Účinnost (právo)
V právu je účinnost vlastnost právní normy, resp. právního předpisu (ale také např. smlouvy) spočívající v povinnosti adresátů se normou (předpisem, smlouvou) řídit. Právní akt je účinný, jestliže jeho účinky dopadají na jeho adresáty.
V běžné právní mluvě se jako účinnost označuje počátek účinnosti právního předpisu, tj. okamžik (den), kdy předpis nabývá účinnosti. V právním státě může právní předpis nabýt účinnosti nejdříve dnem jeho vyhlášení, zpravidla však bývá nabytí účinnosti stanoveno určitým dnem pozdějším (např. konkrétním datem nebo prvním dnem třetího měsíce po vyhlášení předpisu). Datum účinnosti se zpravidla stanoví v posledním ustanovení příslušného přepisu.
Časové období, ve které je předpis platný, ale není účinný (tj. mezi počátkem platnosti a počátkem účinnosti předpisu) se označuje jako legisvakance (legisvakanční doba; z latinského vacatio legis, tj. doslovně prázdniny zákona). Ta může trvat několik dnů, ale i měsíců či let. Období legisvakance je určeno k tomu, aby se adresáti právního předpisu seznámili s jeho obsahem tak, aby se jím okamžitě od nabytí jeho účinnosti mohli řídit. Z tohoto důvodu je třeba, aby délka legisvakanční doby byla úměrná rozsahu a významu změn, které právní předpis oproti dosavadnímu stavu přináší. Tak například německý občanský zákoník z roku 1896 nabyl účinnosti až dnem 1. ledna 1900.
