Společné jmění manželů

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Společné jmění manželů (SJM) vzniká uzavřením manželství. Jde o specifickou formu spoluvlastnictví, která může vzniknout jen mezi manžely a která má vlastní úpravu odlišnou od obecného spoluvlastnictví.

V letech 1950–1964 se tento právní institut nazýval zákonné společenství majetkové,[1] poté až do roku 1998 bezpodílové spoluvlastnictví manželů[2] a až od roku 1998 jde o společné jmění manželů.[3]

Rozsah SJM[editovat | editovat zdroj]

Zákonný režim[editovat | editovat zdroj]

V zákonném režimu patří do společného jmění manželů majetek, který získá jeden nebo oba manželé po dobu trvání manželství kromě následujících výjimek:

  1. Věci, které slouží k osobní potřebě jednoho z manželů – např. zubní kartáček, parfém, spodní prádlo apod.
  2. Věc, kterou jeden z manželů nabyl darem nebo děděním. O společné jmění manželů by se jednalo pouze v případě, kdyby dárce nebo zůstavitel projevil výslovné přání, aby daná věc patřila oběma manželům společně.
  3. Vše, co jeden z manželů nabyl jako náhradu nemajetkové újmy. Zejména se jedná o náhrady za bolestné, nemoci z povolání apod.
  4. Vše, co jeden z manželů nabude jednáním vztahujícím se k jeho výlučnému vlastnictví.
  5. To, co jeden z manželů nabyl náhradou za poškození, zničení nebo ztrátu svého výhradního vlastnictví.

Nová právní úprava určuje, že součástí společného jmění manželů je i zisk, který plyne z majetku, který náleží do vlastnictví pouze jednomu z manželů.

Součástí společného jmění manželů jsou i dluhy vzniklé za trvání manželství kromě následných výjimek:

  • Dluhy vzniklé za trvání manželství a týkající se majetku, který náleží pouze jednomu z manželů
  • Dluhy, které převzal jeden z manželů bez souhlasu druhého manžela, a nejedná se o obstarávání každodenních nebo běžných potřeb rodiny.[4]

Smluvní režim[editovat | editovat zdroj]

Smluvní režim je založen smlouvou, která může být uzavřena před i během trvání manželství. Upravují se v ní povinnosti a práva, týkající se společného jmění. Ujednání je třeba uzavřít formou veřejné listiny. Smluvní režim může mít následující podoby:

  1. oddělení jmění,
  2. jmění v režimu vyhrazujicím vznik společného jmění ke dni zániku manželství nebo
  3. rozšíření nebo zúžení rozsahu společného jmění v zákonném režimu.[5]

Režim založený rozhodnutím soudu[editovat | editovat zdroj]

Je zásah do zákonného režimu ze strany soudu. Soudní řízení se zahajuje na základě návrhu jednoho z manželů. Soud rozhoduje o zúžení nebo zrušení společného jmění manželů. Pro rozhodnutí soudu je hlavní důvod, který soud musí shledat za závažný. Za závažné důvody jsou vždy považovány:

  • manželův věřitel požaduje zajistit pohledávku majetkem nad rámec majetku tohoto manžela,
  • manžela lze považovat za marnotratného a
  • manžel soustavně nebo opakovaně podstupuje nepřiměřená rizika.

Režim založený rozhodnutím soudu lze změnit smlouvou manželů nebo rozhodnutím soudu, pokud závažné důvody pominuly. Zároveň nesmí rozhodnutí vyloučit schopnost manžela zabezpečovat rodinu a bere zřetel na práva třetí osoby.[6]

Správa SJM[editovat | editovat zdroj]

Správa SJM podle zákonného režimu[editovat | editovat zdroj]

Majetek užívají a udržují oba manželé společně. Běžné záležitosti (nákupy, opravy) může vykonávat každý sám. Nejde-li o běžné záležitosti, např. využití majetku k podnikání, je potřeba souhlasu obou manželů. Ze závazků patřících do společného jmění a právního jednání týkajících se společného jmění jsou oba oprávněni a povinni společně a nerozdílně.[7]

Správa SJM podle smluvního režimu[editovat | editovat zdroj]

Smluvní režim ujednává, který manžel bude spravovat společné jmění nebo jeho součást a jakým způsobem. Manžel, který spravuje veškeré společné jmění smí právně jednat pouze se souhlasem druhého manžela

  • při nakládání s celým společným jměním a
  • při nakládání s obydlím v němž je rodinná domácnost.[8]

Správa SJM podle režimu založeném rozhodnutím soudu[editovat | editovat zdroj]

Soud na základě návrhu druhého manžela rozhodne jakým způsobem bude společné jmění spravováno, pokud jeden z manželů při správě společného jmění jedná proti zájmu druhého manžela, rodiny nebo rodinné domácnosti.[9]

Zánik SJM[editovat | editovat zdroj]

Společné jmění manželů zaniká:

V případě zániku společného jmění manželů se musí provést jeho písemné vypořádání, při kterém se vychází z toho, že podíly obou manželů na zaniklém společného jmění jsou stejné. Pokud nedojde k dohodě, rozhodne o vypořádání na návrh jednoho z manželů soud. Pokud by ani k tomuto vypořádání nedošlo, nastupuje po třech letech od zániku společného jmění právní fikce, že k vypořádání došlo. V takovém případě platí, že movité věci si bývalí manželé rozdělili podle toho, u kterého z nich se nacházejí, u ostatních movitých věcí, dluhů a u nemovitých věcí vzniká podílové spoluvlastnictví, přičemž jejich podíly jsou stejné.[13]

Bydlení manželů[editovat | editovat zdroj]

Manželé mají své obydlí tam, kde mají rodinnou domácnost. Právní termín obydlí znamená místo, kde osoby skutečně bydlí. Manželé se musí dohodnout na adrese rodinné domácnosti, pokud se dohodnou, mohou bydlet odděleně. Platí zásada, že pokud má jeden z manželů výhradní právo bydlení v domě nebo bytě, vznikne uzavřením manželství právo bydlet i druhému manželovi. Totéž platí i v případě nájemního práva. Platí zásada, že nájemní právo vzniká i v případě, kdy nájemní smlouva je uzavřena již za trvání manželství.

Na zřeteli je ochrana rodiny, zákon ukládá zdržet se všeho a předejít všemu, co by mohlo bydlení rodiny znemožnit nebo ohrozit.[14]

Bydlení po zániku manželství[editovat | editovat zdroj]

Úprava bydlení po zániku manželství:

  1. smrt manžela - nájemcem bytu zůstává pozůstalý manžel, pokud v tomto bytě/domě měli manželé rodinnou domácnost. Totéž platí, když jeden z manželů opustí rodinnou domácnost úmyslem nevrátit se.
  2. rozvod manželství – pokud se manželé nedohodnou a mají společné právo na bydlení, zrušení lze dosáhnout podáním návrhu o zrušení společného práva soudu. Na zřeteli je ochrana slabšího z manželů a hlavně ochrana zájmu nezletilých dětí. Bude-li soud rozhodovat, který z manželů má dům/byt opustit, měl by rozhodnout i o náhradním bydlení. Rozvedený manžel, který má opustit byt/dům, má právo bydlení, dokud mu druhý manžel nezajistí náhradní bydlení, pokud mu byla náhrada soudem přiznána. Ochranná doba je nejdéle na dobu jednoho roku.[15]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. § 22–29 zákona č. 265/1949 Sb., o právu rodinném
  2. Čl. II zákona č. 91/1998 Sb.
  3. NOVOTNÝ, Petr. Nový občanský zákoník. Rodinné právo. 1. vyd. Praha : Grada, 2014. 194 s. Dále jen „Novotný“. ISBN 978-80-247-5167-2. S. 55.  
  4. § 709–711 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“)
  5. § 716–717 občanského zákoníku
  6. § 724–727 občanského zákoníku
  7. § 713 a 715 občanského zákoníku
  8. § 723 občanského zákoníku
  9. § 728 občanského zákoníku
  10. § 709–711 občanského zákoníku
  11. § 268 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon
  12. § 66 odst. 4 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník
  13. § 736–742 občanského zákoníku
  14. Novotný, s. 70–72
  15. Novotný, s. 72–73