Zvíře

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Další významy jsou uvedeny v článku Zvíře (rozcestník).
Tento článek pojednává o právním, filosofickém a obecném pojmu. O organismech příslušejících k živočičné říši z hlediska biologie pojednává článek živočichové.
Česká dopravní značka Zvířata s upřesňující dodatkovou tabulkou

Zvíře je obvykle označení buď pro jakéhokoliv živočicha, nebo pro živočichy na vyšším stupni vývoje (například jen obratlovce), vyjma člověka.[1] Z filosofického hlediska se jako zvíře obvykle označuje živá bytost, která není ani člověkem, ani božstvem, mytologickou postavou, nadpřirozenou bytostí apod.[zdroj?]

Filosofické a kulturní pojetí zvířat[editovat | editovat zdroj]

Římské právo řadilo zvířata, stejně jako otroky, do právního režimu věci. Některé přístupy přiznávají zvířatům způsobilost mít práva, avšak nikoliv způsobilost k právním úkonům, což je postavení obdobné malému dítěti, případně je řadí do kategorie „cítících věcí“. Aristotelská filosofie vymezila jasný rozdíl mezi zvířetem a člověkem. Zvíře je v ní pouhou vegatativní a smyslovou živou bytostí obdařenou schopností pohybu, člověk bytostí rozumnou a společenskou, duchovní, morální, a proto má i nesmrtelnou duši. Od vrcholného středověku si tuto koncepci plně osvojilo křesťanství. Karteziánská koncepce pojímala zvíře jen jako živý stroj, nepřiznávala mu status res cogitans, ale jen res extensa. Immanuel Kant nezahrnul zvířata do svého morálního systému a Johann Gottlieb Fichte je považoval za svrchované vlastnictví člověka (podobný názor vyjadřoval dříve svatý Augustin, Tomáš Akvinský a téměř všichni scholastičtí autoři). Proti stavění hranice mezi člověka a zvířata se stavěli například August Comte, který z jejího vytvoření obvinil metafyziku, a Arthur Schopenhauer, který se zabýval etikou soucitu se zvířaty a oponoval tak karteziánskému i kantovskému pojetí. Friedrich Nietzsche označil zvířata ve srovnání s člověkem za šťastné bytosti. Albert Schweitzer rozvíjel nauku úcty k životu, která zahrnovala i zvířata. [2]

V některých kulturách a náboženstvích jsou některé druhy zvířat považovány za posvátné či naopak rituálně nečisté, v mnoha kulturách jsou zvířata považována za bytosti podobné člověku, například s nimi mají společný koloběh převtělování, v němž však jsou považovány za nižší bytosti. V rámci křesťanství je výjimkou František z Assisi, který zvířata nazýval svými bratry a sestrami a kázal jim. V moderní době se otázkou zvířat z pozic křesťanství zabýval například Eugen Drewermann, teolog a psychoanalytik, který roku 1990 napsal pojednání O nesmrtelnosti zvířat, založené na tezi, že „vše živé má božskou duši“; roku 1991 mu místní arcibiskup odňal povolení vyučovat teologii, o rok později byl Drewermann suspendován z kněžského úřadu.

Zvíře v českém právu[editovat | editovat zdroj]

Občanský zákoník č. 40/1964 Sb. se zvířaty zvlášť nezabývá a nezavádí pro ně žádný zvláštní status. Pouze je několikrát okrajově zmiňuje (v § 127 kde „chované zvíře“ je zmíněno jako předmět vlastnictví, které nesmí vlastník nechat pronikat na sousedící pozemek, v § 599, kde se o vadách zvířat píše jako o zvláštním případu vad věcí, a v § 620, který pojednává o záruční době prodávaných věcí). Pojem „věc“ však není nikde přímo definován (§ 119 až 121 se zabývají jen rozdělením a podružnými atributy).

Nový občanský zákoník 89/2012 Sb. v hlavě IV, pojednávající o věcech a jejich rozdělení, v § 494 stanoví, že živé zvíře má zvláštní význam a hodnotu již jako smysly nadaný živý tvor, že není věcí a ustanovení o věcech se na něj použijí obdobně jen v rozsahu, ve kterém to neodporuje jeho povaze. Podobným způsobem je z právního režimu věci vyjmuto například i lidské tělo a jeho části. O divokém, zajatém, zkroceném a domácím a opuštěném zvířeti pojednává § 1046 až 1049 a 1058 až 1059 v pasáži o přivlastnění a nálezech, § 1014 upravuje právo stíhat chované zvíře na cizím pozemku, § 1073 stanoví, že plody, které vydává zvíře, náleží vlastníku zvířete. § 2258 pojednává o právu nájemce bytu na chov zvířete v bytě, § 2933 až 2935 (i § 1014) o škodě způsobené zvířetem, § 2970 o náhradě při poranění zvířete.

Zákon o ochraně přírody a krajiny, 114/1992 Sb., používá slovo „zvíře“ jen okrajově a nedefinuje jej. Obsahuje však definici pojmů „volně žijící živočich“ a „živočich odchovaný v lidské péči“. Volně žijící živočichové spolu s planě rostoucími rostlinami přitom spolu s přírodou a krajinou podléhají zvláštní zákonné ochraně a režimu, který je podobný právnímu institutu věc nikoho, přičemž vymezuje, za jakých podmínek je přípustné volně žijícího živočicha odchytit.

§ 2 zákona o myslivosti (449/2001 Sb.) definuje vybrané druhy zvířat jako zvěř a tento zákon stanoví regulaci jejich lovu.

Zákon České národní rady č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, v § 2 definuje jako zvíře každého živého obratlovce, do pojmu však nespadá plod, embryo ani člověk.

Český zákon č. 246/1992 Sb. rozlišuje různé statusy zvířete podle jeho vztahu k člověku: volně žijící zvíře (které může být handicapovaným zvířetem), zvíře v lidské péči (v tom rámci hospodářské zvíře, zvíře v zájmovém chovu, pokusné zvíře, laboratorní zvíře, toulavé zvíře, opuštěné zvíře).

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Existuje obecné vymezení pojmů "zvíře a živočich" a jaký je mezi nimi rozdíl?, web eAGRI.cz, subportál Zemědělství, Ministerstvo zemědělství ČR, 14. 8. 2008 (autoři otázky a odpovědi neuvedeni)
  2. Jan Houkal: Spása zvířat?, Teologické texty 2006/4

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]