Harold Macmillan

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Harold Macmillan
Harold Macmillan
Harold Macmillan

Ve funkci:
10. leden 1957 – 18. říjen 1963
Panovník Alžběta II.
Předchůdce Anthony Eden
Nástupce Alec Douglas-Home

Narození 10. únor 1894
Chelsea, Londýn
Úmrtí 29. prosinec 1986
Chelwood Gate, Sussex
Politický subjekt Konzervativní strana
Choť Dorothy Macmillan
Děti Maurice Macmillan a Caroline Faber
Vzdělání

Balliol College, Oxford

Commons Kategorie Harold Macmillan

Harold Macmillan (10. února 189429. prosince 1986) byl britský politik, člen Konzervativní strany a premiér.

Byl pragmatickým politikem, před druhou světovou válkou kritizoval appeasement a do vysoké politiky se dostal jako chráněnec Winstona Churchilla. Byl přesvědčen o nutnosti existence smíšené ekonomiky, pamatoval si situaci za velké hospodářské krize a upřednostňoval keynesiánskou strategii veřejných investicí.

V mezinárodních vztazích obnovil zvláštní vztahy se Spojenými státy po ochlazení způsobené suezskou krizí a napomohl dekolonizaci Subsaharské Afriky. Podnítil restrukturalizaci obrany země tak, aby byla připravena na novou situaci, posílil jadernou výzbroj země střelami Polaris a inicioval zahájení rozhovorů o omezení zkoušek jaderných zbraní.

Mládí[editovat | editovat zdroj]

Narodil se na Cadogan Place v Chelsea jako syn Maurice Crawford Macmillana a jeho ženy Helen. Studoval na Eton College, ale studium přerušil poté, co onemocněl na zápal plic. Později studoval i na Balliol College v Oxfordu i když dokončil jen dva roky čtyřletého oboru.

V době první světové války sloužil u pěchoty, dosáhl hodnosti kapitána a byl několikrát zraněn. Poslední období války strávil v nemocnici, kde absolvoval několik operací. Po válce se zapojil do práce rodinného vydavatelství Macmillan Publishers.

Politická kariéra[editovat | editovat zdroj]

Poslancem Dolní sněmovny byl zvolen roku 1924 za obvod Stockton-on-Tees. Ve 30. letech se projevoval jako ostrý kritik politiky appeasementu uplatňované Stanleyem Baldwinem a později Nevillem Chamberlainem. V tomto období také publikoval svou první knihu, obhajující centristickou politiku.

V letech 194042 zastával pozici parlamentního tajemníka ministra zásobování a koordinoval dodávky zbraní pro Britskou armádu a letectvo. Poté byl jmenován do funkce zástupce ministra pro kolonie. V této funkci působil jako prostředník mezi Winstonem Churchillem a americkým generálem Eisenhowerem, který tehdy působil v severní Africe.

Po vítězství konzervativců ve volbách roku 1951 získal místo ministra pro výstavbu a Churchillem byl pověřen, aby zajistil výstavbu 300 000 domů ročně. Od října 1954 zastával funkci ministra obrany. Jeho hlavním tématem v této pozici bylo posílení jaderné výzbroje. V únoru 1955 bylo rozhodnuto o vývoji vodíkové bomby. Ve vládě Anthonyho Edena působil krátce jako ministr zahraničí a později ministr financí.

První období[editovat | editovat zdroj]

Po Edenově rezignaci v lednu 1957 ho nahradil ve funkci vůdce Konzervativní strany a premiéra.

Hlavním odvětvím domácí politiky byla pro něho ekonomika. Snažil se dosáhnout co nejvyšší nebo dokonce i plné zaměstnanosti. To narazilo na odpor u monetaristicky zaměřených ekonomických ministrů, kteří argumentovali tím, že podpora libry vyžaduje přísnou kontrolu výdajů a to zřejmě vyvolá i jistou míru nezaměstnanosti. Jejich námitky byly odmítnuty a tak několik ministrů v lednu 1958 rezignovalo.

Převzal i kontrolu nad zahraniční politikou a urychleně pracoval na zlepšení vztahů se Spojenými státy po Suezské krizi. V tom mu napomohly předchozí válečné styky s Dwightem D. Eisenhowerem. V únoru 1959 byl prvním západním politikem, který pro druhé světové válce navštívil Sovětský svaz. Rozhovory s Nikitou Chruščovem zmírnily napětí mezi východem a západem v otázce Západního Berlína a vedly k dohodě nad principy zastavení zkoušek jaderných zbraní. Byl také velkým zastáncem dekolonizace, nezávislost získaly státy Zlaté pobřeží, Ghana, Malajsie a Borneo.

V dubnu 1957 potvrdil svoji podporu pro britské jaderné zbraně. Pokoušel se přesvědčit Spojené státy ke spolupráci na vývoji jaderných zbraní a jedním z podpůrných argumentů měl být vývoj vlastní vodíkové pumy, jež byla úspěšné vyzkoušena v listopadu 1957. V červenci 1958 bylo přijato rozhodnutí o urychlení vývoje balistických raket.

Druhé období[editovat | editovat zdroj]

Problémy s platební bilancí vedly roku 1961 k zmražení mezd a vedly ke ztrátě popularity vlády. Ustanovil komisi, která měla provádět kontrolu příjmů tak, aby byl zachován růst bez navýšení inflace.

Zvláštní vztahy se Spojenými státy pokračovaly i po nástupu Johna Kennedyho. Macmillan byl jeho spojencem v době karibské krize a Kennedy s ním tento problém denně telefonicky konzultoval. V druhém funkčním období akceleroval i proces dekolonizace v subsaharské Africe. V dubnu 1960 zastavil vývoj balistických raket Blue Streak, pro jejich zranitelnost případnými útočníky a jednal s americkým prezidentem o koupi amerických raket Polaris. Byl také hnacím motorem podpisu dohody o částečném zastavení zkoušek jaderných zbraní mezi Spojenými státy, Velkou Británií a Sovětským svazem.

Aféra Johna Profuma, ministra války, trvale poškodila kredit jeho kabinetu, nicméně hlasování v parlamentu skončilo porážkou jeho oponentů. Tento skandál se ale podepsal na jeho zdraví a tak v říjnu 1963 rezignoval a jeho nástupcem se stal ministr zahraničí Alec Douglas-Home.

Pozdní období[editovat | editovat zdroj]

Zpočátku odmítl povýšení do šlechtického stavu a v září 1964 se stáhl z politického života. Roku 1960 byl zvolen rektorem Oxfordské univerzity.

Zemřel 29. prosince 1986 v rodinném sídle Birch Grove.


V tomto článku byl použit překlad textu z článku Harold Macmillan na anglické Wikipedii.