Zástavní právo

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Zástavní právo patří mezi věcná práva k cizí věci a slouží k zajištění pohledávky včetně jejího příslušenství pro případ, že nebude dlužníkem (zástavní dlužník) včas a řádně splněna. Předmětem zástavního práva je zástava, což může být jak věc movitá nebo nemovitá, tak i jiná pohledávka nebo právo apod., která může být v případě nesplnění pohledávky zpeněžena a výtěžek získá věřitel (zástavní věřitel). Pokud je pohledávka zajištěna na více zástavách, jedná se o tzv. vespolné zástavní právo. Právně je upraveno v ustanoveních § 152–174 občanského zákoníku. znamená to že je to exekečně zabaveno

Zákon také zná jako specifické procesní zajišťovací instituty soudcovské a exekutorské zástavní právo na nemovitostech.

Vznik zástavního práva[editovat | editovat zdroj]

Zástavní právo může vzniknout na základě zástavní smlouvy, pravomocného rozhodnutí soudu nebo správního úřadu anebo ze zákona. Vždy musí být dostatečně specifikována jak zajišťovaná pohledávka, tak i zástava. Tou může být jak věc movitá či nemovitá, podnik, byt nebo nebytový prostor, obchodní podíl, cenný papír, předmět průmyslového vlastnictví, ale i jiná pohledávka či jiné majetkové právo. Movitá věc se odevzdává zástavnímu věřiteli nebo skládá do úschovy u třetí osoby, u nemovitostí, bytů a nebytových prostor je nutný vklad do katastru nemovitostí. Pokud by nebyly předmětem této evidence, stejně jako v případě neodevzdání movité zástavy, je nutno zástavní smlouvu sepsat ve formě notářského zápisu a navíc provést zápis v tzv. Rejstříku zástav, který vede notářská komora.[1]

Pokud by zástavní dlužník dal do zástavy cizí movitou věc bez souhlasu vlastníka či jiné oprávněné osoby, zástavní právo vznikne jen v případě, pokud ji zástavní věřitel přijme v dobré víře. U všech ostatních zástav je to možné učinit jen se souhlasem.[2]

Jestliže dojde k zastavení pohledávky, která už je zajištěna zástavním právem, jedná se o tzv. podzástavní právo. Souhlasu vlastníka primární zástavy není třeba, je nutné mu ale tuto skutečnost oznámit. Sekundární, podzástavní věřitel pak může dosáhnout zpeněžení primární zástavy místo primárního zástavního věřitele (podzástavce).[3]

Práva a povinnosti za trvání zástavního práva[editovat | editovat zdroj]

Zástavní věřitel je oprávněn zástavu držet a má vůči zástavnímu dlužníkovi právo na náhradu nákladů, které mu za dobu detence věci vzniknou. Užívat ji, přivlastňovat si její přírůstky, plody a užitky však může jen s jeho souhlasem. Může ji také předat třetí osobě, ale jen do úschovy, tato třetí osoba nesmí zástavou užívat. Na druhou stranu má zástavní věřitel povinnost zástavu opatrovat a chránit, jinak odpovídá za škodu.[4]

Zástavní dlužník pak především nesmí činit cokoli, čím by došlo ke zhoršení zástavy. Pokud by během trvání zástavního práva ztratila na ceně, musí ji na výzvu zástavního věřitele doplnit.[5]

Zánik zástavního práva[editovat | editovat zdroj]

Důležité je, že přechodem vlastnictví k zástavě zástavní právo nezaniká, naopak působí vůči každému dalšímu jejímu vlastníkovi, který se tak dostává do pozice zástavního dlužníka.[6] Zástavní právo zaniká až zánikem zajištěné pohledávky (např. zaplacením), uplynutím doby, pokud bylo zřízeno na dobu určitou, jednostranným vzdáním se zástavního práva ze strany zástavního věřitele, písemnou dohodou, pokud zástavní dlužník místo zástavy složí její obvyklou cenu anebo zánikem zástavy.[7]

Zpeněžení zástavy[editovat | editovat zdroj]

Specifickým případem zániku zástavy je její zpeněžení, které může proběhnout tehdy, pokud se zástavní věřitel dostane do prodlení s úplným splněním zajištěné pohledávky a zástavní věřitel zpeněžení navrhne. Zpeněžení může proběhnout buď přímo ve veřejné dražbě nebo tzv. soudním prodejem zástavy, kdy zástavní věřitel nejdříve podá na zástavního dlužníka žalobu na nařízení soudního prodeje zástavy a teprve poté, co mu soud pravomocně a vykonatelně vyhoví, k jeho dalšímu návrhu provede výkon rozhodnutí prodejem zástavy[8] (podobný postup jako při veřejné dražbě, prováděný ale zaměstnanci soudu). Výtěžek z dražby zástavy pak získá věřitel, a to až do výše své zajištěné pohledávky, zbytek je, po uhrazení nákladů dražby, vrácen zástavnímu dlužníku. Jestliže by někdo tvrdil, že takový prodej není přípustný, musí podat žalobu na zástavního věřitele i dražebníka. Do doby jejího pravomocného projednání nelze dražit, pokud by se však ukázalo, že žalobu podal bezdůvodně, odpovídá za vzniklou škodu; kromě toho může být povinen nejdříve složit zálohu na případně vzniklou škodu.[9]

V případě zastavené pohledávky je poddlužník povinen plnit zástavnímu věřiteli.[10]

Specifická zástavní práva[editovat | editovat zdroj]

Soudcovské a exekutorské zástavní právo[editovat | editovat zdroj]

Zástavní právo může specificky vzniknout na základě rozhodnutí soudu v rámci exekučního řízení, a to jen na určené nemovitosti, ačkoli včetně všech jejích součástí a příslušenství. Zaznamenává se též do katastru nemovitostí. Protože ale jde jen o zástavní právo, byť zřízené v rámci exekučního řízení, nelze jeho prostřednictvím přímo uspokojit pohledávku dlužníka (oprávněného), slouží pouze jako zajišťovací institut. Teprve v případě, že dlužník (povinný) zajištěnou pohledávku nesplní, je možné na jeho základě možné provést standardní výkon rozhodnutí prodejem nemovitosti.[11]

Obdobně funguje i exekutorské zástavní právo, které může zřídit svým exekučním příkazem soudní exekutor.[12]

Pohyblivé zástavní právo[editovat | editovat zdroj]

V systému angloamerického práva je možným institutem i tzv. pohyblivé zástavní právo. Jeho rozsah na zástavě, kterým bývá obchodní společnost, je proměnlivý, pevně určeným se stane teprve ve chvíli, kdy je na dlužníkovi jeho dluh vymáhán. Ačkoliv je jeho povaha dostatečně dobře popsána v judikatuře, legální definice chybí. První známou definicí je definice lorda Macnaghtena ve dvou soudních případech z let 1897 a 1904.

Výhody má jak pro věřitele, tak pro dlužníka. Pro věřitele je výhodné, že v každém okamžiku pokrývá veškerý majetek zadlužené společnosti. Pro dlužníka je zase výhoda v tom, že může nakládat se svým majetkem (ale pouze takovým způsobem, který je běžný pro každodenní obchodní činnost). Toto zástavní právo se například vztahuje i na skladové zásoby, které byly vyrobeny až v době po uzavření smlouvy, ale je možné je zcela normálně prodávat zákazníkům.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Floating charge na anglické Wikipedii.

  1. § 156–160 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „ObčZ“)
  2. § 161 ObčZ
  3. § 173 a 174 ObčZ
  4. § 162 ObčZ
  5. § 163 ObčZ
  6. § 164 ObčZ
  7. § 170 ObčZ
  8. § 200y–200za zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“)
  9. § 165–167 ObčZ
  10. § 167 ObčZ
  11. § 338b–338e o. s. ř.
  12. § 69a zákona č. 120/2001 Sb., exekuční řád

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]