Pravice

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Tento článek pojednává o části politického spektra. Další významy jsou uvedeny v článku Pravice (rozcestník).

Pravice je poměrně vágní označení používané pro popis řady politických pozic a ideologií. Konzervativní pravice je používaná pro popis skupin podporujících zachování tradičních a kulturních hodnot či zvyklostí, a také zachování určité formy sociální hierarchie, liberální pravice pak podporuje svobodu člověka a minimální roli státu na společnosti. Pravice v současnosti také obecně zastává soukromou kontrolu výrobních prostředků, kapitalismus, volný trh a tržní hospodářství. Obsah pojmů pravice a levice se v různých společnostech a v různých dobách může různě vyvíjet, avšak konkrétní pravicové směry jsou stále téměř stejné. V ČR patří mezi pravicové strany Strana svobodných občanů.

Pojmy pravice a levice vznikly na konci 18. století v období Velké francouzské revoluce, kde v Generálních stavech zasedali zastánci starého řádu, reakční a monarchističtí aristokraté (Feuillanti) napravo a přívrženci nového řádu, třetí stav a radikálové (Montagnardi) nalevo, nevyhranění uprostřed.[1] Zřetelně se politická pravice vyvinula během 2. francouzské restaurace roku 1815. V politice byl původně pojem používán pro označení politických skupin, které mají historickou spojitost s tradiční pravicí, tj. pro tradicionalistické konzervativce a reakcionáře. Dnes pojem (neextremistické) pravice zahrnuje tržní liberály, liberální konzervativce, monarchisty, křesťanské demokraty a některé libertariány a nacionalisty.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Pojmy pravice a levice pocházejí z konce 18. století, kdy byl ve Francii po Velké francouzské revoluci roku 1791 ustaveno Zákonodárné národní shromáždění, kdy zastánci revoluce (třetí stav) zasedali vlevo od předsedy, a zastánci minulého režimu (druhý stav - šlechta) zase vpravo. Nejznámějším členem tamní pravice byl Joseph de Maistre prosazující autoritářskou formu klasického konzervatismu. Během 19. století se francouzský politický systém vymezil na levo-pravou škálu, kdy za levici byli považováni republikáni a za pravici monarchisté.[2] Na pravici se tak objevily skupiny, které se nazývaly Legitimisté a Ultra monarchisté, kteří chtěli kontrarevoluci, a pak také Orléanisté, chtějící utvoření konstituční monarchie, což vše vedlo k Červencové revoluci roku 1830.

Dle sborníku vytvořeného na Cambridge University prošla pravice pěti historickými vývojovými stupni. 1.) doba reakcionářů (pro návrat monarchií), 2.) umírněná pravice (omezení vlivu státu), 3.) radikální pravice (romantismus a agresivní nacionalismus), 4.) extrémní pravice (proti imigraci, vzrůst rasismu) a 5.) neoliberální pravice (kombinace tržního hospodářství a tradičních hodnot jako je patriotismus a elitářství).[3]

Základní rysy pravicové politiky[editovat | editovat zdroj]

Některé rysy levice a pravice[4][pozn 1]
Levice Pravice
Priority sociální politika, sociální jistoty výroba, umožnění podnikatelské aktivity
Stát sociálně odpovědný silný stát minimalizace kompetencí státu
Spravedlnost rozdělovací vyrovnávací
Rovnost výsledků příležitostí
Svoboda formální, reálná reálná, formální
Demokracie zastupitelská, důraz na přímou demokracii zastupitelská
Člověk kolektiv jednotlivec
Stát a společnost tendence ke splynutí důsledné oddělení
Společenský vývoj rychlá změna - revoluce nebo reforma postupný vývoj - evoluce
Stát a ekonomie státní ochranářství liberalizace
Ekonomické priority snížení nezaměstnanosti snížení inflace
  • Pravice odmítá sociální rovnost, sociální nerovnost mezi lidmi vnímá jako neodstranitelnou či odstranitelnou za cenu omezení svobody, ale vnímá nerovnost někdy také jako užitečnou, jelikož má podporovat neutuchající boj za zlepšení společnosti.[7]

Za pravicové se považují konzervativní, ekonomicky liberální a monarchistické politické strany a uskupení.

Za krajní pravici se považují politické strany a uskupení (neo)fašistické a (neo)nacistické.[8][9] [10]

Pravicové postoje[editovat | editovat zdroj]

Antikomunismus[editovat | editovat zdroj]

Antikomunistický postoj byl s pravicí spojen při využití lineárního chápání politicky-ideologické škály, kdy socialismus byl vlevo, liberalismus uprostřed a konzervatismus vpravo. Avšak antikomunistický byl nejenom konzervatismus, ale i liberalismus a později také socialismus, třebaže snad méně radikálně. Takové vymezení je tedy nedostačující.

Po svém vydání roku 1848 byl Marxův Komunistický manifest zakázán ve třech největších evropských monarchiích té doby (Ruské impérium, Německé císařství a Rakousko-Uhersko). Propagace komunistických myšlenek byla postavena mimo zákon, a to zejména proto, že monarchisté tradičně chápali sociální nerovnost za přirozenou. První světová válka však znamenala pád monarchií a zrod liberálních či nacionálních republik anebo konstitučních monarchií. Během Říjnové revoluce se zhroutilo konzervativní ruské císařství a byla nastolena vláda komunistické strany. Tato revoluce podnítila další pokusy po celé Evropě. V listopadu 1918 se o ni komunisté pokusili i v Německu, ale byli poraženi nacionalisty a monarchisty, od té doby je nacionalismus řazen spíše k pravici.

Původní chápání bylo v 20. letech 20. století upraveno poté, co tuto hodnotu zastávaly ideově nesourodé skupiny evropských fašistů a amerických liberálních konzervatistů. Ve stejné době se komunismus začal šířit do světa a jeho odpůrcem se staly především koloniální velmoci, proto je s pravicí této doby spojován i kolonialismus. Druhá světová válka a její důsledky odstranila koloniální rozdělení světa, a proto se postoj pravice znovu změnil. Během Studené války byly USA a NATO hlavními propagátory antikomunismu (v USA např. Mccarthismus). Pravice v této době opustila své aristokratické a monarchistické kořeny a začala se identifikovat s patriotismem, nacionalismem a náboženskými hodnotami.

Ekonomika[editovat | editovat zdroj]

Původně ve Francii konce 18. století se klasická pravice (šlechta) stavěla proti zvyšování vlivu bohatých obchodníků, stála proti kapitalismu, osvícenství a individualismu. V 19. století se jejich postoj posunul. Nově podpořili kapitalisty a bohaté obchodníky proti dělníkům a chudým. Dodnes však existují drobná hnutí reakcionářské pravice (jako např. americký paleokonzervatismus).

V současnosti pravice zastává kapitalistický systém s laissez faire. Tzv. neoliberalisté (Ronald Reagan, Margaret Thatcherová) kombinují volný trh privatizaci a deregulaci. Pravicoví libertariáni podporují decentralizovanou a svobodnou ekonomiku, vlastnictví, volný obchod a svobodnou směnu.[11]

Nacionalismus[editovat | editovat zdroj]

V porevoluční Francii byl nacionalismus spojen s levicí a republikány. Po éře boulangerismu a Dreyfusově aféře se však nacionalismus stal hodnotou vyznávanou i pravicí. Ti to pojali jako ochranu tradičních hodnot spojených s historickým dědictvím národa.[2] Někteří dokonce podporovali etnický nacionalismus stavějící na idejích sociálního darwinismu o přežití nejsilnějších, které aplikovali na národ či rasu.

Náboženství[editovat | editovat zdroj]

Dle Josepha de Maistre bylo nutné zakládat stát na křesťanských hodnotách, jelikož racionalismus, který byl zaveden po francouzské revoluci, vedl k teroru.

I dnes je v "západním světě" křesťanská pravice vlivnou složkou. Podporuje náboženské hodnoty a omezuje imigraci (především věřících mimokřesťanských vyznání). Často poté dochází ke konfliktu s vědou, kdy například odmítají vědecké pojetí evoluce a další postoje vyvracející jejich dogmata. Avšak nemusí jít jen o křesťanství, mnoho islamistických politických stran je také považováno za pravicové.[12]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Orientační přehled

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. PLECITÁ-VLACHOVÁ, Klára. Levice a pravice [online]. Revue Politika, 2001-9-20, [cit. 2009-09-11]. Dostupné online. (čeština) 
  2. a b KNAPP, Andrew. The Government and Politics of France. [s.l.] : Routledge, 2006. Dostupné online. ISBN 978-0415357326. S. 560. (anglicky) 
  3. BALL, Terence; BELLAMY, Richard. The Cambridge History of Twentieth-Century Political Thought. Cambridge : Cambridge University Press, 2003. ISBN 978-0521563543. S. 766. (anglicky) 
  4. DAVID, Roman. Politologie : základy společenských věd. Olomouc : Nakladatelství Olomouc, 2003. ISBN 80-7182-162-4. Kapitola Levice a pravice, s. 73.  
  5. HEYWOOD, Andrew. Politologie. Praha : Eurolex Bohemia, 2004. ISBN 80-86432-95-5. S. 460.  
  6. HEYWOOD, Andrew. Politologie. Praha : Eurolex Bohemia, 2004. ISBN 80-86432-95-5. S. 270.  
  7. BOBBIO, Norberto. Pravice a levice: důvod a rozdělení politické scény. Brno : Centrum pro studium demokracie a kultury, 2003. ISBN 80-7325-012-8. S. 26. (čeština) 
  8. DAVIES, Peter; LYNCH, Derek. Companion to fascism and the far right. [s.l.] : Routledge, 2002. Dostupné online. ISBN 978-0415214957. S. 1. (anglicky) 
  9. MCGOWAN, Lee. The radical right in Germany: 1870 to the present. Harlow : Longman Publishing, 2002. ISBN 978-0-582-29193-5. S. 57-64. (anglicky) 
  10. Konrad Heiden, 1932, A History of National Socialism: Translated from the German - Stránka 158
  11. LUKES, Steven, Terence Bell, Richard Bellamy. The Cambridge History of Twentieth-Century Political Thought. Cambridge : Cambridge University Press, 2003. 766 s. Dostupné online. ISBN ISBN 978-0521563543. Kapitola 'Epilogue: The Grand Dichotomy of the Twentieth Century', s. 610-612. (anglicky) 
  12. MUIR, Jim. Poll test for Iran reformists. BBC News [online]. 2000-02-10 [cit. 2012-10-25]. Dostupné online.  (anglicky) 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • BOBBIO, Norberto. Pravice a levice: důvod a rozdělení politické scény. Brno : Centrum pro studium demokracie a kultury, 2003. 153 s. ISBN 80-7325-012-8. (čeština) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]