Právo na ochranu osobnosti

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Právo na ochranu osobnosti je zaručeno každému, přičemž osobností se zde rozumí především, nikoli ale výlučně, život a zdraví, osobní a občanská čest, lidská důstojnost, soukromí, rodinný život, jméno, dobrá pověst a projevy osobní povahy.

Toto právo je zaručeno již na ústavní úrovni Listinou základních práv a svobod,[1] a zpřesněno a vybaveno sankčními mechanismy je cestou zákona. Kromě všeobecné ochrany prostřednictvím občanského zákoníku[2] jde např. o zákon o ochraně osobních údajů,[3] trestní zákoník,[4] zákoník práce[5] nebo o tiskový zákon.[6] Jde ale o právo relativní, které se může dostat do kolize s jiným právem, např. právem na informace. V takovém případě bude vždy na soudu, kterému z dotčených práv dá v daném kontextu přednost.[7] Žalobu na ochranu osobnosti projednávají v prvním stupni krajské soudy.[8]

Obecné prostředky ochrany[editovat | editovat zdroj]

Pokud dojde k neoprávněnému zásahu do práva na ochranu osobnosti fyzické osoby, může se tato soudně domáhat, aby:

  • bylo upuštěno od těchto neoprávněných zásahů,
  • byly odstraněny jejich následky a
  • bylo jí dáno přiměřené zadostiučinění.

Zadostiučinění se poskytuje zásadně ve formě veřejné omluvy (tzv. morální satisfakce), teprve tehdy, pokud by pouhá omluva vzhledem k závažnosti zásahu nestačila, může navíc požadovat i finanční kompenzaci.[9] Právo na ochranu osobnosti je sice osobní, nicméně po smrti osoby je může uplatňovat její manžel či partner a děti, a není-li jich, její rodiče.[10]

Zákonná ochrana ale neplatí vždy. Pokud jde o určité projevy osobní povahy, může převážit veřejný zájem na jejich užití i bez souhlasu dotčené osoby. Je tomu tak v případě písemností osobní povahy, podobizen, obrazových snímků nebo obrazových a zvukových záznamů k úředním účelům (tzv. úřední licence), nebo v případě jen podobizen, obrazových snímků nebo obrazových a zvukových záznamů, pokud to není v rozporu s oprávněnými zájmy dotčené osoby, pro vědecké účely (tzv. vědecká licence), umělecké účely (tzv. umělecká licence) a pro tiskové, filmové, rozhlasové a televizní zpravodajství (tzv. zpravodajská licence).[11]

Ochrana osobnosti u právnických osob[editovat | editovat zdroj]

Kromě fyzických osob mají určitou ochranu i osoby právnické, konkrétně jde o ochranu jejich názvu a dobré pověsti. V případě neoprávněného užívání názvu či zásahu do této pověsti se také mohou domáhat zdržení se užívání či zásahu, odstranění následků a přiměřeného zadostiučinění.[12]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Čl. 10 Listiny základních práv a svobod
  2. § 11 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „ObčZ“)
  3. § 1 zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů
  4. Např. § 180 nebo § 184 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník
  5. § 316 odst. 2, 3 a 4 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce
  6. § 10 zákona č. 46/2000 Sb., tiskový zákon
  7. Nález Ústavního soudu ze dne 9. února 1998, sp. zn. IV. ÚS 154/97
  8. § 9 odst. 2 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád
  9. § 13 ObčZ
  10. § 15 ObčZ
  11. § 12 ObčZ
  12. § 19b odst. 2 a 3 ObčZ