Společné jmění manželů

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Společné jmění manželů (SJM) vzniká uzavřením manželství. Jde o specifickou formu spoluvlastnictví, která může vzniknout jen mezi manžely a která má vlastní úpravu odlišnou od obecného spoluvlastnictví.

V letech 1950–1964 se tento právní institut nazýval zákonné společenství majetkové,[1] poté až do roku 1998 bezpodílové spoluvlastnictví manželů[2] od roku 1998 hovoříme o společném jmění manželů.

Rozsah SJM[editovat | editovat zdroj]

Patří do něj majetek, který získá jeden nebo oba manželé po dobu trvání manželství. Zákon nám stanovuje následujících 5 výjimek:

  • 1. Výjimku tvoří to, co slouží k osobní potřebě jednoho z manželů- např. zubní kartáček, parfém, spodní prádlo apod.
  • 2. Výjimku tvoří to, co jeden z manželů nabyl darem nebo děděním. O společné jmění manželů, by se jednalo pouze v případě kdyby dárce nebo zůstavitel projevil výslovné přání, aby daná věc patřila oběma manželům společně.
  • 3. Výjimku tvoří vše, co jeden z manželů nabyl jako náhradu na nemajetkové újmy. Zejména se jedná o náhrady za bolestné, nemoci z povolání apod.
  • 4. Výjimku tvoří vše, co jeden z manželů nabude jednáním vztahujícím se k jeho výlučnému vlastnictví.
  • 5. Výjimku tvoří to , co jeden z manželů nabyl náhradou za poškození, zničení nebo ztrátu svého výhradního vlastnictví.

Nová právní úprava určuje, že součástí společného jmění manželů je zisk, který plyne z majetku, který náleží do vlastnictví pouze jednomu z manželů.

Součástí společného jmění manželů jsou i dluhy za trvání manželství. Platí výjimky: první- dluhy vzniklé za trvání manželství a týkající se majetku, který náleží pouze jednomu z manželů.

druhá- dluhy, které převzal jeden z manželů bez souhlasu druhého manžela, a nejedná se o obstarávání každodenních nebo běžných potřeb rodiny.

Správa SJM[editovat | editovat zdroj]

Majetek užívají a udržují oba manželé společně. Běžné záležitosti (nákupy, oprava) může vykonávat každý sám. Nejde-li o běžné záležitosti, např. využití majetku k podnikání, je potřeba souhlasu obou manželů. Ze závazků patřících do společného jmění a právních úkonů týkajících se společného jmění jsou oba oprávněni a povinni společně a nerozdílně. Ale stejně jako rozsah, tak i správu společného jmění si mohou oba manželé upravit notářským zápisem jiným způsobem.[3]

Zánik SJM[editovat | editovat zdroj]

Společné jmění manželů zaniká:

V případě zániku společného jmění manželů se musí provést jeho písemné vypořádání, při kterém se vychází z toho, že podíly obou manželů na zaniklém společného jmění jsou stejné. Pokud nedojde k dohodě, rozhodne o vypořádání na návrh jednoho z manželů soud. Pokud by ani k tomuto vypořádání nedošlo, nastupuje po 3 letech od zániku společného jmění právní fikce, že k vypořádání došlo. V takovém případě platí, že movité věci si bývalí manželé rozdělili podle toho, u kterého z nich se nacházejí, u ostatních movitých věcí, dluhů a u nemovitých věcí vzniká podílové spoluvlastnictví, přičemž jejich podíly jsou stejné.[7]

Bydlení manželů:

Manželé mají své obydlí tam, kde mají rodinnou domácnost. Právní termín obydlí znamená místo, kde osoby skutečně bydlí. Manželé se musí dohodnout na adrese rodinné domácnosti, pokud se dohodnou mohou bydlet odděleně. Platí zásada, že pokud má jeden z manželů výhradní právo bydlení v domě nebo bytě, vznikne uzavřením manželství právo bydlet i druhému manželovy. Totéž platí i v případě nájemného práva. Platí zásada, že nájemné právo vzniká i v případě, kdy nájemní smlouva je uzavřena již za trvání manželství.

Na zřeteli je ochrana rodiny, zákon ukládá zdržet se všeho a předejít všemu, co by mohlo bydlení rodiny znemožnit nebo ohrozit.

Bydlení po zániku manželství:

Úprava bydlení po zániku manželství- 1. smrt manžela- zůstává nájemcem bytu pozůstalý manžel, pokud v tomto bytě/domě měli manželé rodinnou domácnost. Totéž platí, když jeden z manželů opustí rodinnou domácnost úmyslem nevrátit se.

2. rozvod manželství- pokud se manželé nedohodnou a mají společné právo na bydlení, zrušení lze podáním návrhu o zrušení společného práva soudu. Na zřeteli je ochrana slabšího z manželů a hlavně ochrana zájmu nezletilých dětí. Bude- li soud rozhodovat, který z manželů má dům/byt opustit, měl by rozhodnout i o náhradním bydlení. Rozvedený manžel, který má opustit byt/dům, má právo bydlení, dokud mu druhý manžel nezajistí náhradní bydlení, pokud mu byla náhrada soudem přiznána. Ochranná doba je nejdéle na dobu jednoho roku.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. § 22–29 zákona č. 265/1949 Sb., o právu rodinném
  2. Čl. II zákona č. 91/1998 Sb.
  3. § 145–147 ObčZ
  4. § 22 odst. 1 a § 24 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině
  5. § 268 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon
  6. § 66 odst. 4 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník
  7. § 149 a 150 ObčZ