. srpna 1974)
• Albert Speer – Hitlerův architekt a ministr zbrojní výroby (po odpykání trestu byl 30. září 1966 propuštěn a zemřel 1. září 1981)

15 let

• Konstantin von Neurath – Ministr zahraničí do roku 1938, první protektor Čech a Moravy (v listopadu 1955 byl ze zdravotních důvodů propuštěn a zemřel 14. srpna 1956)

10 let

• Karl Dönitz – admirál a Hitlerův nástupce ve funkci hlavy státu (po odpykání byl 1. října 1956 propuštěn a zemřel 24. prosince 1980)

Stíhání zastaveno

• Gustav Krupp von Bohlen und Halbach - ředitel koncernu Krupp, stíhání zastaveno pro vysoký věk a neuspokojivý zdravotní stav (zemřel 16. ledna 1950)
• Robert Ley - vedoucí Deutsche Arbeitsfront (německé pracovní fronty), spáchal sebevraždu 25. října 1945, tedy ještě před začátkem hlavního přelíčení

Osvobozeni

• Hjalmar Schacht – prezident říšské banky, ministr hospodářství do roku 1937
• Hans Fritzsche – vedoucí říšského rozhlasu
• Franz von Papen – bývalý kancléř, velvyslanec v Rakousku a v Turecku

Sídlo

Sovětský svaz chtěl, aby se soudní procesy odehrávaly v Berlíně, ale Norimberk byl nakonec vybrán za sídlo tribunálu z několika důvodů:

• nacházel se v americké zóně (Německo v té době bylo rozděleno na čtyři zóny)
• Justiční palác byl prostorný a nepoškozený (jedna z mála budov, která zůstala z velké části nedotčena rozsáhlým spojeneckým bombardováním Německa) a součástí komplexu budov bylo navíc i velké vězení
• jelikož byl Norimberk městem každoročních shromáždění nacistické strany, byla v tom, že se právě Norimberk stal místem kapitulace nacistické strany, jistá symbolika.

Složení soudu

Každá ze čtyř velmocí poskytla jednoho soudce, jednoho zastupujícího soudce i prokurátory. Soudci byli:

• Plukovník Geoffrey Lawrence (britský hlavní soudce a předseda)
• Sir Norman Birkett (britský zastupující soudce)
• Francis Biddle (americký hlavní soudce)
• John Parker (americký zastupující soudce)
• Profesor Henri Donnedieu de Vabres (francouzský hlavní soudce)
• Robert Falco (francouzský zastupující soudce)
• Generálmajor Iona Nikitčenko (sovětský hlavní soudce)
• Podplukovník Alexander Volčkov (sovětský zastupující soudce)

Generální žalobci

• Robert H. Jackson za Spojené státy, člen nejvyššího soudu,
• Sir Hartley Shawcross za Velkou Británii,
• Roman Ruděnko za Sovětský svaz, prokurátor ukrajinské SSR
• François de Menthon ministr spravedlnosti, a Auguste Champetier de Ribes za Francii.

Jacksonovým asistentem byl právník Telford Taylor a Shawcrossovými byli Sir David Maxwell-Fyfe a Sir John Wheeler-Bennett.

Vliv tribunálu na mezinárodní trestní právo a otázky jeho legálnosti

Norimberský proces významně ovlivnil mezinárodní trestní právo tím, že přispěl k jeho kodifikaci. Vliv tribunálu dal podnět k myšlence vytvoření samostatného stálého mezinárodního soudu. V době těsně po druhé světové válce byla však tato myšlenka neuskutečnitelná a k přijetí Statutu Mezinárodního trestního soudu došlo až o padesát let později.

Závěry Norimberských procesů pomohly k vytvoření těchto dokumentů:

• Konvence o genocidě (1948)
• Všeobecná deklarace lidských práv (1948)
• Úmluva o nepromlčitelnosti válečných zločinů a zločinů proti lidskosti (1968)
• Ženevské úmluvy na ochranu obětí války (1949) a Dodatkové protokoly k Ženevským úmluvám z roku 1977
  • Ženevské úmluvy jsou tvořeny těmito úmluvami:
    • Ženevská úmluva o zlepšení osudu raněných a nemocných příslušníků ozbrojených sil v poli.
    • Ženevská úmluva o zlepšení osudu raněných, nemocných a trosečníků ozbrojených sil na moři.
    • Ženevská úmluva o zacházení s válečnými zajatci.
    • Ženevská úmluva o ochraně civilních osob za války.

Pozadí procesu

Dokumenty britského válečného kabinetu v Londýně, které byly zveřejněny 2. ledna 2006, ukazují, že se britská vláda myšlenkou, jak potrestat zajaté vedoucí nacistické funkcionáře, zabývala již od prosince 1942. Britský premiér Winston Churchill dokonce prosazoval, aby tyto osoby byly bez soudu zastřeleny. Postupem času však od tohoto názoru na nátlak USA ustoupil. O nějaký čas později, na konferenci v Teheránu (1943), sovětský vůdce Stalin navrhoval popravu 50 až 100 tisíc německých štábních důstojníků. Americký prezident Franklin D. Roosevelt, aniž by si uvědomil, že tato poznámka byla míněna vážně, zažertoval, že 49 tisíc by snad mohlo stačit.^[zdroj?] Churchill však jednoznačně odmítl „chladnokrevnou popravu vojáků bojujících za svou vlast“, ale s nutností potrestat válečné zločince souhlasil. V souladu s Moskevským dokumentem, který sám napsal, pak měli být váleční zločinci souzeni na místě, kde své trestné činy spáchali. Popravy z politických důvodů byly pro Churchilla naprosto nepřijatelné.^[zdroj?]

Americký ministr financí Henry Morgenthau mladší navrhoval plán na úplnou denacifikaci Německa, Morgenthauův plán. V tomto plánu prosazoval nucenou deindustrializaci Německa spolu s dalšími tvrdými opatřeními, ne nepodobnými těm, které sami nacisté plánovali pro východní Evropu. Morgenthauův plán si získal podporu jak Churchilla, tak Roosevelta, ale v závěrečné fázi jednání na konferenci v Quebeku (1944) se Sovětský svaz vyslovil proti a přiklonil se k soudnímu procesu.

Navíc, když se detaily plánu později dostaly na veřejnost, vzbudily všeobecný nesouhlas. Roosevelt se pod nátlakem veřejného mínění tedy tohoto plánu vzdal, neodvážil se však ihned přijmout jiné stanovisko. Zavržením Morgenthauova plánu vznikla nutnost vytvoření jeho alternativy pro potrestání nacistického vedení. Americký ministr války Henry L. Stimson tedy přišel s myšlenkou „Soudu evropských válečných zločinců“. Poté, co Roosevelt v dubnu 1945 zemřel, dostalo se tomuto plánu plné podpory nového amerického prezidenta Harry S. Trumana.

Po řadě konzultací mezi Spojenými státy, Spojeným královstvím, Sovětským svazem a Francií byly upřesněny podrobnosti soudních procesů. Jejich začátek byl stanoven na 20. listopad 1945.

Odkazy

Související články

• Válečné zločiny Německa během druhé světové války
• Tokijský proces
• Londýnská dohoda o stíhání a potrestání hlavních válečných zločinců Osy

Externí odkazy

• (česky) Juristic.cz: Válka a váleční zločinci, část I
• (česky) Juristic.cz: Válka a váleční zločinci, část II
• (anglicky) Famous World Trials - Nuremberg Trials
• (anglicky) The Nuremberg Trials: The Defendants and Verdicts
• (anglicky) The Avalon Project. The Nuremberg War Crimes Trials