Ingmar Bergman

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Ingmar Bergman
Ingmar Bergman
Ingmar Bergman
Narození 14. července 1918
Uppsala, Švédsko
Úmrtí 30. července 2007
Fårö, Švédsko
Alma mater Stockholmská univerzita
Povolání filmový režisér, divadelní režisér, scenárista a spisovatel
Ocenění Goethova cena
doctor honoris causa
Manželka Ellen Bergmanová
Děti Lena Bergmanová, Eva Bergmanová, Jan Bergman, Anna Bergmanová, Mats Bergman, Maria von Rosen, Daniel Bergman a Linn Ullmannová
Některá data mohou pocházet z datové položky.

zvuk Ingmar Bergman (14. července, 1918 Uppsala, Švédsko30. července, 2007 Fårö) byl švédský filmový a divadelní režisér, spisovatel a dramatik, jeden z nejvýznamnějších autorských filmařů 20. století.

Bergmanovy filmy se často zabývají existenciálními otázkami (smysl života), smrtí, osaměním, pravdou a vírou v Boha.

Život[editovat | editovat zdroj]

Matka Karin, rozená Åkerblomová, byla zdravotní sestrou a pocházela z vážené rodiny. Otec Erik Bergman byl pastorem státní luteránské církve. Ve 30. letech 20. století se otec stal farářem farnosti Hedviky Eleonory v Östermalmu ve Stockholmu. Ingmar Bergman zde vyrůstal v přísném religiózním prostředí, což se později promítlo i do jeho tvorby.

V letech 1937–40 studoval na Stockholmské univerzitě literární historii, ale jeho zájem si postupně získávalo divadlo a následně i film. Po promoci dělal režijního praktikanta v Stockholmském divadle. V té době uveřejnil několik svých novel a napsal řadu her, např. Kašpárkova smrt (Kaspers död, 1942) či Rakel a uvaděč (Rakel och biografvaktmästaren, 1946). Ve věku 26 let se stal ředitelem Hälsingborgského městského divadla a nejmladším ředitelem divadla v Evropě vůbec. Byl i režisérem Göteborského městského divadla (1946–49), Městského divadla v Malmö (1953–60) a v Královském dramatickém divadle ve Stockholmu (1960–66, z toho poslední tři roky jako ředitel).

Mezi lety 19761984 žil v dobrovolném exilu v bavorské metropoli Mnichově, rozhořčen na švédskou vládu a úřady, že byl křivě obviněn ze závažných daňových úniků. V reakci na to zrušil své plány na natáčení dalších filmů, ukončil činnost svého vlastního filmového studia a propustil všechny své spolupracovníky. Ačkoliv se obvinění ukázala jako nesprávná, po 8 let se – přes prosby švédského premiéra a kulturních kruhů – odmítal vrátit; později přiznal, že i když nebyl v exilu nečinný (dokončil mj. filmy Hadí vejce anebo koprodukční Fanny a Alexandr), v podstatě ztratil cenná léta své profesionální kariéry. I přes jeho odsudky vůči staré vlasti byla Švédským filmových institutem u příležitosti jeho 60. narozenin (1978) ustavena filmová cena The Ingmar Bergman Plaque („Plaketa I. B.“; roku 1992 přejmenovaná na The Ingmar Bergman Prize) pro vynikající herce a režiséry švédské i zahraniční. Zajímavostí bylo, že laureáty ceny vybíral a doporučoval sám Bergman.

Po roce 2003 už přestal točit filmy, nicméně ještě roku 2006 se stal patronem nové filmové ceny pro začínající režiséry, nazvané na jeho počest The Ingmar Bergman International Debut Award, udílené na MFF v Göteborgu. V témže roce se ovšem dostavily vážné zdravotní problémy a musel podstoupit operaci kyčle. V průběhu rekonvalescence už 89letý režisér zemřel během spánku ve svém domě na ostrově Fårö – zvláštní shodou náhod v ten samý den (30. července 2007) jako jiný velikán filmu, italský režisér Michelangelo Antonioni.

Manželství[editovat | editovat zdroj]

Ingmar Bergman byl pětkrát ženatý:

První čtyři manželství skončila rozvodem, páté trvalo do smrti jeho ženy, která zemřela na rakovinu žaludku.

Dcera Lena Bergmanová (*1943) je úspěšnou herečkou, další dcera Eva Bergmanová (*1945) je režisérkou stejně jako syn Daniel Bergman (*1962). Celkově má Bergman 9 (přiznaných) dětí, dále jsou známi: divadelní režisér Jan Bergman (19462000), herečka Anna Bergmanová (*1948), herec Mats Bergman (*1948), kapitán letadla Ingmar Bergman ml., spisovatelka Maria von Rosenová (*1959) (otcovství přiznáno po 22 letech) z nemanželského vztahu s Ingrid von Rosen a spisovatelka a kulturní publicistka Linn Ullmannová (*1966), kterou měl s Liv Ullmannovou.

Ocenění[editovat | editovat zdroj]

V roce 1971 na slavnosti předávání Oscarů (Cen Akademie) obdržel Bergman Pamětní cenu Irvinga G. Thalberga. Tři z jeho filmů vyhrály Oscara za nejlepší zahraniční film: Pramen panny v roce 1961, Jako v zrcadle v roce 1962 a Fanny a Alexandr v roce 1984. Šest jeho dalších filmů bylo na tuto cenu nominováno:

  • Lesní jahody (1959)
  • Jako v zrcadle (1962)
  • Šepoty a výkřiky (1973)
  • Tváří v tvář (1976)
  • Podzimní sonáta (1978)
  • Fanny a Alexandr (1982)

Bergmanovo dílo je oceňováno i pro mimořádné výkony jeho stálých herců a kameramana Svena Nykvista.

Mnozí filmoví tvůrci po celém světě včetně Woodyho Allena, Roberta Altmana či Andreje Tarkovského uvádějí Bergmanova díla jako významný zdroj inspirací pro svou tvorbu.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Filmy[editovat | editovat zdroj]

  • 1944 – Štvanice (Hets), scénář
  • 1946 – Krize (Kris)
  • 1946 – Prší nám na lásku (Det regnar på vår kärlek)
  • 1947 – Loď do Indie (Skepp till India land)
  • 1947 – Žena bez tváře (Kvinna utan ansikte), scénář
  • 1948 – Eva (scénář)
  • 1948 – Hudba v temnotách (Musik i mörker), režie
  • 1948 – Přístavní město (Hamnstad)
  • 1949 – Vězení (Fängelse), scénář, režie
  • 1949 – Žízeň (Törst)
  • 1950 – Za štěstím (Till glädje)
  • 1950 – U nás se to stát nemůže (Sånt händer inte här)
  • 1950 – Když město dřímá (Medan staden sover), scénář
  • 1951 – Letní sen (Sommarlek)
  • 1951 – Rozvedení (Frånskild)
  • 1952 – Čekající ženy (Kvinnors väntan)
  • 1953 – Léto s Monikou (Sommaren med Monika)
  • 1953 – Večer kejklířů (Gycklarnas afton)
  • 1954 – Lekce v lásce (En lektion i kärlek)
  • 1955 – Sny žen (Kvinnodröm)
  • 1955 – Úsměvy letní noci (Sommarnattens leende)
  • 1956 – Poslední pár z kola ven (Sista paret ut)
  • 1957 – Sedmá pečeť (Det sjunde inseglet)
  • 1957 – Lesní jahody (Smultronstället)
  • 1958 – Než se rozední (Nära livet)
  • 1958 – Tvář (Ansiktet)
  • 1960 – Pramen panny (Jungfrukällan)
  • 1960 – Ďáblovo oko (Djävulens öga)
  • 1961 – Jako v zrcadle (Såsom i en spegel)
  • 1961 – Zahrada rozkoší (Lustgården), scénář
  • 1963 – Hosté Večeře Páně (Nattvardsgästerna)
  • 1963 – Mlčení (Tystnaden)
  • 1964 – A co všechny ty ženy (För att inte tala om alla dessa kvinnor)
  • 1966 – Persona
  • 1968 – Hodina vlků (Vargtimmen)
  • 1968 – Hanba (Skammen)
  • 1969 – Náruživost (En passion)
  • 1971 – Dotek (Beröringen)
  • 1972 – Šepoty a výkřiky (Viskningar och rop)
  • 1975 – Kouzelná flétna (Trollflöjten)
  • 1976 – Tváří v tvář (Ansikte mot ansikte)
  • 1977 – Hadí vejce (Ormens ägg)
  • 1978 – Podzimní sonáta (Höstsonaten)
  • 1980 – Ze života loutek (Ur marionetternas liv)
  • 1982 – Fanny a Alexandr (Fanny och Alexander)
  • 1986 – Karinina tvář (Karins ansikte), krátký film
  • 1992 – Nedělňátka (Söndagsbarn), scénář
  • 2000 – Nevěra (Trolösa), scénář

Filmy pro televizi[editovat | editovat zdroj]

  • 1969 – Obřad (Riten)
  • 1973 – Scény z manželského života (Scener ur ett äktenskap)
  • 1984 – Po zkoušce (Efter repetitionen)
  • 1991 – Dobrá vůle (Den goda viljan), scénář
  • 1993 – Bakchus (Backanterna), režie, scénář
  • 1997 – Co chvilku křičí na jevišti světa, (Larmar och gör sig till)
  • 2003 – Saraband

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • 1987 – Laterna Magica, autobiografie
  • 1990 – Obrazy (Bilder), filmografie

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]