Kirill (patriarcha moskevský)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Jeho Svatost
Kirill
Patriarcha Moskevský a Celého Ruska
Církev Ruská pravoslavná církev
Jmenován 25. ledna 2009
Předchůdce Alexij II.
Svěcení
Kněžské svěcení 7. dubna 1969
Biskupské svěcení 14. března 1976
světitel Nikodim Rotov
Osobní údaje
Rodné jméno Vladimir Michajlovič Gunďajev
(Владимир Михайлович Гундяев)
Země RuskoRusko Rusko
Datum narození 20. listopadu 1946 (67 let)
Místo narození Leningrad
Sovětský svaz
Národnost ruská

Patriarcha Kirill (světským jménem Vladimir Michajlovič Gunďajev, nar. 20. listopadu 1946 v Leningradu, RSFSR, SSSR), ruský náboženský činitel, biskup Ruské pravoslavné církve, od 1. února 2009 patriarcha moskevský a veškeré Rusi, nejvyšší představitel Ruské pravoslavné církve, úřadující archijerej Moskevské eparchie.

Do zvolení patriarchou byl metropolitou smolenským a kaliningradským (na smolenské katedře od 26. prosince 1984); od 14. listopadu 1989 do 1. února 2009 nejvyšší představitel synodálního Oddělení vnějších církevních vztahů (OVCS) a stálý člen Svatého synodu.

27. ledna 2009 byl Místním sněmem Ruské pravoslavné církve zvolen za patriarchu moskevského a veškeré Rusi.

Původ a vzdělání[editovat | editovat zdroj]

Patriarcha Kirill se narodil 20. listopadu 1946 v Leningradě v rodině hlavního mechanika leningradského závodu M. I. Kalinina (později pravoslavného kněze). Podle některých údajů je etnický Mordvinec. Je známo, že Kirillovi předci z otcovy strany pocházeli ze vsi Obročnoje (dnes Ičalkovský okres) a příjmení Gunďajev je mordvinského původu – kromě toho patriarcha ve svých rozhovorech často nazýval Mordvinsko svou malou vlastí. O svém dědovi z otcovy strany vyprávěl: „Můj děda byl pozoruhodný člověk. Prošel čtyřicet sedm vězení a sedm vyhnanství, byl vězněn téměř třicet let a byl jedním z prvních vězňů na Solovkách. Pracoval jako strojvedoucí na železnici do Kazaně a seděl jen proto, že bojoval proti „obrodnému hnutí“, jež bylo svého času inspirováno Čekou a poté NKVD za účelem likvidace církve.“

Otec byl kněz Michail Vasiljevič Gunďajev (18. ledna 1907 – 13. října 1974). Roku 1926 nastoupil na Vyšší teologické kurzy v Leningradě, po jejichž absolvování se „dostal do hledáčku orgánů státní bezpečnosti“, sloužil dva roky v Rudé armádě, roku 1933 absolvoval strojní průmyslovku a nastoupil na Leningradskou průmyslovou vysokou školu. Brzy však byl zatčen, obviněn z politické neloajality a 25. února 1934 odsouzen na tři roky do nápravných pracovních táborů na Kolymě. 9. března 1947 byl vysvěcen na diákona, 16. března téhož roku pak byl metropolitou leningradským Grigorijem (Čukovem) vysvěcen na jereje chrámu Smolenské ikony Bohorodičky na Vasiljevském ostrově. Od roku 1951 působil při chrámu Proměnění Páně, kde záhy začal plnit povinnosti pomocníka představeného pro bohoslužby. Roku 1960 byl ustanoven představeným chrámu Alexandra Něvského v Krasném Sele, poté Serafimovského chrámu a roku 1972 představeného chrámu sv. Mikuláše na Velké Ochtě.

Matka Raisa Vladimirovna Gunďajevová (7. listopadu 1909 – 2. listopadu 1984, rodným jménem Kučinová) pracovala jako učitelka němčiny. Oba rodiče jsou pohřbeni na Bolšeochtinském hřbitově v Petrohradě.

Jeho starší bratr, protojerej Nikolaj Gunďajev, byl profesorem Petrohradské duchovní akademie, představený chrámu Proměnění Páně v Petrohradu. Mladší sestra Jelena je ředitelkou pravoslavného gymnázia.

Po absolvování 8. třídy střední školy nastoupil do Leningradské komplexní geologické expedice Severozápadního geologického směru, kde pracoval od roku 1962 do roku 1965 jako technik-kartograf a spojoval práci se studiem na střední škole. Roku 1965 nastoupil do Leningradského duchovního semináře a poté na Leningradskou duchovní akademii. Na žádost metropolity leningradského Nikodima (Rotova) absolvoval dva ročníky během jednoho roku.

Kněžství, počátek církevní činnosti[editovat | editovat zdroj]

3. dubna 1969 byl metropolitou leningradským a novgorodským Nikodimem (Rotovem) postřižen na mnicha a dostal mnišské jméno Kirill. 7. dubna téhož roku byl týmž metropolitou vysvěcen na hierodiakona a 1. června na hieromonacha. Roku 1970 absolvoval s vyznamenáním Leningradskou duchovní akademii s titulem kandidáta bohosloví (disertace na téma „Formování a vývoj církevní hierarchie a učení pravoslavné církve o milosti“), zůstal zde jako profesorský stipendista, vyučoval dogmatickou teologii a pracoval jako pomocník inspektora. Od 30. srpna 1970 pracoval jako osobní tajemník metropolity leningradského Nikodima (Rotova). 12. září 1971 byl zvolen archimandritou. Od roku 1971 představitel Moskevského patriarchátu při Světové radě církví v Ženevě. 26. prosince 1974 se ve věku 28 let stal rektorem Leningradské duchovní akademie a Leningradského duchovního semináře, kde vytvořil zvláštní regentskou třídu pro dívky a kde se rovněž zabýval výukou tělesné výchovy. Od 7. června 1975 předseda eparchiální rady Leningradské metropolie. Od prosince 1975 člen ústředního výboru a výkonného výboru Světové rady církví, od roku 1975 člen komise Víra a řád Světové rady církví, od 3. března 1976 člen Synodální komise pro otázky křesťanské jednoty a mezicírkevních vztahů.

Biskupství[editovat | editovat zdroj]

14. března 1976 vysvěcen na biskupa vyborského, vikáře leningradské eparchie. Chirotonii v chrámu sv. Trojice kláštera sv. Alexandra Něvského vykonali metropolité: leningradský Nikodim (Rotov), kyjevský Filaret (Děnisenko), tulský Juvenalij (Pojarkov), arcibiskup dmitrovský Vladimir (Sabodan), biskupové penzenský Melchisedek (Lebeděv), tichvinský Meliton (Solovjov), kurský Chrizostom (Martiškin). Od listopadu 1976 do října 1978 působil jako zástupce patriaršího exarchy západní Evropy metropolity Nikodima (Rotova). 9. září 1977 vysvěcen na arcibiskupa.

12. října 1978 zproštěn funkce zástupce patriaršího exarchy západní Evropy a jmenován správcem ruských pravoslavných farností ve Finsku. Roku 1978 jmenován zástupcem předsedy Oddělení vnějších církevních vztahů. Od roku 1983 přednášel v rámci aspirantury na Moskevské duchovní akademii.

Od 26. prosince 1984 arcibiskup smolenský a vjazemský, zbaven funkce rektora Leningradské duchovní akademie a semináře. Přeložení na provinční katedru sám podle některých zdrojů vysvětluje tím, že odmítl hlasovat roku 1980 proti rezoluci ústředního výboru Světové rady církví, jež odsoudila invazi sovětských vojsk do Afghánistánu, a také dalšími protináboženskými motivy sovětských úřadů. V dubnu 1989 byl jeho titul změněn na „smolenský a kaliningradský“.

14. listopadu 1989 byl jmenován předsedou Oddělení vnějších církevních vztahů Moskevského patriarchátu, stálým členem Svatého synodu. Od roku 1990 předseda komise Svatého synodu pro obnovu nábožensko-morální výchovy a filantropie, člen Synodální biblické komise. 25. února 1991 vysvěcen na metropolitu.

Od roku 1993 spolupředseda, od roku 1995 zástupce nejvyššího představitele Celosvětového ruského národního církevního sněmu. Od 1994 prezident honoris causa Světové konference Náboženství a mír. Od 26. února 1994 člen Synodální teologické komise. Od roku 1994 vede duchovně-osvětový program Slovo pastýře na Prvním kanále ruské televize.

V letech 1995–2000 předseda Synodální pracovní komise pro vypracování koncepce Ruské pravoslavné církve k otázkám vztahu státu a církve a problémům současné společnosti. Pod jeho vedením byly vypracovány Základy sociální koncepce Ruské pravoslavné církve, přijaté roku 2000 Jubilejním arcijerejským sněmem.

Patriarší zástupce[editovat | editovat zdroj]

6. prosince 2008, druhý den po smrti patriarchy Alexije II., byl na zasedání Svatého synodu pod předsednictvím metropolity petrohradského a ladožského Vladimira (Kotljarova) tajným hlasováním zvolen na patriarší stolec. Téhož dne po ukončení celonoční vigilie v moskevském chrámu Krista Spasitele sloužil spolu s arcijereji – stálými členy Svatého synodu – panychidu za patriarchu Alexije II.

10. prosince 2008 stanul v čele Svatým synodem Ruské pravoslavné církve vytvořené komise RPC pro přípravu arcijerejského a místního církevního sněmu, jež byly stanoveny na konec ledna 2009. Členy se stalo 17 arcijerejů, 10 kleriků a dva laici. 29. prosince 2008 v odpovědi na otázku novinářů v Moskvě prohlásil, že se staví „kategoricky proti jakýmkoli reformám“ v církvi. 30. prosince 2008 na setkání se studenty Sretěnské duchovní akademie (Sretěnský klášter) vyjádřil myšlenku, že obrovský problém církevního života před revolucí spočíval v tom, že se nepodařilo vytvořit silnou pravoslavnou inteligenci, o níž snil Antonij (Chrapovickij), později moskevským patriarchátem zakázaný nejvyšší hierarcha Ruské pravoslavné církve v zahraničí. 15. ledna 2009 se konala nominace delegátů na Místní církevní sněm, stanovený na konec ledna téhož roku, seznam kandidátů byl diskutován v médiích.

Zvolení do funkce patriarchy[editovat | editovat zdroj]

25. ledna 2009 Arcijerejský sněm Ruské pravoslavné církve v Moskvě, konaný pod jeho předsednictvím, zvolil Kirilla za jednoho ze tří kandidátů na post moskevského patriarchy: získal 97 ze 197 platných hlasů. 32 účastníků sněmu hlasovalo pro metropolitu kalužského a borovského Klimenta, 16 pak za metropolitu minského a sluckého Filareta (Vachromejeva).

27. ledna 2009 byl Místním sněmem Ruské pravoslavné církve zvolen za patriarchu moskevského a veškeré Rusi. Získal 508 hlasů ze 677, tj. 75 %. 28. ledna telegramem blahopřál zvolenému patriarchovi papež Benedikt XVI. Blahopřání novému nejvyššímu představiteli Ruské pravoslavné církve adresovali rovněž mnozí náboženští i političtí lídři z celého světa.

1. února 2009 se konala intronizace metropolity Kirilla během liturgie v chrámu Krista Spasitele. Účastnil se jí patriarcha alexandrijský Theodoros II., jenž Kirilla pozdravil v ruštině, a také nejvyšší představitelé některých autokefálních církví: arcibiskup albánský Anastasius, metropolita všeho Polska Sawa, metropolita Českých zemí a Slovenska Kryštof.

Patriarchát[editovat | editovat zdroj]

2. února 2009 ve Velkém kremelském paláci prezident Ruska D. Medveděv přijal na oficiálním banketu arcijereje Ruské pravoslavné církve. Předtím patriarcha Kirill ve svém projevu hovořil o „symfonii“ jako své ideální představě o vztazích mezi církví a státem.

6. února 2009 patriarcha Kirill slavnostně otevřel dvě patriarší rezidence v Moskvě: v Danilovském klášteře a v Čistém pereulku. První návštěvu ve funkci nejvyššího představitele Ruské pravoslavné církve vykonal ve dnech 7.–9. února, a to do Smolenské eparchie. První pracovní schůzka s představitelem federálních úřadů zastávajícím státní funkci v ruské federaci se konala 12. února 2009 v pracovní rezidenci, a to s tajemníkem Rady bezpečnosti Ruské federace N. P. Patruševem.

8. března 2009 během Týdne pravoslaví ve svém kázání po bohoslužbě prohlásil: „... když slyšíme takové provolání a slogan jako ‚Pravoslaví, nebo smrt!‘, musíme se podobných kazatelů obávat... V dnešní době se čas od času objevují falešní učitelé, kteří svádí lid na scestí tím, že ho vyzývají k záchraně pravoslaví, k záchraně jeho čistoty a přitom opakují ono nebezpečné, hříšné a vnitřně protikladné heslo ‚Pravoslaví nebo smrt!‘“ Některé zde vyslovené patriarchovy výroky vyvolaly kritiku řady pravoslavných věřících. 11. března 2009 při návštěvě Tuly prohlásil, že hlavním kritériem při hodnocení činnosti církve musí být mravní stav společnosti, a nikoli plné chrámy.

31. března 2009 byl jmenován prozatímně do čela Kaliningradské eparchie. 16. dubna 2009 na Zelený čtvrtek po skončení liturgie v chrámu zasvěceném Křtu Páně (Bogojavlenskij sobor) vykonal obřad mytí nohou – „poprvé v moderních dějinách“.

29. dubna 2009 během schůzky s předsedkyní vlády Ukrajiny Julií Tymošenkovou prohlásil: „Pro Ruskou pravoslavnou církev je Kyjev naší Konstantinopolí s její svatou Sofií, je to duchovní centrum a jižní hlavní město ruského pravoslaví.“ 4.–6. července 2009 vykonal svou první zahraniční návštěvu ve funkci nejvyššího představitele Ruské pravoslavné církve, a to do Konstantinopolského patriarchátu (Turecko). Podle závěrů jeho jednání s ekumenickým patriarchou Bartolomějem pozorovatelé usuzovali na zlepšení tradičně (od novověku) napjatých vztahů mezi oběma patriarcháty. Setkal se rovněž s tureckým premiérem Recepem Erdoganem a představitelem Úřadu pro náboženské záležitosti při úřadu vlády Turecka.

Návštěva Ukrajiny na pozvání Synodu Ukrajinské pravoslavné církve, prohlášená za pastýřskou, ač podle názoru některých expertů a politiků měla ryze politický charakter a cíle, ve dnech 27. července až 5. srpna 2009 byla v Kyjevě provázena lokálními nepokoji a protestními akcemi ukrajinských nekanonických církevních jurisdikcí. 29. července na setkání s klérem, laiky, učiteli a studenty Kyjevské duchovní akademie, konané v Kyjevsko-pečerské lávře, kritizoval „vliv osvícenských idejí a filosofických idejí liberalismu na západní teologii“. 25. září 2009 se během návštěvy v Bělorusku setkal s prezidentem Alexandrem Lukašenkem a prohlásil mimo jiné: „Církev je vždy připravena podporovat posílení a rozvíjení svazku bratrských států a napomáhat dialogu běloruského vedení s ruskými úřady.“ V projevu k národu v chrámu Všech svatých v Minsku řekl, že sebe vnímá „jako patriarchu národa, jenž vyšel z kyjevské křestní lázně“, což znamená, že moskevský patriarchát nehodlá vytvářet hranice své církevní jurisdikce novými státními hranicemi, jež vznikly po rozpadu SSSR. Tím zpochybnil „reálnost“ suverenity „mnoha zemí“ a vysvětlil, že „ve světě existuje mnoho zemí, jež se pokládají za suverénní, ale které nejsou schopné jednat, a to i na mezinárodním poli, v plném souladu se svými národními zájmy“.

Ve svém vystoupení na Arcijerejské radě 2. února 2010 mimo jiné hovořil o vztazích s římskokatolickou církví během roku 2009 a prohlásil, že pozitivní tendence v dialogu s ní „se dále rozvíjely“: „Naše stanoviska k mnoha problémům, jež před křesťany staví současný svět, se shodují. K těmto problémům patří agresivní sekularizace, globalizace, rozplývání norem tradiční morálky. Je třeba zdůraznit, že k těmto otázkám zaujímá papež Benedikt XVI. podobně důslednou pozici jako pravoslavná církev.

25. února 2010, v den nástupu do funkce čtvrtého prezidenta Ukrajiny V. F. Janukoviče spolu s metropolitou kyjevským a veškeré Ukrajiny Vladimirem (Sabodanem), sloužil před inauguračním obřadem prosebnou bohoslužbu v Kyjevsko-pečerské lávře a obrátil se – poprvé v dějinách Ukrajiny – s kázáním k nejvyššímu představiteli Ukrajiny. Účast patriarchy na inauguraci prezidenta cizího státu (první takový akt v dějinách moskevského patriarchátu) vyvolala kritiku řady ukrajinských politiků.

V listopadu 2010 v souvislosti s nárůstem nespokojenosti v katolických kruzích v Rusku s předáním více než deseti katolických a protestantských kostelů v Kaliningradské oblasti do vlastnictví Ruské pravoslavné církve vystoupil se zvláštním provoláním v regionální televizi a prohlásil, že kultovní objekty budou využívány zde se nacházejícími kulturními institucemi, jak bude libo, nebo do té doby, než se přestěhují do budov, jež pro ně budou vystavěny.

Roku 2011 vykonal 21 arcipastýřských návštěv v 19 eparchiích Ruska, Ukrajiny a Moldávie. Podle výsledků sociologického průzkumu z konce června 2010 realizovaného Všeruským centrem pro výzkum veřejného mínění k němu pociťuje úctu 46 % respondentů, budí naděje ve 27 %, důvěru k němu pociťuje 19 % a sympatie 17 % dotázaných. Nedůvěru k němu chovají 4 %, zklamání pociťují 2 %, lhostejnost 13 %, antipatie vyvolává u 1 % dotázaných. Stejné procento občanů ho odsuzovalo nebo vnímalo skepticky. Veřejná činnost v 90. letech 20. století a po roce 2000

Členství v konzultačních a jiných státních orgánech[editovat | editovat zdroj]

Od 13. ledna 1995 člen Veřejné rady při úřadu předsedy vlády pro otázky regulace situace v Čečensku. Od 24. května 1995 člen prezídia Komise při úřadu prezidenta Ruské federace pro udílení státních vyznamenání Ruské federace v oblasti literatury a umění. Od 2. srpna 1995 do 28. května 2009 člen Rady pro spolupráci s náboženskými uskupeními při úřadu prezidenta Ruské federace (znovu jmenován členem rady 13. října 1996, 17. března 2001, 7. února 2004). Od 19. února 1996 člen kolegia Ruského státního námořního historicko-kulturního centra (Námořního centra). Od 4. prosince 1998 člen Ruského organizačního výboru pro přípravu oslav třetího tisíciletí a 2000 let křesťanství. Od 10. října 2005 člen organizačního výboru pro realizaci Roku Ruské federace v Čínské lidové republice a Roku Čínské lidové republiky v Ruské federaci. Od 1. září 2007 člen organizačního výboru pro realizaci Roku Ruské federace v Indické republice a Roku Indické republiky v Ruské federaci.

Kritika[editovat | editovat zdroj]

Spolupráce s KGB[editovat | editovat zdroj]

Od počátku 90. let je Kirill obviňovaný ze spolupráce s KGB během sovětské éry.[1][2][3][4][5][6] Jeho údajné krycí jméno bylo "Mikhailov".[7]

Zahraniční vztahy[editovat | editovat zdroj]

Během své cesty po Latinské Americe se 20. října 2008 sešel s 1. tajemníkem Komunistické strany Kuby Fidelem Castrem. Castro ho označil za spojence v boji proti „americkému imperialismu".[8][9][10] Kirill Fidelovi a Raúlovi Castrovi udělil Řád Svatého Daniela Moskevského na památku patriarchy Alexije II. za rozhodnutí postavit kostel Ruské pravoslavné církve v Havaně pro ruské exulanty.[11]

Kirill v roce 2010 „srdečně pogratuloval"[12] Alexandru Lukašenkovi k vítězství v běloruských prezidentských volbách[13][14][15], které Lukašenko vyhrál s 80% hlasů. Volby provázelo násilí[16] a byly označovány za zmanipulované.[17]

Podpora Vladimíra Putina[editovat | editovat zdroj]

Během setkání moskevských církevních představitelů 8. února v Moskvě Kirill popsal Putinovu éru za "Boží zázrak" a zkritizoval jeho oponenty.[18]

Pussy Riot[editovat | editovat zdroj]

Na adresu dívčí punkové skupiny Pussy Riot, která byla odsouzena za hraní písně „Bohorodičko, vyžeň Putina“ v moskevské Katedrále Krista Spasitele, prohlásil, že šlo o "dílo Satana" a že by dívky měly být potrestány.[19] Ve své závěrečné soudní řeči členky Pussy Riot uvedly, že Kirill zneužil svou církevní pozici k podpoře Putinovy vlády.[20] Amnesty International Pussy Riot označuje za vězně svědomí.[19]

Vyretušování hodinek Breguet[editovat | editovat zdroj]

Kirill odmítl nařčení, že nosí švýcarské hodinky značky Breguet za více než 20 000 £ s tím, že veškeré snímky s těmito hodinkami musí být podvrhy. Tyto hodinky byly ovšem na jeho zápěstí k vidění i na jeho oficiálních webových stránkách. Na jedné byl dokonce pokus o vyretušování hodinek - na ruce hodinky chyběly, ale stále byly viditelné v odlesku na stole.[21] Kirill poté uvedl, že lidé odpovědní za vyretušování byli „tvrdě potrestáni".[21] Jeho mluvčí řekl, že je „neetické" diskutovat Kirillův osobní život a Ruská pravoslavná církev 4. dubna 2012 prohlásila, že jde o pomstu ze zahraničí za její podporu Putinovi: „Útoky přicházejí především v předvolebním a povolebním období. To ukazuje na jejich politické a zároveň protiruské motivy."[19]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Tony Halpin, "Russian Orthodox Church choses between 'ex-KGB candidates' as Patriarch". The Times (of London) online, 26 January 2009.
  2. Митрополит Кирилл попал в поле зрения американской газеты The Washington Times 26 January 2005.
  3. Разведка России использует Эстонскую Православную Церковь Simon Araloff, AIA European section, 17 May 2006.
  4. Американская газета назвала митрополита Кирилла возможным преемником Алексия II
  5. Священник Георгий Эдельштейн опасается, что патриархом станет «офицер КГБ, атеист и порочный человек» www.grani.ru 27 May 2003.
  6. Божественные голоса The New Times № 50, 15 December 2008.
  7. Halpin, Tony."Russian Orthodox Church chooses between 'ex-KGB candidates' as Patriarch", London:Times Online, 26 January 2009. Ověřeno k 2009-01-26. 
  8. Fidel Castro considers Metropolitan Kirill his ally in opposing American imperialism Interfax 23 October 2008.
  9. Митрополит Кирилл встретился с Фиделем Кастро ROC official web site, 21 October 2008
  10. Фидель Кастро считает митрополита Кирилла своим союзником в противостоянии американскому империализму ROC official web site, 21 October 2008
  11. The Russian Orthodox Church awards the Castro brothers Interfax 20 October 2008.
  12. [1]
  13. Interfax-Religion
  14. Official Site of the Patriarch of Moscow Патриаршее поздравление А.Г. Лукашенко с переизбранием на пост Президента Республики Беларусь Patriarchal congratulations to AG Lukashenko on being re-elected as President of the Republic of Belarus), 22 December 2010.
  15. Interfax. Patriarch Kirill wishes Lukashenko to invariably develop fraternal relations with Russia, 22 December 2010.
  16. "A nasty surprise in Belarus", The Economist, 29 December 2010. 
  17. "Protesters try to storm government HQ in Belarus", BBC News, 20 December 2010. 
  18. "Russian patriarch calls Putin era "miracle of God"", Reuters, 8 February 2012. 
  19. a b c Plight of punk rockers turns Russians against the Church [online]. The Independent, [cit. 2012-04-06]. Dostupné online. (anglicky) 
  20. Pussy Riot closing statements (translated into English), n+1 magazine, accessed 2012-08-19.
  21. a b Russia's Patriarch Kirill in furore over luxury watch [online]. BBC, [cit. 2012-04-06]. Dostupné online. (anglicky) 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Становление и развитие церковной иерархии и учение Православной Церкви о её благодатном характере (Leningrad 1971)
  • Вызовы современной цивилизации : Как отвечает на них Православная Церковь?: Чл. Свящ. Синода Православ. Церкви, Митрополит Смоленский и Калининградский Кирилл отвечает на вопр. читателей (Мoskva 2002)
  • Слово пастыря. Бог и человек. История спасения : беседы о православ. вере (Moskva 2004, reed. Moskva 2005)
  • L’Evangile et la liberte. Les valeurs de la Tradition dans la societe laique (Paříž 2006)
  • Свобода и ответственность: в поисках гармонии : права человека и достоинство личности (Moskva 2008)
  • Марфо-Мариинская обитель милосердия, 1909–2009 : к 100 летию создания Обители (Moskva 2009) [monografie, spoluredaktor]
  • Золотой фонд души : Смоленщина от Бориса и Глеба : [ve 40 sv.] (spoluredaktor) (Smolensk 2009)
  • Передовой отряд Церкви / Патриарх Московский и всея Руси Кирилл; [red. В. В. Степанов] (Tver 2009)
  • Патриарх и молодежь: разговор без дипломатии (Moskva 2009)
  • Святая Русь — вместе или врозь? : Патриарх Кирилл на Украине (Moskva 2009). 
  • Украина встречает Патриарха : летопись первосвятительского визита, выступления и проповеди / под общ. ред. архиепископа Волоколамского Илариона (Moskva 2009)
  • Предстоятель [Текст] / [ред.-сост.: К. М. Мацан, А. С. Соколов] (Moskva 2009)
  • «Неизвестный» Патриарх Кирилл / [ред.-сост. Алла Добросоцких] (Moskva 2009)
  • Проповеди. 2009–2010 [Текст] / святейший Патриарх Московский и всея Руси Кирилл (Trojicko-sergijevská lávra 2010)
  • Тайна покаяния. Великопостные проповеди. 2001–2011 (Moskva 2011)
Patriarcha Moskevský a celé Rusi
Předchůdce:
Alexij II.
od 2009
Kirill (patriarcha moskevský)
Nástupce:
dosud ve funkci