Jeremy Bentham

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Jeremy Bentham
Narození 15. února 1748
Londýn
Úmrtí 6. června 1832
Londýn
Povolání filosof, spisovatel, ekonom a autor
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jeremy Bentham (15. února 1748 Londýn6. června 1832 tamtéž) byl britský právní teoretik, osvícenský filosof a radikální společenský reformátor, zakladatel utilitarismu a kritik lidských práv.

Život[editovat | editovat zdroj]

Narodil se v bohaté a konzervativní rodině advokáta a jako zázračné dítě se už v dětství naučil latinsky a francouzsky. Ve dvanácti se zapsal na Queen´s College v Oxfordu, kde získal roku 1763 titul bakaláře a 1766, v osmnácti letech titul magistra. Působil jako advokát, ale protivila se mu spletitost britského Common law a rozhodl se věnovat jeho reformě. Pod vlivem Th. Hobbese, D. Huma a francouzského osvícence Helvétia uznával jako jediný základ práva i státu jejich užitečnost. V letech 1785-1788 procestoval Evropu od Francie až po Rusko a setkal se s řadou významných lidí, například s d'Alembertem, s J.-B. Sayem a dalšími. Příznivě přijal Francouzskou revoluci a 1792 byl jmenován čestným občanem Francie. K náboženství zastával celý život přinejmenším skeptické, spíše nepřátelské stanovisko.

Benthamova mumie v University College London

Když po smrti otce 1792 zdědil jeho jmění a stal se tak nezávislým, usadil se ve Westminsteru jako zámožný gentleman a čtyřicet let se věnoval psaní o reformách práva a společnosti. Byl velmi pracovitý a denně napsal 10 až 20 stránek rukopisu; jen malá část z nich však vyšla za jeho života; řada spisů vyšla nejprve ve Francii, velká část teprve v současné době. Roku 1823 spoluzakládal Bentham Westminster Review, vlivný časopis "filosofických radikálů". Mezi jeho žáky patřil John Stuart Mill, syn Benthamova přítele, spisovatele a filosofa J. Milla. Bentham zemřel jako starý mládenec a do vysokého věku prý slzel, kdykoli se mu připomněly jeho marné námluvy.[1] V poslední vůli Bentham stanovil, že se jeho mrtvola má vypreparovat a vystavit v University College London, kterou pomáhal založit a kde je dodnes vystavena, ovšem s voskovou hlavou, protože její mumifikace se nepodařila.

Reforma společnosti[editovat | editovat zdroj]

Benthamův návrh věznice (Panopticon, 1791)

Bentham byl zastánce asociační teorie myšlení, liberalismu a volného obchodu a první myslitel, který se vyslovil pro volební právo (vzdělaných) žen. Východiskem jeho reforem byla představa, že cílem společnosti je rozmnožovat lidské štěstí a odstraňovat nebo aspoň omezovat každé utrpení. Už roku 1768 narazil při četbě na Hutchesonův princip „největšího štěstí pro největší počet“ a rozvinul jej do systému, jímž se podle něho mají řídit lidské společnosti i jejich zákonodárství; tento systém nazval utilitarismus.

Proto také chtěl, aby se některé činy, které podle jeho názoru nikomu neškodí, netrestaly (včetně homosexuality), zastával osvobození otroků i kolonií, právo na rozvod a odluku církve od státu. Naopak vůči zločincům zastával tvrdé stanovisko, připouštěl i tělesné tresty a pro odsouzené navrhl do kruhu uspořádané vězení (Panoptikon), kde může dozorce sledovat úplně všechno; podobné uspořádání navrhoval i pro továrny.

Utilitaristická etika[editovat | editovat zdroj]

Benthamova racionalistická etika je založena na třech sloupech: prozíravosti (prudence), poctivosti (probity) a dobročinnosti (beneficience). Protože cílem každého jednání je zvětšovat štěstí a omezovat strasti, a protože míru štěstí lze podle něho dokonce změřit, lze na základě jeho „počtu obšťastnění“ (felicific calculus) kvalitu každého jednání přesně a objektivně určit. Rozhodující je trvání, intenzita, blízkost a jistota pocitu blaha, počet osob, které je zakusí, a vyhlídka na to, že z něho vzniknou další. Protože jde o minimalizaci utrpení, zaslouží si podle Benthama ochranu všichni, kdo mohou trpět, a tedy nejen lidé, ale i zvířata.

Ekonomie[editovat | editovat zdroj]

Bentham se počítá mezi zakladatele ekonomického liberalismu a proti svému příteli Adamu Smithovi skutečně hájil „lichvu“, tj. volné úrokové sazby, na druhé straně však zastával myšlenku státem zaručené minimální mzdy pro každého, povinného zdravotního pojištění a státní podpory růstu hospodářství i populace. Moderní ekonomičtí liberálové (L. Mises, F. von Hayek aj.) jej proto kritizují a pokládají naopak za nebezpečného odpůrce principů liberálního hospodářství.

Lidská práva[editovat | editovat zdroj]

Jako právník a člověk přesvědčený o nezbytnosti práva byl Bentham sice příznivcem Francouzské revoluce, ale velmi ostrým kritikem představy přirozených lidských práv, proti nimž napsal plamenný pamflet. Právo je podle něho - podobně jako pro jeho současníka Hegela – možné jen v organizovaném státu, který není založen na žádné společenské smlouvě, nýbrž legitimuje se pouze svojí prospěšností a užitkem. Představa, že by člověk mohl mít nějaká práva „od narození“, že by se „rodil svobodný“, jak tvrdily listiny lidských práv, je podle něho „anarchistický klam“ a „nebezpečný nesmysl“.[2] Pamflet ovšem vyšel poprvé až 1816 ve Francii za obnoveného království.

Benthamův vliv[editovat | editovat zdroj]

Prostřednictvím svých vlivných přátel a Westminster Revue měl Bentham nesmírný vliv na politické a právní myšlení a dodnes patrně zůstává nejvlivnějším teoretikem práva. Jeho myšlenky převzali a šířili lidé jako John Stuart Mill, Herbert Spencer, John Austin a mnoho dalších. Utilitarismus je i dnes významný směr zejména v anglosaském světě. Do češtiny nebyl přeložen.

Citáty[editovat | editovat zdroj]

  • Největší štěstí největšího počtu je základ morálky i zákonodárství.
  • Příroda určila lidstvu dva suverénní pány, utrpení a štěstí. Jen oni stanoví, co máme dělat a určují, co budeme dělat.
  • Lidské bytosti jsou motivovány pouze touhou získat blaho a vyhnout se utrpení.
  • Právníci jsou jediní, u koho se neznalost zákonů netrestá.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Jeremy Bentham na anglické Wikipedii.

  1. M. St. John Packe, The Life of John Stuart Mill (1952), str. 16.
  2. J. Bentham, Anarchical fallacies.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]