Korporace

Korporace (odvozeno od lat. slova corpus – tělo) je právnický subjekt (právnická osoba), který – přestože je tvořen více osobami – má z pohledu práva status osoby samostatné. Jako taková má nejen vlastní právní subjektivitu, ale i způsobilost k právním úkonům, takže může činit právní úkony, v právních vztazích vystupuje vlastním jménem, může vlastnit majetek apod. Konkrétní úkony za ni ovšem činí osoby fyzické, zejména tzv. statutární orgány. Jako sdružení osob je odlišná od sdružení majetku (nadace), ačkoli též vzniká kvůli dosažení nějakého cíle. Liší se také od volného sdružení osob, založených smlouvou o sdružení, protože to samostatnou právnickou osobou není. Vnitřní poměry korporace se pravidelně se řídí jejími vlastními stanovami.

V českém právu jsou korporace upraveny jen nepřímo, buď jako sdružení fyzických nebo právnických osob (soukromoprávní korporace), či jako jednotky územní samosprávy a stát (veřejnoprávní korporace). Nový občanský zákoník už korporace upravuje výslovně a poměrně komplexně jen jako soukromoprávní právnické osoby, tvořené více osobami i jen jedním členem, přičemž zvláštní úprava platí pro spolky založené za účelem dosažení nějakého vlastního soukromého cíle (kromě podnikání).

Historie

Korporace je nejstarší druh právnické osoby, znalo ji už římské právo, a to jako universitates personarum, neboli sdružení osob. Od té doby se také korporace dělí na soukromoprávní, což byly různé spolky (collegia), a veřejnoprávní, kterým byl především sám římský stát, kromě něj ale i města (civitates) a obce (vici).

Ke vzniku soukromoprávních spolků, např. řemeslnických cechů, kněžských sborů nebo pohřebních bratrstev (collegia funeraticia), zpočátku postačovala dohoda zakládajících osob (minimálně tří podle zásady tres faciunt collegium, tři tvoří společnost) a vypracování stanov, povolení potřeba nebylo. Až později se koncem republiky začalo vyžadovat, aby stanovy schválil senát nebo císař, pak šlo o spolek dovolený (collegium licitum), kterému náležela korporační práva, jinak o spolek nedovolený (collegium illicitum), který jako samostatná osoba práva vystupovat nemohl. Stanovy pak musely obsahovat účel spolku, určení jeho orgánů a toho, zda půjde o univesitas ordinata se zvláštním řídícím orgánem nebo o univesitas inordinata s valnou hromadou všech členů.

Mezi veřejnoprávní korporace se kromě státu a obcí později začaly počítat i kraje a okresy, také státem uznané náboženské společnosti (vyjma římskokatolické církve) a univerzity. Všeobecný zákoník občanský se zmiňoval o soukromoprávních korporacích nepřímo a také je rozlišoval na společnosti dovolené, které požívaly zpravidla stejných práv jako fyzické osoby, a na společnosti nedovolené, jež byly zakázány zvláštními zákony nebo které se příčily bezpečnosti, veřejnému pořádku nebo dobrým mravům.

Veřejnoprávní korporace

Podrobnější informace naleznete v článku Veřejnoprávní korporace.

Veřejnoprávní korporace je založena na členském principu a jde o sdružení osob, které bylo založeno na základě zákona a kterému byla svěřena pravomoc plnit vymezené úkoly veřejné správy. Může jít jak o územní veřejnoprávní korporace (obce a kraje), tak o veřejnoprávní korporace osobní, jako jsou různé profesní komory (např. advokátní komora nebo lékařská komora).

Soukromoprávní korporace

Soukromoprávní korporace vzniká na základě rozhodnutí svých zakladatelů a může jít např. o obchodní společnost nebo družstvo. V takovém případě pak jejich práva a povinnosti definuje obchodní zákoník, patří mezi ně zejména právo:

• soudit se a být souzen
• mít majetek (aktiva)
• zaměstnávat jednatele
• uzavírat smlouvy s jinými subjekty
• vydávat stanovy v rámci svých vnitřních záležitostí

Mezi vlastnosti korporace patří např. omezené ručení a neomezená doba fungování.

Odkazy

Související články

• Veřejnoprávní korporace
• Nadnárodní korporace
• Korporativismus