Vladimir Putin

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Vladimir Vladimirovič Putin
Владимир Владимирович Путин
Vladimir Vladimirovič PutinВладимир Владимирович Путин
Vladimir Vladimirovič Putin
Владимир Владимирович Путин
Úřadující
Ve funkci od: 7. května 2012
Předseda vlády Dmitrij Medveděv
Předchůdce Dmitrij Medveděv
Ve funkci:
7. května 2000 – 7. května 2008
(úřadující: 31. prosince 19997. května 2000)
Předchůdce Boris Jelcin
Nástupce Dmitrij Medveděv

Ve funkci:
6. května 2008 – 7. května 2012
Předchůdce Viktor Zubkov
Nástupce Dmitrij Medveděv
Ve funkci:
8. srpna 1999 – 7. května 2000
Předchůdce Sergej Stěpašin
Nástupce Michail Kasjanov

Narození 7. října 1952 (62 let)
Sovětský svaz Leningrad, Sovětský svaz
Národnost ruská
Politický subjekt Jednotné Rusko
Choť rozvedený (2. dubna 2014)
Rodiče Vladimir Spiridonovič Putin a Marija Ivanovna Šelomovová
Vzdělání Akademie rozvědky
Akademie Federální bezpečnostní služby Ruské federace
Petrohradská státní univerzita
Náboženství pravoslaví
Podpis Vladimir Vladimirovič PutinВладимир Владимирович Путин, podpis
Webová stránka http://putin.kremlin.ru
Commons Владимир Владимирович Путин

Vladimir Vladimirovič Putin (rusky zvuk Влади́мир Влади́мирович Пу́тин; narozen 7. října 1952 Leningrad) je ruský politik, prezident Ruské federace. V březnu 2012 zvítězil v prvním kole prezidentských voleb. Funkci ruského prezidenta již zastával po dvě funkční období mezi roky 20002008. V letech 19981999 působil jako ředitel Federální služby bezpečnosti. V obdobích 1999–2000 a 2008–2012 vykonával funkci předsedy vlády. Období jeho vládnutí v Rusku bývá označované jako putinismus.

Život[editovat | editovat zdroj]

Osobní život[editovat | editovat zdroj]

Narodil se 7. října 1952 v sovětském Leningradu. Jeho rodiče byli oba dělníci. Otec bojoval jako voják Rudé armády ve druhé světové válce, v zimě 1942 byl těžce raněn při obraně rodného města. Matka přežila celé období německé blokády Leningradu. Putin měl i dva sourozence, narozené ve 30. letech, jeden bratr však zemřel pár měsíců po narození a druhý na záškrt při obležení Leningradu. Putinova babička byla zabita německými vojáky a jeho strýcové z matčiny strany zahynuli na frontě.[1]

28. července 1983 se Putin oženil s Ljudmilou Alexandrovnou Škrebněvovou, učitelkou francouzštiny a španělštiny, bývalou letuškou. Mají dvě dcery: Marii, narozenou roku 1985, a Jekatěrinu, narozenou roku 1986. V roce 2014 se však manželé rozvedli.[2]

S nynějším premiérem Dmitrijem Medveděvem se Putin přátelí od univerzitních studií.

Vladimir Putin v uniformě KGB

Působení v KGB[editovat | editovat zdroj]

Roku 1975 dostudoval práva na leningradské Státní univerzitě. V průběhu studia na vysoké škole se stal členem KGB a KSSS, jejichž členem zůstal až do rozpadu Sovětského svazu roku 1991. V letech 1985–1990 působil jako sovětský agent na území NDR v Berlíně. Hovoří velice dobře německy. Zabýval se zde zřejmě především zjišťováním podezřelých osob, u kterých hrozilo nebezpečí útěku do západní části Berlína, a vyhodnocováním situací, kdy by bylo vhodné nechat podezřelé osoby uniknout, aby mohly být zlikvidovány na útěku, a kdy by hrozil bezprostřední únik většího množství osob, např. tunelem. [3] Po zhroucení východoněmeckého režimu se Putin vrátil do SSSR a ve službách KGB dále působil na oddělení mezinárodních vztahů Leningradské státní univerzity.

Raná politická kariéra[editovat | editovat zdroj]

V roce 1991 Putin opustil na vlastní žádost KGB a nastoupil na odbor vnějších vztahů na petrohradské radnici, kterou v té době vedl Anatolij Sobčak, dřívější předseda leningradské městské rady a po roce 1991 první demokraticky zvolený starosta Petrohradu. Během pokusu o puč proti Gorbačovovi v roce 1991 se Putin postavil na Sobčakovu a Jelcinovu stranu, což mu po potlačení puče významně pomohlo v jeho další kariéře.

25. července 1998 byl jmenován šéfem ruské bezpečnostní služby FSB (nástupkyně KGB), v jejímž čele stál asi rok do srpna 1999.

Předseda vlády a prezident[editovat | editovat zdroj]

Od 16. srpna 1999 vykonával úřad premiéra, po abdikaci prezidenta Borise Jelcina 31. prosince 1999 se stal úřadujícím prezidentem. Po vítězství v prezidentských volbách 26. března 2000 se stal řádným prezidentem od 7. května téhož roku, druhé funkční období zastával po vítězství v prezidentských volbách 14. března 2004 od 7. května 2004 do 7. května 2008. Od 8. května 2008 do 7. května 2012 zastával funkci předsedy vlády. Od 7. května 2012 zastává opět funkci prezidenta RF.

Za jeho vlády se Rusko vymanilo z 15 let trvající hospodářské krize. Přestože se nepodařilo vyřešit mnoho problémů, ruské hospodářství se zbavilo svých chronických problémů, které trápily období vlády Borise Jelcina. Již první rok svého působení v prezidentském křesle nastartoval Putin ruskou ekonomiku tak, že experti mluvili o ruském zázraku[4], tento vzestup ovšem úzce souvisel se stoupajícími cenami energetických surovin, hlavně zemního plynuropy. Jeho éra byla a je zároveň svázána s omezováním svobody tisku a médií, mocensky motivovanému boji proti tzv. oligarchům, kteří se k bohatství a vlivu dostali v 90. letech, a nevyjasněným úmrtím. Putinova éra je také spjata s válkou v Čečensku. Putin udržuje těsné vztahy s pravoslavnou církví; za jeden ze svých úspěchů pokládá sjednocení exilové a domácí ruské pravoslavné církve v květnu 2007.[5] Časopis Time jej v roce 2007 vyhlásil Osobností roku.

Putin s obyvateli sibiřské republiky Tuva v roce 2007

Putin si začal budovat mediální obraz silného, zdravého a aktivního vůdce (tzv. "kult osobnosti"). Často se objevoval v televizi při různých sportovních aktivitách, jakými jsou např. rybolov, střelba, ale také i judo. Jako věřící a abstinent byl často zmiňován jako vzor pro mnohé Rusy. Putin rozvíjel dobré vztahy s dalšími světovými státníky tehdejších let. Vztahy s nimi ochladly až s plánem výstavby americké radarové a raketové základny ve střední Evropě (tj. v Polsku a Česku) a s konfliktem v Gruzii v srpnu roku 2008.

Velké diskuze byly okolo Putinova nástupce, žhavými kandidáty byli např. Sergej Ivanov nebo premiér Viktor Zubkov, jeho nástupcem se nakonec stal vicepremiér Dmitrij Medveděv, dlouholetý Putinův spolupracovník již od dob jeho působení v Petrohradě (Sankt-Petěrburgu). Medvěděv požádal Putina, aby se po vypršení svého prezidentského mandátu stal ruským premiérem.[6] Sám Putin vedl svou politickou stranu Jednotné Rusko do prosincových parlamentních voleb, které strana vyhrála s výrazným ziskem 63,5 % hlasů.[7]

Setkání s prezidenty Porošenkem, Hollandem a kancléřkou Merkelovou, 17. října 2014

Po roce 2012 – třetí období ve funkci prezidenta[editovat | editovat zdroj]

Napětí mezi Ruskou federací a USA vzrostlo v červnu 2013, poté co v Rusku vyhledal útočiště Edward Snowden. Odlišné pohledy se projevily rovněž po vypuknutí občanské války v Sýrii – představitelé USA tehdy označili použití chemických zbraní Asadovým režimem za důvod k vojenské intervenci – Putin následně v komentáři pro list The New York Times argumentoval, že chemické zbraně nepoužila syrská armáda, ale opoziční síly, načež se americkým a ruským diplomatům podařilo zprostředkovat dohodu, podle které byly syrské chemické zbraně zneškodněny.[8][9]

Poté co 22. února 2014 bývalý ukrajinský prezident Viktor Janukovyč po opozičních protestech na Ukrajině uprchl do Ruska, odmítl Putin uznat legitimitu nově ustavené ukrajinské vlády. V noci z 22. na 23. února pak ruským bezpečnostním složkám nařídil přípravu obsazení Krymu.[10] Teprve následně bylo obsazení Krymu zdůvodňováno vypuknutím nepokojů na Ukrajině. V březnu 2014 obsadili neoznačení ruští vojáci a proruské milice území ukrajinské autonomní oblasti Krym[11][12][13] mimo smluvní námořní základnu a jiná stanoviště ruských ozbrojených sil. Poté bylo na Krymu uspořádáno referendum, na základě jehož výsledků Krym vyhlásil samostatnost a požádal o začlenění do Ruské federace. Západní vlády reagovaly krom jiného zavedením ekonomických sankcí vůči Rusku. 18. května 2014 prohlásil Putin, že Krym byl vždy součástí Ruska a následně schválil připojení Krymu k Ruské federaci.[8] Poté se rozhořela válka na východní Ukrajině. Od určité fáze tohoto konfliktu začalo Rusko aktivně vojensky,[14] materiálně[15] a také diplomaticky podporovat separatisty na východní Ukrajině v jejich snaze vytvořit tzv. Nové Rusko.

Kritika[editovat | editovat zdroj]

Demonstrace proti politice Vladimira Putina, Moskva, 13. ledna 2013

Podle ruského opozičního politika a bývalého vicepremiéra Borise Němcova je cílem politiky Vladimira Putina udělat z Ruska „čínského vazala“, což je podle Němcova "zradou Ruska."[16]

V listopadu 2006 byl Putin médii obviněn z odpovědnosti za smrt bývalého agenta KGB a pozdějšího ostrého kritika jeho politiky Alexandra Litviněnka.[17]

Oligarcha a blízký Putinův přítel Arkadij Rotenberg získal mnohamiliardové zakázky na stavby pro olympijské hry v Soči i na stavbu mostu spojující Rusko s Krymem.[18]

27. února 2015 byl Boris Němcov v Moskvě zastřelen neznámým pachatelem. Stalo se tak 2 dny před plánovaným masovým opozičním protestem a 17 dní poté, co veřejně projevil obavu, že ho „Putin nechá zabít za jeho kritiku role Ruska v ukrajinském konfliktu“. Putin tuto vraždu prohlásil za cílenou provokaci, odsoudil ji a nařídil její důkladné vyšetření a objasnění.[19]

Kampaně proti Putinovi[editovat | editovat zdroj]

V březnu 2010 vznikla kampaň Putin musí odejít.

V souvislosti s ukrajinskou krizí a později ruskou vojenskou intervencí na Ukrajině začali fotbaloví fanoušcí FK Metalist Charkov v březnu 2014 veřejně prozpěvovat píseň Putin chujlo! (zhruba Putin je hajzl!). Popěvek se (i jako pouhé úsloví) záhy stal populárním u odpůrců Putina především na Ukrajině.[20][21] Část veřejnosti postup Ruska v souvislosti s Ukrajinou přirovnávala k postupu nacistického Německa v českém pohraničí při anexi Sudet. Putina přirovnávala k Hitlerovi a běžně mu přezdívala Putler.[22]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. SAKWA, Richard. Putin: Russia’s choice. [s.l.] : Routledge, 2008. ISBN 0-203-93193-9. S. 2–3.  
  2. Z Putinova životopisu zmizelo "ženatý". Prezident se v tichosti rozvedl
  3. http://www.washingtonpost.com/wp-srv/inatl/longterm/russiagov/putin.htm
  4. http://www.project-syndicate.org/commentary/nik1/Czech
  5. Pravoslavná církev se sjednotila. 18. května 2007, Lidové noviny
  6. Medvedev: Putin should be prime minister [online]. Associated Press, Yahoo News, 2007-12-11, [cit. 2007-12-11]. Dostupné online. (anglicky) 
  7. Putin vítězí, před odchodem z Kremlu dobyl parlament [online]. iDNES, 2007-12-02, [cit. 2007-12-10]. Dostupné online. (česky) 
  8. a b http://www.britannica.com/EBchecked/topic/484357/Vladimir-Putin
  9. http://zpravy.idnes.cz/putin-tvrdi-ze-sarin-v-syrii-pouzili-povstalci-frx-/zahranicni.aspx?c=A130912_065035_zahranicni_skr
  10. Putin rozhodl o anexi Krymu v závěrečný den her v Soči
  11. Putin přiznal, že na Krymu působili neoznačení ruští vojáci. Český rozhlas [online]. 2014-03-17 [cit. 2015-03-05]. Dostupné online.  
  12. PEHE, Jiří. KOMENTÁŘ: Náš ruský problém. Novinky.cz [online]. 2014-07-22 [cit. 2015-03-05]. Dostupné online.  
  13. HARAZÍM, Petr. 6 důvodů proč si Ukrajina nedokáže poradit se „zelenými mužíky“. Vojsko.net [online]. 2014-04-15 [cit. 2015-03-05]. Dostupné online.  
  14. HÁJEK, Adam. Všichni jsme věděli, kam jedeme, říká ruský tankista raněný u Debalceve [online]. idnes.cz, 2015-03-03, [cit. 2015-03-05]. [zpravy.idnes.cz/dorzi-batomunkujev-novaja-gazeta-rusko-ukrajina-vojak-raneny-u-debalceve-1lh-/zahranicni.aspx?c=A150303_155422_zahranicni_aha Dostupné online.]  
  15. Živě: Doněck znovu pod palbou, městem duní minometná střelba. aktualne.cz [online]. 2015-02-19 [cit. 2015-03-05]. Dostupné online.  
  16. Ruská mimoparlamentní opozice se pokouší sjednotit na evropském základě. Český rozhlas. 19. listopadu 2014
  17. Za vraždu Litviněnka chtějí Britové stíhat Lugového
  18. Most na Krym postaví Putinův přítel, může být nejdražší v historii Ruska
  19. V Moskvě zastřelili kritika Kremlu Němcova, Putin mluví o nájemné vraždě
  20. Média řeší problém. Jak přeložit vulgární urážku Putina?, aktualne.cz, 16. června 2014
  21. Putin chujlo! se stává ukrajinským symbolem, echo24.cz, 18. červen 2014
  22. DOLEŽAL, Jiří. Ukrajinské Sudety: Studená válka je zpět [online]. reflex.cz, 2014-05-11, [cit. 2015-04-16]. Dostupné online.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]