Monetarismus

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Monetarismus je ekonomická teorie zdůrazňující význam peněz včetně jejich samoregulační funkce a odmítající státní zásahy do ekonomiky.

Výklad pojmu[editovat | editovat zdroj]

Autorství názvu monetarismus (odvozeno od latinského moneta – mince) se připisuje americkému ekonomovi Karlu Brunnerovi, který jej poprvé použil v roce 1968.

Monetarismus patří jednoznačně k liberálním směrům, zdůrazňujícím laissez faire (heslo klasického liberalismu vyjadřující požadavek, aby hospodářskému dění byla ponechána volnost a aby zejména stát do něho nezasahoval). Z jistého úhlu pohledu, konkrétněji jde o rakouskou školu, však je monetarismus skutečné liberální filozofii stále velmi vzdálen.

Za nejvýznamnější osobnost monetarismu je považován americký ekonom Milton Friedman.

Oproti americkým monetaristům se evropští, zejména pak britští monetaristé, více soustředili na problematiku otevřené ekonomiky, zejména pak měnových kurzů. Monetaristé upřednostňují plovoucí kurzy.

Tento směr je nejstarší a nejvlivnější z neokonzervativních teorií. Někdy bývá označován jako monetarismus I nebo friedmanovský monetarismus. Počátky této teorie spadají do poloviny 50. let, nejvíce je rozpracovávána v 60. a 70. letech a v první polovině 80. let má významný vliv na politiku mnoha zemí. Od druhé poloviny 80. let vliv monetarismu slábne, přesto je i dnes využívána řada jeho koncepcí.

Monetarismus vychází hlavně z kvantitativní teorie peněz. Podle Friedmana můžeme položit mezi tyto dvě věci rovnítko. Zde je také veden hlavní spor s neokeynesiánci, kteří obhajují fiskalismus. Monetaristé tvrdí, že peníze jsou příčinou změn v ekonomice, zato keynesiánci předpokládají pravý opak. To je, že peníze jsou výsledkem činnosti v ekonomice.

Základní důraz kladli monetaristé na nabídku peněz, kterou považovali za hlavní faktor růstu a možné nestability. Poptávka po penězích je funkcí několika proměnných a je stabilní. Řízení měnového agregátu je základním předpokladem stability a ekonomického růstu. Růst peněžní zásoby měl být stejný jako vývoj potenciálního produktu. Při tomto řízení měnového agregátu je třeba stanovit stabilní a transparentní dlouhodobá pravidla.

Friedman považoval inflaci za čistě peněžní jev a tvrdil, že je potřeba proti ní bojovat. Kritizoval keynesiánce za vyvolávání inflačních tlaků. Na rozdíl od keynesiánců, kteří jako nástroj měnové politiky považovali řízení úrokové míry, preferují monetaristé kontrolu množství peněz v oběhu. Monetaristé chtějí malý stát a poukazují na nebezpečí státních zásahů. Pokud vláda zvyšuje své výdaje a financuje to půjčkami od domácích osob, tak pouze vytlačuje soukromé výdaje. K růstu inflace dochází tehdy, jsou-li vládní výdaje financovány zvyšováním peněžní zásoby.

Friedman také upravil myšlenku Phillipsovy křivky. Tvrdil, že Phillipsova křivka tak, jak ji popsal William Phillips, funguje pouze v krátkém období. V dlouhém období je tato křivka vertikální. Tuto myšlenku obhajuje na příkladu, kdy vláda pomocí fiskálních a monetárních nástrojů stimuluje poptávku s cílem snížit přirozenou míru nezaměstnanosti. Krátkodobě se nezaměstnanost sníží, ale po rozplynutí peněžní iluze, zhruba 6 až 9 měsíců, se vrací nezaměstnanost do normálního stavu. Peněžní iluze znamená, že lidé mají pocit, že jim vzrostl reálný důchod a proto nabízí více práce, což se v dlouhém období ukáže jako omyl, protože lidem narostl pouze nominální, nikoliv reálný, důchod. Na druhé straně inflační očekávání si lidé zabudovali do svých požadavků a vzniká takzvaný jev setrvačné inflace. Z toho plyne závěr, že v dlouhém období není možné volit mezi velikostí nezaměstnanosti a inflace. Zvýšením inflace nelze snížit nezaměstnanost.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • HOLMAN R. A KOL.: Dějiny ekonomického myšlení. 2. vydání. Praha, C. H. Beck, 2001, s. 457 – 481.
  • SIRŮČEK P.: Průvodce dějinami standardních ekonomických teorií. Slaný, Melandrium, 2001, s. 166 – 180

Související články[editovat | editovat zdroj]