Říšský komisariát Ostland

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Administrativní dělení.

Říšský komisariát Ostland, (Reichskommissariat Ostland, RKO), byl civilní okupační režim zřízený nacistickým Německem v okupovaných Baltských státech (Estonsko, Lotyšsko, a Litva) a na velké části Běloruska během druhé světové války. Zpočátku byl také znám jako Reichskommissariat Baltenland (Říšský komisariát Pobaltí).[1] Politická organizace pro toto území - po počátečním období vojenské správy před jejím založením - byla německou civilní správou formálně pod dohledem Říšského ministerstva pro obsazená východní území (Reichsministerium für die besetzten Ostgebiete) pod vedením nacistického ideologa Alfreda Rosenberga. Ve skutečnosti však byla kontrolována nacistickým úředníkem Hinrichem Lohsem.

Hlavním politickým cílem[zdroj?], který ministerstvo stanovilo v rámci národní sociální politiky pro východ zřízený Adolfem Hitlerem, bylo úplné vyhlazení Židů a osídlení území etnickými Němci spolu s vyhoštěním nebo poněmčením části domorodých obyvatel - nejen v Říšském komisariátu Ostland, ale také na dalších Německem obsazených sovětských územích. Pomocí Einsatzgruppen A a B bylo v Říšském komisariátu Ostland zavražděno přes milion židů.[2] Germanizace politiky postavena na základech Generalplan Ost byla později prosazena řadou speciálních vyhlášek a hlavními zásadami pro plány osídlení území Ostland.[3]

Při postupu na Německo v letech 1943 – 1944 Rudá armáda postupně získala zpět většinu území, ale Wehrmacht vzdoroval v kuronské kapse. S koncem války v Evropě a porážkou nacistického Německa v roce 1945 Říšský komisariát zanikl.

Ostland by neměl být zaměňován s Ober Ost, který měl podobnou roli jako Ostland. Ober Ost byl okupačním orgánem pro baltské území Německé říše v první světové válce.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Plánování před útokem na Sovětský svaz[editovat | editovat zdroj]

Sovětské operace od 19. srpna do 31. prosince 1944.

Před létem 1941 Alfred Rosenberg, říšský ministr pro obsazená východní území, představil termín Baltenland ("Baltské země") pro oblast, která je nakonec známa jako Ostland.[1] Otto Bräutigam, v této době hlavní kolega Rosenberga, byl proti jeho nápadu. Později prohlásil, že Rosenberg (baltský Němec) byl ovlivněn svými "baltskými přáteli". Z tohoto důvodu by byl utvořen "Baltic Reichskommissariat" s přidaným Běloruskem "a tímto by i Rusíni byli považováni za Balty". Důležitějším kolegou Rosenberga byl Georg Leibbrandt, který vystupoval proti tomuto názoru. Tvrdil, že sympatie pobaltských národů, které by přirozeně chtěly použít jejich vlastní terminologii, mohou být zcela ztraceny. Proto by neměly získat podporu jako stoupenci německého válečného úsilí, ani jako rasově hodnotní osadníci v regionu.

Po operaci Barbarossa[editovat | editovat zdroj]

Po německé invazi Sovětského svazu byla podmaněna rozsáhlá území na východ od Německa. Zpočátku zůstaly tyto oblasti pod vojenskou okupací wehrmachtu, ale hned jak to vojenská situace dovolila, byla zavedena stálejší forma správy pro tato území pod německou vládou.[4]

17. července 1941 bylo pro tento tah stanoveno Führer nařízení. Na východě zřídilo Reichskommissariaty jako administrativní jednotky Německé říše (Großdeutsches Reich). Struktura Reichskommissariatů byla definována stejným nařízením. Každé z těchto území bylo pod vedením německého civilního guvernéra známého jako Reichskommissar, který byl jmenován Hitlerem a zodpovídal se pouze jemu.[5] Vedoucím představitelem pro Ostland byl jmenován Hinrich Lohse, Oberpräsident (první prezident) a Gauleiter (hejtman) Šlesvicko-Holštýnska. Pokyn pro správce území (Allgemeine Instruktion für alle Reichskommissare in den besetzten Ostgebieten) předem připravil Reichsleiter Alfred Rosenberg. Místní vláda v Reichskommissariatu měla být organizována pod Reichskomissarem v Estonsku, "generálním ředitelem" v Lotyšsku a "generálním poradcem" v Litvě.

Ve skutečnosti byla Rosenbergova ministerská pravomoc hodně omezena. Prvním důvodem bylo, že mnoho záležitostí bylo nařízeno jinde: wehrmacht a SS řídili vojenské a bezpečnostní aspekty, Fritz Sauckel, Reich Director (říšský ředitel) práce, měl kontrolu nad pracovníky a nad pracovními oblastmi. Hermann Göring a Albert Speer se zabývali hospodářskou stránkou v těchto oblastech a Reich postal service (Říšská poštovní služba) řídila poštovní služby východních území. Tyto německé ústřední vládní zásahy příslušných ministerstev v záležitostech Ostland byly známy jako „zvláštní správní orgány“ (Sonderverwaltungen). Od září 1941 byla založena civilní administrativa, která byla nařízena v minulém červenci. Lohse a Koch protestovali proti porušení jejich předpokládaných povinností a usilovali o řízení svých území s nezávislostí a pravomocí Gauleiters. 1. dubna 1942 byly v částech civilní správy okupovaných sovětských území založeny arbeitsbereich (doslovně „pracovní sféry“), načež Koch a Lohse postupně přestali komunikovat s Rosenbergem. Raději jednali přímo s Hitlerem přes Martina Bormanna a stranu Chancellery[zdroj?]. V tomto procesu také vytlačili všechny ostatní aktéry včetně SS s výjimkou středního Běloruska, kde měl HSSPF Erich von dem Bach-Zelewski zvláštní příkaz obklopit území jak vojenské tak civilní správy a zapojit se do „anti-stranických“ krutostí.

V červenci 1941 byla vyhlášena civilní správa na většině okupovaného sovětského území. Objevilo se mocenské vacuum, které vyplnilo SS s jeho SS a Police Leadership Structure vykonávající neomezenou moc nad bezpečností a policií. Vzdalo se neochotně na podzim, kdy vznikla civilní správa. Samozřejmě, že Himmler použil různé taktiky až do roku 1943, kdy se neúspěšně snažil získat tuto moc. Toto zčásti vysvětluje napjaté vztahy mezi SS a civilní správou. Na území Ostland byly věci dále komplikovány místním SS nadřízeným Friedrichem Jeckelnem, který byl napaden odpůrci SS za jeho údajné korupce, brutalitu a bezduché ztřeštěnosti.

Německé plány[editovat | editovat zdroj]

Krátkodobé politické cíle pro Ostland se lišily od těch pro Ukrajinu, Kavkaz nebo Moskvu. Baltské země, které měly být spojeny s Běloruskem, aby sloužily jako prostorné vnitrozemí pobřežních oblastí, byly organizovány jako jeden poněmčený protektorát před samotným spojením s Německem. Rosenberg řekl, že tyto země měly v podstatě „evropský“ charakter vyplývající ze 700 let staré historie pod švédskou, dánskou a německou nadvládou. Měly by proto poskytnout Německu "Lebensraum", názor sdílený Hitlerem a dalšími vedoucími nacisty. Nicméně Bělorusové byli považováni podle učenců RmfdbO za „malé a slabé rolníky“ přebývající v „lidové netečnosti“, ale také za „nejvíce neškodné a na východním území pro nás nejméně nebezpečné“ a za ideální předmět zkoumání.[6] Rosenberg tvrdil, že Bělorusko bude v budoucnu vhodnou oblastí pro příjem různých nežádoucích obyvatel z Baltské části Ostland a Německem okupovaného Polska.[7] Také si hrál s myšlenkou proměnit zemi v obrovskou přírodní rezervaci.[7]

Tento režim plánoval podpořit poválečné osídlování Němců této oblasti, tak aby na ni bylo pohlíženo jako na region tradičně obývaný Němci (podívejte se na Řád německých rytířů a Severní křížové výpravy), který byl zaplaven Slovany. Během války v provincii Pskov byli etničtí Němci přemístěni z Německa s několika Holanďany. Kolonizace holandských osadníků byla podpořena Nederlandsche Oost-Compagni, Holandsko-německá organizace.[8]

Historická němčina a německy znějící místní jména byly zachovány (nebo navrhnuty) pro spoustu baltských měst jako Reval (Tallinn), Kauen (Kaunas), and Dünaburg (Daugavpils) mezi mnoha dalšími. Aby se zdůraznilo plánování regionu začlenit se k Německu, někteří nacističtí ideologové dále navrhli budoucí použití jmen Peipusland pro Estonsko a Dünaland pro Lotyšsko, jakmile se stanou částí Německa.[9] Starobylé ruské město Novgorod, nejvýchodnější místo zahraničního obchodu Hanzy, mělo být přejmenováno na Holmgard.[10]

Během okupace Němci také vydali „místní“ noviny v německém jazyce, Deutsche Zeitung im Ostland.

Administrativní a územní organizace[editovat | editovat zdroj]

Říšský komisariát Ostland byl rozdělen do čtyř „obecných oblastí“ (Generalbezirke), jmenovitě Estonsko, Lotyšsko, Litva, a Bělorusko v čele s Generalkommissarem. Tyto tři Baltské státy dále rozděleny na „okresy“ (Kreisgebiete) byly seskupeny do „hlavních okresů“ (Hauptgebiete), zatímco Bělorusko bylo z okresů jen složeno. Dobytá území dále na východ byla pod vojenskou kontrolou po celou dobu války. Záměrem bylo začlenit tato území do Ostlandu, který se měl v budoucnu rozšířit. To zapsalo Ingria (Ingermannland), stejně jako Smolensk, Pskov a Novgorod do Reichskommissariatu. Nová východní hranice Estonska se měla prodloužit k linii Leningrad-Novgorod s Ilmeňským jezerem a Volchov, které tvořily novou hranici Baltských zemí, zatímco se Lotyšsko snažilo získat oblast Velikiye Luki.[11][10] Bělorusko se chystalo rozšířit na východ, aby zahrnulo region Smolensk.[12]

Místní správa Reichskommissariatu Ostland byla řízena Reichskommissarem Hinrichem Lohsem. Pod ním byla administrativní hierarchie: Generalkomissar vedl každý Generalbezirk, zatímco Hauptkommissars a Gebietskommissars spravovali Hauptgebieten a Kreisgebieten. Správní centrum pro celý region, stejně tak sídlo Reichskommissar byli v Rize, Lotyšsko.

Generalbezirk Estland (Estonsko)[editovat | editovat zdroj]

Hlavní město: Reval (Tallinn)

Generalkommissar: Karl-Siegmund Litzmann

Tento generalbezirk byl skutečně nezávislý od té doby, co Estonsko zůstalo součástí wehrmachtu (Operationszone der Deutsche Wehrmacht im Osten) i po jeho převodu do civilní správy. Tím, že hráli vojenští a civilní představitelé proti sobě, Generalkommissar Litzmann to mohl řídit, jak uznal za vhodné. Podobný vztah existoval také na Krymu v souvislosti s Říšským komisariátem Ukrajina.

Generalbezirk Lettland (Lotyšsko)[editovat | editovat zdroj]

Hlavní město: Riga

Generalkommissar: Otto-Heinrich Drechsler

Generalbezirk Litauen (Litva)[editovat | editovat zdroj]

Hlavní město: Kauen (Kaunas)

Generalkommissar: Theodor Adrian von Renteln

Generalbezirk Weißruthenien (Bělorusko)[editovat | editovat zdroj]

Hlavní město: Minsk

Generalkommissar: Wilhelm Kube (1941-1943) a Curt von Gottberg (1943-1944)

Politika[editovat | editovat zdroj]

Státní majetek[editovat | editovat zdroj]

Po převzetí kontroly Hinrich Lohse vyhlásil oficiální vyhlášku "Verkündungsblatt für das Ostland" 15. listopadu 1941, díky které byly sovětské státní a stranické nemovitosti na baltském území a v Bělorusku zabaveny a převedeny do německé správy.

V Ostlandu správa vrátila území zabavené Sověty bývalým rolnickým vlastníkům. Ve městech a velkoměstech byly malé dílny, průmyslové výrobny a firmy vráceny jejich bývalým majitelům, kteří platili úřadům slíbené daně. Židovský majetek byl zabaven. V Bělorusku byl založen státní podnik, aby spravoval všechen bývalý sovětský vládní majetek. Jedním z německých správců byl generální komisař Wilhelm Kube.

Ostgesellschaften (státní monopoly) a tzv. Patenfirmen, soukromé průmyslové společnosti spojeny s německou vládou, byly rychle jmenovány, aby řídily zabavené podniky. Závody Hermanna Göringa, Mannesmann, IG Farben a Siemens převzali kontrolu nad bývalými sovětskými státními podniky v Ostlandu a na Ukrajině. Příkladem bylo převzetí těžkých dílen, které převzal Daimler-Benz a Vomag, v Rize a Kyjevě, aby se zachovaly všechny ukořistěné ruské tanky T-34 a KV-1. Tyto dílny byly spojené s jejich dílnami v Německu.

V Bělorusku si německé úřady naříkaly nad "židovsko-bolševickou" extremistickou policií, která popřela znalosti lidí o základních pojmech soukromého vlastnictví nebo osobní iniciativě. Na baltském území úřady viděly, že „během války a prvních etap okupace ukazovali obyvatelé upřímnou spolupráci, způsob jak dát nějakou svobodu autonomní správě.“

Hospodářské vykořisťování[editovat | editovat zdroj]

Podle Schwerina von Krosigk, říšského ministra financí do února 1944, říšská vláda obdržela ze zaměstnaneckých nákladů a daní 753,6 milionů RM. Německé ministerstvo východních území požádalo Lohse a Reichskommissara v Ukrajině, aby okamžitě dodali otrockou pracovní sílu z okupovaných území do Německa: 380 000 farmářů a 247 000 průmyslových pracovníků. Němci považovali Slovany za „bazén otrocké práce“ pro Německou říši; pokud to bylo nutné, mohli být upracováni až k smrti.[zdroj?]

Vyhubení Židů v Ostlandu[editovat | editovat zdroj]

Název mapy "Židovské popravy vykonané Einsatzgruppe A" ze Stahleckerova zápisu. Značí "Secret Reich Matter", mapa ukazuje číslo Židů zastřelených v Ostlandu a ve spodní části čte "odhadované množství Židů, kteří jsou po ruce je 128 000". Estonsko je označeno jako judenfrei (bez Židů).

V době německé okupace v červnu 1941 byly v Ostlandu významné židovské menšiny, téměř 480 000 lidí. Byly k nim přidány deporty z Rakouska, Německa i odjinud.

Židé byli vtísněni do ghett v Rize a Kauenu, které se brzy přeplnily a staly se odporně špinavými. Odtud byli odvedeni na popravní místa. Sovětská Rudá armáda ohlásila objevení vyhlazovacích táborů ve Vilně a Kauenu, zjevně část nacistického konečného řešení židovské otázky. Vyhlazování židovských obyvatel začalo téměř hned po invazi a bylo později rozšířeno na deportované osoby.

Na podzim roku 1943 byla ghetta zlikvidována a zbývající obyvatelé byli přesunuti do táborů v Kaiserwaldu a Stutthofu nedaleko Gdaňska. Pokud nebyli schopní pracovat, byli zabiti.[zdroj?]

Partyzánské hnutí[editovat | editovat zdroj]

Německé a místní bezpečnostní orgány byly zaneprázdněné sovětskými partyzánskými aktivitami v Bělorusku. Zpozorovaly, že "nakažené oblasti" partyzánskými akcemi zahrnovaly 500 - 600 km² s hlavními silnicemi a železnicemi okolo Minsku, Pinsku, Gomelu, Brjansku, Smolensku a Vitebsku.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b Kay, Alex J. (2006) Exploitation, Resettlement, Mass Murder: Political and Economic Planning for German Occupation Policy in the Soviet Union, 1940-1941, page 129. Berghahn Books.
  2. Pohl, Reinhard. Reichskommissariat Ostland: Schleswig-Holsteins Kolonie
  3. Czeslaw Madajczyk (Hrsg.): Vom Generalplan Ost zum Generalsiedlungsplan. Saur, München 1994, S. XI.
  4. Rich, Norman. (1973). Hitler's War Aims: the Nazi State and the Course of Expansion, page 217. W. W. Norton & Company Inc., New York.
  5. http://www.yale.edu/lawweb/avalon/imt/document/nca_vol4/1997-ps.htm
  6. Rein, L. (2010), The Kings and the Pawns: Collaboration in Byelorussia During World War II, p. 89, ISBN 1-84545-776-5
  7. a b Rein 2010, p. 90-91
  8. (Dutch) Werkman, Evert; De Keizer, Madelon; Van Setten, Gert Jan (1980). Dat kan ons niet gebeuren...: het dagelijkse leven in de Tweede Wereldoorlog, p. 146. De Bezige Bij.
  9. Lumans, Valdus O. (2006). Latvia in World War II, p. 149. Fordham University Press.
  10. a b Dallin, Alexander(1981). German rule in Russia, 1941-1945: a study of occupation policies.Westview, 185. 
  11. Raun, Toivo U.(2001). Estonia and the Estonians.Hoover Press, 161. ISBN 9780817928520. 
  12. (German) Dallin, Alexander (1958). Deutsche Herrschaft in Russland, 1941-1945: Eine Studie über Besatzungspolitik, p. 67. Droste Verlag GmbH, Düsseldorf.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]