Bělorusko

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Běloruská republika
Рэспубліка Беларусь (Respublika Belarus)
Республика Беларусь (Respublika Belarus)
Vlajka Běloruska
vlajka
Znak Běloruska
znak
Hymna: My, belarusy
Geografie

Poloha Běloruska

Hlavní město: Minsk
Rozloha: 207 600 km² (84. na světě)
z toho zanedbatelné % vodní plochy
Nejvyšší bod: Dzjaržynskaja hara (345 m n. m.)
Časové pásmo: +2
Poloha: 54°0′ s. š., 29°0′ v. d.
Obyvatelstvo
Počet obyvatel: 9 685 768 (78. na světě, 2008)
Hustota zalidnění: 46,9 ob. / km² (142. na světě)
HDI: 0,793 (vysoký) (50. na světě, 2012)
Jazyk: běloruština, ruština
Národnostní složení: Bělorusové (81,2 %), Rusové (11,4 %), Poláci (3,9 %), Ukrajinci (2,4 %), ostatní (1,1 %)[1]
Náboženství: pravoslavní (60 %), uniaté (15 %), římští katolíci (8 %)
Státní útvar
Státní zřízení: prezidentská republika
Vznik: 25. srpna 1991 (postupný rozpad SSSR)
Prezident: Alexandr Lukašenko
Předseda vlády: Michail Mjasnikovič
Měna: Běloruský rubl (BYR)
HDP/obyv. (PPP): 15 592[2] USD (66. na světě, 2012)
Giniho koeficient: 29,7 (2002)
Mezinárodní identifikace
ISO 3166-1: 112 BLR BY
MPZ: BY
Telefonní předvolba: +375
Národní TLD: .by
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons

Bělorusko, oficiálním názvem Běloruská republika (bělorusky zvuk Рэспубліка Беларусь, Respublika Belarus; rusky Республика Беларусь, Respublika Belarus), je vnitrozemský stát ve východní Evropě. Hraničí s Polskem (407 km), s Litvou (660 km) a Lotyšskem (167 km) na západě, Ruskem (900 km) na severu a východě a Ukrajinou (975 km) na jihu. Hlavním městem je Minsk.

Země má necelých 10 milionů obyvatel, z nichž většinu tvoří Bělorusové, nejpoužívanějším jazykem je však v současnosti ruština, která má stejně jako běloruština úřední status.

Bělorusko je nezávislé od roku 1991, kdy se stalo jednou z nástupnických republik Sovětského svazu. Je zakládajícím členem Společenství nezávislých států a zahraničně-politicky je silně orientováno na Rusko, s nímž roku 1997 vstoupilo do svazu.[3] Od roku 1994 je prezidentem země Alexandr Lukašenko, který je západními zeměmi kritizován za nedemokratické postupy a potlačování opozice. Bělorusko je jediný stát v Evropě, který v praxi vykonává trest smrti.

Dějiny[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Dějiny Běloruska.

Středověk[editovat | editovat zdroj]

Litevské velkoknížectví v 13.–15. století, v době největšího rozmachu; právě Bílá Rus spolu se starou Litvou tvořily jádro tohoto státu
Velký znak Litevského velkoknížectví
Tradiční běloruský znak („pahoňa“)
Tradiční běloruská červenobílá vlajka

Příchod slovanských kmenů na území dnešního Běloruska se datuje do prvního století našeho letopočtu. Na tomto území se usadily tři slovanské kmenové svazy: Kriviči, Dregoviči a Radimiči. První zmínky o běloruských knížectvích však pochází až z 9. století. Konkrétně jde o Polocké knížectví, jeden ze tří hlavních celků Kyjevské Rusi; později vznikly i další mocné útvary: Turovské, Grodecké a Novogrodecké knížectví. Kolem roku 992 dorazilo do běloruských zemí křesťanství (misionáři vyslaní z kyjevského centra Vladimírem I. Svatým). Po zániku Kyjevské Rusi (definitivně 1240) pod náporem Mongolů začala do mocensky rozdrobeného prostoru pronikat litevská knížata. Území tzv. Černé Rusi (okolí Novogrodku) si podřídil už kníže, později král Mindaugas v polovině 13. století, po r. 1316 (nástup Gediminase) už litevští panovníci systematicky připojovali jednotlivé běloruské a ukrajinské země ke svému soustátí. Také vzrůstající tlak německých vojsk (Řád německých rytířů a Řád mečových rytířů) a nájezdy Tatarů/Mongolů přispěl k zformování litevsko-(bělo)ruské jednoty. Bílá Rus tvořila podstatnou část Velikého knížectví litevského (VKL). Hlavním městem byl zpočátku Novogrodek, od roku 1323 pak Vilnius (Vilno). Zlatá éra tohoto státního útvaru nastala zejména za vlády Vitolda Velikého. (Symboly tohoto státního celku, znak zvaný pahoňa a bílo-červeno-bílá vlajka, jsou dnes v Bělorusku zakázány.)

V rámci Rzeczpospolité (raný novověk)[editovat | editovat zdroj]

Útoky moskevských vojsk na východní hranice země na konci 15. století si vynutily centralizaci státu a zvýšení finančních výdajů na vojsko. Na začátku 16. století, ztratila slábnoucí Litva východní část Bílé Rusi včetně města Smolenska (1514). V roce 1569 se Litva a sousední Polsko, do té doby spojené pouze osobou panovníka, sjednotily ve federativní stát nazvaný Republika obou národů, polsky Rzeczpospolita. Pro Litvu a Bílou Rus to znamenalo ztrátu některých území na jihu (dnes Ukrajina) a podřízení se svrchovanosti polského království, také částečnou polonizaci (především šlechty a kléru) a katolizaci, ovšem díky sjednocení bylo možné až do poloviny 17. století vzdorovat tlaku Ruského carství. V průběhu svého vývoje byla běloruština silně ovlivněna polštinou.

V letech 17721795 se dělením Polska země postupně stala součástí Ruského impéria. Běloruština byla následně zakázána a byla povolena pouze pravoslavná církev. V letech 1830/31 pak propuklo v Polsku (tzv. Kongresovce), na Litvě a Bílé Rusi protiruské povstání, které ale bylo tvrdě potlačeno. Roku 1839 byla zahájena silná rusifikace. Koncem 19. století a začátkem 20. století zesílilo národní hnutí, které usilovalo o samosprávu a opětovné zavedení běloruštiny.

Ve 20. století[editovat | editovat zdroj]

Po zhroucení carského Ruska se v prosinci 1917 konal Všeběloruský sjezd, na kterém byla zvolena vláda Běloruska. Toto jednání však bylo přerušeno Rudou armádou, která následně v březnu 1918 musela ustoupit německé armádě. Političtí představitelé museli uprchnout do zahraničí. Politického zmatku využila bolševická strana, která vyhrála volby a 25. března 1918 vyhlásila Běloruskou lidovou republiku. Rudá armáda opět dorazila do Minsku a bolševici 1. ledna 1919 vyhlásili Běloruskou sovětskou socialistickou republiku. Po sovětsko-polské válce v roce 1921 připadla její západní část – tzv. Kresy (přibližně třetina území včetně Grodna a Brestu Litevského) Polsku, zbývající část včetně Minsku pak zůstala Běloruské SSR v rámci Sovětského svazu.

V září 1939 Polsko bylo přepadeno Sovětským svazem; polská část Běloruska byla následně připojena k Běloruské SSR a byla zde zahájena kolektivizace. Druhá světová válka způsobila Bělorusku obrovské škody a ztrátu 2,2 miliónu lidských životů, což byla celá čtvrtina předválečné populace (okupační německá moc tu jako odpověď na velmi silné partyzánské hnutí uplatňovala taktiku spálené země).

V roce 1945 byla ustanovena současná polsko-sovětská hranice, která nově probíhala asi o 200 km západněji někdejším polským vnitrozemím; většina lidí polské národnosti na získaných západních územích Běloruské SSR byla nuceně repatriována do Polska. Po válce byla poskytnuta Běloruské SSR centrálně řízená hospodářská pomoc, která významně pomohla k obnově ekonomiky. V 50. letech byla Běloruská SSR dosídlována Rusy a v menší míře také dalšími národy Sovětského svazu; současně opět zesílila rusifikace. V roce 1986 bylo Bělorusko postiženo černobylskou jadernou havárií.

Nezávislost[editovat | editovat zdroj]

Alexandr Lukašenko, současný prezident-diktátor Běloruska a ruský prezident Dmitrij Medveděv

Dne 27. června 1990 vyhlásilo Bělorusko svou svrchovanost a v procesu rozpadu SSSR nakonec dne 25. srpna 1991 i plnou samostatnost. V současnosti Bělorusku vládne prezident Alexandr Lukašenko, který nečekaně zvítězil ve volbách v roce 1994 a od té doby posílil svou pozici. V prezidentských volbách v roce 2006 mu byli protikandidáty společný kandidát běloruské opozice Aljaksandar Milinkevič, Sjarhej Hajdukevič a další nezávislý kandidát opozice Aljaksandar Kazulin. V roce 2010 se konaly další prezidentské volby, ve kterých získali Lukašenkovi protikandidáti zisk v hodnotě jednotek procent. Opozice označila volby za zmanipulované, následovaly pokojné demonstrace, které režim tvrdě rozehnal a hlavní představitele (včetně několika prezidentských protikandidátů) uvěznil.[4]

Geografie[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Geografie Běloruska.

Poloha[editovat | editovat zdroj]

Bělorusko se rozkládá v nížinné oblasti v západní části Východoevropské roviny s nevelkými výškovými rozdíly. Nejvyšším bodem země je se svými 345 m vrch Dzjaržynskaja hara západně od Minsku.

Vodstvo[editovat | editovat zdroj]

Bělorusko leží na hranici povodí několika velkých evropských řek a současně na rozvodí Černého a Baltského moře. Celková délka řek (delších než 5 km) je 51 000 km. Hustota říční sítě je 0,2 až 0,28 km/km². Nejvýznamnější řeky jsou Dněpr (s přítoky Pripjať, Sož a Berezina), Západní Dvina, Němen (s přítokem Vilija) a na severovýchodě horní tok řeky Lovati (povodí Něvy). Zdroj řek je smíšený s převahou dešťového a sněhového. Pro všechny řeky jsou charakteristické vysoké stavy na jaře, v povodí Západní Dviny a Němenu i v zimě. Řeky se využívají pro lodní dopravu, splavování dřeva a v menší míře i jako zdroj energie. Mnohé řeky přijímají vodu z vysoušených bažin a mokřin, které jsou pro Bělorusko charakteristické. Splavné jsou Dněpr, Berezina a Němen. Po Pripjati lodě proplouvají do řeky Západní Bug přes Dněpro-bužský kanál.

Bělorusko má přes 11.000 jezer. Běloruská jezera jsou pozůstatkem po ustupujícím ledovci na konci poslední doby ledové. Nejvýznamnější hluboká jezera ledovcového původu rozmanitých tvarů pobřeží jsou charakteristické pro sever republiky. Největší z nich jsou jezero Narač (79,6 km²) a Asvějské jezero (52,8 km²). Ve středu Běloruska jsou jezera mělká a zarůstající, převážně říčního a krasovo-sufozního původu. Na jihu v Polesí je mnoho mělkých jezer uprostřed bažin, z nichž nejvýznamnější jsou Červené (43,6 km²) a Vyhanavské (26 km²). Nejhlubší jezera jsou Dlouhé (52,8 m), Riču (51,9 m) a Hiňkava (43,3 m).

Klima[editovat | editovat zdroj]

Minsk, Bělorusko
klimagram
1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12
 
 
41
 
-4
-10
 
 
33
 
-3
-9
 
 
43
 
2
-5
 
 
43
 
11
2
 
 
61
 
18
7
 
 
84
 
21
11
 
 
89
 
22
12
 
 
71
 
22
12
 
 
61
 
16
8
 
 
48
 
9
3
 
 
53
 
3
-2
 
 
53
 
-2
-7
průměrné max. a min. teploty ve °C
úhrn srážek v mm
zdroj: [5]

Klimatické podmínky v Bělorusku mají oproti střední Evropě výrazněji kontinentální charakter, s chladnější zimou. Průměrné lednové teploty se pohybují od -5,1 na západě do -7,5 °C na východě, v červenci je pak po celé zemi průměrná teplota kolem 18 °C. Průměrné roční srážky jsou 550–650 mm. Většina z nich připadá na jaro a léto. Vlhkost podnebí je důsledkem vlivu atlantského proudění a blízkosti Baltského moře.

Flóra a fauna[editovat | editovat zdroj]

Země má nadprůměrné zalesnění, zhruba jedna třetina státu jsou lesy. Na severu převažuje smrk, borovice, jedle, bříza, na jihu pak dub, buk a jilm. Jehličnany jsou silně zastoupeny v Polesí.

Fauna se zde podstatně neliší od středoevropské. Běloruské lesy jsou mimořádně bohaté na živočišné druhy. Vyskytuje se zde los, rys, medvěd hnědý, méně často pak vlk. V polsko-běloruském národním parku Bělověžský prales lze pak spatřit zubry.

Pohled na jezero Strusta ve Vitebské oblasti.

Obyvatelstvo[editovat | editovat zdroj]

10 největších měst Běloruska
Odhad k roku 2008[6]


Minsk  1 814 000
Homel 484 500
Mohylev 370 600
Vitebsk 346 200
Grodno 325 800
Brest 314 800
Babrujsk 218 400
Baranoviči       168 300
Borisov 149 800
Pinsk 130 400

Podle údajů k 30. 6. 2009 žije v zemi 9 648 533 obyvatel. Poslední oficiální sčítání lidu z roku 1999 přineslo výsledek 10 045 237 osob.

Přestože v důsledku stalinské národnostní politiky přišlo do země mnoho Rusů a naopak mnoho Bělorusů bylo přesídleno zejména do Kazachstánu, tvoří Bělorusové 81,2 % obyvatel země. Největší menšinou jsou Rusové s 11,4 %, následováni Poláky (3,9 %), Ukrajinci (2,4 %) a Židy. Ostatní národnostní menšiny se dělí o zbývající 1 %: patří sem Lotyši, Litevci, Romové, Arméni a další.

Jazyková situace[editovat | editovat zdroj]

Oficiálními jazyky státu jsou běloruština a ruština. Již v dobách carského Ruska byla však běloruština vystavena útlaku ve prospěch ruštiny. Současná běloruská vláda v tomto trendu pokračuje. Výsledkem je rusifikace Běloruska, tj. stav, kdy v běžné praxi a často i ve školství je užívána ruština, případně tzv. trasjanka (směs obou jazyků, obdoba suržyku na Ukrajině), zatímco spisovná běloruština, zvláště ve své předreformní podobě z 20. let 20. století (tzv. taraškevica), je znakem spíše národně orientované inteligence a protilukašenkovské opozice, jejíž účast na společenském životě a vliv na něj jsou státním aparátem potlačovány.

Náboženství[editovat | editovat zdroj]

Zhruba 60 % věřících obyvatel se hlásí k pravoslaví, 15 % k uniatům a 8 % ke katolictví (především příslušníci polské menšiny). Zbylá procenta představují protestanti, židé a muslimové a dalších 20 církví. Početná část obyvatel je bez vyznání.

Původně (až do 16. století) byla drtivá většina obyvatelstva Bílé Rusi pravoslavná, ale postupem času sílily přestupy (hlavně šlechticů) k protestantským církvím a ke katolicismu. Vývoj vyústil ve vyhlášení brestlitevské unie roku 1596, čímž vznikla řeckokatolická církev (a pravoslaví bylo zároveň postaveno mimo zákon). Hrubé snahy o její všeobecné prosazení vyvolaly ohromný odpor (např. povstání ve Vitebsku) pravoslavného obyvatelstva i většiny duchovenstva, takže nakonec muselo být roku 1635 pravoslaví opět oficiálně povoleno. Přestože běloruský lid a nižší šlechta vnímali řecké katolictví jako vnucovanou víru, získávalo postupně v dalších staletích své stoupence i v těchto vrstvách a v 19. století začalo být uniatství chápáno a vyzdvihováno jako charakteristický rys běloruského národa. V důsledku vnucovaného – pro změnu – pravoslaví ze strany carské moci, však uniaté nezískali tak silné pozice jako na Malé Rusi/Ukrajině.

Původně početná komunita běloruských židů byla zdecimována za 2. světové války, zbytek po rozpadu SSSR odešel do Izraele. Z původně sedmisettisícové komunity tak zbývá zhruba 10 000 Židů. Vysoký podíl ateistů je mj. důsledkem omezení dřívějšího církevního vlivu na školství, zejména v době Sovětského svazu.

Ekonomika Běloruska[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Ekonomika Běloruska.
Radnice Minsku v klasicistním stylu (zbourána r. 1857 z carského rozkazu, znovu postavena r. 2004); v pozadí katedrála P. Marie

Bělorusko je průmyslově-zemědělský stát se vzrůstající hospodářsko-politickou izolací. Hlavní průmyslová odvětví jsou strojírenství, těžba a zpracování draselných solí, papírenský, textilní, potravinářský a chemický průmysl. V zemědělství převažuje živočišná výroba zejména chov prasat, skotu, koní a drůbeže nad výrobou rostlinnou. Pěstují se brambory, ječmen, žito, cukrová řepa a len. HDP na obyvatele za rok je 11600 USD (2009). Převažuje tepelná energetika.

Po rozpadu SSSR si Lukašenkův režim zachoval kontrolu nad ekonomikou a uplatňuje politiku "tržního socialismu," kde stát má velkou kontrolu nad cenami a měnovou politikou; státní sektor je též velký. To sice zabránilo rozsáhlému rozkrádání a tunelování jako v ostatních postsovětských republikách, na druhou stranu ale tyto zásahy do ekonomiky ji destabilizují a poškozují.

V roce 2011 bylo Bělorusko zasaženo krizí, která byla především způsobena zvýšením platů zaměstnanců státních podniků o 40% na 500$ před prezidentskými volbami v roce 2010.[7][8] Další příčiny byly silná státní kontrola nad hospodářstvím, úroková míra nižší než inflace a deficit státního rozpočtu.[9]

Inflace v roce 2011 dosáhla 108,7%[10] a platy poklesly z 530$ v prosinci 2010 na 330$ v květnu 2011.[11]

Cestovní ruch[editovat | editovat zdroj]

Mirský zámek – vynikající příklad renesanční architektury je od r. 2000 zapsán na Seznam světového dědictví UNESCa

Přestože Bělorusko není příliš turisticky atraktivní zemí (což je však z velké části způsobeno minimální propagací a omezenými podmínkami pro rozvoj turistického ruchu), lze najít místa, která za pozornost určitě stojí. Hlavní město Minsk bylo bohužel za 2. světové války zničeno a jen nepatrná část se dočkala obnovy, takže se zde zachovalo jen málo ze staré architektury. Nejstarší budovy pocházejí ze 17. století (katedrála, bernardinský klášter). Pozornost návštěvníka by mohlo upoutat především Trojické předměstí na severozápadním okraji centra. Jinak je běloruská metropole skvělou ukázkou sovětského funkcionalistického stavebního stylu a urbanismu: velké funkcionalistické budovy, rozsáhlé parky a široké prospekty jsou typickým obrazem Minska, vytvořeným v poválečných desetiletích. Minsk je také kulturním centrem Běloruska: najdeme zde osm muzeí a šest divadel včetně opery.

Z dalších historicky či kulturně zajímavějších měst lze jmenovat Grodno (zachovaná část historické zástavby), Vitebsk, který je rodištěm Marka Chagalla, či Polock bohatý na sakrální památky. Zajímavou a přitažlivou krajinou je Polesí na jihu Běloruska. Jde o zalesněnou nížinu podél řeky Pripjať, jejíž jižní část leží již na Ukrajině. Řeka se zde pohybuje s téměř nulovým spádem, což způsobilo vytváření obrovských mokřin podél Pripjati a jejich přítoků. Národní park Bělověžský prales na hranici s Polskem také stojí za zhlédnutí.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. CIA - The World Factbook - Belarus
  2. [1]
  3. Договор от 2 апреля 1997 г. „Договор о Союзе Беларуси и России“
  4. http://www.clovekvtisni.cz/cs/lidska-prava/zeme/belorusko/podpora-obcanske-spolecnosti
  5. Monthly Averages for Minsk, Belarus [online]. The Weather Channel, [cit. 2008-09-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  6. У Беларусі 14 гарадоў-стотысячнікаў Naša Niva, 15. května 2008.
  7. Presidential election played role as catalyst for economic crisis, expert says
  8. Bělorusko varuje lid před hromaděním amerických dolarů. Požírá ho prý agresivní plíseň. ihned.cz [online]. 27. 2. 2013. Dostupné online.  
  9. Ярослав Романчук. КРИЗИС. Четыре айсберга для белорусского «Титаника» (Jaroslav Romančuk)
  10. http://wyborcza.biz/biznes/1,100896,10936099,Bialorus__Inflacja_w_2011_r__wyniosla_108_7_proc_.html
  11. Белстат: средняя зарплата с начала года снизилась на 200 долларов

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • ŘEZNÍK, Miloš. Běloruská státnost – novum nebo tradice?. Historický obzor, 1997, 8(5/6), s. 118–120.
  • ŘEZNÍK, Miloš. Bělorusko. Praha : Libri, 2003. ISBN 80-7277-183-3.  
  • SAHANOVIČ, Hienadź. Dějiny Běloruska. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2006. ISBN 80-7106-828-4.  
  • AKUDOVIČ, Valancin. Neznámé Bělorusko. Praha : Dokořán, Člověk v tísni - společnost při ČT, 2005. ISBN 80-903510-9-3.  

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]