Oděsa

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Oděsa
Одеса / Одесса
Zeleň v ulici L. N. Tolstého
Zeleň v ulici L. N. Tolstého
Oděsa – znak
znak
Oděsa – vlajka
vlajka
poloha
zeměpisné souřadnice:
nadmořská výška: ~40 m n. m.
stát: Ukrajina Ukrajina
oblast: Flag of Odesa Oblast.svg Oděská oblast
administrativní dělení: 4 rajóny
Oděsa
Red pog.png
Oděsa
rozloha a obyvatelstvo
rozloha: 163 km²
hustota zalidnění: 6141 obyv. / km²
etnické složení: Ukrajinci (62 %), Rusové (29 %), Bulhaři, Židé, Rumuni a další
náboženské složení: převážně Pravoslavné křesťanství
správa
starosta: Eduard Hurvic
oficiální web: http://www.odessa.ua
telefonní předvolba: +380 48
PSČ: 65000 — 65480

Oděsa (ukrajinsky Одеса; rusky Одесса) je město na jižní Ukrajině, hlavní město Oděské oblasti a významný černomořský přístav, největší v zemi. V Oděse, jež je čtvrtým největším městem Ukrajiny, žije přibližně 1 milion obyvatel – Ukrajinců, Rusů i mnoha dalších národností. Již od 19. století je oblíbeným turistickým cílem a má pověst kosmopolitního města.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Přístav s Potěmkinovými schody v roce 1850

Oděsa byla založena roku 1794 za vlády carevny Kateřiny II. Veliké. Zpočátku neslo město jméno Chadžibej, ale již v roce 1795 se objevuje jeho dnešní název „Oděsa“. Původ tohoto jména není zcela jasný, ale předpokládá se, že pochází z názvu řecké kolonie Odessos, která se kdysi nacházela někde na pobřeží Černého moře (dnešní předpoklad je, že někde poblíž dnešní Varny). Město se hned po svém vzniku začalo dynamicky rozrůstat. Na vzniku města se podílela řada významných architektů a umělců. Obyvatelstvo tvořili především Rusové a Ukrajinci, později však ve městě žily i velké komunity Turků, Řeků, Židů, Bulharů či Albánců.

Na přelomu 18. a 19. století došlo i k rozvoji přístavu, který se díky své strategické poloze stal velkým překladištěm nákladů. V roce 1850 mělo město již 100 tisíc obyvatel a bylo tak třetím největším městem Ruska. Oděsa byla jedním z obchodních a průmyslových center země. Roku 1865 v ní byla otevřena Novoruská universita, roku 1899 bylo založeno Muzeum krásného umění.

Během občanské války se ve městě vystřídalo hned několik vlád, až na počátku roku 1920 Oděsu definitivně získala pod svou kontrolu Rudá armáda. Tři roky bojů město poškodily.

Za 2. světové války byla Oděsa nejprve bombardována a i přes její obranu byla 16. října 1941, po ústupu sovětských vojsk na Krym, obsazena německou armádou. Rudá armáda pod vedením oděského rodáka Rodiona Malinovského město získala nazpět plně 10. dubna 1944. Roku 1945 získala Oděsa čestný titul Město-hrdina.

Po válce město zaznamenalo výrazný územní rozvoj.

Po protestech na Euromajdanu, ke kterým se připojila i Oděsa.[zdroj?] a zhoršení vzájemných vztahů Ukrajiny s Ruskem (způsobených politickými změnami v zemi), vyhlásili aktivisté dne 16. dubna 2014 tzv. Oděskou republiku, formálně nezávislou na Ukrajině.

Památky[editovat | editovat zdroj]

Potěmkinovy schody[editovat | editovat zdroj]

Potěmkinovy schody

Schody vystavěl v letech 1837 - 1841 italský architekt Francesco Boffo. Dříve byly nazývány také Přímořské, Bulvárové nebo Gigantické. Jednu dobu se nazývaly také schody vévody de Richelieu, jehož socha vévodí hornímu konci schodiště. Schodiště dlouhé 142 metrů překonává výškový rozdíl 27 metrů, má celkem 192 stupňů (původně 200). Perspektiva schodiště je navržena tak, že vytváří iluzi mnohem delší stavby. Spodní část je výrazně širší než horní. Poslední schod je široký 12,5 m, kdežto první schod je široký 21,7 m. Další optická iluze spočívá v tom, že pokud se pozorovatel dívá shora, vidí pouze podesty, pozorovatel stojící pod schodištěm vidí pouze stupně. Podél schodiště vede pozemní lanová dráha. Poblíž je osobní přístav s hotelem Oděsa z 90. let 20. století. Vedou k náměstí, v jehož středu je socha jednoho z budovatelů města francouzskému šlechtici Richelieuovi.

Schody jsou známé především z Ejzenštejnova filmu Křižník Potěmkin. Klíčová scéna filmu (ujíždějící kočárek po schodech během masakru) byla točena v roce 1925 na těchto schodech. Film popisoval zdejší události revoluce z roku 1905, ovšem skutečný masakr se odehrál v ulicích opodál. V roce 1955, při 50. výročí vzpoury, byly schody přejmenovány na Potěmkinovy.

Katakomby[editovat | editovat zdroj]

V bývalých vápencových dolech vznikl třípatrový, několikakilometrový labyrint katakomb. Zpočátku byly používán například ke skladování vína nebo jako skrýš pašeráků. Za druhé světové války sloužily jako tajný úkryt odbojových protiněmeckých skupin. Část katakomb je nyní součástí Muzea partyzánské slávy.[1]

Preobraženská katedrála[editovat | editovat zdroj]

Preobraženská katedrála je největší pravoslavný chrám v Oděse. Dokáže pojmout několik tisíc věřících. Stavba původního chrámu v klasicistním stylu byla zahájena v roce 1794 a dostavěna včetně zvonice až v roce 1837. V roce 1919 byla katedrála vypleněna, 1932 uzavřena a 1936 na příkaz Stalina přes noc zničena. Během rumunské okupace za 2. světové války bylo uvažováno o její obnově, ale ta byla zahájena až v roce 1999 a 21. července 2010 moskevským patriarchou Kirillem vysvěcena. Elektronicky ovládané zvony hrají 99 melodií. Katedrála sloužila také jako vzor pro stavbu několika kostelů v regionu, např. Katedrály Kristova narození v Kišiněvě (1830).

Národní divadlo opery a baletu[editovat | editovat zdroj]

Národní akademické divadlo opery a baletu

Původní budova divadla byla otevřena v roce 1809, ovšem ta 2. ledna 1873 vyhořela. V letech 1883-1887 byla na jejím místě postavena druhá ve stylu vídeňského baroka. Navrhli ji Ferdinand Fellner a Hermann Helmer, mimo jiné autoři karlovarského městského divadla. Inspirací pro vznik nové budovy byla Semperova opera v Drážďanech. Nad vchodem je sousoší múzy tragédie Melpomené. Vpravo dole je socha múzy tance Terpsichoré, vlevo dole Orfeus a Kentaur. Přímo po stranách vchodu jsou sochy komedie a tragédie.

Uvnitř je strop s bohatým dvoutunovým lustrem a čtyřmi malbami na motivy díla Shakespeara (Hamlet, Sen noci svatojánské, Jak se vám líbí a Zimní pohádka). Budova opery byla první stavba v Oděse osvětlená elektrický světlem. Je známá také vynikající akustikou.

V roce 1925 došlo v budově k požáru, ale poškozené části byly hned opraveny. V roce 1960 proběhla rekonstrukce divadla. Kvůli narušené statice bylo divadlo několik let uzavřeno a zprovozněno opět v roce 2007.

Přístav v Oděse

Obyvatelstvo[editovat | editovat zdroj]

Podle sčítání lidu v roce 2001 žilo ve městě 1 029 049 obyvatel. Je zde zastoupeno několik desítek národností, z nich nejvíce je Ukrajinců (61,6 %), Rusů (29 %), Bulharů (1,3 %) a Židů (1,2 %). V roce 1897 zde žilo 30,5 % Židů. Během 2. světové války však bylo na okraji města povražděno asi 25 000 Židů a přes 35 000 jich bylo deportováno. Po roce 1970 se mnoho Židů vystěhovalo do Izraele.

Obyvatelé města sami sebe nazývají Oděsité. Většina se jich hlásí k pravoslaví. 10 % obyvatel je postiženo nemocí AIDS, což je nejvyšší procento v Evropě.[2]

Česká komunita[editovat | editovat zdroj]

Ve městě od roku 2000 působí krajanský spolek Česká rodina. V Oděse žil 43 let hudební skladatel Josef Přibík a pobýval zde i Svatopluk Čech. Oba zde mají pamětní desku.[3]

Osobnosti[editovat | editovat zdroj]

Fotogalerie[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Oděsa: město kosmopolitních Oděsitů a voňavých bezdomovců, iDnes.cz, 26. října 2009
  2. V ukrajinské Oděse je AIDS stále tabu Zdravotnické noviny, 10.10.2008
  3. Krajanský spolek Česká rodina v Oděse na Ukrajině oslavil 12. června 10. výročí svého založení

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí galerii k tématu