Vladimir Putin

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Vladimir Vladimirovič Putin
Владимир Владимирович Путин
Vladimir Vladimirovič PutinВладимир Владимирович Путин
Vladimir Vladimirovič Putin
Владимир Владимирович Путин
Úřadující
Ve funkci od: 7. května 2012
Předseda vlády Dmitrij Medveděv
Předchůdce Dmitrij Medveděv
Ve funkci:
7. května 2000 – 7. května 2008
(úřadující: 31. prosince 19997. května 2000)
Předchůdce Boris Jelcin
Nástupce Dmitrij Medveděv

Ve funkci:
6. května 2008 – 7. května 2012
Předchůdce Viktor Zubkov
Nástupce Dmitrij Medveděv
Ve funkci:
8. srpna 1999 – 7. května 2000
Předchůdce Sergej Stěpašin
Nástupce Michail Kasjanov

Narození 7. října 1952 (62 let)

Sovětský svaz Leningrad, Sovětský svaz

Národnost ruská
Politický subjekt Jednotné Rusko
Choť rozvedený (2.4.2014)
Vzdělání

Akademie rozvědky, Akademie Federální bezpečnostní služby Ruské federace a Petrohradská státní univerzita

Náboženství pravoslaví
Podpis Vladimir Vladimirovič PutinВладимир Владимирович Путин, podpis
Webová stránka http://eng.putin.kremlin.ru
Commons Владимир Владимирович Путин

Vladimir Vladimirovič Putin (rusky zvuk Влади́мир Влади́мирович Пу́тин; narozen 7. října 1952 Leningrad) je ruský politik, prezident Ruské federace. V březnu 2012 zvítězil v prvním kole prezidentských voleb. Funkci ruského prezidenta již zastával po dvě funkční období mezi roky 20002008. V letech 19981999 působil jako ředitel Federální služby bezpečnosti. V obdobích 1999–2000 a 2008–2012 vykonával funkci předsedy vlády.

Život[editovat | editovat zdroj]

Narodil se 7. října 1952 v sovětském Leningradu. Jeho rodiče byli oba dělníci. Otec bojoval jako voják Rudé armádydruhé světové válce, v zimě 1942 byl těžce raněn při obraně Leningradu. Matka přežila celou blokádu Leningradu. Putin měl i dva sourozence, narozené ve 30. letech, jeden bratr ovšem zemřel pár měsíců po narození, a druhý na záškrt při německé blokádě Leningradu. Putinova babička byla zabita německými vojáky a jeho strýcové z matčiny strany zahynuli na frontě.[1] 28. července 1983 se oženil s Ljudmilou Alexandrovnou Škrebněvovou, učitelkou francouzštiny a španělštiny, bývalou letuškou. Mají dvě dcery: Marii, narozenou roku 1985, a Jekatěrinu, narozenou roku 1986. V roce 2014 se však manželé rozvedli.

S nynějším premiérem Dmitrijem Medveděvem se Putin přátelí od univerzitních studií.

Působení v KGB[editovat | editovat zdroj]

Roku 1975 dostudoval práva na leningradské Státní univerzitě. V průběhu studia na vysoké škole se stal členem KGB a KSSS, jejichž členem zůstal až do rozpadu Sovětského svazu roku 1991. V letech 1985–1990 působil jako sovětský agent na území NDR v Berlíně. Hovoří velice dobře německy. Zabýval se zde zřejmě především zjišťováním podezřelých osob, u kterých hrozilo nebezpečí útěku do západní části Berlína, a vyhodnocováním situací, kdy by bylo vhodné nechat podezřelé osoby uniknout, aby mohly být zlikvidovány na útěku, a kdy by hrozil bezprostřední únik většího množství osob, např. tunelem. [2] Po zhroucení východoněmeckého režimu se Putin vrátil do SSSR a ve službách KGB dále působil na oddělení mezinárodních vztahů Leningradské státní univerzity.

Raná politická kariéra[editovat | editovat zdroj]

V roce 1991 Putin opustil na vlastní žádost KGB a nastoupil na odbor vnějších vztahů na petrohradské radnici, kterou v té době vedl Anatolij Sobčak, dřívější předseda leningradské městské rady a po roce 1991 první demokraticky zvolený starosta Petrohradu. Během pokusu o puč proti Gorbačovovi v roce 1991 se Putin postavil na Sobčakovu a Jelcinovu stranu, což mu po potlačení puče významně pomohlo v jeho další kariéře.

25. července 1998 byl jmenován šéfem ruské bezpečnostní služby FSB (nástupkyně KGB), v jejímž čele stál asi rok do srpna 1999.

Předseda vlády a prezident[editovat | editovat zdroj]

Od 16. srpna 1999 vykonával úřad premiéra, po abdikaci prezidenta Borise Jelcina 31. prosince 1999 se stal úřadujícím prezidentem. Po vítězství v prezidentských volbách 26. března 2000 se stal řádným prezidentem od 7. května téhož roku, druhé funkční období zastával po vítězství v prezidentských volbách 14. března 2004 od 7. května 2004 do 7. května 2008. Od 8. května 2008 do 7. května 2012 zastával funkci předsedy vlády. Od 7. května 2012 zastává opět funkci prezidenta RF.

Za jeho vlády se Rusko vymanilo z 15 let trvající hospodářské krize. Přestože se nepodařilo vyřešit mnoho problémů, ruské hospodářství se zbavilo svých chronických problémů, které trápily období vlády Borise Jelcina. Již první rok svého působení v prezidentském křesle nastartoval Putin ruskou ekonomiku tak, že experti mluvili o ruském zázraku[3], tento vzestup ovšem úzce souvisí se stoupajícími cenami energetických surovin plynu a ropy. Jeho éra byla a je zároveň svázána s omezováním svobody tisku a médií, mocensky motivovanému boji proti tzv. oligarchům, kteří se k bohatství a vlivu dostali v 90. letech, a nevyjasněným úmrtím. Putinova éra je také spjata s válkou v Čečensku. Putin udržuje těsné vztahy s pravoslavnou církví; za jeden ze svých úspěchů pokládá sjednocení exilové a domácí ruské pravoslavné církve v květnu 2007.[4] Časopis Time jej v roce 2007 vyhlásil Osobností roku.

Putin začal budovat mediální obraz silného, ale zdravého a aktivního vůdce (tzv. "kult osobnosti"). Často se objevuje v televizi při různých sportovních aktivitách, jakými jsou např. rybolov, střelba, ale také i judo. Jako věřící a abstinent byl často zmiňován jako vzor pro mnohé Rusy. Putin rozvíjí také dobré vztahy s dalšími světovými státníky své doby. Jejich vztahy ochladly až s plánem výstavby radarové a raketové základny ve střední Evropě (tj. Polsko, Česko) a s konfliktem v Gruzii v srpnu r. 2008.

Velké diskuze byly okolo Putinova nástupce, žhavými kandidáty byli např. Sergej Ivanov nebo premiér Viktor Zubkov, jeho nástupcem se nakonec stal vicepremiér Dmitrij Medveděv, dlouholetý Putinův spolupracovník již od dob jeho působení v Sankt-Petěrburgu. Medvěděv požádal Putina, aby se po vypršení prezidentského mandátu stal ruským premiérem.[5] Sám Putin vedl svou politickou stranu Jednotné Rusko do prosincových parlamentních voleb, které strana vyhrála s výrazným ziskem 63,5 % hlasů.[6]

Po roce 2012 – třetí období ve funkci presidenta[editovat | editovat zdroj]

Demonstrace proti politice Vladimira Putina, Moskva, 13. ledna 2013

První funkční období po návratu do funkce presidenta je charakterizováno mimo jiné úspěšnou snahou o potlačení protestních hnutí a opozice. Opoziční aktivisté byli zatýkáni a nevládní organizace finančně podporované za zahraničí byly označeny jako „cizí agenti“.[7]

Napětí mezi Ruskou federací a USA vzrostlo v červnu 2013, poté co v Rusku vyhledal útočiště Edward Snowden. Odlišné pohledy se projevily rovněž po vypuknutí občanské války v Sýrii – představitelé USA tehdy označili použití chemických zbraní Asadovým režimem za důvod k vojenské intervenci – Putin následně v komentáři pro list The New York Times argumentoval, že chemické zbraně nepoužila syrská armáda, ale opoziční síly, načež se americkým a ruským diplomatům podařilo zprostředkovat dohodu, podle které budou syrské chemické zbraně zneškodněny.[7][8]

Setkání s ukrajinským prezidentem Petrem Porošenkem, 17. října 2014

V únoru 2014, poté co bývalý ukrajinský president Viktor Janukovič po opozičních protestech na Ukrajině uprchl do Ruska, odmítl Putin uznat legitimitu nově ustavené ukrajinské vlády. Po vypuknutí krymské krize obsadily v květnu 2014 ruské jednotky a proruské milice ukrajinskou autonomní oblast Krym – poté bylo na Krymu uspořádáno referendum, na základě jeho výsledků Krym vyhlásil samostatnost a požádal o začlenění do Ruské federace. Západní vlády reagovaly krom jiného zavedením ekonomických sankcí vůči Rusku. 18. května Putin prohlásil, že Krym byl vždy součástí Ruska a následně schválil připojení Krymu k Ruské federaci. [7]

Po vyhlášení Svazu lidových republik (Novoruska) v květnu 2014 a vypuknutí ozbrojených střetů na východní Ukrajině Putin opakovaně nepřímo podpořil proruské separatisty a naopak obvinil ukrajinskou vládu z používání nepřiměřených metod. Nařčení z přímé vojenské podpory separatistů Rusko nicméně vytrvale odmítá s tím, že jde o zbraně uloupené v muničních skladech, ruské jednotky, které hranici překročily omylem, případně o ruské vojáky podporující proruské separatisty dobrovolně ve svém volném čase.

Podnikatelské aktivity

Vladimír Putin se mimo politiky také věnuje investiční činnosti. Vlastní např. akcie ve společnostech, jako jsou Gazprom (4, 5 % podíl), Gunvor (50 % podíl), nebo Surgutněftěgaz (37 % podíl). Jeho majetek se odhaduje na 70 mld. dolarů, čímž se řadí mezi první desítku nejbohatších lidí planety.

Galerie[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. SAKWA, Richard. Putin: Russia’s choice. [s.l.] : Routledge, 2008. ISBN 0-203-93193-9. S. 2–3.  
  2. http://www.washingtonpost.com/wp-srv/inatl/longterm/russiagov/putin.htm
  3. http://www.project-syndicate.org/commentary/nik1/Czech
  4. Pravoslavná církev se sjednotila. 18. května 2007, Lidové noviny
  5. Medvedev: Putin should be prime minister [online]. Associated Press, Yahoo News, 2007-12-11, [cit. 2007-12-11]. Dostupné online. (anglicky) 
  6. Putin vítězí, před odchodem z Kremlu dobyl parlament [online]. iDNES, 2007-12-02, [cit. 2007-12-10]. Dostupné online. (česky) 
  7. a b c http://www.britannica.com/EBchecked/topic/484357/Vladimir-Putin
  8. http://zpravy.idnes.cz/putin-tvrdi-ze-sarin-v-syrii-pouzili-povstalci-frx-/zahranicni.aspx?c=A130912_065035_zahranicni_skr

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]