Vladimír Karfík

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Vladimír Karfík
Pro nápovědu klikněte
Narození 26. říjen 1901
Idrija Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí 6. červen 1996
Brno Česká republikaČesko Česká republika
Povolání architekt, vysokoškolský pedagog
Vzdělání Fakulta architektury a pozemního stavitelství ČVUT
Hnutí funkcionalismus
Významná díla Baťův mrakodrap
Hotel Moskva (Zlín)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Profesor Vladimír Karfík (26. října 1901

Idrija, Rakousko-Uhersko, dnes Slovinsko6. června 1996, Brno) byl československý architekt a vysokoškolský pedagog. V letech 1919-1924 studoval na Fakultě architektury a pozemního stavitelství ČVUT v Praze, s podporou Masarykovy akademie práce absolvoval 1925 - 1926 studijní praxi u Le Corbusiera v Paříži a 1928 - 1929 praxi u Franka Lloyda Wrighta v jeho studiu Taliesin. V letech 1930 - 1946 byl vedoucí projekčního oddělení firmy Baťa ve Zlíně. Patřil bezesporu k výrazným postavám na poli české a slovenské moderní architektury 20. století. V zájmu historické objektivity je však třeba dodat, že je zároveň osobností kontroverzní – patřil v socialistickém Československu k prominentním osobnostem, roku 1956 byl vyznamenán Státní cenou a jako architekt působil zejména v oboru teorie architektury jako profesor na SVŠT v Bratislavě.

Život[editovat | editovat zdroj]

Dětství[editovat | editovat zdroj]

Vladimír Karfík se narodil ve Slovinské Idriji v rodině českého závodního lékaře Františka Karfíka, který léčil choroby z povolání a úrazy pracovníků tamějších rtuťových dolů, a jeho manželky Hermíny (rod. Gemperlové) jako nejstarší z třech sourozenců (bratr Václav – 1904 - se stal profesorem Lékařské fakulty UK v Praze, sestra Jarmila – 1903 - byla právničkou). V roce 1904 se rodina přestěhovala do Prahy.

Meziválečná doba[editovat | editovat zdroj]

Počátky jeho profesní dráhy sahají do 20. let 20. století, kdy se jako čerstvý absolvent architektury uplatnil s podporou Masarykovy akademie práce jako kreslič u Le Corbusiera v Paříži, zde se také osobně setkal s architektem Adolfem Loosem a poté delší dobu působil v ateliéru významného průkopníka moderní architektury v USA Franka Loyda Wrighta. Právě při pobytu v Americe jej poprvé oslovil a později ve svých zlínských ateliérech zaměstnal Tomáš Baťa, který již tehdy rozpoznal jeho nadání a cenil si zejména jeho americké zkušenosti. Právě ve Zlíně (ale i jinde ve světě) jako zaměstnanec firmy Baťa pak v průběhu 30. let realizoval celou řadu velmi progresivních a účelně navržených staveb. Mezi ně patří například Baťův mrakodrap, Společenský dům (dnes Hotel Moskva), firemní obchodní domy v Brně, Bratislavě, Amsterdamu, Borově v Chorvatsku a Liberci, či římskokatolický a evangelický kostel ve Zlíně.

Poválečná doba[editovat | editovat zdroj]

Po 2. světové válce se, podobně jako řada jiných specialistů zaměstnaných v Baťových závodech, pochopitelně snažil postavit svou další profesní dráhu na jiných základech. Dokázal využít svých minulých zkušeností a zúročil je ve svých teoretických textech s tématikou konstrukce administrativních budov.

Vztah k rodině Baťů[editovat | editovat zdroj]

Ke svému působení v Baťových závodech se přímo vracel zřejmě pouze při sepisování svých vlastních pamětí ve slovenštině, které však vyšly paradoxně až po Sametové revoluci roku 1993 nákladem Spolku architektov Slovenska. V tomto vysoce tendenčním textu se snažil předem odvrátit i jen stín podezření, že by někdy s Tomášem či Janem Baťou jakkoli sympatizoval. Rozvinul zde v jinak čtivě podaném vyprávění jasně ideologicky mířený útok v podstatě proti všemu, co souvisí s Baťou – veškerá pozitiva života ve Zlíně let třicátých s jeho sociální a zdravotní péčí apod. vykládá jako lest prohnaného kapitalisty a osobnosti Tomáše a Jana Bati hodnotí jako vulgární a bezcitné krutovládce. Tyto části textu lze interpretovat jako jakýsi hanopis a úlitbu komunistickému režimu a tento obraz se zřejmě zásadně liší od historické reality jak ji známe odjinud. Čtenář by se mohl pozastavit i nad dalšími kapitolami jeho knihy a jeho postojem vůči Západu (viz situaci, když letěl československým dopravním letadlem, jehož pilot neplánovaně přistál v Západním Berlíně) nebo jak bez skrupulí popisuje, jak v 50. letech udal majitele tajné radiostanice. Již z těchto důvodů je třeba k obsahu jeho pamětí přistupovat velmi opatrně a kriticky.

Odkaz[editovat | editovat zdroj]

Přestože se dočkal i po listopadové revoluci řady ocenění – byl oceněn například medailí prezidenta Václava Havla a medailí ČVUT v Praze – je více než 10 let po jeho smrti potřeba postavit se i k jeho osobnosti a dílu bez heroického patosu, s kritickým odstupem a komplexněji – tak jako se to již stalo například v případě jeho staršího kolegy a významného představitele české architektonické avantgardy Jiřího Krohy, o kterém byla roku 2007 publikována rozsáhlá monografie, hodnotící i jeho aktivní úlohu ve službách komunistického režimu v tehdejším Československu.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Karfík V.: Architekt si spomína. Bratislava, SAS 1993
  • Karfík V.: S Frank Lloyd Wrightem, in časopis Styl IX, 1929
  • Kol. autorů : Jiří Kroha – architekt, malíř, designér, teoretik, Muzeum města Brna, 2007
  • ŠRÁMKOVÁ, Karin. Architekt Vladimír Karfík 1901 - 1996. Brno : FF MU, 2006. Dostupné online. S. 79. (česky) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]