Jasunari Kawabata

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Jasunari Kawabata v roce 1938.
Jasunari Kawabata v roce 1951.
Památník v Kawabatově rodišti

Jasunari Kawabata (japonsky: 川端 康成, Kawabata Jasunari; * 14. června 1899, Ósaka - 16. dubna 1972, Kamakura) byl japonský spisovatel, nositel Nobelovy ceny za literaturu za rok 1968. Byl prvním Japoncem, který získal toto ocenění.

Život[editovat | editovat zdroj]

Jasunari Kawabata se narodil do rodiny lékaře z Ósaky 14. června 1899. Velmi brzy osiřel, když mu zemřeli oba rodiče, babička, u níž poté žil, a sestra, ještě než dosáhl devíti let života.[1] Poté musel ošetřovat svého smrtelně nemocného dědečka[1] a po jeho smrti žil ve středoškolském internátu.[2] V letech 19201924 studoval na Tokijské univerzitě klasickou japonskou a anglickou literaturu a severské literatury.[3])

Do literatury vstoupil ještě za studií ve svých dvaadvaceti letech povídkou Šókonsai ikkei (1921, Pohled na svátek vítání duší).[2] Za jádro svého díla považoval krátké stručné prózy, kterých napsal přes sto a které souhrnně označoval jako Tamagokoro no šósecu ((掌の小説, Povídky na dlaň). Usiloval v nich v souladu s neosenzualistickou školou nové citlivosti (šinkakaku-ha) odmítající naturalismus o vyjádření bezprostředních citového prožitku metodou náznakovosti a symboličnosti.[2] Své práce zveřejňoval nejprve v časopisech Šinšičó a Bungei šundžú a později v neosenzualistickém časopise Bungei džidai (Umělecká éra), který sám roku 1924 založil a ve kterém propagoval nové moderní evropské směry tohoto období jako byl kubismus, dadaismus a expresionismus.[3] On sám se pokoušel nalézt soulad mezi domácí literární tradicí a evropským písemnictvím. Zajímal se o evropské avantgardní autory a rovněž sám překládal z angličtiny.[2]

Po sňatku v roce 1931 se přestěhoval do bývalého samurajského hlavního města Kamakura a zimní období trávil v Zuši. Zabýval se také buddhismem, zejména během druhé světové války, kdy odmítl podporovat oficiální militarismus, cestoval po Mandžusku a věnoval se studiu japonského klasického románu Gendži Monogatari. V Japonsku se brzy stal velmi uznávaným spisovatelem, o čemž svědčí i to, že v letech 1945-1962 byl předsedou japonského PEN klubu. V šedesátých letech začal velmi činný společenský život. Podnikl přednáškové turné v USA a zapojil se do kampaně odsuzující Kulturní revoluci v Číně.[2]

Kawabatovo dílo je stylisticky a jazykově vytříbené, vyznačuje se atmosférou nostalgie, výraznou emocionalitou a důrazem na psychologii především ženských postav. Roku 1968 mu byla jako prvnímu Japonci udělena Nobelova cena za literaturu "za jeho vypravěčské umění, které s jemnou citlivostí vyjadřuje podstatu japonské osobitosti" (citace z odůvodnění švédské akademie). Přestože při přebírání této ceny ve svém projevu odsoudil sebevraždu, sám v roce 1972 dobrovolně ukončil svůj z důvodů doposud ne zela jasných.[4] Zemřel na otravu plynem, což jeho rodina dodnes vydává za nehodu.[5]

Výběrová bibliografie[editovat | editovat zdroj]

  • Izu no Odoriko (1925, 伊豆の踊子, Tanečnice z Izu), novela s autobiografickými prvky o milostném vzplanutí studenta k mladičké tanečnici ze skupiny potulných herců.
  • Džúrokusai no nikki (1925, 十六歳の日記, Deník šestnáctiletého), autobiografická novela z doby, kdy se autor musel starat o svého umírajícího dědečka, ve které popsal pocit osamělosti sirotka, který ztratil své rodinné zázemí.
  • Asakusa no kurenaidan (časopisecky 1928-1929, knižně 1930, 浅草紅團, Červený gang z Asakusy), obsáhlá novela odehrávající se v tokijské lidové zábavní čtvrti Asakusa, ve které je popsán fascinující svět tamějších pouličních gangů.
  • Kindžúu (1933, 禽獣, O ptácích a zvířatech), novela,
  • Jume no ane (1933, 夢の姉, Stín starší sestry), novela,
  • Jukiguni (1948, 雪國, Sněhová země), román (často považovaný kritiky za autorovo stěžejní dílo),[2] na kterém Kawabata pracoval již od roku 1935 a jehož první část vyšla v již roce 1937. Jde o lyrický příběh tokijského diletantského estéta ve středních letech a stárnoucí provinční gejši, odehrávající se v lázních ležících při pobřeží moře v kraji, který je pro hluboké zimní sněhy nazýván sněhová země. V díle je zvýrazněno splývání osudů člověka s přírodou, kdy neměnný koloběh všedních dnů je spojen s bezútěšností a pomíjivostí lidského života.
  • Senzaburu (1949, 千羽鶴, Tisíc jeřábů), román odehrávající se kdesi na předměstí poválečného Tokia založený na motivech japonského klasického románu Gendži Monogatari. Na pozadí tradičního čajového obřadu je líčen příběh beznadějné lásky, ve kterém autor zkoumá lidské pocity v době přicházející smrti, zobrazuje kontrasty mezi štěstím a utrpením a krásou a ošklivostí a zdůrazňuje, že lidé jsou na rozdíl od trvalých a věčných nádob pro čajový obřad pomíjiví.
  • Meidžin (časopisecky 1951, knižně 1954, 名人), román, který za své nejlepší dílo považoval Kawabata. Jedná se o umělecké ztvárnění zápasu mezi starým velmistrem hry go, nositelem nejvyššího výkonnostního titulu meidžin a malým ambiciózním vydavatelem pojaté jako souboj novodobého pragmatismu a starými národními tradicemi.
  • Suigecu (1953, 水月, Odraz měsíce ve vodě), novela,
  • Jama no oto (1954, 山の音, Hlas hory), román, za který Kawabata obdržel cenu japonské akademie umění a který je považován za druhé nejvýznamnější autorovo dílo.[2] Ve vylíčení několika všedních epizod z rodinného života stárnoucího tokijského obchodníka je popsáno drama rodinné krize a rozpadající se struktury tradiční japonské rodiny s tématem hledání smyslu lidského člověka a cesty ke vnitřnímu souzvuku člověka s přírodou. Líčení života hrdinů je v románu doprovázeno lyrickými popisy snů, přírody a vzpomínek.
  • Mizuumi (1954, みづうみ, Jezero), román vyprávějící příběh bývalého učitele vzpomínajícího na řadu žen, se kterými se ve svém životě setkal, a na jezero u jeho rodného města.
  • Fudži no hacujuki, (1958, 富士の初雪, První sníh na Fudži), novela,
  • Nemureru bidžo (1961, 眠れる美女, Dům spící krasavice), novela o erotických fantaziích osamělého stárnoucím muže, který neustále navštěvuje nevěstinec, aby zde mohl spát vedle omámené nahé mladé dívky, která neví o jeho přítomnosti.
  • Koto (1962, 古都, Staré hlavní město), román odehrávající se v bývalém japonském městě Kjóto popisující úzkost hlavní hrdinky, kterou jí přináší poznání propastných rozdílů mezi oběma pohlavími.
  • Kawa no aru šitamači no hanaši (knižně 1962, 川のある下町の話, Příběh z dolního města na řece), román odehrávající se po druhé světové válce, jehož hlavní postavou je mladý student medicíny, který se bez peněz snaží přežít v hlavním městě a stát se lékařem.
  • Kataude (1964, 片腕, Jedna paže), novela,
  • Andon (1964, 行灯, Ve světle olejové lampy), eseje,
  • Ucukušisa to kanašimi to (1965, 美しさと哀しみと, Krása a smutek), román,
  • Bi no sonzai to hakken (1969 美の存在と発見, O existenci a objevování krásy), eseje.

Filmové adaptace[editovat | editovat zdroj]

Česká vydání[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b Encyclopedia of Modern Asia. Příprava vydání David Levinson, Karen Christensen; Autor hesla Kawabata Yasunari James M. Vardaman, Jr. Svazek 3. New York : Berkshire Publishing Group, 2002. ISBN 0-684-80617-7. S. 330-331. (anglicky) 
  2. a b c d e f g WINKELHÖFEROVÁ Vlasta: Slovník japonské literatury, Praha, Libri 2008, S 134-135
  3. a b KAWABATA, Jasunari. Tanečnice z Izu a jiné prózy. 1. vyd. Praha : Odeon, 1988. S. předsádka.  
  4. MICHL, Josef B. Laureatus Laureata, Praha, Arca Jimfa, 1995, S.217
  5. http://www.postreh.com/phprs/view.php?cisloclanku=2009061701