Předkupní právo

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Předkupní právo je právo oprávněné osoby požadovat, aby při zcizení byla věc nejprve nabídnuta ke koupi této osobě. Jde ale pouze o povinnost zcizitele, oprávněná osoba předkupní právo využít nemusí. Upraveno je v ustanoveních § 602–606 občanského zákoníku.

Vzniknout může ze zákona či ze smlouvy. U zákonného předkupního práva je časově neomezené, pokud je založeno smlouvou, doba být sjednána nemusí a v takovém případě platí, že u movitých věcí je třeba předkupní právo realizovat do osmi dnů, u nemovitostí do dvou měsíců od nabídky koupě. Kromě uplynutí doby zaniká nevyužitím na základě nabídky, výslovným vzdáním se ho a smrtí oprávněného. Svou povahou je totiž vždy právem nemajetkovým, spojeným přímo s osobou oprávněného, a nepřechází proto na jeho dědice. Stejně tak jej nelze ani na nikoho jiného převést.

Předkupní právo ze zákona[editovat | editovat zdroj]

Ze zákona má předkupní právo spoluvlastník k převáděnému podílu, ledaže je takový podíl převáděn na osobu blízkou.[1] V teorii se k tomuto tématu vedou spory, zda takové předkupní právo náleží i v případě, kdy je spoluvlastnický podíl převáděn bezúplatně. V praxi byla tato otázka několikrát řešena Nejvyšším soudem s tím, že v takovém případě předkupní právo nenáleží.[2] Ze zákona dříve vznikalo předkupní právo i nájemci k pozemku, kde byla chatová nebo zahrádkářská osada. Toto právo trvalo po dobu trvání nájmu.[3]

Předkupní právo ze smlouvy[editovat | editovat zdroj]

Předkupní právo lze dále založit smlouvou, a to i pro případ jiného zcizení, než prodejem na základě kupní smlouvy. Tato smlouva nemusí být uzavřena písemně, ledaže je zcizována nemovitost (účinky nastávají vkladem do katastru nemovitostí) a je sjednáno, že předkupní právo bude působit i vůči právním nástupcům zcizitele. Pak jde o předkupní právo věcné, jinak jde o předkupní právo osobní. I bez tohoto sjednání ale působí vůči právnímu nástupci tehdy, pokud zcizitel poruší právní povinnost nabídnout věc ke koupi oprávněné osobě.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. § 140 občanského zákoníku
  2. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. října 2008, sp. zn. 22 Cdo 2408/2007
  3. § 22 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku