Václav Havel

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Tento článek pojednává o spisovateli, dramatikovi a politikovi. Další významy jsou uvedeny v článku Václav Havel (rozcestník).
Václav Havel
Václav Havel (2006)
Václav Havel (2006)
Ve funkci:
2. února 1993 – 2. února 2003
Předseda vlády Václav Klaus
Josef Tošovský
Miloš Zeman
Vladimír Špidla
Nástupce Václav Klaus

Ve funkci:
29. prosince 1989 – 20. července 1992
Předseda vlády Marián Čalfa
Jan Stráský
Předchůdce Gustáv Husák
Nástupce funkce zanikla

Narození 5. října 1936
Praha
Československo Československo
Úmrtí 18. prosince 2011
(ve věku 75 let)
Hrádeček
Československo Česká republika
Politický subjekt Občanské fórum, nestraník (od 80. let 20. století podporoval zelenou politiku,[1] po 2004 Stranu zelených)[2]
Choť Olga Havlová
roz. Šplíchalová (1964–1996)
Dagmar Havlová
roz. Veškrnová (1997–2011)
Rodiče Václav M. Havel
Vzdělání

ČVUT v Praze (nedokončeno)
Divadelní fakulta Akademie múzických umění

Profese spisovatel, dramatik, politik
Podpis Václav Havel, podpis
Webová stránka www.vaclavhavel.cz
Ocenění seznam ocenění

Václav Havel (5. října 1936 Praha18. prosince 2011 Vlčice-Hrádeček) byl český dramatik, esejista, kritik komunistického režimu a později politik. Byl devátým a posledním prezidentem Československa (1989–1992) a prvním prezidentem České republiky (1993–2003).

Václav Havel působil v 60. letech 20. století v Divadle Na zábradlí, kde jej také proslavily hry Zahradní slavnost (1963) a Vyrozumění (1965). V době kolem Pražského jara se zapojil do politické diskuse a prosazoval zavedení demokratické společnosti. Po násilném potlačení reforem vojenskou invazí států Varšavské smlouvy byl postižen zákazem publikovat a stal se jedním z prominentních disidentů, kritiků tehdejšího normalizačního režimu. Vystupoval na obranu politických vězňů a stal se spoluzakladatelem a jedním z prvních mluvčích občanské iniciativy za dodržování lidských práv Charta 77. To upevnilo jeho mezinárodní prestiž, ale také mu vyneslo celkem asi pět let věznění. V této době kromě dalších divadelních her také napsal vlivné eseje, například Moc bezmocných (1978).

Po vypuknutí Sametové revoluce v listopadu 1989 se Václav Havel stal jedním ze spoluzakladatelů protikomunistického hnutí Občanské fórum a jako jeho kandidát byl 29. prosince 1989 zvolen prezidentem Československa. Měl zásadní vliv na směřování země k parlamentní demokracii a zapojení do politických struktur západní civilizace. V roce 1992 se mu však nepodařilo zabránit rozpadu československého státu na dva samostatné státy, Českou republiku a Slovenskou republiku. Od roku 1993 byl po dvě funkční období prezidentem České republiky. Jako prezident vyvedl Československo z Varšavské smlouvy (1. července 1991) a výrazně přispěl ke vstupu nástupnické České republiky do Severoatlantické aliance (NATO) v roce 1999. Havel výrazně prosazoval také přijetí České republiky do Evropské unie, uskutečněné v roce 2004 po jeho odchodu z funkce prezidenta.

Jako literát se Václav Havel světově proslavil svými dramaty v duchu absurdního divadla, v nichž se mimo jiné zabýval tématy moci, byrokraciejazyka, a také svým esejistickým dílem. V esejích a dopisech z vězení se vedle politických analýz zabýval filozofickými otázkami svobody, moci, morálky či transcendence. Václav Havel se věnoval také experimentální poezii; jeho sbírka Antikódy obsahuje básně psané především v 60. letech 20. století.

Život[editovat | editovat zdroj]

Mládí[editovat | editovat zdroj]

Václav Havel se narodil v Praze ve známé pražské podnikatelské a intelektuálské rodině Václava M. Havla (1897–1979) a jeho manželky Boženy, roz. Vavrečkové (1913–1970). Jeho bratrem je vědec Ivan M. Havel. Byl vnukem československého diplomata Huga Vavrečky. Po osvobození Československa v roce 1945 navštěvoval elitní internátní školu v Poděbradech (spolu s Milošem Formanem a bratry Mašínovými). Po ukončení základní školní docházky měl Václav Havel v komunistickém režimu kvůli svému „buržoaznímu“ původu potíže získat umístění na střední škole podle vlastní volby. Proto nastoupil v roce 1951 do učebního oboru jako chemický laborant a na střední škole studoval večerně. Maturitu na gymnáziu ve Štěpánské ulici v Praze složil roku 1954.[3][4]

Jako literát debutoval Havel v roce 1955 v časopise Květen. Až do roku 1969, kdy mu bylo v Československu zakázáno publikovat, své texty uveřejňoval v časopisech Divadelní noviny, Divadlo, Host do domu, Literární noviny, Sešity pro mladou literaturu (Sešity pro literaturu a diskusi), Tvář a Zítřek.[5]

kádrových důvodů nebyl Václav Havel přijat na žádnou vysokou školu humanitního zaměření, a proto v letech 1955–1957 studoval na ekonomické fakultě Českého vysokého učení technického. Pokusil se přestoupit na filmovou fakultu Akademie múzických umění, byl však odmítnut a nebyl přijat zpět na České vysoké učení technické.[6]

V roce 1956 vystoupil s kritickým projevem na konferenci Svazu spisovatelů v Dobříši. Po skončení základní vojenské služby (1957–1959) Václav Havel pracoval jako jevištní technik nejprve v Divadle ABC a od roku 1960 ve stejné pozici v Divadle Na zábradlí. Roku 1959 napsal svou první divadelní hru, jednoaktovku Rodinný večer. 3. prosince 1963 Divadlo Na zábradlí uvedlo jeho druhou hru, Zahradní slavnost. V 60. letech zároveň pracoval jako asistent režie Alfréda Radoka v Městských divadlech pražských. Dálkově studoval divadelní fakultu Akademie múzických umění, kterou absolvoval roku 1966, a stal se posléze dramaturgem divadla Na zábradlí.[6]

9. července 1964 se Václav Havel po osmileté známosti oženil s Olgou Šplíchalovou. Roku 1965 se stal členem redakční rady literárního měsíčníku Tvář a v Divadle Na zábradlí uvedl hru Vyrozumění. Roku 1966 vydal svou první knihu Protokoly, jež vedle her Zahradní slavnost a Vyrozumění obsahovala sbírku typogramů a dva eseje.[7]

Pražské jaro[editovat | editovat zdroj]

Skutečně, dnešní chvíle je nejméně vhodná k tomu, abychom si lhali do kapsy: naší jedinou možností je vyvodit z toho, co se stalo, všechny patřičné konsekvence, zbavit se všech iluzí a jednoznačně se rozhodnout, co vlastně chceme a co pro to musíme dělat; nenamlouvat si přitom, že to, co děláme, je něčím víc, než čím to je, ale tím víc se o to prakticky, denně, houževnatě a s jasným vědomím všech rizik bít; a hlavně neukolébávat se sebelichotivými a sebeobelhávajícími řečmi o své národní inteligenci, moudrosti, kultuře, o kráse svých minulých činů a fatálně nám souzené tíze našeho národního údělu.

— Z eseje Český úděl?, Tvář 1969

Během Pražského jara se Václav Havel stal jednou z důležitých postav liberálního, nekomunistického křídla podporovatelů reforem. Upozornil na sebe již v předvečer Pražského jara, když v červnu 1967 na IV. sjezdu československých spisovatelů pronesl kritický projev odsuzující dobové cenzurní praktiky, po kterém byl na příkaz Ústředního výboru Komunistické strany Československa (ÚV KSČ) spolu s Ivanem Klímou, Pavlem Kohoutem a Ludvíkem Vaculíkem vyškrtnut z kandidátky vedení Svazu československých spisovatelů.[7]

V březnu 1968 se Václav Havel připojil k otevřenému dopisu sto padesáti spisovatelů a kulturních pracovníků, adresovanému ÚV KSČ. V dubnu téhož roku se stal předsedou Kruhu nezávislých spisovatelů a v časopise Literární listy uveřejnil text, v němž požadoval ukončení mocenského monopolu KSČ a zavedení systému více politických stran.[7] V témže měsíci se v Divadle Na zábradlí konala premiéra hry Ztížená možnost soustředění.

Na podzim 1968 se Václav Havel stal členem ústředního výboru Svazu československých spisovatelů, kde zůstal až do rozpuštění svazu roku 1970.[8] Svaz spisovatelů, v jehož čele stál Jaroslav Seifert, ještě v červnu 1969 na svém sjezdu protestoval proti okupační politice a cenzuře, byl však brzy na to komunistickou mocí potlačen a jeho čelní představitelé ztratili možnost publikovat. V únoru 1969 se Václav Havel v časopise Tvář zapojil do polemiky s článkem Milana Kundery Český úděl z prosince předchozího roku a v opozici proti Kunderově odkazu na minulé národní hrdinství nastolil program aktivního, do budoucnosti zaměřeného boje za trvalé humánní a kulturní hodnoty.[9]

Působení v disentu[editovat | editovat zdroj]

Po potlačení Pražského jara musel Václav Havel opustit divadlo a jeho díla se v Československu přestala vydávat a hrát. Byl však již autorem uznávaným i v zahraničí – již roku 1968 obdržel Velkou rakouskou státní cenu za evropskou literaturu a dvakrát v New Yorku získal cenu Obie za hry Vyrozumění (1969) a Ztížená možnost soustředění (1970).[10] To pro něho v následujících dvaceti letech normalizace znamenalo jistou finanční nezávislost a podporu světového veřejného mínění, kdykoli byl komunistickým režimem za své názory vězněn.

K prvnímu výročí obsazení Československa vojsky Varšavské smlouvy, 21. srpna 1969, vyšla petice Deset bodů ostře odmítající okupaci a její politické a kulturní důsledky. Václav Havel byl spolu s ostatními prominentními signatáři policií vyšetřován a později obviněn z „podvracení republiky“. Ještě koncem roku 1969 však byl uveřejněn Havlem uspořádaný sborník prací osmnácti autorů Podoby 2.[11]

V roce 1972 Václav Havel podepsal další spisovatelskou petici, požadující propuštění politických vězňů. Roku 1974 devět měsíců pracoval v trutnovském pivovaru jako dělník. V následujícím roce založil samizdatovou strojopisnou ediční řadu pro nezávislou literaturu Edice Expedice a uveřejnil otevřený dopis prezidentu Husákovi, ve kterém kritizoval stav „normalizované“ společnosti, plné strachu, zbavené svobody a sebereflexe.[12] V listopadu 1975 proběhla premiéra další Havlovy hry Žebrácká opera, kterou bez uvedení jména autora nastudovalo amatérské divadlo Na tahu v režii Andreje Kroba.[13]

Charta 77 je volné, neformální a otevřené společenství lidí různých přesvědčení, různé víry a různých profesí, které spojuje vůle jednotlivě i společně se zasazovat o respektování občanských a lidských práv v naší zemi i ve světě.

— Z Prohlášení Charty 77, 1. leden 1977

V roce 1976 začal komunistický režim pronásledovat hudebníky z nezávislé rockové scény. Čtyři nekonformní umělci z okolí skupiny The Plastic People of the Universe byli uvězněni a Václav Havel se spolu s Jiřím Němcem a dalšími postavil na jejich obranu. Vlna solidarity světové veřejnosti i domácích disidentů, kterou pomohli vyvolat, vedla ke vzniku občanské iniciativy Charta 77, zaměřené na dodržování lidských práv, jež své první prohlášení datovala k 1. lednu 1977. Václav Havel se – spolu s Janem Patočkou a Jiřím Hájkem – stal jedním z prvních mluvčích Charty. Následkem toho strávil v lednu až květnu 1977 pět měsíců ve vyšetřovací vazbě, v říjnu pak byl odsouzen za poškozování zájmů republiky v cizině na 14 měsíců podmíněně, další vyšetřovací vazba ho čekala v lednu až březnu 1978.[14]

V dubnu 1978 se Václav Havel stal spoluzakladatelem a mluvčím Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS), který v Československu monitoroval případy politických vězňů a zasazoval se o jejich propuštění. Téhož roku uveřejnil esej Moc bezmocných, analýzu fungování komunistického režimu a zároveň program nenásilného odporu vůči němu. Byl tehdy také jedním ze signatářů prohlášení Sto let českého socialismu, podle něhož československý režim, který se označoval jako socialistický, nedostál požadavkům dělnického hnutí formulovaným před sto lety.[15] V květnu 1979 byl Havel spolu s ostatními členy VONS zatčen a strávil následujících pět měsíců ve vazbě. Odtud začal psát své ženě dopisy, které se staly základem knihy Dopisy Olze, vydané roku 1983. V říjnu 1979 se konal proces se skupinou disidentů a Václav Havel byl za podvracení republiky odsouzen na čtyři a půl roku nepodmíněně. Podle biskupa Václava Malého tehdy Havel dostal nabídku vyhnout se vězení a působit jako dramaturg v New Yorku, kterou se ale rozhodl přijmout pouze tehdy, kdyby byli osvobozeni i všichni ostatní členové skupiny.[16] Od podzimu 1982 trpěl opakovanými zápaly plic. V únoru 1983 mu byl výkon trestu ze zdravotních důvodů přerušen,[17] poté byl ještě v domácím vězení.[18]

Celkem asi pět let pobytu v komunistickém vězení trvale zhoršilo jeho zdraví, zároveň však mezinárodní vlna solidarity zvýšila jeho prestiž doma i v zahraničí. Havlův blízký přítel Ivan Martin Jirous uvítal Havlovo propuštění příležitostnou básní, ve které si povšiml časové shody a přihlásil Havla i sebe k odkazu Jaroslava Haška.[19]

V době normalizace nepřestával Václav Havel psát divadelní hry, které však tehdy mohly být uváděny pouze v západních zemích. Mezi jeho jevištní díla té doby patří například Horský hotel (1976), Largo desolato (1984) a Pokoušení (1985). Nadále aktivně podporoval samizdat; roku 1987 se podílel na vzniku samizdatových Lidových novin a zůstal jejich častým přispěvatelem a členem redakční rady.[20]

V roce 1988 se Václav Havel stal členem Českého helsinského výboru, který sledoval dodržování lidských práv, a 10. prosince 1988 vystoupil na první oficiálně povolené manifestaci opozičních seskupení v období normalizace, která se u příležitosti Mezinárodního dne lidských práv konala na pražském Škroupově náměstí. 16. ledna 1989 byl zatčen za účast na demonstraci během Palachova týdne a v únoru odsouzen k devíti měsícům vězení, po odvolání byl trest snížen na osm měsíců; podmíněně propuštěn byl již v květnu. V červnu 1989 stál u zrodu petice Několik vět. V září se stal mluvčím Charty 77 za uvězněného Alexandra Vondru. Naposledy zatčen byl v říjnu 1989, brzy na to však byl propuštěn na svobodu.[21]

Dne 15. října 1989 byla Václavu Havlovi v jeho nepřítomnosti udělena významná Mírová cena německých knihkupců. Slavnostního aktu v bývalém kostele sv. Pavla (Paulskirche) ve Frankfurtu nad Mohanem za účasti nejvyšších představitelů Spolkové republiky Německo se Havel nemohl zúčastnit. Jeho děkovnou řeč za něj přednesl filmový herec Maximilian Schell.

Sametová revoluce[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Sametová revoluce.
21.výročí sametové revoluce – Václav Havel u památníku na Národní třídě (2010)

17. listopadu 1989 začala rozehnáním studentské demonstrace tzv. Sametová revoluce, která ukončila čtyřicet let komunistického režimu v Československu. Václav Havel se 19. listopadu zúčastnil založení Občanského fóra (OF), protitotalitního hnutí sdružujícího reformní a demokratické síly české části federace, a od počátku patřil k jeho nejvlivnějším představitelům. V úterý 21. listopadu pak Václav Havel z balkónu nakladatelství Melantrich poprvé promluvil jménem OF k demonstrantům, shromážděným na zcela zaplněném Václavském náměstí v Praze. O necelý týden později již komunistický režim pod stálým tlakem masových demonstrací zeslábl natolik, že tyto demonstrace a Havlovy projevy na nich mohla přenášet do celé země a do celého světa i Československá televize.

Když padla komunistická vláda Ladislava Adamce a prezident Gustáv Husák přislíbil svou abdikaci, bylo nutno hledat nového prezidenta republiky. Kromě Václava Havla připadal pro OF v úvahu ještě Alexander Dubček. 8. prosince se vedení OF definitivně shodlo na Havlově kandidatuře do funkce československého prezidenta. Pro Havla jako kandidáta OF se vyslovilo 37 členů rozšířeného krizového štábu, šest se zdrželo hlasování.[22] Dubčekovi se dostalo podpory jako budoucímu předsedovi Federálního shromáždění; k jeho následnému zvolení do této funkce bylo ovšem z formálních důvodů nutné prosadit jeho kooptaci jako poslanec. Kandidatura Václava Havla na prezidenta republiky byla oznámena veřejnosti 10. prosince 1989. Poté OF zahájilo mohutnou celostátní volební kampaň pod heslem „Havel na Hrad“. Kombinací všelidového nátlaku a vyjednávání v poslaneckých kruzích, v němž se osvědčil zejména Marián Čalfa, se podařilo přesvědčit i komunistické poslance k volbě jejich nedávného úhlavního nepřítele. Tak byl Václav Havel 29. prosince 1989 ve Vladislavském sále Pražského hradu jednomyslně zvolen prezidentem Československé socialistické republiky, což byl stále ještě oficiální název státu.[23] Na volbu navázalo slavnostní Te Deum ve Svatovítské katedrále vedené kardinálem Tomáškem. Po 41 letech tak opět na Hradě zasedl nekomunistický prezident. Tímto symbolickým vítězstvím dosavadní opozice zároveň skončilo období velkých demonstrací, byly odvolány stávky a stávkové pohotovosti a společnost se začala vracet do normálního stavu.

Československý prezident[editovat | editovat zdroj]

Milí spoluobčané, čtyřicet let jste v tento den slyšeli z úst mých předchůdců v různých obměnách totéž: jak naše země vzkvétá, kolik dalších milionů tun oceli jsme vyrobili, jak jsme všichni šťastni, jak věříme své vládě a jaké krásné perspektivy se před námi otevírají. Předpokládám, že jste mne nenavrhli do tohoto úřadu proto, abych vám i já lhal. Naše země nevzkvétá. Velký tvůrčí a duchovní potenciál našich národů není smysluplně využit.

— Novoroční prezidentský projev z 1. ledna 1990[24]

V prvním funkčním období, kdy byl posledním prezidentem komunistického Československa, jež trvalo půl roku, tedy do prvních svobodných voleb, byl Václav Havel na vrcholu své moci; Komunistická strana byla v hluboké defenzivě a nová demokratická politická scéna se ještě neustálila. Některá Havlova rozhodnutí z tohoto období jsou dodnes kontroverzní, například mimořádně rozsáhlá amnestie. Z vězení byla počátkem roku 1990 propuštěna řada zločinců, z nichž mnozí brzy pokračovali v páchání závažné trestné činnosti, a po amnestii následovala také vězeňská vzpoura v Leopoldově.[25] Václav Havel nikdy neprosazoval radikální zúčtování s přisluhovači komunistického režimu.[26] Splnil však svůj hlavní úkol, přípravu svobodných voleb a budování základů demokratické společnosti. Řadou projevů i symbolických aktů dodával občanům sebevědomí a zároveň nezakrýval obtížnost situace. Známým se v tomto smyslu stal jeho první novoroční prezidentský projev z 1. ledna 1990.

Václav Havel (vlevo), princ Charles (vpravo) a Klaus Schwab na Světovém ekonomickém fóru v Davosu, 1992

Podruhé byl Václav Havel zvolen prezidentem 5. července 1990 již svobodně zvoleným Federálním shromážděním, v němž nyní převažovali zástupci Občanského fóra a Verejnosti proti násiliu.[27] Na politické scéně se objevily nové silné osobnosti, konkurující Havlovi a jeho přívržencům; především Václav Klaus v Česku a Vladimír Mečiar na Slovensku přispěli k formování nového stranického systému a dokázali získat masovou podporu. Tzv. pomlčková válka o pojmenování společného státu ukázala rychle rostoucí napětí mezi oběma republikami federace. To bylo ještě umocňováno jak odlišnou politickou orientací slovenské a české reprezentace, tak i nepružným ústavním rámcem federace, který po odstranění komunistického diktátu vůči parlamentům již nedokázal správně fungovat. Václav Havel se postavil jednoznačně na stranu zachování společného státu. Volební období počínající rokem 1990 bylo koncipováno jako zkrácené; ve volbách 1992 zvítězila v Česku Klausova pravicová Občanská demokratická strana (ODS) a na Slovensku Mečiarovo nacionalistické Hnutí za demokratické Slovensko (HZDS), zatímco Havlovi blízké strany, jako Občanské hnutí, propadly. Rozpadu společného státu nezabránilo ani hlasování federálního shromáždění o Československu jako Unii (na popud Miloše Zemana), jehož výsledek byl oběma stranami ignorován. Václav Havel odstoupil z prezidentského úřadu tři měsíce před vypršením mandátu 20. července 1992 poté, co nebyl Federálním shromážděním zvolen na další funkční období a bylo jasné, že konec Československa je nevyhnutelný.[27] Pak se na několik měsíců stáhl z veřejného života.

Přes tento zásadní vnitropolitický neúspěch se Havlovi jako prezidentovi podařilo Československo úspěšně vrátit do mezinárodní politiky a přispět k jeho západní orientaci. Nadstandardní vztahy se Západem ukazují i státní návštěvy z té doby. Již roku 1990 Československo navštívili papež Jan Pavel II. i prezident USA George Bush. Během únorové návštěvy v USA Havel vystoupil s projevem také na zvláštním společném zasedání obou komor Kongresu.[28] Ještě důležitější bylo vymanění se z vlivu Sovětského svazu, symbolizované odchodem sovětských vojenských posádek a zánikem politických struktur sovětského bloku. Stát pod Havlovým vedením pracoval na získání členství v západních organizacích. Sám byl od začátku 90. let členem Římského klubu.[29] Prezident Havel se také podílel na navázání vztahů mezi státy Střední Evropy na novém základě, zejména v rámci Visegrádské skupiny.

Český prezident[editovat | editovat zdroj]

Václav Havel (uprostřed) a pozdější německý spolkový prezident Horst Köhler (vlevo) na Pražském hradě, 2000

Po vzniku samostatného českého státu se Václav Havel stal jeho prvním prezidentem a zůstal v této funkci dvě funkční období, tedy maximální ústavou povolenou dobu. Poprvé byl zvolen 26. ledna 1993, podruhé 20. ledna 1998. Svou funkci opustil 2. února 2003 a jeho nástupcem se stal Václav Klaus.

Za jeho prezidentství se Česká republika stala v roce 1999 členem Severoatlantické aliance (NATO) a do závěrečné fáze pokročilo přijímání za člena Evropské unie, kam bylo Česko přijato roku 2004. Tím se v zásadě naplnilo heslo Sametové revoluce „Zpátky do Evropy“ a Česká republika se integrovala do nejdůležitějších politických struktur Západu. Václav Havel mohl díky své prestiži působit na západní veřejné mínění i politické elity, obzvláště ve Spojených státech amerických, ve prospěch zapojení České republiky a ostatních středoevropských států do NATO a dalších organizací. Zvláštní pozornost věnoval česko-německým vztahům, poškozeným druhou světovou válkou a jejími následky. Česko-německá deklarace z roku 1997, v níž se obě strany omluvily za vzájemně způsobené bezpráví a deklarovaly společné demokratické hodnoty, byla vyvrcholením tohoto směru zahraniční politiky.

Václav Havel podporoval politiku NATO včetně vojenských operací jako bylo bombardování Jugoslávie v roce 1999. V této souvislosti je mu připisováno autorství fráze „humanitární bombardování“,[30] Podporoval také Operaci Trvalá svoboda, tedy intervenci USA a jejich spojenců v Afghánistánu od roku 2001.

Vnitropoliticky se Václav Havel opíral o menší středové strany a často se projevovalo napětí mezi ním a ODS vedenou Václavem Klausem. V době vnitropolitické krize a rozštěpení ODS koncem roku 1997 Havel podpořil protiklausovské křídlo ODS, z něhož vzešla Unie svobody. Měl velký podíl na sestavení poloúřednické vlády Josefa Tošovského bez Klausovy účasti. Nesoulad mezi prezidentem a předsedou ODS byl pak zřetelný až do konce Havlových dvou funkčních období.

Od půlky devadesátých let česká veřejnost ostře sledovala i Havlův soukromý život: úmrtí manželky Olgy 27. ledna 1996; vážné nemoci, které prezidenta několikrát ohrožovaly na životě; nový sňatek s herečkou Dagmar Veškrnovou 4. ledna 1997; spory se švagrovou Dagmar o Palác Lucerna a Barrandovské terasy,[31] restituované rodinné dědictví, jehož část Václav Havel prodal společnosti Chemapol Reality, jejímž předsedou představenstva byl Václav Junek.[32][33]

Václav Havel se s podporou obou svých manželek věnoval i charitativní činnosti. Nadace Dagmar a Václava Havlových Vize 97, do které vložil 50 milionů korun,[34] působí především v oblasti sociální, zdravotnické, vzdělávací a kulturní. Nadace Forum 2000 pořádá od roku 1997 v Praze každoroční setkání významných osobností z celého světa.

Václav Havel 9. června 2006 v kavárně Slavia v Praze na akci Café d'Europe

Po prezidentství[editovat | editovat zdroj]

Po odchodu z úřadu se Václav Havel stále vyjadřoval k politice a podporoval Stranu zelených.[35][36][37][38] Pro tzv. zelenou politiku se vyslovoval už od 80. let 20. století,[39] kdy podporoval německou stranu Die Grünen.[40]

Po dlouhé přestávce napsal další divadelní hru Odcházení (premiéra 2008), inspirovanou vlastními zkušenostmi z politiky. Po vzoru amerických prezidentů založil Knihovnu Václava Havla, která pro veřejnost i badatele shromažďuje materiály vztahující se k Havlově tvorbě a politickému působení. Byl místopředsedou amerického neokonzervativního think tanku The Committee on the Present Danger.[41]

Ocenění[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Seznam ocenění Václava Havla.

Václav Havel byl nositelem státních vyznamenání řady zemí světa, mnoha cen za uměleckou tvorbu i občanské postoje a desítek čestných doktorátů.[42] 24. května 1997 obdržel na Pražském hradě jako první Čestnou medaili T.G. Masaryka za věrnost jeho odkazu a jeho uskutečňování od Masarykova demokratického hnutí, které v roce 1989 pomáhal založit. V roce 2003 byl Havlovi usnesením Senátu a Poslanecké sněmovny propůjčen Řád T. G. Masaryka a Řád Bílého lva I. třídy. Senát ve svém usnesení také schválil formulaci „Václav Havel zasloužil se o stát“ po vzoru zákona o zásluhách T. G. Masaryka.[43][44]

Dne 19. prosince 2011 vláda ČR vypracovala návrh Zákona o zásluhách Václava Havla. Poslanci návrh zákona schválili 1. února 2012, senátoři 29. února 2012. Prezident Václav Klaus zákon podepsal 16. března 2012.

Václav Havel byl několikrát navržen na Nobelovu cenu míru.[45] Byl také čestným členem Římského klubu.[29]

Majetkové poměry[editovat | editovat zdroj]

Václav Havel byl od roku 1967 majitelem venkovské usedlosti v Hrádečku u Trutnova, kterou zakoupil přes novinový inzerát.[46] Na počátku 90. let získal na základě restitučního zákona společně s bratrem Ivanem třetinu vily jejich děda Huga Vavrečky ve Zlíně, navržené architektem Vladimírem Karfíkem, a čtyři nemovitosti v Praze: Palác Lucerna na Václavském náměstí, činžovní dům na Rašínově nábřeží, vyhlídkovou restauraci Barrandovské terasy postavenou architektem Maxem Urbanem a vilu Miloše Havla od architekta Vladimíra Grégra.[47] Vilu Miloše Havla v roce 1993 společně s bratrem prodal společnosti Charouz Holding řízené Antonínem Charouzem, která v ní zřídila soukromý klub Playbon.[48] Tentýž rok společně se svou první ženou Olgou koupil vilu v Dělostřelecké ulici poblíž Pražského hradu.[47] Šestinu Vavrečkovy vily v roce 1996 daroval pod podmínkou využití ke vzdělávacím účelům městu Zlín.[46][49] V roce 1997 prodal svou polovinu Paláce Lucerna společnosti Chemapol Reality řízené Václavem Junkem. Svůj podíl v Barrandovských terasách tehdy převedl na svou druhou ženu Dagmar Havlovou, na kterou pak krátce před svou smrtí přepsal velkou část svého majetku, zejména všechny své nemovitosti.[46]

V roce 2000 si Václav Havel pořídil rezidenci v přímořském letovisku Olhos de Água u města Albufeira v Portugalsku,[47][50] kterou pak v roce 2005 prodal.[51] Do nadace Vize 97 při jejím vzniku vložil 50 milionů Kč,[34][52] do předchozích nadací stejného zaměření pak 9 milionů Kč. Celkem daroval v letech 1986–1997 na věci veřejného zájmu 85 milionů Kč.[34]

Úmrtí[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Státní pohřeb Václava Havla.
Pietní akce na Václavském náměstí (18. prosince 2011)
Srdce pro Václava Havla, plastika vytvořená ze svíček z pietních míst

Václav Havel zemřel v neděli 18. prosince 2011 v 10.15 hodin po dlouhodobých zdravotních problémech.[53] Zemřel ve spánku na oběhové selhání. Byla u něj manželka Dagmar a jedna ze sester boromejek, které se o Havla v posledních měsících staraly.[54] V posledních měsících života se veřejného života spíše stranil v důsledku svých dlouhotrvajících zdravotních komplikací. Odpočíval na své chalupě v Hrádečku u Trutnova a jezdil do lázní. Naposledy veřejně vystoupil týden před smrtí, kdy se setkal s dalajlámou u příležitosti jeho návštěvy v Praze. Havlovo úplně poslední veřejné vystoupení se odehrálo v pražské Galerii DOX 10. prosince 2011, kde převzal cenu slovenské Nadace Jána Langoše.[55]

Na úmrtí Václava Havla zareagovali čeští i světoví politici,[56] ale také běžní lidé. Již v podvečer 18. prosince se lidé začali spontánně scházet, např. na Václavském náměstí v Praze, aby uctili jeho památku. Téhož dne v 18 hodin se také na popud arcibiskupa Dominika Duky rozezněly zvony po celé České republice. Prezident Václav Klaus vyslovil soustrast jeho vdově Dagmar Havlové a dal popud k ustavení výboru pro státní pohřeb Václava Havla.[57] Již od 10. hod. v pondělí 19. prosince 2011 byly v Rotmayerově sále Pražského hradu pod Štursovou mramorovou sochou T. G. Masaryka vystaveny pro veřejnost kondolenční knihy, do nichž zapsali jako první svou kondolenci představitelé státu a metropolita pražský a primas český arcibiskup Dominik Duka. Ve dnech 19. prosince a 20. prosince byla rakev s ostatky vystavena v prostorách odsvěceného kostela sv. Anny (sídlo kulturního centra „Pražská křižovatka“), kde se jí poklonily tisíce lidí.[58] Poté byly ostatky převezeny za účasti desetitisíců lidí v pohřebním průvodu přes Karlův most do Toskánského paláce a odtud na lafetě děla, na níž v úterý 21. září 1937 nastoupil svou poslední cestu T. G. Masaryk, a za doprovodu vojenské hudby do Vladislavského sálu Pražského hradu. Zde se ostatkům Václava Havla během středy a čtvrtka poklonilo 20 až 30 tisíc občanů.[59] Jejich květiny byly ve dnech 31. prosince 2011 až 2. ledna 2012 převezeny na lodích do Děčína, kde byly „odstrojeny“ a vypuštěny do Labe směrem k Severnímu moři. Státní pohřeb za účasti zahraničních hostí byl uspořádán v pátek 23. prosince 2011 v Katedrále Sv. Víta, Václava a Vojtěcha na Pražském hradě. Vláda v reakci na úmrtí vyhlásila od 21. prosince třídenní státní smutek a navrhla přijmout zákon oceňující Havlovy zásluhy o svobodu a demokracii.[60] Pietním shromážděním ve velké aule Karolina uctila jeho památku i Univerzita Karlova.[61] Na den pohřbu vyhlásilo státní smutek také Slovensko.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Literární dílo Václava Havla patří do tří žánrů. Hlavně z 60. let 20. století pochází poezie, především básně a strojopisné kaligramy (typogramy) ve sbírce Antikódy. Na světovou uměleckou scénu Havel pronikl svou dramatickou tvorbou; první významnou divadelní hru Zahradní slavnost uvedl roku 1963, poslední Odcházení napsal v roce 2006. V roce 2009 režíroval natáčení stejnojmenného filmu dle této hry, podle které napsal i scénář. Po celý tvůrčí život se Václav Havel věnoval esejistice, často politicky motivované; sem patří rovněž jeho epistolární tvorba, literární a divadelní kritika, projevy a další příležitostné texty.

Básně[editovat | editovat zdroj]

Havlovy typogramy ze sbírky Antikódy formálně navazovaly na mezinárodní hnutí konkrétní či experimentální poezie 60. let, z českých autorů mají blízko k poezii Jiřího Koláře, jemuž je kniha věnována. Od většiny ostatních autorů tohoto směru se Havel odlišoval tím, že jeho experiment neprotestoval jen proti konvencím dosavadní poetiky, ale byl i „protestem sociálně kritickým a v neposlední řadě i jakousi artikulací absurdity tehdejších politických poměrů.“[62]

Některá čísla sbírky jsou spíše obrazy sestavené ze znaků psacího stroje, jako kříž vytvořený z paragrafů věnovaný Bedřichu Fučíkovi. Většinou však autor pracuje se slovy, která grafickými i gramatickými prostředky uvádí do nečekaných souvislostí. Mimo jiné se mu tím daří demaskovat lživost dobových politických frází, například zneužívání nacionalistického slovníku v básni Vzor lid:[63]

  NÁŠ LID nedopustí, aby vymoženosti
  NAŠEHO LIDU byly odňaty
  NAŠEMU LIDU a aby kdokoli klamal
  NÁŠ LID voláním:
  NÁŠ LIDE!
O NAŠEM LIDU ať rozhodují ti, kteří jdou
S NAŠÍM LIDEM !

Divadelní hry[editovat | editovat zdroj]

Havlovy divadelní hry jsou ovlivněny především tradicí absurdního divadla; mimochodem Samuel Beckett, jeden z jejích zakladatelů, uvězněnému Havlovi věnoval v roce 1982 hru Katastrofa. Není to ovšem jediný inspirační zdroj; například k Čechovovi se Havel sám odkazuje ve hře Odcházení (2007) citací motivu z Višňového sadu.

PERINA: Samozřejmě. Pondělí se v chorukoru řekne ilopagar, úterý ilopager, středa ilopagur, čtvrtek ilopagir, pátek ilopageur, sobota ilopagoor. Jak myslíte, že se řekne neděle? No? (Hlásí se jediný Kalous) Tak Kalous!

KALOUS: (vstane) Ilopagor. (Usedne)

PERINA: Správně, Kalous! Máte jedničku!


Vyrozumění, 11. obraz

Již první velká Havlova hra, Zahradní slavnost (1963), obsahuje klíčová témata Havlových her, problémy moci, byrokracie a jazyka. Její hrdina Hugo Pludek příslušností k absurdní byrokratické organizaci a přijetím jejího jazyka ztrácí vlastní identitu.[64]

Ve hře Vyrozumění (1965) je hlavním tématem odcizení jazyka. Umělé jazyky ptydepe a chorukor, které mají zpřesnit a usnadnit komunikaci mezi byrokraty, se ve skutečnosti ukazují jako její nepřekonatelná překážka. Byrokratickou aroganci a ničení přirozeného lidského světa kritizuje například hra Asanace (1987).

Některé Havlovy divadelní hry obsahují silný autobiografický prvek. Trojici her Audience, Vernisáž (obě 1975) a Protest (1978), jež jsou asi nejpřístupnější z celého Havlova dramatického díla,[65] spojuje postava disidenta Ferdinanda Vaňka, který pracuje v pivovaru podobně jako v té době sám Havel. Ferdinand Vaněk přitom hraje spíše „roli dramatického principu než postavy“:[66] sám toho dělá a říká málo, děj se spíše točí kolem toho, jak na Vaňkův pravdivý postoj k životu reagují druzí, kteří tak mohou demonstrovat svoji zbabělost, pokrytectví a kariérismus. Largo desolato (1984) je studií strachu pronásledovaného disidentského spisovatele o svou identitu. Hlavní postava Odcházení (2007), které Havel napsal po skončení své prezidentské funkce, prožívá situaci po ztrátě politické funkce a hra se dotýká problémů korupce nebo bulvárního tisku.

Po uvedení zfilmované verze Odcházení (kterou Havel i režíroval), Havel oznámil, že se chystá napsat poslední divadelní hru Sanatorium,[67] kterou rozepsal, ale už nestihl dokončit.[68]

Eseje, kritika, dopisy a projevy[editovat | editovat zdroj]

Václav Havel 14. listopadu 2009 v Praze na konferenci Svoboda a její nepřátelé

Václav Havel začal psát literárně a divadelně kritické i úvahové texty již na počátku 60. let. Obecně známými se jeho projevy a eseje staly v době kolem Pražského jara 1968. Nejvýznamnější část jeho esejistického a epistolárního díla vznikla v dobách normalizace: Dopis Gustávu Husákovi (1975), Moc bezmocných (1978), Dopisy Olze (1983), Slovo o slovu (1989) a mnohé další. Nepřestal však psát esejistickou literaturu ani v době prezidentství, například Letní přemítání (1991).

I když Havel nechtěl být filozof a jeho výklad nepostupoval rigorózní cestou, ve svých textech se dotýkal řady zásadních filozofických témat, jako je svoboda, moc, morálka či transcendence, jakkoliv tak činil spíše eklektickým způsobem, bez snahy o vytvoření samostatné školy či směru. Navazuje na české myslitele, jako Tomáš Garrigue Masaryk, Emanuel Rádl, Josef Šafařík a především Jan Patočka, přes něhož přijal tradici fenomenologické filozofie (Edmund Husserl, Martin Heidegger a další).[69] V rámci tzv. Kampademie spolupracoval s filozofy Zdeňkem Neubauerem, Radimem Paloušem a dalšími;[70] jeho „myšlení o světě“ bylo ovlivněno i ranými texty Václava Bělohradského (Krize eschatologie neosobnosti, 1982). O kritické zhodnocení Havlovy (politické) filozofie se pokoušel v domácím prostředí zejména filozof Petr Rezek (Filosofie a politika kýče, 1991), ze zahraničních autorů pak např. neokonzervativec Aviezer Tucker (The Philosophy and Politics of Czech Dissidence from Patocka to Havel, 2001).

Pojmenování objektů po Václavu Havlovi[editovat | editovat zdroj]

Ulička Václava Havla v Brně 18. prosince 2013.

Veřejná prostranství a instituce[editovat | editovat zdroj]

Ještě za života Václava Havla byla po vzoru amerických prezidentských knihoven zřízena Knihovna Václava Havla.[71] V den pohřbu Václava Havla byla v Gdaňsku otevřena třída Václava Havla (aleja Vaclava Havla).[72] Od 18. ledna 2012 se Základní škola Na Valech v Poděbradech jmenuje Základní škola Václava Havla.[73]

Dne 21. března 2012 vláda odsouhlasila přejmenování pražského ruzyňského letiště na Letiště Václava Havla Praha,[74] což se uskutečnilo 5. října 2012, v den jeho nedožitých 76. narozenin.[75]

V Brně byla po Václavu Havlovi pojmenována na popud uměleckého ředitele Divadla Husa na provázku Vladimíra Morávka ulička v centru města, jdoucí od tohoto divadla k Petrovu. Jde o starou uličku, která ale dosud neměla žádné jméno.[76]

Lavička Václava Havla[editovat | editovat zdroj]

Lavička v areálu Jihočeské univerzity
Podrobnější informace naleznete v článku Lavička Václava Havla.

Na několika místech ve světě i v Česku vznikají Lavičky Václava Havla.[77] Je o dvě židle (křesílka) pevně spojené se stolečkem, jehož středem prorůstá lípa. Autorem návrhu je Bořek Šípek, cena lavičky se pohybuje okolo 350 000 Kč.[78] Množí se útoky na tato díla.[79][80] Zatím je 9 exemplářů:

Ocenění nesoucí jméno Václava Havla[editovat | editovat zdroj]

Cenu Václava Havla za přínos občanské společnosti uděluje od roku 2011 Český filmový a televizní svaz FITES společně s městem Beroun.[81][82][83][84] Cenu Václava Havla za kreativní disent uděluje od roku 2012 Human Rights Foundation.[85][81][86]

Od roku 2013 je Radou Evropy udělována Cena Václava Havla za lidská práva, historicky prvním nositelem se 30. září 2013 běloruský aktivista Ales Bjaljacki.[87][88]

Dne 19. listopadu 2014 byla v budově amerického Kongresu odhalena Havlova busta. Stal se tak čtvrtým Evropanem, kterému se této cti dostalo.[89]

Kontroverze[editovat | editovat zdroj]

Kontroverze vyvolal již jeden z prvních kroků, který Václav Havel vykonal v úřadu prezidenta republiky. Bylo jím vyhlášení rozsáhlé amnestie v roce 1990. Došlo k propuštění 23 000 vězňů z celkového počtu 31 000. Jednalo se o osoby odsouzené na maximálně 3 roky. Mezi propuštěnými však byli i pachatelé těžkých zločinů. Lze zmínit případ vraha Jozefa Slováka souzeného za vraždu jugoslávské občanky, který byl podmínečně propuštěn na základě amnestie. Slovák bývá zmiňován jako jedno z největších pochybení amnestie. V roce 1993 se do vězení vrátil, mezitím však zabil další čtyři lidi.[90][91][92] Ostatním vězňům byla odpuštěna třetina až polovina trestu. Taktéž bylo zastaveno stíhání osob, kterým hrozily nanejvýše 3 roky. Sám Havel amnestii hájil slovy: "Znalci říkají, že ta amnestie byla smysluplná. Samozřejmě, že v té pohnuté době vznikl bezpočet rozmanitých bludů – například, že kriminalita vinou této amnestie rapidně stoupla." Podle statistik se amnestovaní měli na celkové kriminalitě v roce 1990 podílet 9 %.[93]

Kritiku si vysloužily i některé milosti, které Havel udělil. Kontroverzní je například v roce 2001 udělená milost Zdeňku Růžičkovi, který byl obviněn z dvojnásobné vraždy. Milost byla zdůvodněna „vážným justičním omylem“. Růžička byl v roce 2003 odsouzen za vydírání k 17 letům vězení.[94] Kontroverze vzbudily i milosti udělené známému sportovci Radomíru Šimůnkovi, který způsobil automobilovou nehodu s následkem tří úmrtí či Martinu Odložilovi, který během hádky zabil svého otce. Matkou Odložila je Havlova přítelkyně Věra Čáslavská.[95]

Dalším kontroverzním krokem byla omluva sudetským Němcům v Mnichově v roce 1990. Za tento krok si Havel vysloužil kritiku části veřejnosti. Omluva zaskočila i funkcionáře Sudetoněmeckého krajanského sdružení.[96] Havlův přítel Jan Petránek později o Havlovi řekl: „Já si Havla vážím za obrovskou spoustu věcí, které vykonal, ale on je velmi necitlivý k tomu, co cítí veřejnost.“ Své tvrzení zdůvodnil právě omluvou sudetským Němcům a také Havlovým odporem k Rusku, který dle jeho názoru Česko stál mnoho obchodních příležitostí.[97]

Za kontroverzní také bývá považována[zdroj?] volba Havla prezidentem v roce 1998. Tehdy byl zvolen v druhém kole první volby, když získal 47 z 81 hlasů senátorů a 99 ze 197 hlasů poslanců. Republikánský poslanec Miroslav Sládek se neúspěšně pokusil napadnout[98] volbu u Ústavního soudu, protože byl v době volby ve vazbě a hlasování se nemohl zúčastnit. Při tehdejším rozložení politických sil by v případě Sládkovy účasti na volbě Havel nebyl pravděpodobně zvolen prezidentem již v druhém kole.[zdroj?]

Václav Havel bývá také kritizován za podporu bombardování Jugoslávie, při kterém byl poprvé použit pojem humanitární bombardování. Ten bývá často připisován právě Václavu Havlovi, který však odmítal, že by byl jeho autorem. Tento pojem vznikl na základě Havlova rozhovoru pro deník Le Monde ze dne 29. dubna 1999, ve kterém Havel sdělil, že aktuální nálety a bomby nejsou vyvolány hmotným zájmem, ale jejich povaha je podle Havla vysloveně humanitární. Havel později podpořil i americkou invazi do Iráku v roce 2003. V té době řada politiků, včetně premiéra Špidly, s invazí nesouhlasila.[99][100][101]

Na Slovensku bývá Václav Havel obviňován z likvidace tamního zbrojního průmyslu, když po sametové revoluci došlo k zastavení zbrojařské výroby na Slovensku. Z toho jej obvinil i slovenský premiér Robert Fico.[102] Tato tvrzení však bývají zpochybňována, protože o útlumu slovenského zbrojního průmyslu bylo údajně rozhodnuto ještě před sametovou revolucí.[103][104][105]

Genealogický vývod[editovat | editovat zdroj]


Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Jakub Patočka: Václav Havel
  2. Havel podpořil zelené klipem. Varuje v něm před zástavbou krajiny
  3. Václav Havel: Chronologický přehled 1936 - srpen 1989
  4. Totalita.cz: Václav HAVEL
  5. Vilém Prečan: Chronologický přehled hlavních údajů o životě, literárním díle, kulturní a společenské aktivitě Václava Havla (1936–srpen 1989), in: HAVEL, Václav. Do různých stran. Praha : Lidové Noviny, 1990. [Dále jen Prečan (1990)]. ISBN 80-7106-000-3.  , s. 490
  6. a b Prečan (1990), s. 491
  7. a b c Prečan (1990), s. 492
  8. Prečan (1990), s. 493
  9. Václav Havel: Český úděl?
  10. Prečan (1990), s. 493n
  11. Prečan (1990), s. 494
  12. Václav Havel: Dopis Gustávu Husákovi
  13. Prečan (1990), s. 495
  14. Prečan (1990), s. 496
  15. Socialistický kruh: Václav Havel a další: Sto let českého socialismu
  16. DANDA, Oldřich. Místo na Broadway šel Havel dobrovolně do vězení, vzpomíná biskup Malý. Novinky.cz [online]. 2011-12-23. Dostupné online.  
  17. Životopis Václava Havla na stránkách Pražského hradu
  18. Prečan (1990), s. 502
  19. Jirous, Ivan: Magorovy labutí písně Rozmluvy, Purley, Surrey 1989, str. 14
  20. Prečan (1990), s. 510
  21. Vilém Prečan, Životopis Václava Havla
  22. Listopadové události v datech [online]. spolecnost89, [cit. 2008-03-23]. Dostupné online.  
  23. SUK, Jiří. Labyrintem revoluce - Aktéři, zápletky a křižovatky jedné politické krize (Od listopadu 1989 do června 1990). 1. vyd. Český Těšín : Prostor, 2003. ISBN 80-7260-099-0. S. 22.  
  24. Radio Praha. Prezident Havel natočil třináctý a poslední novoroční projev [online]. 2002-12-30, [cit. 2009-09-24]. Dostupné online.  
  25. Miloslav Jedlička: Věznice Leopoldov - Slovensko (kriminalistika.eu)
  26. Ondřej Šťastný: 1977: pusťte mě, stáhnu se 1979: vězněte mě, neuhnu. MF Dnes 3. října 2009, s. A3
  27. a b Prečan 1990
  28. C-span.org. Záznam projevu prezidenta Havla před Kongresem USA [online]. 1990-02-21, [cit. 2014-01-11]. Dostupné online.  
  29. a b http://www.clubofrome.org/?p=3351
  30. „Nous sommes tous des Jimmy Carter, 2002“ (francouzsky). http://www.legrandsoir.info/Nous-sommes-tous-des-Jimmy-Carter.html. Ověřeno 2013–02–15.
  31. Kristýna Čechová, Barrandovské terasy, Reflex 07/2000
  32. Paul Berman, "The Poet of Democracy and His Burdens", The New York Times Magazine 11 May 1997 (original inc. cover photo), as rpt. in English translation at Newyorske listy (New York Herald). Retrieved 29 April 2007.
  33. Konkursní noviny, "Tahanice o Lucernu pokračují", vydání č. 3 ze dne 7.2.2007
  34. a b c Český rozhlas, zprávy Radia Praha 19. 7. 1998
  35. Zelené podpořil Havel, vymezují se proti TOP 09
  36. Zelení představili své sympatizanty - Havla, Schwarzenberga a Holubovou
  37. Havel podpořil zelené. Srovnal továrny s koncentráky
  38. „Jinými slovy: volme zelené!“ (Dopis Václava Havla Straně zelených z 6. 9. 2009 http://zpravy.tiscali.cz/vaclav-havel-vyzyva-obcany-k-volbe-strany-zelenych-17745
  39. Komentář k Havlovu úmrtí od Jakuba Patočky
  40. Portréty, Český rozhlas 18. 12. 2011 20:10, Václav Havel. Pořad k 20. výročí listopadové revoluce. (Repríza z 15. listopadu 2009).
  41. http://www.committeeonthepresentdanger.org/index.php?option=com_content&view=article&id=1744&Itemid=89
  42. Knihovna Václava Havla
  43. Usnesení Senátu č. 80 ze 4. schůze dne 3. dubna 2003
  44. Usnesení Poslanecké sněmovny č. 490 ze 16. schůze dne 21. května 2003
  45. http://aktualne.centrum.cz/zahranici/evropa/clanek.phtml?id=618767
  46. a b c ŠENKÝŘ, Miloš. Lucerna: nesplněné přání VH. Lidové noviny. 2011-12-20, s. 7.  
  47. a b c Jiří Kubík, Havel dědil, kupoval a prodával, Mladá fronta DNES, 3. června 2002, strana 3
  48. O provoz klubu se starala akciová společnost Playbon Private Club, která se roku 1999 stala také vlastníkem nemovitosti (obchodní rejstřík na justice.cz, IČ 25057553)
  49. http://www.zlin.eu/page/77851.rekonstrukce-a-adaptace-vavreckovy-vily/
  50. http://www.theportugalnews.com/cgi-bin/article.pl?id=561-24
  51. Český rozhlas: Exprezident Havel potvrdil, že prodal rezidenci v Portugalsku
  52. Nadace Vize 97 - Výroční zpráva 2006
  53. Zemřel Václav Havel [online]. Novinky.cz, 2011-12-18, [cit. 2011-12-18]. Dostupné online.  
  54. Zemřel exprezident a dramatik Václav Havel, bylo mu 75 let [online]. iDnes.cz, 2011-12-18, [cit. 2011-12-18]. Dostupné online.  
  55. Václav Havel převzal slovenskou cenu Jána Langoše [online]. iDNES.cz, 2011-12-10, [cit. 2012-12-16]. Dostupné online.  
  56. Byl to hrdina a patřil k největším Evropanům, lituje svět Havlovy smrti [online]. iDnes.cz, 2011-12-18, [cit. 2011-12-19]. Dostupné online.  
  57. Budu vzpomínat s úctou, kondoloval Klaus. Pak domluvil s vdovou pohřeb [online]. iDnes.cz, 2011-12-18, [cit. 2011-12-19]. Dostupné online.  
  58. Havlová položila růže na manželovu rakev, klaněly se u ní zástupy [online]. iDnes.cz, 2011-12-19, [cit. 2011-12-21]. Dostupné online.  
  59. Davy, kterým Havel změnil život, mrzly, aby mu mohly naposledy poděkovat [online]. Novinky.cz, 2011-12-23, [cit. 2012-01-02]. Dostupné online.  
  60. Státní smutek za Havla bude tři dny, vláda ho chce uctít i zákonem [online]. iDnes.cz, 2011-12-19, [cit. 2011-12-21]. Dostupné online.  
  61. Pietním shromážděním uctila Havlovu památku Univerzita Karlova, CeskeNoviny.cz, 22.12.2011
  62. Josef Hiršal: Antikódy aneb angažovaná artikulace absurdity. In: Václav Havel: Antikódy. Odeon, Praha 1993, ISBN 80-207-0442-6, s. 6
  63. Václav Havel: Antikódy. Odeon, Praha 1993, ISBN 80-207-0442-6, s. 36
  64. PEIMER, David. Havel cizíma očima. Reflex. 4. červen 2008, roč. 23, s. 61. Dostupné online.  
  65. PONTUSO, James F.. Lanham : Rowman & Littlefield Publishers, Inc., 2004. 175 s. [Dále jen Pontuso (2004)]. ISBN 0742522555. S. 76. (anglicky) 
  66. Lesley Chamberlain, citován in Pontuso (2004), s. 77
  67. Poslední rozhovor s Václavem Havlem pro HN [online]. iHNed.cz, 2011-07-11, [cit. 2011-12-18]. Dostupné online.  
  68. VÁLKOVÁ, Hana. Rozepsal divadelní hru, pak začal chřadnout, říká o Havlovi boromejka. iDnes [online]. 2011-12-22 [cit. 2011-12-22]. Dostupné online.  
  69. Pontuso (2004), s. 15–54.
  70. Cf. Putna, Martin C.: Václav Havel. Duchovní portrét v rámci české kultury 20. století, Praha 2011
  71. Kdo jsme? [online]. Praha: Knihovna Václava Havla, [cit. 2012-09-30]. Dostupné online.  
  72. BŘEZINOVÁ, Markéta. Letiště V. Havla chce přes 50 tisíc Čechů. Poláci už pojmenovali ulici. iDNES.cz [online]. 2011-12-26 [cit. 2012-09-30]. Dostupné online.  
  73. BRENDLOVÁ, Eva; FILIP, Martin. Havlovo jméno ponese škola v Poděbradech, kde studoval s Formanem. iDNES.cz [online]. 2012-01-11 [cit. 2012-09-30]. Dostupné online.  
  74. BŘEZINOVÁ, Markéta. Vláda souhlasila, v Ruzyni bude Letiště Václava Havla. iDNES.cz [online]. 2012-03-21 [cit. 2012-09-30]. Dostupné online.  
  75. Letiště JFK, de Gaulla - a teď i Václava Havla. CT24.cz [online]. 2012-10-05 [cit. 2012-10-05]. Dostupné online.  
  76. V Brně bude ulička Václava Havla. Novinky.cz [online]. 2013-12-10 [cit. 2013-12-18]. Dostupné online.  
  77. V Praze byla odhalena lavička Václava Havla, má sloužit k setkávání a dialogu
  78. http://plzen.idnes.cz/lavicka-vaclava-havla-policie-vandal-ponicena-fae-/plzen-zpravy.aspx?c=A141103_102155_plzen-zpravy_pp
  79. http://budejovice.idnes.cz/poskozena-lavicka-vaclava-havla-dnt-/budejovice-zpravy.aspx?c=A140731_150102_budejovice-zpravy_jkr
  80. http://plzen.idnes.cz/lavicka-vaclava-havla-policie-vandal-ponicena-fae-/plzen-zpravy.aspx?c=A141103_102155_plzen-zpravy_pp
  81. a b ČTK. Havlovo jméno zatím nese osm veřejných míst, dvě jsou v Polsku. Deník.cz [online]. 2013-03-27 [cit. 2014-05-17]. Dostupné online.  
  82. iDNES.cz, ČTK. Dosluhující prezident Václav Klaus dostal na cestu z funkce Zlatý citron. iDNES.cz [online]. 2013-01-27 [cit. 2013-04-03]. Dostupné online.  
  83. Ocenění Trilobit Beroun 2012 [online]. Fites.cz, [cit. 2013-04-03]. Dostupné online.  
  84. Ceny Trilobit Beroun 2012 [PDF]. Fites.cz, 2013-01-25, [cit. 2013-04-03]. Dostupné online.  
  85. Cena Václava Havla za kreativní disent [online]. Oficiální prezentace Dagmar Havlové-Veškrnové. Dostupné online.  
  86. The Václav Havel Prize for Creative Dissent [online]. New York: Human Rights Foundation, 2012-04-11, [cit. 2013-04-03]. Dostupné online. (anglicky) 
  87. ČTK. Rada Evropy udělí první Cenu Václava Havla za lidská práva [online]. Denik.cz, 2013-09-30, [cit. 2013-09-30]. Dostupné online.  
  88. ket. Vítězem evropské Ceny Václava Havla je běloruský aktivista Bjaljacki [online]. Ceskatelevize.cz, 2013-09-30, [cit. 2013-09-30]. Dostupné online.  
  89. FEREBAUER, Václav. V USA odhalili bustu Havla. Byl to hrdina, zaznělo v úvodním projevu [online]. Idnes.cz, 2014-11-19, [cit. 2014-11-19]. Dostupné online.  
  90. http://www.sme.sk/c/6654080/havlova-amnestia-pustila-z-vaznic-aj-tisice-slovakov.html
  91. Oprášené drámy: Psychopat zo Záhoria zavraždil päť žien, Čas.sk, 18.11.2010
  92. JUDr. Miloslav Jedlička: Muzeum zločinu: Jozef Slovák
  93. http://www.ceskatelevize.cz/ct24/domaci/76696-prvni-krok-vaclava-havla-v-uradu-rozsahla-amnestie/
  94. http://zpravy.idnes.cz/krimi.aspx?r=krimi&c=A030603_185210_krimi_mad
  95. http://www.svet.czsk.net/clanky/cr/havelmilosti.html
  96. rozhlas.cz: Ivan Štern - Sudetští Němci a pochybný politický kapitál
  97. http://www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/Havel-se-omluvil-sudetskym-Nemcum-Proc-Disident-Petranek-je-nekompromisni-216601
  98. http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=3-36-98
  99. http://www.parlamentnilisty.cz/zpravy/Havel-nese-odpovednost-za-vrazdeni-deti-Poslankyne-uderila-267059
  100. http://www.mediainfo.cz/print.php?aid=1820
  101. http://www.rozhlas.cz/zpravy/politika/_zprava/cesko-nezustalo-pri-invazi-do-iraku-stranou-zeman-i-havel-ji-podporili-spidla-odrazoval--1189557
  102. http://www.sme.sk/c/3487272/fico-kritizoval-havla-a-zastavenie-zbrojarskej-vyroby.html
  103. http://www.lidovky.cz/premier-fico-havla-uznavat-ani-nemuze-rika-slovensky-politolog-pw0-/zpravy-svet.aspx?c=A091119_092600_ln_zahranici_mtr
  104. rozlas.cz: Slovenský mýtus padl - Václav Havel tamní zbrojovku nezrušil
  105. aktuálně.cz: Seriál - Jak začal konec Československa? Tanky
  106. a b c d Kniha narozených, státní oblastní archiv v Třeboni

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Vlastní publikace[editovat | editovat zdroj]

Dramatická tvorba[editovat | editovat zdroj]
Eseje[editovat | editovat zdroj]
Knižní vydání[editovat | editovat zdroj]

Biografické práce[editovat | editovat zdroj]

  • KOSATÍK, Pavel. Čeští demokraté : 50 nejvýznamnějších osobností veřejného života. Praha : Mladá fronta, 2010. 280 s. ISBN 978-80-204-2307-8.  
  • Kdo je kdo : 91/92 : Česká republika, federální orgány ČSFR. Díl 1, A–M. Praha : Kdo je kdo, 1991. 636 s. ISBN 80-901103-0-4. S. 259–260.  
  • Kdo je kdo = Who is who : osobnosti české současnosti : 5000 životopisů / (Michael Třeštík editor). 5. vyd. Praha : Agentura Kdo je kdo, 2005. 775 s. ISBN 80-902586-9-7. S. 183–184.  
  • KEANE, John: Václav Havel – Politická tragédie v šesti dějstvích, Volvox Globator, Praha 1999.
  • KRISEOVÁ, Eda: Václav Havel : životopis, Brno : Atlantis, 1991, ISBN 80-7108-024-1
  • PUTNA, Martin C.: Spiritualita Václava Havla. České a americké kontexty. Sešity Knihovny V. H., 2009
  • PUTNA, Martin C.. Václav Havel. Duchovní portrét v rámci české kultury 20. století. Praha : Knihovna Václava Havla, o.p.s., 2011. 383 s. ISBN 978-80-87490-07-5.  
  • Osobnosti - Česko : Ottův slovník. Praha : Ottovo nakladatelství, 2008. 823 s. ISBN 978-80-7360-796-8. S. 208–209.  
  • TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : I. díl : A–J. Praha ; Litomyšl : Paseka ; Petr Meissner, 1999. 634 s. ISBN 80-7185-245-7. S. 427–429.  
  • HAVEL, Václav, FETTERS, Aleš, HAMAN, Aleš: Epizoda z 60. let. Korespondence Václava Havla a Aleše Fetterse, Praha : ARSCI, 2006, ISBN 80-86078-59-0
  • ŽANTOVSKÝ, Michael. Havel. Praha : Argo, 2014. 564 s. ISBN 978-80-257-1213-9.  

Komunistická propaganda[editovat | editovat zdroj]

  • Kdo je Václav Havel?. Rudé právo. 1989-02-23, roč. 69, čís. 46, s. 4. Dostupné online [cit. 2011-04-03].  
  • PAVELKA, Zdenko. Z Folkové Lipnice. Rudé právo. 1988-09-05, roč. 68, čís. 209, s. 4. Dostupné online [cit. 2013-05-18].   — kritická zmínka o Havlově vystoupení na festivalu v Lipnici nad Sázavou v září 1988 (více o této události viz např. LAUDIN, Radek. Lipnice 1988. Václav Havel zde prolomil veřejné mlčení trvající 19 let. iDNES.cz, 2013-05-08. Dostupné online.)

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]