Dědická smlouva
Dědická smlouva je smlouva, kterou budoucí zůstavitel slibuje jiné osobě (např. svému manželovi) pozůstalost nebo její část a ta uvedený slib přijímá. Institut dědické smlouvy byl kodifikován v tzv. novém občanském zákoníku, účinným od 1.ledna 2014.
Dědická smlouva musí splňovat stejné formální náležitostí jako závěť. Není možné ji jednostranně odvolat, protože se jedná o dvoustranný právní úkon; budoucí zůstavitel je tedy dědickou smlouvou vázán. Existence dědické smlouvy však nebrání tomu, aby budoucí zůstavitel nakládal za svého života svým majetkem uvedeným v dědické smlouvě.
Dědická smlouva v českém právu [editovat]
V českých zemích bylo možné uzavřít dědickou smlouvu do 31. prosince 1951, a to podle obecného zákoníku občanského. Tehdejší právní úprava však umožňovala uzavření dědické smlouvy pouze mezi manžely.
V novém občanského zákoníku, vypracovaného v letech 2001 až 2008, došlo k obnovení institutu dědické smlouvy. Byla-li by dědická smlouva uzavřena mezi manžely, nedošlo by rozvodem manželství automaticky k jejímu zrušení či neúčinnosti; zrušit dědickou smlouvu by však mohl soud na návrh rozvedeného manžela, nebylo-li by v dědické smlouvě ujednáno jinak.
Dědická smlouva v jiných právních řádech [editovat]
Uzavření dědické smlouvy umožňují například právní řády Rakouska, Německa, Švýcarska, Polska, Estonska a Lotyšska.
