Milan Kundera

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Milan Kundera
Milan Kundera.jpg
Milan Kundera
Narození 1. dubna 1929
(věk 85 let a 116 dní)
Československo Brno
Významná díla Monology
Směšné lásky
Žert
Nesnesitelná lehkost bytí
Příbuzní Ludvík Kundera - otec
Ludvík Kundera - bratranec
„To se neodvrací spisovatel od své vlasti. To vlast staví spisovatele mimo zákon, nutí jej k pokoutnosti a tlačí k trýzni.“
Wikiquote-logo.svg citáty na Wikicitátech
Nuvola apps bookcase.svg seznam titulů v katalogu NK ČR

Milan Kundera (* 1. dubna 1929 Brno[1]) je česko-francouzský spisovatel,[2] který od roku 1975 žije ve Francii.[3] Své texty psal nejdříve česky, nyní francouzsky. V roce 1979 byl zbaven československého státního občanství a jeho dílo bylo v Československu až do Sametové revoluce zakázáno[3]. Je autorem básní, dramat, prózy a esejí a je také překladatel. Patří mezi nejznámější a nejpřekládanější české spisovatele. Byl nominován na Nobelovu cenu za literaturu.

Život[editovat | editovat zdroj]

Milan Kundera se narodil v Brně, kde žil s rodiči v Purkyňově ulici.[4] Jeho otec, Ludvík Kundera, byl významný klavírista a rektor JAMU. V mládí se učil hrát na klavír. Milan Kundera patřil k prominentům oficiální literatury v éře stalinismu[zdroj?] a je příslušníkem generace, která vstoupila do literárního života brzy po uchopení moci komunisty. Tato generace se chopila příležitosti udělat kariéru, neboť nastoupila na místa uprázdněná vyhnáním nekomunistů z kultury[5]. Studoval na gymnáziu v Brně, kde roku 1948 maturoval. Ve stejném roce začal studovat na Filozofické fakultě UK literární vědu a estetiku, po dvou semestrech však přestoupil na FAMU, kde zprvu studoval filmovou režii a poté scenáristiku u M.V. Kratochvíla. Po skončení studia začal na FAMU vyučovat světovou literaturu, nejprve jako asistent, od roku 1958 jako odborný asistent a od roku 1964 již jako docent. V roce 1948 vstoupil do komunistické strany, po dvou letech byl však vyloučen. Roku 1956 mu bylo členství obnoveno, ale v roce 1970 byl opět vyloučen. Po roce 1956 se postupně stal významným aktérem snah o liberalizaci kulturních poměrů z reformně komunistických pozic. V roce 1967 vystoupil na IV. sjezdu Svazu československých spisovatelů s ostrým referátem, ve kterém odsoudil pokus zakázat filmy Věry Chytilové a oficiální kulturní politiku obvinil z barbarství. Po srpnové intervenci zahájil svým článkem v týdeníku Listy diskusi o českém údělu, která pokračovala i v časopisech Plamen a Host do domu a do níž zasáhl rovněž Václav Havel. Od té doby se Kundera až na ojedinělou výjimku (esej Únos Evropy v exilovém časopise 150 000 slov) k politickým otázkám přímo nevyjadřuje.

Od roku 1975 žije v emigraci ve Francii, kde zprvu vyučoval na univerzitě v Rennes a později v Paříži. Po vydání knihy Kniha smíchu a zapomnění v roce 1978, mu bylo v roce 1979 české občanství odebráno. V roce 1981 získal občanství francouzské. Udržuje kontakty s okruhem přátel v Česku, ale do své vlasti se vrací zřídka a vždy inkognito.[6] Ačkoli reviduje překlady svých děl napsaných ve francouzštině do jiných jazyků, jejich české překlady téměř nevydává a odmítá práci na nich svěřit jiným překladatelům.[2]

Aféra kolem zatčení Miroslava Dvořáčka[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace v článku Zatčení Miroslava Dvořáčka

Časopis Respekt v čísle z 13. října 2008 přinesl článek Adama Hradilka z Ústavu pro studium totalitních režimů, uvádějící na základě Hradilkem objeveného policejního záznamu, že 14. března 1950 se Kundera dostavil na policii a udal, že si nějaký muž nechal v úschově kufr u jedné Kunderovy spolubydlící ze studentské koleje. Majitel kufru, západní agent Miroslav Dvořáček, byl poté zatčen a odsouzen k 22 letům vězení, z nichž strávil téměř 14 v těžkých podmínkách pracovních táborů.[7] Sám Kundera označil tvrzení za lež a prohlásil, že si nedokáže vysvětlit, jak se jeho jméno do záznamu dostalo.[8][9] Ústav ani manželé Dvořáčkovi však o pravosti materiálů nepochybují, Markéta Dvořáčková k tomu dodala: „Pokud jde o údaje týkající se mého manžela přímo, tedy situací, jichž se sám účastnil a které byly zaznamenány, nenašli jsme v dokumentech nic, co by neodpovídalo skutečnosti.“[10] Podle literárního historika Zdeňka Pešata Miroslava Dvořáčka udal Kunderův tehdejší přítel Miroslav Dlask (řekl o tom Pešatovi) [11], o pobytu Miroslava Dvořáčka se dozvěděl od své přítelkyně Ivy Militké, u které Dvořáček plánoval přenocovat. Iva Militká-Dlasková na to reagovala úvahou, že Dlask mohl požádat Kunderu.[12] Podle svědectví bývalého kriminalisty Aloise Paška[13] však Kundera mohl být uveden jenom namátkou jako zástupce studentů a oznámení na policii mohlo být motivováno hledáním pachatele trestných činů kriminální povahy, který se v té době na studentské koleji skrýval, takže Miroslav Dvořáček mohl být odhalen náhodně a bez úmyslného zásahu Kundery.

Ocenění[editovat | editovat zdroj]

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Poezie[editovat | editovat zdroj]

  • Člověk, zahrada širá (1953)
  • Poslední máj (1955) – oslava Julia Fučíka.
  • Monology (1957)

Divadelní hry[editovat | editovat zdroj]

  • Majitelé klíčů (1962)
  • Ptákovina (1966)
  • Dvě uši, dvě svatby (1968)
  • Jakub a jeho pán: Pocta Denisu Diderotovi (1971)

Beletrie[editovat | editovat zdroj]

Jde o romány, s výjimkou Směšných lásek, které jsou souborem povídek.

  • Žert (1967)
  • Směšné lásky (1970,[2] druhé vydání: 2007[3]), vyřazeny povídky Já truchlivý Bůh, Sestřičko mých sestřiček a Zvěstovatel. Původně:
    • Směšné lásky: tři melancholické anekdoty (1963) (Já truchlivý Bůh, Sestřičko mých sestřiček, Nikdo se nebude smát)
    • Druhý sešit směšných lásek (1965) (Zlaté jablko věčné touhy, Zvěstovatel, Falešný autostop)
    • Třetí sešit směšných lásek (1969) (Symposion, Ať ustoupí staří mrtví mladým mrtvým, Eduard a Bůh, Doktor Havel po dvaceti letech)
  • Valčík na rozloučenou (1972)
  • Život je jinde (1973)
  • Kniha smíchu a zapomnění (1978)
  • Nesnesitelná lehkost bytí (1984)
  • Nesmrtelnost (francouzsky 1990, česky: 1993); poslední psaný česky
  • Pomalost (La Lenteur, 1995)
  • Totožnost (L'Identité, 1998)
  • Nevědomost (L'Ignorance, 2000)
  • Oslava bezvýznamnosti (La Fête de l'insignifiance, 2013)

Eseje[editovat | editovat zdroj]

  • O sporech dědických (1955)
  • Umění románu: Cesta Vladislava Vančury za velkou epikou (1960)
  • Český úděl (1968)
  • Radikalismus a exhibicionismus (1969)
  • Únos západu aneb Tragédie střední Evropy (1983)
  • L'art du Roman (Umění románu) (1986)
  • Les testaments trahis (Zrazené testamenty) (1992)
  • D'en bas tu humeras des roses (kniha ve francouzštině, ilustrovaná Ernestem Breleuerem) (1993)
  • Můj Janáček (1991-2004)
  • Zneuznávané dědictví Cervantesovo (2005)
  • Le Rideau (Opona) (2005)
  • Kastrující stín svatého Garty (český překlad části Les testaments trahis) (2006)
  • Nechovejte se tu jako doma, příteli (2006)
  • Na minimální ploše maximum různosti (2008)
  • Une rencontre (Setkání) (2009)

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. http://www.spisovatele.cz/milan-kundera Milan Kundera na Spisovatelé.cz
  2. a b Ladislav Verecký, Magazín DNES: Milan Kundera: Spisovatel, který se skrývá
  3. a b Milan Kundera na serveru Literární doupě
  4. http://poznejbrno.cz/2010/08/rodny-dum-milana-kundery/ Rodný dům Milana Kundery
  5. [1]
  6. Přátelí se s Kunderou. Ale jen tajně
  7. HRADILEK, Adam, Petr Třešňák Udání Milana Kundery. Respekt. říjen 2008, roč. XIX, čís. 42, s. 38-46. ISSN 0862-6545.  
  8. Historici ukázali záznamy dokazující Kunderovo udání. Lžou, říká spisovatel (Novinky.cz)
  9. zkrácený transkript telefonátu Kundery a ČTK
  10. novinky
  11. iDNES: Agenta Dvořáčka udal komunistům student Dlask, tvrdí historik, 15. října 2008 17:27
  12. Pešatova verze nevylučuje, že udal Kundera
  13. Svědectví kriminalisty: Kundera vůbec nemusel vypovídat na policii (Novinky.cz, 13. 11. 2008)
  14. Ceny města Brna za rok 2004. 14. ledna 2005
  15. http://aktualne.centrum.cz/kultura/umeni/clanek.phtml?id=639049
  16. ČTK. Milan Kundera převzal v Paříži čestné občanství rodného Brna [online]. Novinky.cz, 2010-02-01, [cit. 2010-02-01]. Dostupné online.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]