Milan Uhde

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
doc. PhDr. Milan Uhde
Milan Uhde v brněnském klubu Desert 13. 12. 2009
Milan Uhde v brněnském klubu Desert 13. 12. 2009
Ve funkci:
1. ledna 1993 – 6. června 1996
Předchůdce PS PČR vznikla
Nástupce Miloš Zeman

Ve funkci:
29. června 1992 – 31. prosince 1992
Předchůdce Dagmar Burešová
Nástupce funkce zanikla

ministr kultury ČR (v rámci federace)
Ve funkci:
29. června 1990 – 2. července 1992
Předseda vlády Petr Pithart
Předchůdce Milan Lukeš
Nástupce Jindřich Kabát

Ve funkci:
16. července 1996 – 9. června 1997
Předchůdce Jiří Honajzer
Nástupce Jiří Honajzer

Ve funkci:
1. ledna 1993 – 19. června 1998

Ve funkci:
6. června 1992 – 31. prosince 1992[1]

Ve funkci:
11. srpna 2011 – 19. března 2014
Předchůdce Jiří Baumruk
Nástupce Jaroslav Dědič

Ve funkci:
19. března 2008 – 19. března 2014

člen Rady Českého rozhlasu
(v letech 2002-2006 také místopředseda rady)
Ve funkci:
14. dubna 1999 – 26. února 2006

Narození 28. července 1936 (78 let)
Brno
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Politický subjekt Občanské fórum
ODS
US-DEU
Choť Jitka Uhdeová
Vzdělání

UJEP v Brně
JAMU v Brně

Milan Uhde (* 28. července 1936 Brno) je český spisovatel, dramatik, scenárista a politik.

Za vlády komunistů byl významným představitelem disentu a po sametové revoluci v letech 1990–1992 působil jako ministr kultury české vlády a od vzniku samostatné republiky v roce 1993 byl 1. předsedou Poslanecké sněmovny České republiky, od ledna až do února roku 1993 na základě čl. 66 Ústavy také vykonával vymezené funkce prezidenta republiky. Z titulu své funkce kontrasignoval Ústavu České republiky. Od srpna 2011 do března 2014 zastával funkci předsedy Rady České televize.

Životopis[editovat | editovat zdroj]

Narodil se ve smíšené právnické rodině, jeho matka byla židovka.[2] Za druhé světové války se snažila s tichým souhlasem svých rodičů získat dokumenty o nežidovském původu, přesto ale byla vystavena rasovému pronásledování. Milan Uhde ve svých pamětech popisuje jako jeden ze silných zážitků svého dětství, jak je vyháněn s matkou z obchodu, protože židé směli nakupovat jen v určené hodiny.[3]

Vzdělání získal v Brně: chodil zde do obecné školy, roku 1953 maturoval na gymnáziu v Králově Poli a v roce 1958 absolvoval Filosofickou fakultu Masarykovy univerzity (později Jana Evangelisty Purkyně, dnes opět Masarykova univerzita), obor čeština a ruština. V 50. letech 20. století byl členem Československého svazu mládeže a vnitřně souhlasil s komunistickým režimem. Za zlom považuje rok 1956, kdy v důsledku událostí v Maďarsku ztratil komunistické přesvědčení a nebyl mu pak ani nabídnut vstup do KSČ.[3] Pracoval jako redaktor významného brněnského měsíčníku pro literaturu, umění a kritiku Host do domu (vycházel 19541970) a zároveň působil jako externí učitel na Janáčkově akademii múzických umění (19671971). V roce 1971 dosáhl titulu doktora filosofie.

Po zákazu časopisu se stává spisovatelem z povolání, ale roku 1972 se po zveřejnění článku v Rudém právu dostal na seznam zakázaných spisovatelů a jeho tvorba se nesměla publikovat až do sametové revoluce v roce 1989. Jeho knihy byly odstraněny z veřejných knihoven a bylo mu bráněno ve výkonu jakéhokoliv výdělečného povolání. Psal pod jmény jiných divadelní hry (nejčastěji pro Divadlo na provázku), publikoval v samizdatu, spolupracoval se zahraničními divadly a rozhlasovými a televizními stanicemi.

Podepsal Chartu 77, v roce 1988 se stal i signatářem Hnutí za občanskou svobodu. V roce 1989 založil spolu s jinými disidenty nakladatelství Atlantis a stal se jeho šéfredaktorem. Následující rok po něm tuto pozici převzala jeho manželka, aby se mohl plně věnovat politické kariéře.

V roce 1990 se stal po Milanovi Lukešovi druhým polistopadovým ministrem kultury. V roce 1992 se na JAMU habilitoval jako docent. Ve vládě působil původně za Občanské fórum (v roce 1990 zasedal v Kolegiu Občanského fóra), později přešel do ODS.[4] V období od 6. června 1992 do 6. června 1996 byl za ODS nejprve poslancem České národní rady (volební obvod Jihomoravský kraj) a po jejím přejmenování v souvislosti s rozdělením státu 1. ledna 1993 poslancem Poslanecké sněmovny. Ve stejném období byl od 29. června 1992 zvolen předsedou České národní rady a od 1. 1. 1993 se stal předsedou Poslanecké sněmovny.[5][6][7][8] V první den České republiky 1. ledna 1993 přednesl známý projev končící slovy „…Česká republiko, dobrý den!“.

Od roku 1996 se dostával mezi skupinu politiků ODS kritickou vůči některým názorům a postojům předsedy strany Václava Klause. Na kongresu ODS v prosinci 1996 přednesl polemický projev, v němž konstatoval, že ODS se zpronevěřuje svému programu a že opustila slušného občana. Zároveň označil volební slogan z voleb roku 1996 Dokázali jsme, že to dokážeme za nabubřelý a odpudivý. Zároveň ale zpětně (v rozhovoru z roku 2008) konstatoval, že Václav Klaus byl otevřený kritice a nebyl mstivý a že část vnitrostranické opozice se tehdy rozhodla pro „cestu kabinetního pokusu o odstranění Václava Klause z politiky“.[3]

Ve volebním období, od 1. června 1996 do 19. června 1998, byl rovněž zvolen do Poslanecké sněmovny, od 16. července 1996 do 9. června 1997 předsedal poslaneckému klubu ODS.[8] Po pádu koaliční vlády ODS se díky svému kritickému postoji ocitl mezi těmi, kteří byli vyzváni k odchodu ze strany, přestoupil tedy do poslaneckého klubu Unie svobody, jehož členem byl od 20. ledna 1998 do konce zkráceného volebního období. Byl iniciátorem několika poslaneckých návrhů zákonů, z nichž byl schválen pouze jeho Návrh novely zákona o mimosoudních rehabilitacích (78/1998 Sb.), který inicioval spolu s Jiřím Karasem. Zákon se snažil zrovnoprávnit nucené práce příslušníků vojenských báňských oddílů s nucenými pracemi příslušníků PTP.

Svůj přestup do Unie svobody hodnotil zpětně jako chybu („Ocitl jsem se ve straně, kde mě nechtěli. Kdyby byli přede mnou odhalili, že jejich hlavním cílem je poslat Klause do politického důchodu, byl bych řval jako tygr.“).[3] Již na jaře jaře 1998 napsal analýzu Jednadvacet záznamů o pravicové havárii, v níž se kriticky vyjadřuje o nově vzniklé Unii svobody.[9][10] V roce 1998 opustil aktivní politiku a stal se opět spisovatelem z povolání. Vydává pro nakladatelství Atlantis ve sbornících své dřívější práce, ale neváhá ani zahajovat nové projekty.

S postupem času se zdá, že se jeho názory opět sbližují s názory ODS. Lituje toho, že problémy ODS otevřeně nekritizoval už dřív, ale ozval se až v době, kdy se neřešeny rozrostly do takové šíře, že se jejich kritika stala nástrojem jiných snah než jen snahy o nápravu věcí (jeho dopis Václavu Klausovi k 60. narozeninám[11]) V názoru na události v ČT v roce 2000 se postavil na stranu ODS proti vzbouřencům.[12] V roce 2002 byl za ODS navržen místopředsedou Rady Českého rozhlasu a byl jím zvolen. Funkci vykonával do roku 2006.

V roce 2011 byl zvolen 12 hlasy z 15 do čela Rady České televize (dvouleté volební období). V roce 2013 byl členy Rady jako předseda zvolen znovu. Mandát mu vypršel v březnu 2014.[13]

Žije v Brně, od roku 1963 je jeho manželkou Jitka Uhdeová, v současné době jednatelka a ředitelka nakladatelství Atlantis. Má dvě děti: Michala (podnikatel) a Janu (pracuje v nakladatelství Atlantis).

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Milan Uhde předčítá z časopisu Host do domu v brněnském klubu Desert 13. prosince 2009.

Jde o autora povídek, divadelních a rozhlasových her, scénářů a sbírek poezie.

Přehled děl[editovat | editovat zdroj]

  • Do bitev půjde před řadami - báseň oslavující Klementa Gottwalda (1953)
  • Lidé z přízemí (1962)
  • Komedie s Lotem (1963) – rozhlasová hra
  • Hrách na stěnu (1964) – krátké povídky z každodenního života
  • Král Vávra (premiéra 1964 v divadle Večerní Brno) – satirická divadelní politická hra, variace na téma Krále Lávry ukazuje strojový svět odcizený lidem, kde trio vládců řídí zemskou poloosu. Hra je tvořena 10 obrazy, obsahuje 9 písní, balad, blues romancí a jednu mezihru. Autor zde navazuje na K. H. Borovského
  • Svědkové (1965) – původní absurdní rozhlasová hra, ukazuje bezmocnost lidí proti zlovůli policie.
  • Souhvězdí Panny (1965) – filmový scénář podle své povídky Ošetřovna, příběh o lásce a kamarádství z prostředí vojenského letiště. Film byl natočen téhož roku
  • Výběrčí (1966) – absurdní rozhlasové drama, dočkalo se i divadelního zpracování
  • Děvka z města Théby (1967 otištěna v květnovém čísle Divadla 18, téhož roku uvedena v Národním divadle) – původní divadelní hra, satirická variace na antické téma Antigony. Kritika hru strhala [1]
  • Obloha samej cvok (1967) – sbírka textů písní pro brněnské Divadlo X
  • Záhadná věž v B. (1967) – sbírka historických mystifikací
  • Ten, který přichází (1968) – rozhlasová hra
  • Parta (1969) – rozhlasová hra
  • Šach-mat, Vaše Výsosti (1969)
  • Vraždění ve Veracruz (1970)
  • Hra na holuba (1974) – původní divadelní hra, vyšla v samizdatu
  • Balada pro banditu (1975) – muzikálová adaptace divadelní hry na téma Olbrachtova Nikola Šuhaje Loupežníka, kterou napsal pod jménem Zdeňka Pospíšila pro Divadlo na provázku. Podle této hry vznikl v roce 1978 i stejnojmenný film režiséra Vladimíra Síse
  • Profesionální žena (1975) – scénář dramatizace na námět Vladimíra Párala, kterou napsal pod jménem Zdeňka Pospíšila
  • Zubařovo pokušení (1976) – rozhlasová hra, vyšla v samizdatu
  • Pohádka máje (1976, uvedeno pod názvem Poslední leč) – adaptace Mrštíkovy divadelní hry, napsal ji pod jménem Zdeňka Pospíšila, ten však v roce 1980 emigroval a spolupráci s Uhdem prozradil
  • Hodina obrany (1977) – televizní hra
  • Pán plamínků (1977) – původní televizní hra, vyšla v samizdatu. Motivem byly skutečné osudy některých disidentů, na kterých byla zločinně zneužita psychiatrie
  • Jitřenka naší slávy (1977) – rozhlasová hra o životě Boženě Němcové
  • Modrý anděl (1979) – původní rozhlasová hra, která byla zpracována i pro divadlo: monolog udavačky, která, zahrávaje si s životy druhých, srovnává svou situaci s údělem anděla spravedlnosti, zatíženého odpovědností za osud lidstva
  • Velice tiché Ave (1981) – autobiografická retrospektivní rozhlasová hra. Vyšla v samizdatu, později se dočkala i divadelního zpracování
  • Zvěstování aneb Bedřichu, jsi anděl (1986, uvedena 1990) – divadelní hra, vyšla v samizdatu: životopisná parodie o Karlu Marxovi, vedoucí k divákově deziluzi
  • O divadle (vycházel 19869) – sborník, vycházel v samizdatu. Uhde zde byl spoluautorem spolu s Josefem Topolem a Václavem Havlem
  • Prodaný a prodaná (1987) – divadelní inscenace ztvárňuje osud Karla Sabiny, konflikt jednotlivce, politické moci a společnosti. Napsal pro Divadlo na provázku pod jmény Petr Oslzlý a Peter Scherhaufer
  • Česká republiko, dobrý den (Atlantis 1995) – projevy z období své činnosti ve vyšší politice, vybraných 50 článků pro Denní Telegraf a rozhovory, které vyvolaly čtenářský ohlas
  • Desítka her (Atlantis 1995) – sborník deseti nejdůležitějších divadelních, rozhlasových a televizních textů (Král-Vávra, Svědkové, Výběrčí, Parta, Zubařovo pokušení, Pán plamínků, Hodina obrany, Modrý anděl, Velice tiché Ave a Zvěstování aneb Bedřichu, jsi anděl)
  • Balada pro banditu a jiné hry na zapřenou (Atlantis 2001) – sborník 10 titulů vydaných většinou pod cizími jmény (Balada pro Banditu, Profesionální žena, Pohádka máje, Prodaný a prodaná, Jitřenka naší slávy, Nos a Plášť – úprava Gogolova námětu, Krásná rána – úprava Puškinova námětu)
  • Zázrak v černém domě (2004) – hra napsaná pro Divadlo na Vinohradech
  • Na rozchodnou (2004) – televizní hra: odehrává se v roce 1945 v období odsunu Němců z Brna
  • Nana (2005) – muzikál na téma Zolovy Nany je psán pro hudební scénu Městského divadla v Brně.
  • Rozpomínky. Co na sebe vím (2013)

Od roku 1952 přispíval rovněž do periodik: Rovnosti, Hostu do domu, Literárních novin, Plamene, Kultury, Kulturní tvorby. Napsal řadu textů pro brněnské Divadlo X.

Ocenění[editovat | editovat zdroj]

Citáty[editovat | editovat zdroj]

  • jeho krédo: Být sám sebou a odpovídat za to.
  • Pavel Landovský: Milane, z tebe nikdy nebude úspěšný politik, protože ty před ty lidi předstupuješ jako provinilej!

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Do zániku Československa v prosinci 1992, pak ČNR transformována na Poslaneckou sněmovnu samostatné České republiky.
  2. PÁLENÍKOVÁ, Jitka. Rané divadelní hry Milana Uhdeho. Brno : [s.n.], 2008. Dostupné online.  
  3. a b c d Čím více se premiér Klaus zlobil, tím mluvíval tišeji, vzpomíná Milan Uhde [online]. idnes.cz, [cit. 2012-11-29]. Dostupné online. (česky) 
  4. kol. aut.: Politické strany, 1938-2004. Brno : Doplněk, 2005. ISBN 80-7239-179-8. S. 1497, 1522. (česky) 
  5. Volby do České národní rady konané ve dnech 5. - 6.6.1992 [online]. volby.cz, [cit. 2012-11-29]. Dostupné online. (česky) 
  6. jmenný rejstřík [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, [cit. 2012-11-29]. Dostupné online. (česky) 
  7. Příloha 4: Poslanci za ODS [online]. vitkovice.odsostrava.cz, [cit. 2012-11-29]. Dostupné online. (česky) 
  8. a b Milan Uhde [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, [cit. 2012-11-29]. Dostupné online. (česky) 
  9. Zpráva ČTK: Uhde (US) v materiálu svou novou stranu moc nešetří, Datum vydání: 26.5.1998, Čas vydání: 18:26, ID: 19980526C02954.
  10. kol. aut.: Politické strany, 1938-2004. Brno : Doplněk, 2005. ISBN 80-7239-179-8. S. 1573. (česky) 
  11. http://www.ods.cz/knihovna/publikace/60let_VK/60let_VK.php?kap=59.
  12. http://www.blisty.cz/art/9758.html.
  13. Zápis z 6. jednání Rady České televize ze dne 19. 3. 2014 [online]. Česká televize, 2014-03-19, [cit. 2014-03-20]. Dostupné online.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Kdo je kdo : 91/92 : Česká republika, federální orgány ČSFR. Díl 2, N–Ž. Praha : Kdo je kdo, 1991. 637-1298 s. ISBN 80-901103-0-4. S. 1026.  
  • Kdo je kdo = Who is who : osobnosti české současnosti : 5000 životopisů / (Michael Třeštík editor). 5. vyd. Praha : Agentura Kdo je kdo, 2005. 775 s. ISBN 80-902586-9-7. S. 693.  
  • TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : III. díl : Q-Ž. Praha ; Litomyšl : Paseka ; Petr Meissner, 1999. 587 s. ISBN 80-7185-247-3. S. 392-393.  
  • Marie Valtrová: Kronika rodu Hrušínských, Odeon, Praha, 1994, str. 260, ISBN 80-207-0485-X

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]