Bezdůvodné obohacení

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Bezdůvodné obohacení je soukromoprávní institut upravující mimosmluvní závazkové vztahy, které vznikají, když se někdo neoprávněně obohatí na úkor druhého. Je jedním z projevů zásady neminem laedere (nikomu neškodit), chrání rovnováhu v majetkových právech[1] a v českém právu je upraveno v hlavě třetí šesté části občanského zákoníku.

Jde především o určitý prospěch, a to jak peněžitý nebo věcný zisk, tak ale i např. užívání cizí věci nebo výkonů (vždy však musí mít majetkovou hodnotu a musí být objektivně vyjádřitelné v penězích[2]), které obohacený v rozporu s právním řádem či dobrými mravy získá na úkor postiženého a tím rozšíří svou majetkovou sféru. Kromě toho ale také může jít o nezmenšení jeho majetku, ke kterému by jinak došlo, pokud by za něj postižený neplnil.[3] Nezáleží nicméně na tom, zda to obohacený zavinil, nebo zda vůbec učinil nějaký protiprávní úkon, bezdůvodné obohacení vzniká objektivně přesunem majetkových hodnot, a to bezdůvodně, tedy bez právem uznaného důvodu.[1]

Z důvodu právní jistoty zákon zakotvuje několik konkrétních skutkových podstat, kdy k bezdůvodnému obohacení dochází. A naopak stanoví, kdy o bezdůvodné obohacení nejde. Je tomu tak v případě přijetí už promlčeného dluhu nebo plnění ze hry či sázky uzavřené mezi fyzickými osobami a vrácení peněz do hry nebo sázky půjčených. V daných případech se totiž plnění opírá o povinnost plnit, byť pouze v podobě tzv. naturální obligace. Za bezdůvodné obohacení se také nepovažuje plnění dluhu neplatného jen pro nedostatek formy.[4]

Skutkové podstaty[editovat | editovat zdroj]

Občanský zákoník výslovně stanoví, že „kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat“.[5] Toto ustanovení se někdy nazývá obecná skutková podstata bezdůvodného obohacení a ačkoli část právní teorie a především soudní praxe se shodla na tom, že jde jen o legální definici pojmu a tudíž k bezdůvodnému obohacení dojde pouze při naplnění některé ze skutkových podstat konkrétních, existují i teoretické názory, že je aplikovatelná přímo.[2][1][6]

Jinak občanský zákoník zná celkem pět základních důvodů, z nichž může vzniknout bezdůvodné obohacení. Jsou jimi majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů. Zákon dále udává, že bezdůvodně se obohatil i ten, za nějž bylo plněno to, co měl po právu plnit sám. A kromě těchto základních skutkových podstat existují i další, navázané na specifické právní instituty, např. ve vztahu mezi oprávněným a nepravým dědicem[7] nebo v případě výživného.[8]

Plnění bez právního důvodu[editovat | editovat zdroj]

Jde o jeden z nejčastějších důvodů vzniku bezdůvodného obohacení, kdy pro určité plnění od počátku neexistuje právní důvod (plnění nedluhu) nebo je plněn sice existující dluh, ale někomu jinému, než je skutečný věřitel, případně je plněno více, než dluh doopravdy činí. Zásadně k těmto případům dochází v omylu na straně postiženého, pokud by totiž plnil neexistující dluh vědomě, mohlo by jít i o dar.[1] Podle soudní praxe do této skutkové podstaty spadá i užívání cizího pozemku bez právního titulu (např. nájemní smlouvy)[9] nebo užívání věci ve spoluvlastnictví podílovým spoluvlastníkem nad rozsah jeho podílu.[10]

Plnění z neplatného právního úkonu[editovat | editovat zdroj]

V těchto případech sice právní důvod plnění jakoby vznikl, ale ve skutečnosti nebyl platný. Neplatnost právních úkonů přitom může být absolutní, jestliže by např. smlouvu o koupi nemovitosti uzavřelo nezletilé dítě, pak by šlo o bezdůvodné obohacení okamžitě, navíc i kdyby později důvod neplatnosti odpadl, na skutečnosti plnění z neplatného právního úkonu by se už nic nezměnilo. Nebo může jít o relativně neplatný právní úkon, který je až do doby, kdy jeho neplatnost postižený namítne, platným a tudíž o bezdůvodné obohacení nepůjde. Pokud tak však učiní, následky jsou stejné jako u absolutní neplatnosti: jde o bezdůvodné obohacení od samého počátku (ex tunc).[2]

Plnění z právního důvodu, který odpadl[editovat | editovat zdroj]

Na rozdíl od plnění bez právního důvodu zde v době plnění způsobilý a platný právní důvod byl, později ale odpadl. Např. mohlo dojít k odstoupení od smlouvy, k zániku závazku dohodou či nemožností plnění, zrušením konstitutivního rozhodnutí soudu[11] apod.

Nepoctivé zdroje[editovat | editovat zdroj]

Nepoctivé zdroje nejsou zákonem definovány, jedná se tedy o neurčitý právní pojem. V tomto smyslu jde o plnění, které bylo získáno v rozporu s dobrými mravy, tedy způsobem, který není společností a právním řádem uznáván. V každém konkrétním případě však bude na úvaze soudu, zda nepoctivost zdrojů shledá, či nikoli. Navíc obecně platí domněnka poctivosti, takže bude na postiženém, který se bude domáhat vydání bezdůvodného obohacení, aby tuto skutkovou podstatu prokázal.[2][1]

Plnění za jiného[editovat | editovat zdroj]

Odlišnost této skutkové podstaty od ostatních spočívá v tom, že nevzroste majetek obohaceného, ale že se jeho aktiva oprostí od pasiv. A to díky plnění jiné osoby, která ovšem takovou povinnost nemá, proto např. nejde o splnění dluhu ručitelem.[2]

Právní následky[editovat | editovat zdroj]

Základním právním následkem bezdůvodného obohacení je povinnost obohaceného toto obohacení vydat osobě, na jehož úkor bylo získáno. Jestliže není možné takovou osobu zjistit, pak se předmět obohacení musí vydat státu.[12] Tato etatistická koncepce je důsledkem minulého chápání role státu v soukromoprávních vztazích, není prakticky použitelná a při rekodifikaci českého soukromého práva bude zřejmě opuštěna.[1] Navíc právo na vydání bezdůvodného obohacení není omezeno jen na postiženého, ale přechází i na jeho dědice.[13]

Vydání bezdůvodného obohacení probíhá principem tzv. naturální restituce, tedy je nutno vrátit přesně to, co bylo získáno, navíc nebyl-li obohacený v dobré víře, že mu plnění po právu náleží, musí vydat i užitky z věci. Prokázat neexistenci dobré víry musí ovšem ten, kdo se vydání užitků domáhá.[2] Není-li dobře možné uskutečnit restituci naturální, např. v případech, kdy k obohacení došlo formou výkonů nebo pokud předmět obohacení již neexistuje, pak musí být podle principu relutární restituce poskytnuta adekvátní finanční náhrada. Vydávající má ale právo na úhradu nutných nákladů, které na předmět svého bezdůvodného obohacení po dobu jeho držení vynaložil.[14]

V případě dobrovolného nesplnění této právní povinnosti postiženému nezbude, než se s žalobou na vydání bezdůvodného obohacení, tzv. žalobou na plnění, obrátit k soudu. Právo na vydání však musí uplatnit v promlčecí lhůtě, která činí dva roky ode dne, kdy se o této skutečnosti dozvěděl, nejdéle však tři roky (v případě úmyslného bezdůvodného obohacení deset let),[15] jinak ztratí nárok z práva vyplývající a v případě uplatnění námitky promlčení ze strany obohaceného soud žalobu zamítne.[16]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d e f Jiří Švestka: Občanské právo hmotné 2, C. H. Beck, 2009, str. 514–528
  2. a b c d e f Josef Fiala: Občanské právo hmotné, Masarykova univerzita a Doplněk, 2002, str. 382–388
  3. § 454 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „ObčZ“)
  4. § 455 ObčZ
  5. § 451 odst. 1 ObčZ
  6. Jiří Švestka, Jiří Spáčil, Marta Škárová a kol.: Občanský zákoník II. Komentář, C. H. Beck, 2009, str. 1328
  7. § 485 ObčZ
  8. § 101 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině
  9. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. listopadu 2000, sp. zn. 30 Cdo 1789/2000
  10. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. února 2001, sp. zn. 25 Cdo 2616/1999
  11. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2005, sp. zn. 33 Odo 871/2005
  12. § 456 ObčZ
  13. § 579 ObčZ
  14. § 458 ObčZ
  15. § 107 odst. 1 a 2 ObčZ
  16. § 100 odst. 1 ObčZ

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]