Promlčení

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Promlčení je soukromoprávní institut, díky kterému dojde k oslabení subjektivního práva, a to v důsledku marného uplynutí času, tzv. promlčecí doby. Oslabení spočívá v tom, že pokud je promlčení u soudu namítnuto, promlčí se nárok z práva vyplývající a soud nemůže promlčenou pohledávku přiznat, tj. odsoudit dlužníka ke splnění jeho závazku (např. k zaplacení dlužné částky). Promlčení však zakládá pouze právo se ho dovolat, pokud tedy dlužník promlčení nenamítne, soud žalobě vyhoví. Navíc i promlčená pohledávka dále zůstává ve formě naturální obligace, to znamená, že sice nelze dlužníka donutit k plnění, ale plní-li, nejde u věřitele o bezdůvodné obohacení a dlužník se tedy nemůže domáhat vrácení plnění. Smyslem institutu promlčení je čelit složitým sporům, které by mohly vznikat při příliš dlouhé možnosti uplatnit právo u soudu, protože čím delší doba uplyne od vzniku práva, tím mj. složitější je dokazovaní. A proto zákon v souladu se zásadou vigilantibus iura scripta sunt (práva patří bdělým) časově omezuje vynutitelnost práv, aniž by je úplně rušil.[1]

V českém právu je obecně upraveno v občanském zákoníku i v novém občanském zákoníku a zvláště pro obchodněprávní vztahy v zákoníku obchodním.

Promlčení nelze zaměňovat s prekluzí, což je úplný zánik subjektivního práva, tj. nenásleduje naturální obligace a soud k ní musí přihlížet ze své úřední povinnosti (ex offo). Prekludují jen ta majetková práva, u kterých to zákon výslovně stanoví.

Vznik promlčení[editovat | editovat zdroj]

Ke vzniku promlčení je třeba naplnění dvou právních skutečností:[1]

  1. uplynutí zákonem stanovené doby, promlčecí doby, a
  2. uplatnění tzv. námitky promlčení žalovaným před soudem.

Práva uplatnit promlčení se nelze předem vzdát[2] a běh promlčecí doby nelze krátit, prodloužit ji je možné pouze v případě obchodněprávních vztahů.[3] Soud k promlčení z úřední povinnosti nepřihlíží a ani je z úřední povinnosti nezkoumá, k tomu je právě třeba výslovných námitek dlužníka. Bez nich k promlčení nedochází.[4][5] Nezáleží na tom, zda o možnosti uplatnit promlčení dlužník věděl, či nikoli. Soudy mají navíc poučovací povinnost pouze k procesním právům a povinnostem, nikoli k hmotněprávním,[6] kam promlčení spadá, takže záleží pouze na žalovaném, zda o promlčení ví a zda takovou námitku v soudním řízení uplatní.

Od promlčení je proto nutné odlišovat prekluzi, kdy uplynutím času pohledávka zaniká automaticky ze zákona a soud tuto skutečnost zkoumá a přihlíží k ní z úřední povinnosti.[7]

Důsledky promlčení[editovat | editovat zdroj]

Promlčená pohledávka i nadále trvá, a to jako tzv. naturální obligace, kterou lze splnit dobrovolně a případné její splnění není bezdůvodným obohacením, protože dlužník by stále plnil na základě právního důvodu.[8] Může tak dokonce učinit i v případě existence soudního rozhodnutí, kterým byla žaloba díky úspěšné namítnutému promlčení zamítnuta.[1] Protože však takovou pohledávku nelze na základě námitky promlčení soudně přiznat, věřitel ji bez tzv. exekučního titulu (např. soudního rozsudku) nemůže proti vůli dlužníka exekučně vymoci.

Obecně se promlčují všechna majetková práva, v obchodněprávních vztazích všechna závazková, s výjimkami uvedenými v zákoně.[4][9] Např. se nepromlčují osobní práva autorská, práva tvořící součást ochrany osobnosti apod. Z majetkových práv se pak nepromlčují:

  • zásadně vlastnické právo (s výjimkou vlastnických práv, kterých se domáhá pravý dědic proti dědici nepravému, práva na zrušení spoluvlastnictví a provedení jeho vypořádání a práva vlastníka pozemku domáhat se vypořádání neoprávněné stavby),
  • práva z vkladů na vkladních knížkách nebo na jiných formách vkladů a běžných účtech, pokud vkladový vztah trvá (ledaže jde o obchodněprávní vztah[10]) a
  • právo ze zástavní smlouvy, pokud trvá zajištěná pohledávka.

Promlčecí doba[editovat | editovat zdroj]

Obecná promlčecí doba je tříletá, v obchodněprávních vztazích čtyřletá, ledaže zákon stanoví dobu zvláštní.[11] Má objektivní povahu, tzn. počíná dnem, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé (actio nata), výjimečně v případech náhrady škody a bezdůvodného obohacení je její povaha i subjektivní, tedy závisí od toho, kdy se o ní dlužník dozvěděl.[12] V takovém případě se pak posuzuje, která z těchto dvou lhůt uběhla dříve, od té doby je již právo promlčeno. Za počátek objektivní doby se obecně považuje den, kdy právo může být poprvé žalováno u soudu, zejména tedy po splatnosti pohledávky, případně po předchozím povinném uplatnění reklamace či u práva na vydání dědictví po pravomocném skončení dědického řízení. Jestliže jde o právo na vrácení daru, promlčení počíná dnem, kdy se obdarovaný chová tak, že lze dar požadovat zpět. Pokud však spočívá v něčí povinnosti něčeho se zdržet nebo něco strpět, soudní praxe i část právní teorie se shodla na tom, že je jím den, kdy poprvé došlo k porušení této povinnosti.[1] Někteří ale soudí, že je to naopak den, kdy oprávněný přestal své subjektivní právo vykonávat.[13]

Na běh promlčecí doby nemá vliv změna v osobě dlužníka nebo věřitele,[14] někdy však může dojít k jejímu pozastavení, především v případě podání žaloby k soudu, a to až do skončení řízení,[15] či dokonce k úplnému přerušení. V takovém případě se proběhlá doba stává irelevatní a pokud k promlčení opět dojde, běží znovu od počátku. Jde o případy, kdy je právo pravomocně přiznáno soudem nebo kdy ho dlužník písemně uzná.[16][17]

Zvláštní promlčecí doby[editovat | editovat zdroj]

V některých případech zákon stanoví jinou, než obecnou tříletou (čtyřletou) promlčecí dobu:

  • právo na náhradu škody – subjektivní doba 2 roky (u korupce 3 roky), objektivní 3 roky nebo 10 let,[18]
  • právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení – subjektivní doba 2 roky, objektivní 3 roky nebo 10 let,[19]
  • právo z přepravy (mimo práv na náhradu škody u přepravy osob) – 1 rok,[20]
  • právo odpovídající věcnému břemeni – 10 let,[21]
  • právo pravomocně přiznané státním orgánem – 10 let,[16]
  • právo písemně uznané dlužníkem – 10 let,[16]
  • právo na plnění z životního pojištění – objektivní doba 10 let.[22]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d KNAPP, Viktor; KNAPPOVÁ, Marta; POHL, Tomáš. Občanské právo hmotné 1. Příprava vydání Jiří Švestka, Jan Dvořák. 5., jubilejní aktualizované vyd. Svazek I. Praha : Wolters Kluwer, 2009. (460 s.) ISBN 978-80-7357-468-0. Hlava sedmnáctá: Promlčení, prekluze, vydržení, s. 252–261.  
  2. § 574 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „ObčZ“)
  3. § 401 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „ObchZ“)
  4. a b § 100 ObčZ
  5. § 388 odst. 1 ObchZ
  6. § 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád
  7. § 583 ObčZ a § 330 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce
  8. § 455 odst. 1 ObčZ
  9. § 387 odst. 2 ObchZ
  10. § 396 ObchZ
  11. § 101 ObčZ a § 397 ObchZ
  12. § 106 a § 107 ObčZ a § 398 ObchZ
  13. FIALA, Josef, a kol. Občanské právo hmotné. 3., opravené a doplněné vyd. Brno : Masarykova univerzita a Doplněk, 2002. 436 s. ISBN 80-210-2793-2, ISBN 80-7239-111-9. Hlava 2: Občanskoprávní skutečnosti, s. 59–60.  
  14. § 111 ObčZ a § 400 ObchZ
  15. § 112 ObčZ a § 402 ObchZ
  16. a b c § 110 odst. 1 ObčZ
  17. § 407 odst. 1 ObchZ
  18. § 106 ObčZ
  19. § 107 ObčZ
  20. § 108 ObčZ
  21. § 109 ObčZ
  22. § 8 zákona 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě

Související články[editovat | editovat zdroj]