Krajní pravice

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Krajní pravice (též ultrapravice) je politologický pojem, který se používá k souhrnnému označení politických ideologií a aktivit vycházejících z autoritářství, centralismu, krajního nacionalismu a šovinismu, etnocentrismurasismu a xenofobie. Shodují se obvykle v popírání skutečné rovnosti všech lidí, v orientaci na etnickou či rasovou příslušnost a v ideálu autoritativního, nedemokratického a nepluralistického státu.

Pojem krajní pravice[editovat | editovat zdroj]

Krajní pravice je chápána především jako politický extremismus (extréme - nejzazší) programově směřující proti demokratickému ústavnímu státu, který je založen na politickém pluralismu, oddělenosti státních mocí a obhajobě lidských práv.[1][2] V tomto smyslu je zcela mimo politický střed. Rozlišování mezi krajní levicí (anarchismus, komunismus) a krajní pravicí pak pochází ze základního dělení mezi pravicí a levicí, jak existuje již od dob francouzské revoluce, tedy v rozdílném přístupu k rovnosti všech lidí. Zatímco krajní pravice tuto rovnost popírá a hodnotí určité etnikum, rasu nebo národ za "vyšší", ultralevice prosazuje zásadní rovnost všech lidí, odstranění všech společenských rozdílů a vytvoření "nového člověka", přičemž k prosazení této ideje je také ochotna odstranit demokratický ústavní stát.[3] Toto rozlišování není na druhou stranu přijímáno všeobecně a je podrobováno kritice. Někdy je za rozlišovací kritérium brán nikoli přístup k rovnosti lidí, ale k individuální svobodě jednotlivce, takže pak mezi takto definovanou ultrapravicí a ultralevicí není významnějšího rozdílu.[4] A v takovém případě jsou jako krajně pravicové pojímány snahy o extremizaci hodnot národního státu a autority.[3]

V teorií některých politologů[5] bývají ultrapravicové ideologie, hnutí a další aktivity rozlišovány na radikálně pravicové a extrémně pravicové, podle toho, zda se ještě pohybují v rámci demokratického ústavního státu, nebo zda už jej chtějí zcela odstranit. Hranice mezi nimi je propustná, závisí vždy na rozhodnutí konkrétního subjektu, zda bude prosazovat zachování stávajícího společenského uspořádání, nebo nikoli.[3]

Radikální pravice[editovat | editovat zdroj]

V podstatě jde o jakýsi "mezistupeň" mezi demokracií a pravicovým extremismem. Nedochází k celkovému zavržení demokracie, ale má dojít k jejímu, z pohledu radikální pravice, zásadnímu vylepšení. Určitá lidská práva, určité demokratické hodnoty nebo určité politické mechanismy jsou na základě kritiky stávajících poměrů zpochybňovány a je navrhováno jejich nahrazení jinými. Přitom dochází ke zpochybňování legitimity politických odpůrců, kteří jsou diskreditováni a je poukazováno na jejich "škodlivé" působení vůči celku. Jsou sem zahrnovány všechny nacionalistické, ultrakonzervativní a autoritářské tendence, neboť jsou v opozici proti moderně, proti pluralismu a charakterizuje je nepřátelství vůči "cizím elementům". V politickém životě se mohou projevovat i jako pravicový populismus, který se zaměřuje na otázku zachování národního státu a vymezuje se zejména proti nadnárodním spojením a proti přistěhovalcům.

Extrémní pravice[editovat | editovat zdroj]

Na rozdíl od radikální pravice se už zcela rozešla s demokracií a s ústavností, ty chce nahradit autoritativním nebo i totalitním státem, založeným na jednotné ideologii. Principiálně odmítá rovnost všech lidí, lidská a občanská práva, myšlenkový pluralismus a existenci politických stran. Prosazuje naopak ultranacionalistické až rasistické koncepce a vůdcovský princip.[6] Při svém působení se nezříká násilí, naopak v některých případech jej může upřednostňovat a pak už jde o politický terorismus.[7] Extrémně pravicový je především neofašismus a neonacismus.

Ideologie a hnutí spojené s krajní pravicí[editovat | editovat zdroj]

Neonacistický skinhead

Krajní pravice nemá jednotnou ideologii, v jejím rámci existuje více konkrétním směrů, proudů a postojů. Z historického hlediska se za krajně pravicové označují šovinistické, samoděržavné, antisemitské a autoritativní politické skupiny před první světovou válkou, fašistické, nacistické a jiné autoritativní skupiny meziválečného období, na ně navazující politické strany po druhé světové válce a v současnosti zejména neofašistické,[8] neonacistické[9] a ultranacionalistické skupiny.

Neofašismus i neonacismus ovšem nepředstavují jediné krajně pravicové subjekty, stejně tak nejde o pojmy zaměnitelné, jak je občas používá krajní levice, aby tak zaútočila na někdy i domnělé ultrapravicové organizace. Neonacismus se snaží rehabilitovat německý nacionální socialismus a do budoucna jej zavést jako politický systém. Naopak neofašismus přímo navazuje na fašistické hnutí v předválečné Itálii, případně v dalších zemích.[3] Problematické může být i označování všech ultranacionálních uskupení jako ultrapravicových. Takové totiž mohou být i některé východoevropské levicově populistické strany, zaměřené na nacionalismus a xenofobii.[10]

Krajně pravicové však nejsou jen některé politické strany, mohou takto působit i celé politické režimy, které mohou navíc vytvářet mezinárodní pravicově-extrémistické organizace (např. Pakt proti Kominterně). Dále se v tomto směrují angažují rozličné zájmové skupiny a neformální instituce (mládežnické organizace, periodika, hudební vydavatelství apod.). V jejich případě už většinou nelze hovořit o propracované ideologii, ale spíše o určitém neformálním hnutí, jako je třeba White power. Kromě toho významnou část krajně pravicové politické škály zaujímá subkultura skinheads, resp. ta její část, které je zaměřena na rasovou problematiku.[3]

Symbolika ultrapravicových hnutí[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Symbolika ultrapravicových hnutí.

Organizovaní příznivci ultrapravice, především rasističtí skinheads,[11] využívají širokou paletu symbolů, jejichž užívání sleduje čtyři hlavní cíle:

  1. identifikace jednotlivce se svým hnutím
  2. prostřednictvím symbolů je vytvářena mystika hnutí
  3. díky symbolům lze vyjádřit rasistické, xenofobní a antisemitské myšlenky takovým způsobem, který není otevřeně rasistický, xenofobní či antisemitistický, neodporuje zákonu a není stíhatelný
  4. především verbální projevy a skandování hesel posilují pocit moci, síly a sounáležitosti se skupinou

Mezi symboly ultrapravicových skinheadů patří především runy, symbolika nacistického Německa, kryptogramy, personifikované symboly, symbolika barev či vlastní stylizované znaky a hesla. Často bývá rasistickými skinheady zneužíván tzv. keltský kříž.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Uwe Backes, Eckhard Jesse: Politischer Extremismus in der Bundesrepublik Deutschland, Bonn: Bundeszentrale für politische Bildung, 1993
  2. Seymour Martin Lipset, Earl Raab: The Politics of Unreason. Right-Wing Extremism in America, 1790-1970, New York, Evanston, San Francisco, London: Harper Torchbook, 1970
  3. a b c d e MAREŠ, Miroslav. Pravicový extremismus a radikalismus v ČR. Brno : Barrister & Principal, 2003. ISBN 80-86598-45-4. S. 20 - 89. (česky) 
  4. HAMPL, Mojmír. O mýtu "pravicového extremismu". Laissez-Faire [online]. 2000-11-01 [cit. 2011-02-26]. Dostupné online.  
  5. Richard Stöss: Rechtsextremismus im vereinten Deustschland, Bonn: Friedrich Ebert Stiftung, 1999
  6. Norbert Lepszy, Hans-Joachim Veen: Rechtsradikale in der parlamentarischen Praxis: Die Republikaner in kommunalen und Landesparlamenten sowie im Europarlament, Zeitschrift für Parlamentfragen, 1994
  7. Michael Minkenberg: Die neue radikale Rechte im Vergleich, Opladen/Wiesbaden: Westdeutscher Verlag, 1998
  8. Krajní pravice v ČR, Evropské město
  9. Miroslav Mareš: Nacionálně-socialistické hnutí Evropy v České republice, Středoevropské politické studie
  10. Alan Siarof: Comparative European Party Systems. An Analysis of Parliamentary Electoins since 1945, London, New York: Garland Publishing Inc., 2000
  11. Symbolika ultrapravicových hnutí, Bulletin o podobách pravicového extremismu (nejen) v České republice, 4/2008

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Miroslav Mareš: Pravicový extremismus a radikalismus v ČR, 2003
  • Petr Kupka, Martin Laryš, Josef Smolík: Krajní pravice ve vybraných zemích střední a východní Evropy, 2009
  • Paul Hainsworth: Politika krajní pravice: od okraje do hlavního proudu, 2000
  • Göran Dahl: Radikální konzervatismus a budoucnost politiky, 1999
  • Martin Schain: Stíny nad Evropou: vývoj a vliv extrémní pravice v západní Evropě, 2002
  • Martin Bastl, Miroslav Mareš, Josef Smolík, Petra Vejvodová: Krajní pravice a krajní levice v ČR. Praha: Grada Publishing, 2011.
  • Josef Smolík: Národní strana v kontextu krajní pravice: 2003-2013., Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2013. [1].