Odúmrť

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Odúmrť (lat. caducum) je jmění zůstavitele, jenž neměl žádné dědice ze zákona ani ze závěti. Pozůstalost tedy přechází na stát mimo dědické řízení.

Odúmrť v českém občanském právu byla s účinností nového občanského zákoníku od roku 2014 nahrazena právní fikcí, kdy se na stát hledí jako na dědice ze zákona.[1]

Historie[editovat | editovat zdroj]

V období středověku a raného novověku si odúmrtní právo (jinak také statek odumřelý, bona vacantia či hereditas caduca) nárokoval český panovník, a to již v 10. století. Tuto praxi postupně převzala i šlechta a vrchnost u svých leníků (statky, které tak vrchnost získala, byly zapisovány do odúmrtních knih). Prakticky tedy majetek každého, kdo zemřel bez mužských dědiců, připadl panovníkovi (resp. vrchnosti v případě poddanských statků). Odúmrť (též právo mrtvé ruky) byla velmi nepříjemnou záležitostí, protože tak rod (či rodina) mohl přijít o majetek budovaný pracně po několik generací. Proto v praxi existovaly různé snahy, jak odúmrť obejít (např. rodinný nedíl) nebo právo na odúmrť od vrchnosti (panovníka) odkoupit. V některých městech nebo i jejich okolí existovalo i dědičné právo žen (např. Cheb, Žatec). Od 14. století se vrchnost začala tohoto práva vzdávat, a to hlavně proto, aby zabránila vzniku pustnoucích míst. Český panovník se odúmrtního práva vzdal vůči šlechtickým majetkům v roce 1497 pro Čechy a v roce 1587 pro Moravu. Na některých panstvích se tato praxe udržela až do doby josefínské.

V České republice existoval institut odúmrti až do 31. prosince 2013, tedy do konce účinnosti občanského zákoníku z roku 1964.[2] V rámci rekodifikace občanského práva a přijetí nového občanského zákoníku došlo ke změně koncepce, kdy v případě, že není jiných dědiců, nastane právní fikce, podle níž se na stát hledí jako na zákonného dědice.[1]

Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových (ÚZSVM)[editovat | editovat zdroj]

V případě, že se stát stal zákonným dědicem, přísluší hospodaření s movitým a nemovitým majetkem ÚZSVM, který vyplývá ze zákona č. 219/200 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích.[3] Úřad se o majetku dozvídá od notáře a následuje dědické řízení. Nejprve stát přezkoumá, zda majetek může sloužit státním potřebám. Pokud se jedná o muzeální a sbírkové hodnoty, o jeho osudu rozhoduje např. Ministerstvo kultury ČR. Pokud se jedná o lesy, rozhodnutí přísluší Státním lesům ČR, cenné papíry Státní konsolidační agentuře atd. Pokud se jedná o majetek, který přísluší ÚZSVM, ale nemůže jej pro své potřeby využít, lze vlastnictví převést téměř okamžitě. Pracovníci ÚZSVM zkontrolují jeho stav. Pokud je dědictví značně předluženo, navrhuje se likvidace dědictví a místně příslušný soud vypořádává jednotlivé věřitele.[4]

Koupě pozůstalosti od státu[editovat | editovat zdroj]

Pokud by měla fyzická osoba, nebo právnická osoba zájem odkoupit pozůstalost od státu, může si zažádat na Úřadě pro zastupování stát ve věcech majetkových.[5] Tento úřad má většinou nabídky uveřejněné, není však pravidlem. Kupní cena je v souladu v § 22 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích. Zájemci se zúčastní výběrového řízení.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b § 1634 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (nadpis „odúmrť“ je opomenutím, ke kterému došlo při změně koncepce z odúmrti na fikci dědice při přípravě občanského zákoníku)
  2. § 462 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník
  3. § 10, § 11 zákona č. 219/200 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích
  4. http://www.uzsvm.cz/cerven-1949-0-85/odumrti-a-uzsvm-pro-zastupovani-statu-ve-vecech-majetkovych-33854/
  5. http://www.uzsvm.cz/jak-koupit-nemovitost-od-uzsvm-2187-0-85/

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Kalousek, Josef: O staročeském právě dědickém a královském právě odúmrtném na statcích svobodných v Čechách i v Moravě. V Praze, nákladem České akademie věd císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění, 1894
  • ČELAKOVSKÝ, J. Právo odúmrtné k zpupným statkům v Čechách
  • KNOLL, V. Intestátní dědická posloupnost a odúmrť v českém středověkém právu zemském. Acta Historico–Iuridica Pilsnensia 2011

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]