Divadlo Na zábradlí

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Divadlo Na zábradlí z ulice Na Zábradlí
Divadlo Na zábradlí z Anenského náměstí

Divadlo Na zábradlí je jedno z nejznámějších menších divadel v Praze. Bylo založeno roku 1958. Během jeho existence se zde vystřídalo mnoho i v zahraničí známých ředitelů divadla, režisérů a herců. Divadlo bylo přičítáno k avantgardě československé kultury.

Poslání[editovat | editovat zdroj]

Divadlo Na zábradlí v současné době své sezóny tématizuje a chtělo by tak navázat na práci Jana Grossmana a Václava Havla, kteří toto divadlo formulovali jako apelativně politické. Divadlo jako prostor pro dialog s nejednoznačným řešením. Sezóny Koho nebe přijme? – 2010/11, Čí je to město? – 2011/12 a Nepřizpůsobiví? – 2012/13 koncipuje převážně z původních textů, psaných přímo pro DNz, a které se k daným tématům vyjadřují. K programu se pak vztahují také fotografické výstavy a besedy s osobnostmi současného společenského dění.

Důležitým rysem, řekněme intelektuálního analytického divadla, je apel. Apelativnost vzniká tam, kde jsou problémy položeny a demonstrovány ne didakticky, ale jako výzva k „rozhovoru“. Apelativnost vychází z určitého postoje. Chápe člověka jako bytost společenskou, plně a rozhodujícím způsobem angažovanou v společenských procesech; přistupuje však k člověku nejen z hlediska tohoto objektivního místa v objektivním procesu, ale i z hlediska, které on sám k těmto procesům zaujímá jako složitě podmíněný a utvářený jedinec. Sociální aktivita tohoto přístupu není v tom, že poučuje a nabízí hotová řešení, ale že k řešení vybízí. Jan Grossman, Literární noviny 12, 1963

Historie[editovat | editovat zdroj]

Zakladateli divadla byli Helena Philippová, Ivan Vyskočil, Jiří Suchý, Vladimír Vodička. Ti dali svému profesionálnímu divadlu název podle uličky vedoucí z Anenského náměstí, kde divadlo leží, na nábřeží. Jako první představení uvedli 9. prosince 1958 divadelní leporelo s písničkami Kdyby tisíc klarinetů. 3. března 1959 se k činohernímu souboru divadla připojil Ladislav Fialka se svou pantomimickou skupinou, aby tak vrátil slávu opomíjenému divadelnímu žánru. Činohra a pantomima vedle sebe existovaly až do roku 1991, kdy Ladislav Fialka zemřel.

Na počátku šedesátých let – s příchodem režiséra Jana Grossmana, scénografa Libora Fáry a kulisáka, později dramaturga a dramatika Václava Havla – začalo Divadlo Na zábradlí rozvíjet českou podobu absurdního divadla. V té době se hrály takové hry jako například V. Havel: Zahradní slavnost, Vyrozumění; A. Jarry: Král Ubu; F. Kafka: Proces. Divadlu se dostalo značného uznání doma i v zahraničí, přesto v roce 1968 museli J. Grossman a V. Havel z divadla odejít. V sedmdesátých a osmdesátých letech se Divadlo Na zábradlí stalo útočištěm některých filmových režisérů české nové vlny šedesátých let, kterým byla normalizačními praktikami znemožněna filmová práce. Byl to především Evald Schorm, který od roku 1976 vytvořil v Divadle Na zábradlí řadu vynikajících až kultovních inscenací. Byly to například W. Shakespeare: Hamlet, Macbeth; F. M. Dostojevskij: Bratři Karamazovi; C. Confortés: Maraton.

V roce 1989 se do divadla vrátil Jan Grossman jako režisér a pozdější ředitel. Po jeho smrti v roce 1993 bylo jmenováno nové vedení – ředitelka Doubravka Svobodová a umělecký šéf Petr Lébl. Petr Lébl byl jedním z nejtalentovanějších režisérů svébytné imaginace, který provokoval svými interpretačními objevy. Jmenujme například J. Genet: Služky; L. Stroupežnický: Naši furianti, N. V. Gogol: Revizor, A. P. Čechov: Racek, Ivanov, Strýček Váňa. Po jeho tragické smrti v roce 1999 pokračovalo v linii podoby současného Divadla Na zábradlí umělecké vedení ve složení dramatik a režisér J. A. Pitínský, herec a režisér Jiří Ornest a dramaturgyně Ivana Slámová.

V roce 2003 vystřídalo tento „triumvirát“ umělecké vedení Ivana Slámová a dramatik a režisér Jiří Pokorný (J.-C. Carriere: Terasa; G. Tabori: Balada o vídeňském řízku; G. Preissová: Gazdina roba), které se pokouší texty klasické dramatické literatury prokládat českými i světovými premiérami současných dramatických autorů evropské, angloamerické i české provenience. V letech 2005–2007 iniciovali a se statečnou podporou celého divadla realizovali náročný a ojedinělý divadelní projekt Československé jaro, jehož úkolem bylo uvádět ve světových premiérách původní hry českých současných autorů. Po odchodu J. Pokorného z Divadla Na zábradlí ustanovila jeho ředitelka jako svůj poradní orgán uměleckou radu ve složení Igor Chmela, Juraj Nvota, Jiří Ornest a Ivana Slámová.

Po odchodu J. Pokorného z Divadla Na zábradlí ustanovila jeho ředitelka jako svůj poradní orgán uměleckou radu ve složení Igor Chmela, Juraj Nvota, Jiří Ornest a Ivana Slámová.

S příchodem nového uměleckého šéfa Davida Czesanyho v roce 2010 začalo DNz s tematickými sezónami. Ta první (2010/11) nesla podtitul „Koho nebe přijme?“, následující (2011/12) se bude vztahovat k veřejnému prostoru a městu jako místu pro život a bude mít podtitul „Čí je to město“. V rámci těchto podtitulů se uskutečňuje dramaturgický výběr, ale i širší dění kolem divadla. Na příští sezónu jsou plánovány výstavy a tematické večery s pamětníky jednotlivých městských částí Prahy; v Eliadově knihovně budou s tímto tématem pracovat studenti uměleckých škol, pokračovat tak bude projekt Eliadova knihovna nové generace, v jehož rámci divadlo uvádí klauzurní práce, autorské projekty či pohádky.

Také se s příchodem Czesanyho proměnil soubor, ansambl má tři nové členy – Ivana Luptáka, Natálii Řehořovou a Ondřeje Veselého.

K inscenacím Divadla Na zábradlí patří Per Olov Enquist: Blanche a Marie, Kelly McAllister: Cesta hořícího muže, Gemma Rodríguezová: 35,4 Vypadáme jako blbci, Jean-Luc Lagarce: My, hrdinové, Friedrich Dürrenmatt: Komplic, Ingmar Bergman: Sarabanda, Jiří Pokorný: Milada (nedokončená opera), Milan Uhde: Zázrak v černém domě, Michal Walczak: Pískoviště.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu