Albert Camus

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Albert Camus
Albert Camus, spisovatel, filozof a publicista
Albert Camus, spisovatel, filozof a publicista
Narození 7. listopadu 1913
Mondovi (Alžírsko)
Úmrtí 4. ledna 1960
poblíž Sens (Burgundsko)
Příčina úmrtí Silniční dopravní nehoda
Občanství Francie
Povolání spisovatel, filosof, autor, romanopisec, novinář, esejista a dramatik
Ocenění Nobelova cena za literaturu
Manželka Francine Faure
Citát
Existuje pouze jediný případ čistého zoufalství. A to zoufalství člověka odsouzeného na smrt.
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Albert Camus [alˈbɛʁ kaˈmy] IPA [albér kami] (7. listopadu 19134. ledna 1960) byl francouzský spisovatel a publicista. Bývá uváděn jako jeden z čelných představitelů existencialismu, přestože taková označení odmítal. Stejně tak si nepřál, aby byl pokládán za filosofa, nicméně pozdější filosofické myšlení výrazně ovlivnil.[1]

Život[editovat | editovat zdroj]

Pocházel z francouzsko-španělského manželství. Narodil se v Mondovi (v Alžírsku, které bylo tehdy francouzskou kolonií), kde po otcově smrti na Marně vyrůstal v chudinské čtvrti. V Alžíru Camus vystudoval filosofii a klasické literatury.

Roku 1934 se stal členem komunistické strany, kterou o rok později pro názorové neshody opustil, až do roku 1938 vystřídal několik zaměstnání, teprve roku 1938 se začal věnovat literatuře – stal se novinářem. Jeho novinářská činnost vedla roku 1940 k jeho vyhoštění z Alžíru, Camus odjel do Paříže, kde se zapojil do protifašistického hnutí (hnutí odporu). V průběhu druhé světové války se věnoval především divadlu.

Během druhé světové války publikoval v ilegálním časopise Combat. Kolem roku 1950 začal být velmi aktivní v otázkách francouzské koloniální politiky v Alžírsku, kdy se stal jejím nesmiřitelným kritikem.

Roku 1957 mu byla udělena Nobelova cena za literaturu.

Zemřel při autonehodě. Spisovatel Giovanni Catelli vytvořil na základě jednoho úryvku v deníku spisovatele Jana Zábrany teorii, že byl Camus ve skutečnosti zavražděn sovětskou tajnou službou KGB na příkaz ministra zahraničí Dmitrije Šepilova.[2]

Dílo[editovat | editovat zdroj]

A. Camus se ve svých dílech soustředil na problematiku odcizenosti a vzpoury, často se u něj objevuje téma strachu ze samoty. Jeho díla jsou reakcí na ztrátu tradičních hodnot a přesvědčení o nesmyslnosti a absurdnosti života.

Beletrie[editovat | editovat zdroj]

  • Cizinec (L'Étranger, 1942) - tento román se odehrává v Alžírsku asi v první polovině 20: století. Dá se rozdělit na část dějovou a úvahovou.
    1) dějová část: Je vyprávěna v ich-formě a zachycuje poslední část života úředníka Mersaulta (hlavní hrdina). Příběh začíná pohřbem Mersaultovy matky, měl matku rád, ale necítí lítost, smířil se s tím, že smrt musí někdy přijít. Bere život tak, jak jde, nenechává se vyvést ze svého klidu. Krátce po pohřbu naváže kontakt se svou bývalou kolegyní Marií a seznámí se se sousedem pochybného charakteru Raymondem. Dokonce Raymondovi napíše dopis na rozloučenou s jeho nevěrnou milenkou a zjišťuje, že Raymond má problémy s partou Arabů (jeden z party je bratrem oné dívky). Mersault, Marie a Raymond odcestují na chatu Raymondova přítele. Procházejí se po pláži, Raymonda napadnou Arabové a zasadí mu ránu nožem, poté prchají. Mersault se prochází dále a uvidí mezi skalisky jednoho z útočníků. Jelikož je vzrušen a vyprovokován předcházející událostí, násilníka chladnokrevně zastřelí.
    2) úvahová část: V této části je Mersault zatčen, vyslýchán, vidíme jeho vězeňský život, výslechy i soudní proces. Čeká na popravu, rekapituluje si svůj život a přemýšlí o jeho smyslu. Nechápe absurdní svět, ve kterém člověka hodnotí jen z vnějšku a ne podle vnitřních pohnutek. Všichni jej označují jako bezcitného, protože neplakal na matčině pohřbu, potom hned šel s dívkou do kina a ještě navíc zabil člověka. Není schopen orientovat se v hodnotovém řádu společnosti, je cizincem v lidském kolektivu i ve svém vlastním životě, který je mu v podstatě lhostejný. Nevěří v Boha, ale pouze v jedinou životní jistotu - smrt. Ze svého jednání obviňuje společnost, neboť vinu na současných poměrech mají všichni lidé, jimž nezáleží na lásce, přátelství, mravnosti ani životě.
    Velice důležitým jevem v tomto románu je slunce a také teplo, jelikož právě ve chvílích, kdy svítí slunce se Mersault dostává do nepříjemných situací. Můžeme si toho povšimnout během pohřbu Marsaultovy matky ve chvíli, kdy jsou na pláži a on zabije jednoho z Arabů, či na konci během Mersaultova procesu.
    Albert Camus
  • Mor (La Peste, 1947) - dílo je jakousi románovou kronikou. Její děj se odehrává v alžírském městě Oranu zamořeném morem. Kroniku píše jeden z hrdinů (lékař Bernard Rieux), využívá při tom zápisky intelektuála Tarraoua. Román Mor je poněkud náročnějším čtivem se zřetelnou filozofickou rovinou charakteristickou pro autora - vzpourou, bojem, vzepřením se neradostnému lidskému údělu. Tragédie začne hromadným úhynem krys ve městě, lidské oběti na sebe nenechají dlouho čekat. Zpočátku nechce nikdo uvěřit varování dr. Rieuxe (jedné z hlavních postav knihy), který záhy odhalí velké nebezpečí a požaduje po starostovi zavedení tvrdých bezpečnostních opatření včetně karantény. Zanedlouho je však starosta nucen uznat oprávněnost požadavků dr. Rieuxe a město se změní v hermeticky uzavřený mikrosvět. Vojáci dohlíží na to, aby se z oploceného města nikdo nedostal. Situace se stane natolik vážnou, že kdokoliv se o to pokusí, je zastřelen. Dovnitř proudí pouze zásoby potravin a zdravotnický materiál. Začíná boj mezi obyvateli a zhoubnou nákazou. Počáteční panika se změní v odhodlání lidí postavit se tváří krizovému stavu. Mrtvých ale přibývá, provizorní hřbitovy se plní, protilátky neúčinkují, jak by měly a síly docházejí. Nikdo si nemůže být jist, zda to nebude právě on, koho mor pozve ke hře o život...
  • Pád (La Chute, 1956) - dílo původně plánováno jako jedna z povídek v souboru Exil a království, vzhledem k rozsahu se jej Camus rozhodl publikovat samostatně jako román.
  • Exil a království (L'exil et le royaume, 1957) - povídková kniha
  • Šťastná smrt (La Mort heureuse, napsáno 1936-1938, publikováno posmrtně 1971)
  • První člověk (Le premier homme, nedokončeno, vydáno posmrtně 1994) - fragment textu byl nalezen na místě autonehody, při které Camus zemřel.
    První člověk je především román autobiografický, ale objevují se v něm i témata alžírské vlasti, chudoby, násilí a spravedlnosti. Hlavním hrdinou je alžírský Francouz Jacques Cormery,který se vrací do rodného Alžírska navštívit svou matku a pátrat po svém otci. Camus v tomto románu pravděpodobně zamýšlel rozvinout téma nespravedlnosti a násilí v Alžírsku a vztahu ke své vlasti a rodině. Přesto je toto dílo typickým příkladem Camusovy tvorby, v němž se zamýšlí nad otázkami smyslu života a ztráty víry chudých.Vyjadřuje se k občanské válce v Alžíru a snaží se nalézt příčiny nesvárů mezi Araby a Francouzi. Výrazným znakem románu je podrobné a realistické líčení Cormeryho, tedy vlastně Camusova dětství.

Dramata a dramatizace[editovat | editovat zdroj]

  • Caligula (Caligula, napsáno 1938, knižně vydáno 1944) - pravděpodobně autorovo nejlepší drama. Hru o římském císaři pojal opět netradičně, Caligulu bere jako člověka, který revoltuje proti absurditě pomocí zločinů a her smrti. Nebere ho jako blázna. Proti Caligulovi vzniká vzpoura – ten se jí však směje. Hra je zaměřená proti diktátorským režimům.
  • Nedorozumění (Le Malentendu, 1944) - děj se odehrává v penzionu u řeky v Českých Budějovicích, kam nikdo nechodí. Do tohoto penzionu přijíždí záhadný host z koloniální Afriky. Avšak v penzionu hosta otráví a tělo hodí do řeky, aby se mohli zmocnit jeho majetku a peněz a mohli odejít ze "šedi do slunce" (v tomto díle se odráží Camusův špatný pocit v Čechách, které jsou pro něj velmi chmurné oproti veselému a slunečnému mořskému pobřeží). On byl poslední, koho chtěli zabít. Závěr dramatu: Ráno přijíždí do penzionu Maria, manželka onoho "cizince", Jana. Díky Marii zjistili, že se jednalo o člena rodiny, který neodhalil svoji totožnost hned při příjezdu (a proto i Marie přijíždí až ráno, neboť Jan si přál být tam první noc sám a neprozradit se), aby mohl svoji matku a dceru pozorovat "zvenčí" a tím lépe zjistil, co skutečně potřebují. Děj příběhu se odehrává od večera do rána.
  • Stav obležení (L' Etat de Siege, 1948)
  • Spravedliví (Les Justes, 1949)
  • Rekviem za jeptišku (Requiem pour une nonne, 1956) - dramatizace stejnojmenného románu Williama Faulknera.
  • Běsi (Les Possédés, 1959) - dramatizace stejnojmenného románu Fjodora Michajloviče Dostojevského

Eseje a filosofické spisy[editovat | editovat zdroj]

Albert Camus napsal celou řadu esejů, většina z nich je spíše filosoficky laděna, některé mají i více beletristickou podobu.

  • Mýtus o Sisyfovi (Le Mythe de Sisyphe, 1942) - motivem je mu antický mýtus o Sisyfovi, který pojal trochu netradičně - z pohledu Sisyfa. Sisyfos může být šťasten. Jeho osud je stejný jako osud všech lidí, avšak on si, na rozdíl od nich, uvědomuje marnost své snahy, proto je „pánem“ tohoto svého neodvratného osudu. Není tedy v zajetí marné naděje, tudíž je svobodnější. Kniha postihuje úděl moderního člověka v jeho absurditě a absurdno povyšuje na filozofickou kategorii. Z východisek beznaděje, zbytečnosti a lhostejnosti dospívá argumentací k pozitivním závěrům: pomocí absurdních prožitků je dovoleno člověku dál pokračovat v životě.
  • Člověk revoltující (L'Homme révolté, 1951) – zde odmítl kolektivní revoluci, ačkoli uznával revoltujícího člověka. Vzpoura má být boj proti utrpení a zlu. Podle něj revoltou člověk potvrzuje svoji existenci. Tento esej (resp. odmítnutí kolektivní revoluce) byl příčinou jeho sporu s J.-P. Sartrem.

Deníky a memoáry[editovat | editovat zdroj]

  • Zápisníky I. (květen 1935 - únor 1942) (Carnets I, mai 1935-février 1942, vydáno posmrtně 1962)
  • Zápisníky II. (leden 1942 - březen 1951) (Carnets II, janvier 1942-mars 1951, vydáno posmrtně 1964)
  • Zápisníky III. (březen 1951 - prosinec 1959) (Carnets III, mars 1951-décembre 1959, vydáno posmrtně)

České překlady a vydání[editovat | editovat zdroj]

Beletrie[editovat | editovat zdroj]

Dramata a dramatizace[editovat | editovat zdroj]

Eseje a filosofické spisy[editovat | editovat zdroj]

Deníky a memoáry[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Thurnher – Röd – Schmidinger: Filosofie 19. a 20. století III. Praha 2009, s. 395—397.
  2. FERTILIO, Dario. Il Giallo Camus. Corriere della sera [online]. 2011-08-01. Dostupné online.  (italsky) 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]