Občanský zákoník (Československo, 1964)
| Občanský zákoník | |
| Předpis státu | |
|---|---|
| Druh předpisu | zákon |
| Číslo předpisu | 40/1964 Sb. |
| Obvyklá zkratka | OZ, ObčZ, obč. zák. |
| Údaje | |
| Autor | Národní shromáždění |
| Schváleno | 26. únor 1964 |
| Platnost | 5. březen 1964 |
| Účinnost | 1. duben 1964 |
| Související předpisy | |
| Zákon o rodině Obchodní zákoník Zákoník práce Zákon o vlastnictví bytů Zákon o pojistné smlouvě |
|
| Oblast úpravy | |
| Občanské právo | |
Občanský zákoník (ve zkratce ObčZ, OZ nebo obč. zák.) je platný zákoník upravující oblast českého soukromého práva hmotného, v mírně pozměněné podobě platí také na Slovensku. Je jedním z nejdůležitějších právních předpisů mnoha právních řádů. Jeho doplňkem v oblasti soukromého práva procesního je občanský soudní řád.
Pochází z roku 1964 a počátkem 90. let prošel rozsáhlou novelizací, přičemž nejzásadnější je novelizace zákonem č. 509/1991 Sb. Přestože byly od doby jeho vzniku postupně přijímány další zákoníky, upravující podrobněji další dílčí odvětví soukromého práva, zejména obchodní zákoník, zákoník práce a zákon o rodině, občanský zákoník zůstává i pro tato odvětví subsidiárním předpisem, jehož právní normy se uplatní v případě, že zvláštní úprava o dané věci mlčí.[1] Některá obecná ustanovení občanského zákoníku (např. pravidla pro počítání času nebo definice nemovité věci) nacházejí místo i v právu veřejném.
1. ledna 2014 bude nahrazen novým občanským zákoníkem.
Obsah |
Systematika [editovat]
Občanský zákoník se dříve členil na devět částí, tři ale již byly zrušeny. Úvodní a základní částí je část první, obecná ustanovení, která obsahuje právní úpravu společnou nejen pro další části zákoníku, ale na základě subsidiárního vztahu občanského zákoníku k dalším zákonům i pro občanské právo jako takové. Další specializované části se věnují právům k věcem, specifickým odpovědnostním vztahům, nabytí vlastnictví prostřednictvím dědění a závazkům:
- Obecná ustanovení (§ 1 – 122)
- Věcná práva (dříve Socialistické společenské vlastnictví a osobní vlastnictví, § 123 – 180)
- zrušeno (dříve Osobní užívání bytu, jiných místností a pozemků, § 181 – 221)
- zrušeno (dříve Služby, § 222 – 383)
- zrušeno (dříve Práva a povinnosti z jiných právních úkonů, § 384 – 414)
- Odpovědnost za škodu a za bezdůvodné obohacení (dříve Odpovědnost za škodu a za neoprávněný majetkový prospěch, § 415 – 459)
- Dědění (dříve Dědění majetku v osobním vlastnictví, § 460 – 487)
- Závazkové právo (dříve neplatila vůbec, § 488 – 852k)
- Závěrečná, přechodná a zrušovací ustanovení (dříve Závěrečná ustanovení, § 853 – 880)
Část první: Obecná ustanovení [editovat]
V hlavě první je stanovena působnost zákona (okruhy vztahů či situací, na které tento zákon dopadá), a to tak, že upravuje majetkové vztahy právnických a fyzických osob navzájem, vztahy mezi těmito osobami a státem a vztahy vyplývající z práva na ochranu osobnosti, pokud je speciální zákon neupravuje jinak (např. autorská práva jsou upravena autorským zákonem). Poté následují základní zásady, na kterých je zákon vystavěn, zejména základní zásada celého soukromého práva – zásada rovného postavení subjektů soukromoprávních vztahů. Zákoník také reguluje možnost zásahu veřejnoprávních orgánů (prioritně soudů, v naléhavém případě a pouze pro zachování pokojného stavu orgánů státní správy) do občanskoprávních vztahů i možnost hájit svá práva svépomocí.
V hlavě druhé a třetí první části jsou upraveny instituty právnické a fyzické osoby, včetně práv na ochranu osobnosti a možnosti zastoupení při právních úkonech.
Velmi důležitou otázkou upravenou v hlavě čtvrté jsou obecná ustanovení pro právní úkony obecně a zvláště pak pro smlouvy. Speciální ustanovení ke smlouvám se nacházejí v části osmé, závazkovém právu, v části první jsou zejména upraveny základní požadavky na návrh, přijetí, formu smlouvy či možnost odstoupení od ní. Dále je zde v hlavě páté komplexní úprava všech tzv. spotřebitelských smluv.
Poslední dvě hlavy upravují promlčení, počítání času a vymezují některé obecně důležité pojmy, jako je domácnost, věc (včetně rozdělení na věci movité a nemovité), příslušenství věci nebo osoba blízká.
Část druhá: Věcná práva [editovat]
V hlavě první je řešeno nejdůležitější věcné právo – právo vlastnické. V jeho rámci se pak rozvádí jeho nabývání, převádění na jiného, držba i vydržení. Občanským zákoníkem je obsah tohoto práva ve stylu římského práva jasně definován jako právo věc držet, užívat, nakládat s ní a požívat z ní plody a užitky. Zákoník také opakuje zásadu obsaženou již v Listině základních práv a svobod, tedy to, že všichni vlastníci mají stejná práva a povinnosti a je jim poskytována stejná právní ochrana.[p 1] Na druhou stranu rozvádí i tu zásadu, že vlastnictví zavazuje, protože obsahuje povinnost za stanovených podmínek strpět zásah do vlastnického práva a obsahuje i úpravu tzv. sousedských práv, kdy vlastník nesmí svou věcí nad míru přiměřenou poměrům obtěžovat či ohrožovat druhé. Také jsou regulovány podmínky vyvlastnění a je stanoveno, že vlastnictví bytů upravuje zvláštní zákon (zákon o vlastnictví bytů).
Podílové spoluvlastnictví je obsaženo v hlavě druhé, společné jmění manželů v hlavě třetí. Spoluvlastnictví, pokud není dohodnuto jinak, je vždy ideální, což znamená, že každý spoluvlastník má na společné věci ideální podíl. Upravena je i správa společné věci a zrušení spoluvlastnictví, včetně předkupního práva ostatních spoluvlastníků. Zatímco podílové spoluvlastnictví může vzniknout mezi všemi způsobilými subjekty, společné jmění manželů (tzv. SJM, dříve nazývané bezpodílové vlastnictví manželů) jen mezi manžely, tedy nemůže vzniknout ani mezi registrovanými partnery, a vzniká vždy okamžikem uzavření manželství. Zaniká také spolu s manželstvím.
V hlavě třetí jsou upravena práva k cizím věcem, a to jen věcná břemena, když zástavní právo i zadržovací právo jsou zvláště normovány v hlavě čtvrté. Kromě zástavního práva zná občanský zákoník i právo podzástavní, kdy je zastavena pohledávka zajištěná původním zástavním právem a zástavou je věc.
Část šestá: Odpovědnost za škodu a za bezdůvodné obohacení [editovat]
Odpovědnost za škodu je základním odpovědnostním institutem, který občanský zákoník zná a který je uplatnitelný všeobecně. V hlavně první této části je zakotvena obecná povinnost předcházení škodám, případy, kdy škoda nastane a je za ni nějaká osoba odpovědná, řeší hlava druhá. Jde jak o případy odpovědnosti obecné, když kdokoli poruší svou právní povinnost, tak případy odpovědnosti zvláštní, stanovené např. za ztrátu svěřené věci, za škodu způsobenou provozem dopravních prostředků nebo na vnesených věcech do ubytovacích provozů.
V hlavě třetí je upraveno bezdůvodné obohacení, tedy případ, kdy někdo získá na úkor druhého prospěch, aniž by k tomu byl právní důvod, takový důvod později odpadl, šlo o neplatný právní úkon nebo o nepoctivé zdroje.
Část sedmá: Dědění [editovat]
Nabytí dědictví je hlavou první stanoveno vždy k okamžiku, kdy zemře zůstavitel. Dědictví nabývají dědicové podle závěti (hlava druhá), nebo není-li závěti, postupně podle zákonných skupin (hlava třetí). Pokud takto nikdo dědictví nenabyde, připadá jako tzv. odúmrť státu. V první hlavě jsou také řešeny i otázky dědické nezpůsobilosti, možnost dědictví odmítnout, nebo nezdárného potomka vydědit. V hlavách třetí, čtvrté a páté jsou ještě řešeny otázky správce dědictví, vypořádání dědiců a ochrany dědice, který správně vypořádán nebyl. Konkrétní procesní úprava řešení dědictví je však obsažena v ustanoveních občanského soudního řádu, týkajících se nesporných řízení.
Část osmá: Závazkové právo [editovat]
Obecná ustanovení týkající se závazků, tzv. obligací (obligatio), jsou obsažena v hlavně první. Jde o právní vztah mezi dvěma subjekty, obecně se nazývají věřitel a dlužník, které mají vůči sobě vzájemná práva a povinnosti, jež se týkají určitého objektu vztahu, např. věci. Obecně se dá říci, že věřitel má právo na dané plnění od dlužníka, čemuž zrcadlově odpovídá povinnost dlužníka toto plnění věřiteli poskytnout. Dlužníkova povinnost pak konkrétně může spočívat v tom, že má něco dát (dare), vykonat (facere), zdržet se určitého jednání (omittere) či určité jednání strpět (pati). Občanský zákoník pak obecně řeší otázky vzniku závazku (nejčastěji smlouvou, ale i ze způsobené škody nebo z bezdůvodného obohacení), jeho obsahem, tedy konkrétními právy a povinnostmi, včetně odpovědností za vady, stejně jako možností jeho změny, zajištění (např. smluvní pokutou, ručením či zástavní smlouvou) i zániku (především splněním závazku, ale i dohodou, výpovědí atd.).
Tato obecná ustanovení jsou pak specifikována u jednotlivých smluvních druhů, které jsou rozebrány v hlavě druhé až dvacáté první, např. kupní smlouva, darovací smlouva, smlouva o půjčce, smlouva o výpůjčce, nájemní smlouva apod. Jde celkem o 19 smluvních typů, je ale možné uzavřít i smlouvu, která nebude žádnému takovému typu odpovídat, pak půjde o tzv. smlouvu innominátní (nepojmenovanou), kdy se práva a povinnosti na základě ní vzniklé budou řídit tím smluvním typem, který ji bude obsahově nejbližší.
Odkazy [editovat]
Poznámky [editovat]
- ↑ Na rozdíl od doby před novelou zákonem č. 509/1991 Sb., kdy občanský zákoník rozlišoval vlastnictví socialistické a osobní vlastnictví, stejně jako znal zvláštní užívací práva, existuje už jen jedno nedílné vlastnické právo, platné stejně pro fyzické osoby i osoby právnické. V obecném povědomí však taková terminologie přetrvala a tak je někdy mylně uváděno, že např. byt je v osobním vlastnictví.
Reference [editovat]
- ↑ § 853 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník
Literatura [editovat]
- SCHELLE, K. - TAUCHEN, J., Občanské zákoníky: kompletní sbírka občanských zákoníků, důvodových zpráv a dobových komentářů. Ostrava: Key Publishing, 2012, 1019 s., ISBN 9788074181467.
