Občanský zákoník

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Tento článek pojednává o kodifikaci soukromého práva. Další významy jsou uvedeny v článku Občanský zákoník (rozcestník).
První strana Code Civil z roku 1804

Občanský zákoník je zákoník komplexně a systematicky upravující hmotné soukromé právo určitého státu. V některých[kde?] zemích ho může zahrnovat téměř celé, v jiných reguluje jen jeho nejdůležitější partie, zejména občanské právo, a například obchodní právo či rodinné právo bývá zahrnuto v samostatných zákonech. Systematická organizace práva do zákoníků je typická pro kontinentální evropskou tradici.

V oblasti procesního práva ho doplňují soudní řády, v České republice je to občanský soudní řád.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Myšlenka upravit celý korpus práva uceleným souborem zákonů je velmi stará (viz například Corpus iuris civilis císaře Justiniána ze 6. století), účelného naplnění došla však až pod vlivem idejí osvícenství počátkem 19. století.

Prvním (a ve znění novel dodnes platným) občanským zákoníkem z tohoto období je napoleonský francouzský občanský zákoník Code civil z roku 1804. Tento zákoník inspiroval přijímání obdobných legislativních děl v dalších evropských zemích.

Pro české země měl velký význam rakouský Všeobecný zákoník občanský (Allgemeines bürgerliches Gesetzbuch, známý jako zkratka ABGB) z roku 1811, který v Rakouskau stále platí. Stále platný je také mladší a obsáhlý německý občanský zákoník (Bürgerliches Gesetzbuch, zkratka BGB) z roku 1896.

Snaha o komplexní kodifikaci soukromého práva se naopak vyhnula zemím angloamerické právní kultury, protože jejich právo tradičně vznikalo především na základě soudních precedentů (case law) a vznik rozsáhlých kodexů nemá tradici.

Československé a české občanské zákoníky[editovat | editovat zdroj]

Všeobecný zákoník občanský byl do československého práva přejat recepčním zákonem, platil však jen v české části státu, protože na Slovensku a Podkarpatské Rusi bylo v soukromoprávní oblasti recipováno uherské zvykové právo. Tento dualismus se za celé předválečné období nepodařilo překonat, ačkoli byla už v roce 1937 připravena osnova československého občanského zákoníku. Tu se však vzhledem k nadcházejícím událostem nepodařilo projednat a tak až v roce 1950 byl přijat střední zákoník občanský. ABGB však v části věnované pracovnímu právu platil až do roku 1965.

Střední občanský zákoník nicméně nezahrnoval veškeré soukromé právo a především byl záhy nahrazen novou právní úpravou. Následující a díky zásadní novelizaci z roku 1991 až do roku 2013 platný občanský zákoník z roku 1964 v tendenci roztříštit soukromé právo do více samostatných zákonů pokračoval, takže úpravu obchodních vztahů přenechal obchodnímu zákoníku, rodinné vztahy zákonu o rodině a pracovněprávní vztahy zákoníku práce. Neobsahoval též otázky spolkového práva, nadačního práva či pojišťovnického práva a samostatné zákony byly věnovány i bytům a nebytovým prostorům.

Skutečnou kodifikací soukromého práva je nový občanský zákoník, přijatý roku 2012. Ten zahrnul zejména rodinné právo a částečně i obchodní zákoník, ale současně vznikl zákon o korporacích. Účinnosti nabyl 1. ledna 2014.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • SCHELLE, K. – TAUCHEN, J. Občanské zákoníky: kompletní sbírka občanských zákoníků, důvodových zpráv a dobových komentářů. Ostrava: Key Publishing, 2012, 1019 s., ISBN 9788074181467.