Winston Churchill

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Winston Churchill
Winston Churchill

Ve funkci:
10. květen 1940 – 27. červenec 1945
Panovník Jiří VI.
Předchůdce Neville Chamberlain
Nástupce Clement Attlee
Ve funkci:
26. říjen 1951 – 7. duben 1955
Panovník Jiří VI.
Alžběta II.
Předchůdce Clement Attlee
Nástupce Anthony Eden

Narození 30. listopadu 1874

Blenheim, Oxfordshire

Úmrtí 24. ledna 1965 (ve věku 90 let)
Hyde Park, Londýn
Občanství Spojené království
Politický subjekt Konzervativní strana a Liberální strana
Choť Clementine Churchill
Rodiče Randolph Churchill a Jennie Churchill
Děti Randolph Churchill, Diana Churchillová, Sarah Churchillová, Mary Soamesová a Marigold Frances Churchillová
Vzdělání

Královská vojenská akademie v Sandhurstu

Podpis Winston Churchill, podpis
Ocenění Nobelova cena za literaturu, Společník osvobození, Člen Královské společnosti, Velkokříž Řádu dubové koruny a Položka na Wikidatech neobsahuje český štítek; můžete ho doplnitq494273
Commons Winston Churchill

Sir Winston Leonard Spencer-Churchill (30. listopadu 1874 zámek Blenheim, Woodstock24. ledna 1965 Londýn) byl britský politik, premiér Spojeného království v letech 19401945 a 19511955. Také spisovatel (Nobelova cena za literaturu 1953), historik, žurnalista, voják a zákonodárce. Je považován za jednoho z nejvýznamnějších státníků 20. století.

Churchillovo celé jméno znělo Winston Leonardo Spencer-Churchill, ale po vzoru svého otce lorda Randolph Churchilla ve veřejném životě užíval jen příjmení Churchill. Jeho knihy vycházejí pod jménem Winston S. Churchill nebo Winston Spencer Churchill, protože pod jménem Winston Churchill publikoval již jiný autor.

Dětství a mladá léta[editovat | editovat zdroj]

Narodil se na zámku Blenheim ve Woodstocku v hrabství Oxfordshire jako vnuk 7. vévody z Marlborough. Jeho otec, lord Randolph Churchill, byl významným politikem, který vyvedl britské konzervativce z krize v osmdesátých letech 19. století. Jeho matka, lady Jeanette Churchill (rozená Jeanette Jerome), byla dcerou amerického obchodníka Leonarda Jerome. Žádný z rodičů neprokazoval Winstonovi zvláštní náklonnost nebo lásku, přestože Winston Churchill jako dítě svou matku zbožňoval.

Mladý Winston nastoupil v sedmi letech na elitní školu St. James. Tam však vykazoval velice špatné výsledky, dokonce byl považován za hloupého. Snad to bylo i psychickým zhroucením, že ho po čase sklátila velice silná horečka a zápal plic – nemoc, která ho poté provázela celý život. Zápas s nemocí ale nakonec vyhrál. Kvůli jeho zdravotnímu stavu mu lékař doporučil přestup do školy v Brightonu, která se nacházela u moře, a umožnila Winstonovi zotavit se z prodělané nemoci. Po ukončení studia v Brightonu složil přijímací zkoušky na školu v Harrow (tehdy ještě mimo Londýn). Jeho snem však bylo dostat se na vojenskou akademii. To se mu podařilo v roce 1893 a na třetí pokus se stal vojenským kadetem na Královské vojenské akademii v Sandhurstu. Zde si vedl úspěšně. Po dvou letech skončil osmý v pořadí mezi zhruba sto chlapci ve svém ročníku.

V armádě[editovat | editovat zdroj]

Jako mladý podporučík v roce 1895 odcestoval na Kubu, kde působil jako válečný dopisovatel a vojenský pozorovatel u štábu generála Valdeze. Z důvodu udržení dobrých mezinárodních vztahů však jeho články často nebyly zveřejňovány, protože v nich velice sympatizoval s povstalci, kteří bojovali proti španělské nadvládě. Během svého dalšího působení v armádě se zúčastnil nejdříve v roce 1897 bojů v západní Indii proti kočovným kmenům Áfaridů a Orakzáíů pod velením generála Bindona Blooda. Z několika bitev vyšel nezraněn, ačkoliv podle svých nadřízených prováděl šílené věci, jako například jízdu velice blízko rojnice. V roce 1898 se jako člen Kitchenerovy expedice účastnil bojů v Egyptě u Omdurmánu (Ummdurmánu). I zde bojoval na exponovaných úsecích, kde padlo několik jeho blízkých přátel, on sám však z boje s derviši vyšel nezraněn. V těchto válečných událostech si přivydělával jako válečný dopisovatel a právě v této době se u něho poprvé objevil určitý literární talent. Povedlo se mu totiž napsat svou první knihu.

Poprvé v politice a také v búrské válce[editovat | editovat zdroj]

Pro syna prominentního politika nebylo překvapivé, že se pokusil prosadit v politice. Během 90. let přednesl několik veřejných projevů na schůzích konzervativců a v roce 1899 se pokusil poprvé vstoupit do politiky, když kandidoval do Dolní sněmovny. Bylo to ve městě Oldham, kde kandidoval za konzervativce a prohrál. Již v tomto věku mu však nedělalo problémy řečnit a jeho projevy byly uznávané, ačkoliv nebyl zvolen. V říjnu 1899 vypukla v jižní Africe búrská válka a Winston Churchill zde začal působit jako dopisovatel listu Morning Post. Během búrského přepadu britského obrněného vlaku byl zajat a uvězněn. Z vězení v Pretorii se mu podařilo uprchnout a tajně přejet vlakem 500 km až do portugalského Mosambiku a z něj pak na území kontrolované Brity. Toto dobrodružství z něj udělalo na nějaký čas národního hrdinu,dokonce byl navržen na vyznamenání Viktoriiným křížem, ale Horatio Kitchener tento návrh vetoval. Další výhodou byla reaktivace jako vojáka a nastoupení do činné služby.

Poté, co Británie dosáhla jistých úspěchů, konaly se v říjnu roku 1900 nové volby, v nichž Churchill znovu kandidoval a opět ve volebním obvodu Oldham. Neváhal využít své popularity válečného hrdiny a nakonec zasedl v Dolní sněmovně do lavice za konzervativce. V březnu následujícího roku přednesl svůj první projev. Tímto začala jeho úspěšná politická kariéra, během níž byl v letech 19001922 a 19241964 členem Dolní sněmovny. V roce 1904 vystoupil z konzervativní strany a přešel k liberálům, protože nesouhlasil s konzervativní politikou týkající se ochranářských tarifů.

Ministr[editovat | editovat zdroj]

V roce 1906 vyhráli liberálové všeobecné volby a o rok později nastoupil Churchill do funkce zástupce ministra kolonií. V této době se také Churchill sblížil s advokátem z Walesu Davidem Lloydem Georgem, který se měl v budoucnosti stát jeho politickým partnerem. V roce 1908 byl jmenován ministrem obchodu, v kteréžto pozici úzce spolupracoval s Lloyd Georgem, novým státním pokladníkem (Chancellor of the Exchequer). V roce 1910 byl jmenován ministrem vnitra, kde jeho působení bylo hodnoceno jako poněkud kontroverzní. Slavná fotografie z té doby ukazuje Churchilla osobně se účastnícího tzv. obléhání Sidney Street. Velmi bylo kritizováno jeho rozhodnutí nevolat hasiče poté, když obléhaná budova začala hořet. Před anarchisty tak byla postavena možnost buď se vzdát nebo zemřít.

Slavná fotografie ze Sidney Street, hlava v kruhu patří Winstonu Churchillovi

V roce 1911 se stal prvním lordem admirality – ministrem námořnictví. Podílel se na snahách zreformovat britské loďstvo. Zřídil štáb admirality, prosadil změnu pohonu lodí z uhlí na naftu atd. Churchill tušil možnost konfliktu s Německem již od agadirské krize a tak předložil vládě memorandum „Problémy kontinentálního vedení války“. Sám se účastnil vojenských akcí v Antverpách. Před první světovou válkou důrazně prosazoval, aby Británie měla převahu na moři.

Velká válka[editovat | editovat zdroj]

Patřil k hlavním tvůrcům koncepce vylodění v Gallipoli na Dardanelách, která nakonec znamenala v období první světové války jeho pád. Turecko, spojenec Německa a Rakousko-Uherska, bylo relativně slabé. Jeho hlavní město Cařihrad (Konstantinopol) leželo u moře, odkryté pro zásah námořní velmoci mající převahu. Kdyby padlo, dalo se počítat s kapitulací celého Turecka. Tím by došlo ke zřízení bezpečného spojení s Ruskem, kam by se daly posílat transporty zbraní. Srbsko se stále ještě drželo, Bulharsko nebylo spojencem Trojspolku a pád Cařihradu by jim dal potřebný impuls. Nicméně něco takového vyžadovalo koordinaci námořnictva a pozemních sil – komplexní vedení války.

Tehdejší ministr války Kitchener (vedl už zmiňovanou expedici do Súdánu, jíž se Churchill též účastnil) však plánu příliš nedůvěřoval. 18. března 1915 se podařilo loďstvu ochromit pevnost v Dardanelách. Bylo nutné okamžitě začít s invazí, ale přišel rozkaz, že se má čekat na armádu. Ta sice byla 25. dubna vysazena a vytvořila předmostí, ale dál se již nedostala, protože Turci se zatím zkonsolidovali. Dorazily jejich posily a v polovině května bylo jasné, že Churchillův plán padl (viz též bitva o Gallipoli). Zbývalo pouze vést zákopovou válku v dalekém Turecku nebo se stáhnout. Armáda i loďstvo se nakonec stáhly, odstoupil Churchillův vrchní admirál Fischer a v Británii se schylovalo k vládní krizi. Vše se však stalo kvůli nerozhodnosti tehdejší vlády, která nedala Churchillovi volnou ruku. Vládní krize vyvrcholila. Konzervativci dali vládě premiéra Asquitha ultimátum – buď koalice nebo hlasování o důvěře. Premiér souhlasil s koalicí, což znamenalo mimo jiné odstoupení Churchilla, který byl pro konzervativce neúnosný, jednak jako zrádce strany a jednak kvůli nevydařené operaci v Dardanelách. Byl odvolán 18. května 1915.

V listopadu 1915 odešel také z funkce kancléře lancasterského vévodství a nastoupil jako reaktivovaný důstojník v hodnosti major do armády. Odcestoval do Francie, kde byl později povýšen do hodnosti podplukovníka. Již v květnu roku 1916 se ale Churchill vrátil do Dolní sněmovny, když padla vláda premiéra Asquitha a do čela se dostal David Lloyd George. Ale ani ten nemohl Churchilla do vlády prosadit, protože konzervativci v čele s Bonarem Lawem se tomu bránili. V roce 1917 vstoupily Spojené státy do války, zuřila nejtěžší ponorková válka, probíhaly boje ve Francii, ale ničeho z toho se Churchill neúčastnil.

16. července 1917 nový premiér povolal Churchilla do vlády a nabídl mu buď ministerstvo pro výrobu válečného materiálu nebo nově vytvořené ministerstvo letectví. Churchill si vybral ministerstvo pro výrobu válečného materiálu a následujícího dne bylo zveřejněno jeho jmenování.

V letech 19171922 Churchill opět zastával významné úřady. V období po říjnové revoluci v Rusku prosazoval co největší zásah intervenčních vojsk (tvrdě, že bolševismus „musí být zadušen ještě v kolébce“) a uzavření separátního míru. V roce 1918 proběhly v Británii nové volby a Lloyd George opět zvítězil. Tentokrát se Churchill stal ministrem války (tento úřad zastával od poloviny ledna 1919) a v roce 1921 byl jmenován ministrem kolonií a v této funkci byl také jedním ze signatářů Anglo-Irské smlouvy v roce 1921, která dala vzniknout Irské republice. V roce 1922 začala hospodářská krize a v krizi se ocitla vlivem vnitřních sporů i liberální strana. V této atmosféře padla Lloyd Georgova vláda a v nových volbách prohrála. Churchill tak přišel nejen o místo ministra, ale, protože prohrál i ve svém okrsku v Dundee, i o místo poslance v parlamentu (a shodou okolností ve stejné době i o apendix).

Meziválečné období[editovat | editovat zdroj]

V té době se seznámil s ruským revolucionářem Borisem Savinkovem. Ve své knize Velcí současníci o Savinkovovi psal: "Ten muž má vědomosti státníka, vlastnosti velitele, odvahu hrdiny a trpělivost mučedníka. Celý svůj život strávil spiklenectvím."

V roce 1923 znovu neúspěšně kandidoval za liberály v Leicesteru. V roce 1924 byl zvolen v Eppingu jako „konstitualista“ již za podpory konzervativní strany a v listopadu usedl do křesla ministra financí, kde setrval pět let. V roce 1925 se stal znovu členem konzervativní strany. V té době došlo v Británii ke dvěma významným událostem. V tomto roce se totiž vrátila ke zlatému standardu a o rok později vypukla generální stávka. Souvislosti jsou zřejmé. Návrat ke zlatému standardu znamenal zhodnocení libry šterlinku, což mělo katastrofální následky pro britskou exportní politiku. V důsledku toho došlo k prudkému poklesu mezd a generální stávce. Tento nešťastný krok (který později Churchill označil za nejhorší rozhodnutí své kariéry) dokonce okomentoval John Maynard Keynes ve studii The Economic Consequences of Mr. Churchill. V roce 1929 padla konzervativní vláda a Churchill přešel do stínového kabinetu. Odtud Churchill odešel v roce 1930, protože nesouhlasil s ústupkovou politikou vůči Indii. Když pak konzervativci v roce 1931 vyhráli volby, nenabídli mu ve vládě žádné místo a tak zůstal pouze řadovým poslancem. Žil na svém venkovském sídle v Chartwellu v Kentu. V této době se stal známým hlavně kvůli svým projevům v parlamentu, oponujícím vstřícné politice vlády vůči Indii a její snaze získat nezávislost. Nebyl osloven ani když bylo v Británii zřízeno ministerstvo pro koordinaci obrany v roce 1936. Nedostalo se na něj ani v roce 1937, kdy odešel premiér Baldwin a ministerským předsedou se stal Neville Chamberlain.

Od této výměny na postu premiéra byla patrna v britské zahraniční politice jistá změna. Baldwin se setkání s Hitlerem vyhýbal, zatímco Neville Chamberlain k němu poslal již na podzim roku 1937 svého pozdějšího ministra zahraničí lorda Halifaxe, aby se dověděl více o Hitlerových cílech. Churchill se stal vůdcem opozice ve vládní straně. Úměrně s tím, jak rostla moc Německa rostl i Churchillův odpor.

V roli válečného ministerského předsedy[editovat | editovat zdroj]

Dne 1. září 1939 bylo Polsko napadeno Německem a 3. září vstoupila Británie do války. Následujícího dne se Winston Churchill stal opět prvním lordem admirality. Během tzv. podivné války se ukázal být jedním z nejaktivnějších ministrů, kdy jediná výrazná aktivita probíhala na moři. Churchill obhajoval preventivní obsazení Narviku, norského neutrálního přístavu, odkud byla vyvážena železná ruda (surovina, kterou Německo nutně potřebovalo a nedostávalo se mu jí) a švédské Kiruny, v jejíž blízkosti ležely doly na železnou rudu. Chamberlain a zbytek kabinetu s touto akcí nesouhlasili, a tak byla odložena až do doby německé invaze do Norska, která byla i přes britské snahy úspěšná. V květnu 1940 se stal Winston Churchill ministerským předsedou (rozhodovalo se mezi ním a lordem Halifaxem) a 13. května pronesl ve sněmovně známý projev „o krvi, dřině, potu a slzách“.

Co se týče Churchillovy politické činnosti, lze 2. světovou válku rozdělit do tří etap. První trvala od května 1940 do prosince 1941, kdy Británie stála osamocena proti Německu a Itálii. Spojené státy ještě do války nevstoupily, Sovětský svaz uzavřel Pakt o neútočení a ostatní státy již stály mimo hru.

Churchill se zpočátku soustředil na čtyři body. Za prvé odsunul do pozadí prominentní politiky appeasementu. Za druhé na sebe soustředil všechny významné funkce tak, aby mohl vést válku a přitom rozhodovat o všem důležitém. Za třetí provedl industriální mobilizaci Británie (okamžitě dal svému příteli baronu Beaverbrookovi na starosti leteckou produkci; byla to Beaverbrookova zásluha, že během letecké bitvy byla Británie schopna vzdorovat německým náletům) a konečně za čtvrté uvedl v život anglo-americkou alianci, která v této fázi měla podobu vysílání amerických lodí přes Atlantik a zásobování Británie životně důležitými materiály.

Čankajšek, Franklin D. Roosevelt, a Winston Churchill – konference v Káhiře, listopad 1943

Druhá etapa zahrnuje období prosinec 1941 až listopad 1942 a nebyla moc úspěšná. Japonci dobyli rychle Malajsko i Barmu, Rommel porazil nilskou armádu, padl Tobrúk, přetěžované loďstvo bylo decimováno v Pacifiku a Indie vypověděla Británii poslušnost. V červenci bylo navrženo hlasování o důvěře vládě a v září byl navržen dokonce Churchillův protikandidát (sir Stafford Cripps), ale Churchill svou pozici nakonec dokázal obhájit. V roce 1941 vznikla aliance spojenců (USA, SSSR, Velká Británie), v níž Británie představovala nejslabší článek, ale Churchill stále doufal, že se podaří udržet SSSR mimo střední Evropu, a to tak, že by byl veden úder ze severní Afriky ve směru Terst – Vídeň – Praha.[1] To však nenalezlo podporu ani u Stalina ani u Roosevelta. Ve třetí etapě (prosinec 1942 – červen 1945) byl nucen tento plán opustit, avšak bylo to pro něj období velkých vítězství.

V Britské Indii již od 30. let 20. století působilo intenzivní hnutí za nezávislost, proti kterému Churchill velmi důrazně od počátku vystupoval. V roce 1942 byla do Britské Indie vládou Spojeného království vyslána takzvaná Crippsova mise, která měla získat podporu indických nacionalistů výměnou za příslib indické nezávislosti nejpozději těsně po skončení války. Tato mise ale neměla podporu většiny britských představitelů, včetně satmoného ministerského předsedy Churchilla.[2] Indický národní kongres zklamaný výsledky vyjednávání v červenci 1942 vyhlásil požadavek na okamžité stažení Britů z Indie, nebo budou čelit masové občanské neposlušnosti. 8. srpna téhož roku policejní orgány Britské Indie zatkly desetitisíce představitelů Indického národního kongresu a držely je až do roku 1945. V Britské Indii vypukly masové demonstrace, vedené nejprve studenty a následně hlavně venkovskými rolníky, tyto byly násilně potlačeny britskou armádou během následujících šesti týdnů.[3] Winston Churchill v souvislosti s událostmi ještě v roce 1942 prohlásil: "Nenávidím Indy. Jsou to bestiální lidé s bestiálním náboženstvím."[4]

Churchill se také zúčastnil konferencí, kde se rozhodovalo o budoucích hranicích Evropy a Asie. Týkalo se to především konferencí v Teheránu, Jaltě a Postupimi, kde se Churchill snažil “hrát partii” se Stalinem za slabé podpory Roosevelta. Obzvláště spornou se stala hranice mezi Polskem a Sovětským Svazem a Polskem a Německem. Tato dohoda o posunutí hranic byla po válce vnímána jako zrada na polské exilové vládě v Londýně, která s ní nikdy nesouhlasila. Churchill byl přesvědčen, že jediný způsob, jak zmírnit napětí mezi těmito národy, bylo vytvoření hranic, které by respektovaly hranici národnostní.

Zároveň mělo být i odsunuto německé obyvatelstvo směrem na západ a to nejen z Polska. Churchill byl zastáncem tohoto radikálního řešení. Při debatě 15. prosince 1944 v dolní sněmovně Parlamentu vysvětloval: "Vyhoštění je metoda, která, jak jsme až doposud mohli vidět, bude nejvíce uspokojivá a trvalá. Odstraní promíchání etnik, které způsobuje nekonečné problémy... Bude proveden čistý řez. Nejsem znepokojen těmito přesuny, které jsou snadněji realizovatelné v moderní podmínkách."[5][6]

Některé z jeho rozhodnutí a činů jsou dodnes považované za kontroverzní. Týká se to jeho indiferentního postoje vůči bengálskému hladomoru v roce 1943, který si vyžádal životy nejméně 2,5 milionů lidí. Churchill také podporoval kontroverzní bombardování Drážďan krátce před koncem války.

Přes svou důležitou úlohu během druhé světové války, měl Churchill na britské politické scéně mnoho nepřátel. Jeho popularitu nezvýšily ani výroky, které znevažovaly myšlenku veřejné zdravotní péče či zlepšení standardů všeobecného vzdělání masové populace. Navíc mezi obyvatelstvem pořád existovaly vzpomínky na chyby konzervativních vlád ve 30. letech. Toto byly důvody, proč těsně po skončení války v červnu 1945 konzervativní strana a Churchill jako její vůdce prohráli všeobecné volby.

Po válce[editovat | editovat zdroj]

Zdálo se, že sedmdesátiletý Churchill ve vysoké politice skončil, ale on již od roku 1946 pracoval na svém návratu. Odmítl nabízený titul vévody (čímž by se dostal do Horní sněmovny) a zůstal vůdcem opozice v Dolní sněmovně. Přednášel (například známý Fultonský projev, kde uvedl do veřejného povědomí původně Goebbelsův pojem železná opona) a psal (např. šestidílnou historii 2. světové války, za kterou dostal v roce 1953 Nobelovu cenu za literaturu). Byl také vřelým stoupencem evropské integrace a jedna ze tří hlavních budov Evropské unie v Bruselu nese jeho jméno. Bylo Churchillovou nemalou zásluhou, že Francie získala stálé místo v Radě bezpečnosti OSN (tak mohla další evropská mocnost vyvažovat stálé místo SSSR).

Churchillova socha v Londýně

Znovu v sedle 1951–1955[editovat | editovat zdroj]

Do velké politiky se Winston Churchill vrátil ještě jednou, a to v roce 1951 jako předseda konzervativní strany, která ve volbách získala těsnou většinu v parlamentu. Churchill i přes doléhající stáří a zdravotní problémy (v roce 1949 prodělal záchvat mrtvice) během tohoto volebního období obnovil přátelské vztahy s USA a zapojil se do vytváření „nové Evropy“. Jeho hlavním zájmem se stala (vzhledem k vývoji událostí a množství mezinárodních krizí i musela stát) zahraniční politika. Na počátku 50. let musel řešit íránskou krizi vzniklou znárodněním Anglo-íránské ropné společnosti vládou Muhammada Mosaddeka v roce 1951. O rok později došlo kvůli pozemkové reformě v Keni k povstání (Povstání Mau Mau), které přerostlo v občanskou válku. V Malajsii se vystupňovalo povstání, které zde proti britské nadvládě vypuklo již v roce 1948. Stejně jako v Keni Churchill preferoval vojenský zásah, ale i tak bylo jasné, že britské koloniální panství v Asii a v Africe se blíží svému konci. (V roce 1957 se Malajsie stala nezávislým státem.) V červnu 1953 Churchill prodělal další záchvat mrtvice, 27. června odešel na dovolenou a v roce 1954 již bylo jasné, že Churchill na svůj úřad fyzicky nestačí a proto 5. dubna 1955 odstoupil z funkce premiéra. Na jeho místo nastoupil Anthony Eden, o kterém se to jakožto o zvláštním protégé Churchilla dlouho předpokládalo.

Poslední dny[editovat | editovat zdroj]

Churchill trávil velkou část svého času v Chartwellu (jeho venkovský dům a místo, kam se po celý život uchyloval k odpočinku) a na jihu Francie. V roce 1962 utrpěl zlomeninu stehenní kosti, po které se, přestože mu bylo již 88 let, ještě zotavil a vrátil domů. 15. ledna 1965 měl další záchvat mrtvice, tentokráte již smrtelné. Zemřel o devět dní později, 24. ledna 1965 v Londýně. Jeho tělo bylo po tři dny vystaveno ve Westminsteru, obřad byl v katedrále sv. Pavla. Jeho pohřeb byl prvním státním pohřbem, kterým byl vyznamenán nečlen královské rodiny od smrti polního maršála lorda Robertse z Kandaharu v roce 1914. Jeho pohřeb 30. ledna se zároveň stal přehlídkou světových politických osobností, překonanou až pohřbem papeže Jana Pavla II. v roce 2005. Bylo Churchillovým přáním být pohřben v Bladonu, blízko Woodstocku, který nebyl příliš vzdálen od místa jeho narození Blenheimu.

Churchill jako spisovatel[editovat | editovat zdroj]

Winston Churchill byl již od mládí plodným spisovatelem. V obdobích, kdy nezastával žádný politický post, považoval sám sebe za profesionálního spisovatele, který se také zabývá politikou. Psaní mu také poskytovalo nutné finanční prostředky, protože i přes svůj aristokratický původ nebyl bohatý a na druhou stranu byl zvyklý na určitý životní standard. Jeho finanční situaci také nepomohly příliš časté neúspěšné investice. Některá jeho díla tak vznikla i kvůli tíživé finanční situaci. Psal i historická díla, na kterých je ovšem vidět, že nebyl profesionálním historikem (např. ho nezajímaly sociální nebo ekonomické dějiny, vlastně se jednalo hlavně o politické a vojenské dějiny, kde Angličané hráli hlavní roli). Po dokončení svého stěžejního šestisvazkového historického díla Druhá světová válka mu byla roku 1953 udělena Nobelova cena za literaturu „za jeho mistrovství v historickém a biografickém líčení i za jiskřivé umění řečnické, s nímž vystupoval jako obránce vznešených lidských hodnot“ (citace z odůvodnění Švédské akademie). Churchil se tak stal po Theodoru Mommsenovi, Rudolfu Euckenovi, Henri Bergsonovi a Bertrandu Russellovi pátým (a zatím posledním) nositelem této ceny, který nebyl spisovatelem krásné literatury, ale jiných spisů, které svou formou a pojetím mají literární hodnotu (jak to stojí v příslušných stanovách k Nobelově ceně).

Jeho literární práce lze rozdělit do pěti skupin:

  • Práce týkající se dějin jeho rodiny (ne vždy zcela objektivní):
    • Life of Lord Randolph Churchill (1906, Život lorda Randolpha Churchilla),
    • Marlborough: His Life and Times (19331938, Marlborough: život a doba), čtyři svazky.
  • Autobiografické práce:
    • The Story of the Malakand Field Force (1898, Příběh malakandského sboru), vzrušující zpráva tehdy začínajícího dopisovatele listu Daily Telegraph o boji britské posádky proti indickým vzbouřencům z kmene Čitralů v roce 1895.
    • The River War (1899, Říční válka), popis dobytí Súdánu spojenými britsko-egyptskými vojsky v roce 1898, kterého se jako voják aktivně účastnil (popis se týká válečných operací na Horním Nilu – odtud název knihy)
    • My Early Life (1930, Mé životní začátky), kniha vznikla jako kompilace jeho dvou dřívějších autobiografických prací London to Ladysmith via Pretoria a Ian Hamilton's March z roku 1900.
  • Válečné projevy:
    • Into Battle (1941, Do boje),
    • The Unrelenting Struggle (1942, Nelítostný zápas),
    • The End of the Beginning (1943, Konec začátku),
    • Onwards to Victory (1943, Vzhůru k vítězství),
    • The Dawn of Liberation (1945, Červánky osvobození),
    • Victory, Secret session speeches (1946, Vítězství, Projevy v tajných schůzích sněmovny).
  • Eseje:
    • The Collected Essays of Sir Winston Churchill (1976, Sebrané eseje), posmrtně.

Česká vydání[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Podrobněji viz CHLUBNA, Jan. Churchill a druhá fronta. Historický obzor, 2003, 14 (11/12), s. 242-250. ISSN 1210-6097.
  2. Shyam Ratna Gupta, "New Light On The Cripps Mission," India Quarterly, (Jan 1972), Vol. 28 Issue 1, p. 69–74
  3. Metcalf 2006, s. 206–207
  4. In conversation to Leo Amery, Secretary of State for India. This quotation is widely cited as written in "a letter to Leo Amery" (e.g., in "Jolly Good Fellows and Their Nasty Ways" by Vinay Lal in Times of India (15 January 2007)) but it is actually attributed to Churchill as a remark, in an entry for September 1942 in Leo Amery : Diaries (1988), edited John Barnes and David Nicholson, p. 832: During my talk with Winston he burst out with: "I hate Indians. They are a beastly people with a beastly religion."
  5. Clare Murphy WWII expulsions spectre lives on BBC.co.uk 2 August 2004
  6. De Zayas, Alfred M. (1979) Nemesis at Potsdam: The Anglo-Americans and the Expulsion of the Germans, Routledge ISBN 0-7100-0458-3. Chapter I, p. 1 citing Churchill, Parliamentary Debates, House of Commons, vol. 406, col. 1484

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Robert Blake, Roger Louis, (Hrsg.): Churchill. A major new Assessment of his Life in Peace and War. Oxford 1993 (Aufsatzsammlung der renommiertesten zeitgenössischen Churchill-Kenner), ISBN 0-19-820317-9
  • David Cannadine: Winston Churchill. Abenteurer, Monarchist, Staatsmann. Berenberg, Berlin 2005, ISBN 3-937834-05-2
  • John Charmley: Churchill. Das Ende einer Legende. Ullstein, Berlin 1997 (Kritische Biographie), ISBN 3-548-26502-2
  • John Colville: Downing Street Tagebücher 1939–1945. Siedler, Berlin 1988 (Tagebuchaufzeichnungen eines der engsten Mitarbeiter Churchills während der Kriegsjahre), ISBN 3-88680-241-8
  • D’ESTE, Carlo. Válečný vůdce : Život Winstona Churchilla ve válce 1874–1945, 1. díl. Praha : Mladá fronta, 2012. 380 s. ISBN 978-80-204-2095-4.  
  • Martin Gilbert, Randolph S. Churchill: Winston S. Churchill. 8 Bände mit Begleitbänden. Butterworth, London 1923, 1988 (Monumentale, englischsprachige Biographie), ISBN 0-434-13017-6 (div, ISBN)
  • GILBERT, Martin. Churchill. Praha : BB art, 2002. 911 s. ISBN 80-7257-921-5.  
  • GILBERT, Martin. Churchill a Židé. Praha : BB Art, 2008. 376 s. ISBN 978-80-7381-327-7.  
  • GRENFELL, Russell. Churchill und die Deutschland-Politik. Gauting : Lynx, 2002. 212 s. ISBN 3-936169-04-7.  
  • HAFFNER, Sebastian. Churchill. Olomouc : Votobia, 1996. 170 s. ISBN 80-7198-072-2.  
  • Christian Graf von Krockow: Churchill. Eine Biographie des 20. Jahrhunderts. Hoffmann und Campe, Hamburg 1999, ISBN 3-455-11270-6
  • LEWIS, Brenda R. Churchill. Praha : Ottovo nakladatelství, 2007. 256 s. ISBN 978-80-7360-581-0.  
  • John Lukacs: Fünf Tage in London. England und Deutschland im Mai 1940. Siedler, Berlin 2000 (Darstellung der entscheidenden Tage, in denen Churchill in seinem Kabinett die Fortführung des Kriegs gegen Deutschland durchsetzte), ISBN 3-88680-707-X
  • Peter de Mendelssohn: Churchill. Sein Weg und seine Welt. Bd 1. Erbe und Abenteuer. Die Jugend Winston Churchills 1874–1914. Lemm, Freiburg 1957.
  • Andrew Roberts: Churchill und seine Zeit. München, DTV 1998 (Kritische Biographie), ISBN 3-423-24132-2
  • Walter Graebner: Churchill – der Mensch. Rainer Wunderlich, Tübingen 1965 (engl. Original My dear Mr. Churchill. in: W. Graebner: Literary Trust. 1965.).
  • John Lukacs: Churchill: vizionář, státník, historik, Academia, Praha 2013, přeložila Olga Kovářová.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Předseda Konzervativní strany
Předchůdce:
Neville Chamberlain
19401955
Winston Churchill
Nástupce:
Anthony Eden
Ministr obrany
Předchůdce:
Winston Churchill
19401945
Nástupce:
Clement Attlee
Emanuel Shinwell 19511952 Earl Alexander of Tunis