Laissez faire

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

„Laissez-faire“, někdy též „laissez-passer“ ([lessé fér], [lessé passé], franc. „nechte věcem volný průběh“) – heslo klasického liberalismu vyjadřující hlavní ekonomickou zásadu, aby hospodářskému dění byla ponechána volnost a aby zejména stát do něj nezasahoval. Má se omezit na roli garanta bezpečí, majetku a tvůrce a arbitra pravidel, jejichž dodržování má od ekonomických subjektů vymáhat. Občas se vyskytují fráze jako „trh vše vyřeší“ a „dejte trhu volnou ruku“.

„Laissez faire“ se objevuje od poloviny 18. a začátkem 19. století tam, kde se rozmáhal liberalismus. Pomocí „laissez faire“ mělo docházet k omezování státních zásahů do hospodářství a tedy i posílení role jednotlivce. V politice šlo hlavně o ochranu občanských svobod jednotlivců.

Zastánci „laissez faire“ jsou přesvědčeni, že trh nakonec vždy nachází pro jakoukoli oblast nejvhodnější řešení.[zdroj?]

Historie[editovat | editovat zdroj]

Zásada laissez passer se objevuje koncem 17. století ve Francii v polemice proti merkantilismu, který se snažil podporovat rozvoj řemesel, průmyslu a dopravy aktivními zásahy státu. Na otázku ministra financí Colberta, jak může stát hospodářství prospět, prý jeden obchodník odpověděl: "Nechte je být".[1] Jako obecná zásada fyziokratů se objevuje u osvícenských politiků a ekonomů d'Argensona (1751) a Turgota (1759), na něž navazují skotští osvícenci, zejména Adam Smith a později utilitaristé. Myšlenku znovu oživila Rakouská škola ekonomů koncem 19. století a stala se základem ekonomického liberalismu.

Obhajoba[editovat | editovat zdroj]

Laissez faire lze obhajovat různými způsoby, které se však dají zhruba rozdělit do dvou kategorií, na morální a utilitaristickou.

Morální obhajoba[editovat | editovat zdroj]

Podle prvního přístupu je eticky správné, aby člověk disponoval se svým majetkem podle svého vlastního přesvědčení, tedy svobodně. Jakýkoliv zásah do těchto jeho práv je násilím a nelze jej obhájit. Takový názor zastával například Murray Newton Rothbard.

Utilitaristická obhajoba[editovat | editovat zdroj]

Utilitaristické hledisko je přístupem těch zastánců laissez faire, kteří se nechtějí pouštět do diskusí o etice, kteří namísto toho vidí nejpádnější argument pro liberální řád v tom, že funguje mnohem lépe než jiné. Takový názor zastával například Ludwig von Mises.

Samospráva majetku[editovat | editovat zdroj]

Jedině lidé, kteří svobodně mohou rozhodovat o svém majetku, aniž by museli strpět státní intervenci, jsou motivováni jej využívat co nejlépe, protože plody vlastní práce jim náležejí.

Socialismus a jiné formy vlády, kde stát různými způsoby konfiskoval majetek občanů, je méně efektivní, protože lidé nemají důvod usilovně pracovat. Dalším důvodem je nemožnost správné kalkulace v socialistickém zřízení.

Autonomní cenotvorba[editovat | editovat zdroj]

Jedině cenový systém a svobodný trh umožňuje správnou koordinaci individuálního jednání, jak upozornil ve dvacátých letech rakouský ekonom Ludwig von Mises. Bez cen nelze vytušit, zda konkrétní činnost je či není žádoucí a efektivní. Spotřebitel bez cen neví, zda neplýtvá například vodou. Podnikatel netuší, nemá-li k dispozici ceny a není-li veden ziskovým motivem, zda zvolil nejlepší výrobní postup a zda vyrábí příliš mnoho, nebo málo.

Proto v socialistických ekonomikách docházelo k opakovaným přebytkům a nedostatkům různého zboží, tržní mechanismus nefungoval a byrokratické řízení nebylo schopno jej nahradit.

Laissez faire z tohoto úhlu pohledu přináší řešení, svobodní lidé a autonomní trh by totiž dotyčné problémy vyřešili. To se ostatně ukázalo, když komunismus padl.[zdroj?]

Přirozená decentralizovanost vědomostí[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Já, tužka.

Ještě jiným způsobem obhajoby laissez faire je poukaz na to, že vědomosti jsou roztroušeny v celé společnosti: Žádná plánovací komise oprávněná státem k řízení nějakého odvětví nemůže nikdy shromáždit všechny relevantní informace, které jsou k rozhodování potřebné. Proto její rozhodnutí budou různou měrou chybná. Na této skutečnosti postavil svou argumentaci držitel Nobelovy ceny za ekonomii Friedrich August von Hayek.

Kritika[editovat | editovat zdroj]

…existují oblasti, ve kterých si stát počíná lépe než soukromí podnikatelé.
— John Maynard Keynes
Volný trh bude ignorovat řešení, která nejsou schopna generovat zisk.
— Jeff Vail[2][3]
Cesta k volnému trhu byla otevřena a udržována ohromným růstem nepřetržitého, centrálně organizovaného a kontrolovaného státního intervencionizmu.
— Karl Polanyi

Zastánci[editovat | editovat zdroj]

Mezi klasické autory literatury Laissez-faire patří francouzský ekonom devatenáctého století Frédéric Bastiat, který velmi názorně a čtivě popisuje to, co považuje za neduhy v různých státech.[4]

V zahraničí se k Laissez-faire hlásí například americká Libertarian party či britská strana se stejným názvem, v České republice Strana svobodných občanů.[5]

Mimo ekonomii[editovat | editovat zdroj]

Termín „laissez faire“ se také objevuje u výchovného stylu, který je označován za liberální (vizte styly výchovy). V sociologii vyznával princip laissez-faire Herbert Spencer.[zdroj?]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Pierre Le Pesant de Boisguilbert, Factum de France, 1707.
  2. (anglicky) Why the Free Market Fails Consumers in Sustainable Energy Innovation, Litigation strategy & innovation, Jeff Vail, 5. března 2007, jeffvail.net ((anglicky)reedice, energybulletin.net)
  3. (česky)Proč volný trh selhává při inovacích v oblasti využití obnovitelných zdrojů energie?, překlad: Thon Taddeo, Oil peak – zlom ropy, 19. března 2007, zlomropy.blogspot.com
  4. Frédéric Bastiat: Petice výrobců svíček, bastiat.borec.cz [PDF online]
  5. Strana svobodných občanů. Politická filosofie [online]. 2013-12-12, [cit. 2014-04-11]. Dostupné online.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Opozice[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]