Alfréd Radok

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Alfréd Radok
Alfréd Radok
Alfréd Radok
Narození 17. prosince 1914
Koloděje nad Lužnicí, Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí 22. dubna 1976
Vídeň, RakouskoRakousko Rakousko
Občanství Česko
Ocenění Národní umělec a Řád Tomáše Garrigua Masaryka
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Alfréd Radok (17. prosince 1914 Koloděje nad Lužnicí22. dubna 1976 Vídeň) byl český režisér a zakladatel Laterny magiky.

Biografie[editovat | editovat zdroj]

Narodil se v Kolodějích nad Lužnicí, kde byl v tamní synagoze 3. ledna 1915 obřezán Friedrichem Sternem a dostal své jméno.

Při pražských studiích mu velice imponovalo moderní divadlo v podání E. F. Buriana a jeho souboru. Po nuceném útěku před gestapem z Prahy se dostává do Valašského Meziříčí, kde založil při sokolské organizaci divadelní soubor Mladá scéna, se kterou inscenoval představení Král Lávra. Václav Kašlík, přední pražský režisér, který na toto představení přijal pozvání zprostředkoval Radokovi místo asistenta režie v divadle E. F. Buriana, tehdejším D41. Alfréd Radok se tak přes hrozící nebezpečí vrátil do gestapem obsazené Prahy.

Po zatčení E. F. Buriana v březnu 1941 došlo k rozpuštění divadla a Radok, stejně jako většina členů souboru přešla do Městských divadel pražských, která převzala z rozhodnutí Zemského úřadu sál jako svoji pobočnou scénu pod názvem Městské divadlo Na Poříčí.[1] V tomto divadle připravil Alfréd Radok inscenaci Mahenovy hry s filmovou projekcí Mezi dvěma bouřkami, jejíž fotografie z natáčení a svitky negativů si později označil ve svém archivu jako „První Laterna magika.“ K uvedení představení nakonec nedošlo, „důvodem“ byl židovský původ Alfréda Radoka. Následně byl ze stejných důvodů nucen ukončit svou práci v divadlech v Brně, Plzni a v Divadle na Vinohradech, než byl v roce 1944 odveden do internačního tábora v Klettendorfu.

Po osvobození nastoupil Alfréd Radok do Divadla 5. května, kde se poprvé pracovně setkal s Josefem Svobodu. Společnou inscenací Hoffmannovy povídky začala jejich více než dvacetiletá spolupráce. Ta byla přerušena pouze v letech 19601965 působením Alfréda Radoka v Městských divadlech pražských kde spolupracoval se scénografem Ladislavem Vychodilem, a ukončena v roce 1968 Radokovou emigrací. V roce 1946 pro umělecké neshody z Divadla 5. května odchází, aby následně nastoupil do Divadla Satiry. Od roku 1947 pohostinsky režíroval v Národním divadle.

V roce 1948 natočil svůj první film Daleká cesta o pronásledování Židů. Pro Radoka to bylo velmi citlivé téma přes které se chtěl vypořádat se svou osobní zkušeností. Film měl v zahraničí velký úspěch a získal řadu ocenění. V Čechách byl téměř ihned po premiéře stažen z distribuce, opět z důvodů rasového pronásledování, tedy „nevhodné“ tematiky. Druhý Radokův film Divotvorný klobouk, který natočil v roce 1951, nebyl nakonec „doporučen“ k promítání, tedy neprošel cenzurou, a autor byl propuštěn ze Státního filmu, kde v té době působil.

Jediné divadlo, které bylo ochotno Radoka následně zaměstnat, bylo Vesnické divadlo, kde setrval až do svého nástupu do Národního divadla v roce 1956, za tzv. „tání“. Zde režíroval celou řadu úspěšných představení, která zásadně ovlivnila českou kulturu šedesátých let. V roce 1956 také natočil svůj poslední film Dědeček automobil, který měl velký ohlas jak v Československu, tak v zahraničí. V roce 1957 byl Alfréd Radok jmenován uměleckým vedoucím pořadů v československém pavilonu na Světové výstavě v Bruselu v roce 1958 a tím začala jeho éra spojená s Laternou magikou.

Budova nové scény Národního divadla, sídlo Laterny Magiky

Život Alfréda Radoka byl plný nečekaných zvratů. Po období naplněných usilovnou prací a zaslouženým úspěchem přicházelo velmi často zklamání ve formě vynucených odchodů z „etnických“, tedy „rasových“, a později „politických“ důvodů. Radokův osud spojený s Laternou magikou je toho typickým příkladem. Po obrovském celosvětovém úspěchu Laterny magiky v roce 1958 na Expo v Bruselu a následném založení samostatného divadla v Praze přišel nečekaný zvrat, jehož podnětem byla část Otvírání studánek do druhého programu divadla. 5. května 1960 byl Alfréd Radok zbaven funkce uměleckého vedoucího, 5. července byl zbaven funkce šéfrežiséra a 17. července mu bylo oznámeno že 30. září končí v Laterně magice jeho pracovní poměr. Ještě na konci tohoto roku nastoupil Alfréd Radok do Městských divadel pražských, kde setrval až do roku 1965, ve kterém nastoupi již potřetí jako režisér do Národního divadla.

28. srpna 1968 emigroval Alfréd Radok s ženou a dětmi do Švédska, kde měl v tu dobu domluvenu pohostinskou režii v Göteborgu, který se stal následně jeho druhým domovem. Zemřel ve Vídni, kam přijel režírovat do Burgtheatru dvě aktovky Václava Havla.

V roce 1991 byl vyznamenán řádem T. G. Masaryka III. stupně in memoriam. Prestižní české divadelní ceny nesou jeho jméno – Ceny Alfréda Radoka

S manželkou a spolupracovnicí Marií (19222003), měli syna Davida, který je režisérem, a dceru Barbaru. Jeho bratr Emil Radok (19181994) byl také režisérem a Alfrédovým spolupracovníkem.[2]

Citát[editovat | editovat zdroj]

Já jsem do bližšího osobního kontaktu s Městskými divadly pražskými přišel až tehdy, kdy mě přizval ke spolupráci Alfréd Radok. Ačkoliv jsem byl asistentem režie jen u některých jeho inscenací, zval mne na další jako mladšího přítele. Radok se vždycky pokoušel dostat z herců cosi víc, něco, čeho se jim v jiných inscenacích nedostávalo. A byl nesmírně citlivý na to, aby herci dobře dýchali, aby správně frázovali, aby se v jejich projevu neobjevovaly podivné falešné intonace, které jsou jen výsledkem návyku anebo jsou způsobeny tím, že herci neumějí správně dýchat.
— Václav Havel [3]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. V. Müller a kol.: Padesát let Městských divadel pražských 19071957, vyd. Ústřední národní výbor hl. m. Prahy, Praha, 1958, str. 130
  2. Literární výročí - Emil Radok - Kultura (Český rozhlas)
  3. Marie Valtrová: ORNESTINUM, Slavná éra Městských divadel pražských, Brána, Praha, 2001, str. 100–101, ISBN 80-7243-121-8

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]